Pohřeb beze slov

9. března 2018 v 15:17
Včera jsem s maminkou byla na pohřbu jejího bratra. Smrt přišla rychle a nečekaně, jelikož strýc se vehementně bránil jakékoliv léčbě. Chytal paniku a stavy hrůzy, kdykoliv někam měl jít nebo dělat něco co nechtěl. Všichni věděli jaké má stavy, nikdo to neřešil. Předem jsme nevěděli kterou barvu nesnáší nebo co nejí, jaké slovo se nemí říct etc. Když to pak bylo jasné, nikdo se tím nezabýval. Strýcovi jsme dali co chtěl, nebo nedali když nechtěl. Později se to ustálilo na zelené. nesnášel zelenou. Nesnášel doteky. Nesnášel zeleninu (od slova zelená). Odneste ten zelený hnus :-)

Nikdy nechtěl jít k doktorovi. Z doktorů měl hrůzu... tedy i z psychiatrů, nikdy k žádnému nešel. Nedonutili ho.

Zemřel tiše v nemocnici, kam ho dovezli v kritickém stavu. Teta i děti s ním byly každou volnou minutu. Nevědí co se stalo, proč zemřel. Prý demence. Tedy tak zní zpráva. Těžko se mu dýchalo.

Pohřeb byl taky zvláštní. Podívali jsme se na strýce v rakvi. Vypadal dobře, mladě. Prošedivělé vlasy, kudrnaté, husté.

Pak jsme si sedli v úzkém kruhu do smuteční síně, rakev vpředu, poslechli si asi 4 skladby. Hudba skončila, závěs se zatáhl a vyšli jsme ven. Bez jediného slova.

Poseděli jsme v hospodě, popovídali si jak se kdo má, co dělá. Na pohřeb přišli děti s jejich dětmi. I přítelkyně z mládí co bydlela ve stejném domě. A taky sestra jeho ženy. To byli všichni.

Vím, že strýcovy dvě dcery mají vážné zdravotní problémy (psychika), přesto byly zcela OK, a jejich děcka úplně suprovní.

Ten pohřeb byl jak to říct, mimořádně intimní. Ano, intimní život a stejně takový skon. V sobě zacyklený v úzkém kruhu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Saul | 10. března 2018 v 18:46 | Reagovat

Napadlo mi něco o zelené rakvi,ale radši nic:-0
A co jako strejda dělal celej život a jak s tím fungoval?
Uz jsi u Lišky zmínila,ze někde pracoval,v nějakém ústavu.
Tam nebylo nic zelenýho,nebo tam mu to nevadilo...?

2 barča | 10. března 2018 v 19:03 | Reagovat

smutné, ale na druhou stranu to beru celé jak píšeš - intimní, přirozené, jaký život, takový skon. Jediné co je hodně smutné pro mě je - ta pachut těch pozůstalých - v tom smyslu, že cítí pochybení lékařů.

3 ratka | 10. března 2018 v 19:25 | Reagovat

JJ. Strejda byl teoretický fyzik, vědec ve obranném průmyslu. Pokud vím, byl jedním z hlavních tvůrců radiolokátoru Tamary. Z toho plynula i jeho paranoia. Bál se postupně všeho. Doma neměl ani rádio natož televizu :-)

4 ratka | 10. března 2018 v 19:26 | Reagovat

2. To souvisí celkově s duchem rodiny... beru to jako součást tradice.

5 Saul | 10. března 2018 v 19:58 | Reagovat

3:
Takže byl v něčem výjimečný.
To jsem si myslel.
V souvislostech se té paranoii vlastně vůbec nedá divit.

6 ratka | 10. března 2018 v 21:37 | Reagovat

Taky se nikdo z nás nedivil :-) prostě svérázný člověk. Jen bohužel jeho svéráznost nemohla být zohledněna lékařským prostředím.

7 Jirka* | 10. března 2018 v 21:38 | Reagovat

Jeden obřad beze slov už jsem zažil a byl lepší, respektive důstojnější, než jiný, významem srovnatelný. Také mi přišlo, že měl každý zvlášť lepší možnost nebýt rušen, například cizím proslovem, ve svém rozloučení.
Znám pár lidí, u kterých vím, že si nepřejí obvykle nalinkovaný obřad, ale zároveň jim okoložijící lidé, kteří budou cítit povinnost ho uspořádat. To musí být hrozný dilema.

8 Jirka* | 10. března 2018 v 21:43 | Reagovat

Tu předposlední větu jsem pletl až spletl :-) ale snad je rozumět...

9 ratka | 10. března 2018 v 21:48 | Reagovat

7. To je tvůj věčný problém, Jirko. Dilema plnit přání okoložijících lidí. Toto dilema má asi každý, jde jen o míru. Strejdovi příbuzní, tedy jeho žena se taky dohadovala se sestřenicí, zda mi zvolají že zemřel etc. nakonec to udělali  a jsem jim za to vděčná. zejména kvůli mamince, že na ten pohřeb mohla přijít a rozloučit se. Byl to moc pěkný pohřeb, i atmosféra... vzpomínáme na strýca jako na výjimečného člověka, laskavého mimoně. :-)

10 rulisa | 10. března 2018 v 21:53 | Reagovat

Váhala jsem, jestli sem co napsat, když tu ještě nic nebylo, proč já za sprvní a rovnou nějaká rana mezio voči, žejo, protože jsem chtěla napsat něco podobnéhpo jako Jirka, plus ještě navíc variantu v drsnější formě - totiž že taky někdy je lepší tichý bezproslovový obřad, když by všichni věděli, že jinak by v rámci úcty k zemřelému musely znít jen fráze, a nebo dokonce lži.
I pak je lepší jen rozloučit se mlčky a každý sám za sebe třeba odpustit...

11 Jirka* | 10. března 2018 v 22:00 | Reagovat

K narovnávání mezilidských vztahů jsou i pohřby dobrý :-)
Ve smyslu vyříkání si myslím...
Lidi mají při takových jedinečnou možnost uvědomnění si, v čem mají bordel (koho pozvat-nepozvat, komu poslat-neposlat, s kým si potřást-nepotřást).
Často je to komedie - vidět, v čem si lidé dokáží zbytečně komplikovat život

12 ratka | 10. března 2018 v 22:04 | Reagovat

10. U pohřbu se často setkávají příbuzní, kteří se jinak setkávají málo.

11. Koho pozvat, žejo :-) Já s mužem jsem tam byla jen proto že jsem přivezla maminku. Ostatním sestřenicím a bratrancům pošlou parte. Vím že jim to bude líto, všichni měli strýca rádi. Rodina rozhodla, je jak to je.

13 Jirka* | 10. března 2018 v 22:06 | Reagovat

9) ani nevíš, jak přesně jsi trefila

14 rulisa | 10. března 2018 v 22:30 | Reagovat

Ake to se přece u tiché varianty nijak nevylučuje, ne?

Třeba pro mě je pprávě tohle důvod jednou i mamince aspoň tichej obřad uspořádat a doufat, že třeba dorazí i některá z jejích sester, se kterými už se desítky let kvůli maminčině svárlivosti a zlobě nestýkáme. Protože brácha jinak chce pohřeb úplně bez obřadu a jen oznámení až potom, prostě rozloučili jsme se a šmytec. Že by nesnesl to pokrytectví okolo a při proslovech při obřadu a navíc trapnost poslouchání všechn těch výmluv lidí,co nechtějí přijít.

15 rulisa | 10. března 2018 v 22:34 | Reagovat

12
Mně bylo takhle líto, že jsem se až s dvouměsíčním zpožděním dozvěděla o smrti mojí nejlepší kamrádky ze základky a eště i kus z dob střední školy.
A přitom jsme se i v manželstvích eště i s manžely navštěvovaly a plánovaly...
Je to pro mě díky tomu pořád takový neukončený.

16 rulisa | 10. března 2018 v 22:36 | Reagovat

Když je člověk zlej, tak ti nevadí na ten pohřeb nejít, to ho v sobě smázneš snadno.
Toho hodnýho prostě musíš ukončit právě tím rituálem.

17 ratka | 11. března 2018 v 6:59 | Reagovat

16. jj. jenže o tom často rozhodují příbuzní. Nedají vědět, kolikrát neví komu ještě zavolat, kdo byl důležitý. Takhle se to stalo s tatínkem. Jedné jeho kamarádce jsme nedli vědět... (ani jsme o ní nevěděly s maminkou), bylo jí to moc líto. Nebyl v tom úmysl.

Pokud někdo nepřijde, nejsou mi jejich výmluvy (omluvy) trapné. Taky jsem na některý pohřeb nepřišla, bylo to moc daleko... měla jsem jiné "povinnosti". Sestřenice mi vyčetla, že jsem nepřišla na pohřeb jejího otce (strejdy) z Bregenze. S  malýma děckama. že jsem ho přece měla ráda. ano, měla. Jakmile na mě někdo začne tlačit, děla tmi výčitky...pamatuju si to dlouho jako nepříjemno.

18 barča | 11. března 2018 v 7:24 | Reagovat

Téma pohřeb v souvislosti s mým otcem padlo taky - jsem pragmatik :-)
Po jemné promluvě s tátovou družkou a Eliškou jsem zjistila, jak vlastně toto téma není vyřešené, je nejasné, co by si můj otec přál. Vzhledem k tomu že jsem jediné tátovo dítě, jsem v tom zodpovědná a také vzhledem k tomu, že tátova družka ani peníze na pohřeb nemá.....padlo by zařizování phřbu většinu na mě.

Otec je nyní na pomalé cestě k uzdravení a nabývání sil, ale i on si uvědomil, jak si nyní pomalu rovná všechny možné myšlenky ve špitále, že vlastně o těchto posledních věcech člověka doma nemají jasno - tedy hlavně oni dva navzájem - můj otec a jeho družka.

V našich malých telefonních chvilkách s otcem i toto téma padlo, že až se vrátí domů - i toto téma se řádně otevře a samozřejmě řekl, že se to týká i mě, naprosto chápe, že i já o těhle jeho posledních věcech mám nejen právo vědět.

19 ratka | 11. března 2018 v 7:44 | Reagovat

18. to je taky téma... kdo vystrojí pohřeb a z jakých peněz.

Většinou má ten co umřel něco našetřené, tedy berou se v první řadě peníze sesnulého. Teprve poté se rodina skládá. Nakonec se určí jeden, kdo to všecko organizuje. Tedy většinou je to některé z dětí. Ty jsi sama, je možné že to budeš ty pokud to nepřevezme družka.

20 ratka | 11. března 2018 v 7:45 | Reagovat

Taky je třeba včas pořešit dědictvíe. Asi za života to ujasnit. Pak si ušetřit spory.

21 barča | 11. března 2018 v 7:51 | Reagovat

19. 20.
ano, počítám s tím a počítala jsem s tím natvrdo, nebudu lhát, že se to ode mě i svým způsobem očekává. Bylo mi to i naznačeno. Můj otec je taky svéráz, chaotik.
U družky žije v jejím bytě, peníze prohýřil za pití a cigarety.
Dědictví je v tomhle ohledu vyřešeno.

a já jsem bezdětná, tohle taky jednou budu řešit u sebe 19. 20.

22 ratka | 11. března 2018 v 8:03 | Reagovat

21. Jj. vypadá to tak. V tomhle případě se to bude čekat od tebe :-) A pokud má tatínek dluhy, dědictví asi odmítneš.

No to jsou věci.

23 Jirka* | 11. března 2018 v 9:16 | Reagovat

Ano, pohřeb by měly v první řadě vyřizovat děti, další varianty až poté, co první způsob není možný. V naší rodině se to zatím vždycky podařilo a bylo až s podivem, jak lehce. Pomáhá to překlenout ten kritický týden.

Nerad bych otravoval opět odkazem na film, ale shodou okolností tak hodně souvisí s tématem osobního rozloučení, že to musím zmínit. Už jsem psal o epizodním seriálu Černé zrcadlo - právě teď je na webu české televize díl, který zobrazuje vizi z blízké budoucnosti o způsobu, jak odchod blízkých lidí oblafnout - a zároveň dokázat, že to nejde. Díl se jmenuje Přijdu hned.

24 rulisa | 11. března 2018 v 10:39 | Reagovat

17
ad odstavec první:
Však já nikde nepsala, že by mi to bylo líto proto, že bych si myslela, že to byl úmysl. Její smrt byla po smršti podobném průběhu rakoviny naprosto nečekaqná pumelice a manžel z toho byl tak mimo, že se dá docela dobře pochopit, že si nevzpomněl na nějaké kamarády.
Jen jsem chtěla napsat to o té lítosti a neukončenosti.

Často se přece v životě dějí věci, které přijdou líto nebo zabolí, a přesto za ně nikdo vysloveně nemůže.

ad odstavec:
Jejda, přeci absolutně nejde o to, že bychom na někoho s bráchou tlačili, aby na ten pohřeb přišel!
Přesně naopak, mny chápem, že nikdo nebude chtít přijít, hlavně bývalí maminčini kamarádi horolezci, ta trapnost by spočívala právě v tom, že by měli pocit, že se musejí omlouvat a aspoň kondolovat, a my bychom jim museli vysvětlovat, že to chápem a že se opravdu omlouvat nemusejí... Uváděli bychom do rozpaků my je zdáním, že by měli přijet a zúčastnit se nebo aspoň organizovat nějaký věnce... Když už dneska víme, jak to s jejich vztahem k mamince je.

25 rulisa | 11. března 2018 v 10:45 | Reagovat

18/19
Tohle vyřešeno máme.
Peníze na pohřeb mám u sebe na účtu, z peněz, které jsem dostala od maminky na kdeco, co tolik nestálo, ale ona mi za to mermomocí chtěla tolik dát, a nebo co mi dala přímo na ten pohřeb. Vyjde to (zatím) na pokrytí nejjednodušší formy kremace bez obřadu. Případné náklady navíc snad s bráchou napůl (už je taky penzista) nějak utáhnem. Pokud si budu přát něco navíc jen já, zaplatím to holt já.

26 ratka | 11. března 2018 v 11:07 | Reagovat

24. dík za dovysvětlení :-) trapnost může mít různé podoby...trapné že jinému je trapné ... to se může řetězit :-)))

u nás jsou taky náklady pořešeny. Maminka  má peníze na kontě.

27 barča | 11. března 2018 v 14:24 | Reagovat

22. ratko dluhy nemá už jsem zjištovala :-)
platí sipo - energie nájem plus dává peníze na domácnost jídlo, ale nic nemá našetřeno, to ostatní co mu zbývá z důchodu má pro sebe a pro své požitky - tedy víno, pivo, cigarety.
No, možná se to ted všechno změní a začne si šetřit, co já vím, co se mu všechno v té jeho hlavě honí:-)
Dědictví žádné po něm není - majitelkou bytu je družka odjakživa.Jediné co má - je staré auto, to je akorát starost.

28 barča | 11. března 2018 v 14:26 | Reagovat

22. 27. beru to všechno tak jak je, holt je to jednou můj otec se vším všudy.
a navíc kdyby neměl družku - byl by z něj bezdomovec.

29 ratka | 11. března 2018 v 14:42 | Reagovat

28. Třeba to pro něj byla důležitá zkušenost, že vše může být jinak a proč by se družka měl starat o nějakou trosku.  Třeba se bude snažit udržet se v určitém  slušném stavu. když ne kvůli sobě, tak kvůli ní aby nebyl na obtíž.

30 barča | 11. března 2018 v 14:52 | Reagovat

29. taky si říkám, jestli ho tahle zkušenost někam posune....uvidíme až ho časem propustí domů, jak to všechno bude a jestli to všechno zase nezajede do starých kolejí.

31 Liška | 12. března 2018 v 18:33 | Reagovat

3 ratko
neměl rád zelenou - a co souvislost s prací; vojensvím, obrannými složkami?

32 Liška | 12. března 2018 v 18:49 | Reagovat

Teď jak tohle čtu, si uvědomuju, že jsem úplnej konzervativec a tradicionalista a že naše široká rodina je asi vzácně sourodá a rod uznávající nebo co, protože v ní všichni mají pohřeb a pozvou všechny široko daleko.

I když těch čtyřicet klacků kde vzít během tří dnů, žejo... tak to bylo, když umřel táta.

Rituál je důležitej a i moje okolí je o tom přesvědčený - nejen rodina, ale psychoterapeuti taky. Párkrát, když umřel někdo z klientů, kdo neměl pohřeb a byl to někdo, koho jsme dobře znali a koho znalo i víc klientů navzájem, tak jsme vyjednali zádušní mši tady v břevnovským klášteře. Dvakrát jsem měla tu čest tam hrát na kytaru pár písniček (spolu s kolegyní, která hraje na pohřbech běžně a je muzikant). A kněz to umožnil, i když šlo o sebevraždu.
Lepší řeč jsem v životě neslyšela - vedl ji jeden pán, býv.protestantskej farář (a to taky v tom katol.kostele v Břevnově), má neskutečněj dar právě na tohle, je lidskej, znalej, všímavej, duchovní...

33 ratka | 12. března 2018 v 19:01 | Reagovat

32. to je fakt hezké. Jsem z praktického života zvyklá na všecko možné, tedy různé varianty a klidně i bez pohřbu  řečí kolem něj. MOžná to beru hodně povrchně. Tedy neprožívám ty smrti nějak extra moc.

On měl strejda tu svoji práci hrozně rád,   oni ho tam snášeli když nerušil. Chodil tam brz ráno, seděl na vrátnici asi od 4 hodin, když začali chodit lidi... jel domů tramvají.

34 SV | 23. března 2018 v 10:40 | Reagovat

aj my sme mali nedávno pohreb bez slov......PepoTatínek, 85 rokov.....partnerov otec.....prišli sme, uložili urničku, žulovú dosku.....syn a dcéra povedali pár pekný slov.....ja som sa pomodlila, chvíľku sme spolu pomlčali.....

.....bolo to pre mňa veľmi zvláštne, v živote som nič takého nezažila....ale bolo to pekné, také....čisté....

35 SV | 23. března 2018 v 10:44 | Reagovat

......btw si myslím, že pohreb by mal zariaďovať životný partner a deti. v poradí, ako som to napísala.

a rozhodne treba rešpektovať prianie zosnulého....PepoTatínek si to takto prial, a tak sme to aj urobili.

36 ratka | 23. března 2018 v 10:49 | Reagovat

35. Moje maminka chce být zpopelněna a má tedy místo na hřbitově :-) Zařizovala jsem pohřeb tatínkovi. K mému překvapení velmi pěkný, dokonce jsem spatra měla řeč k přítomným...jak je všecky měl rád a oni jeho.

37 ratka | 23. března 2018 v 10:51 | Reagovat

Moje maminka je takový velice tvrdý oříšek. Jsme si podobné...tedy ne zcela, jsem říznutá tatínkem. ale v tom tuhém jádru. Po tatínkovi jsem líná, pohodlná a ignorantka. Po mamince nervák.

38 SV | 23. března 2018 v 14:42 | Reagovat

[37]:fakt? notak ja som asi bola v tom kempe s nejakou inou Ratkou! 8 - )

39 ratka | 23. března 2018 v 17:09 | Reagovat

37. to nepoznáš zvenku :-)

40 Saul | 23. března 2018 v 17:30 | Reagovat

39:
Ale jo:-)

41 Saul | 23. března 2018 v 18:41 | Reagovat

To byl jen dojem Ratko!
Ja mel třeba dojem,ze s některými tématy prostě nechceš diskutovat.
Máš jasno a dost.
přitom virtuálně si schopna se v tom utopit a ještě ráda:-)

42 ratka | 23. března 2018 v 18:58 | Reagovat

41. třeba se necítím jistá, neboli se cítím nejistá. Tak proč se nechat vyhazovat z kloubů a věšet na zeď jak obehrané hoousle :-))

43 Saul | 24. března 2018 v 16:06 | Reagovat

Napis radsi neco ze zivota:-)

44 ratka | 24. března 2018 v 16:58 | Reagovat

43. Ze života...žiji klidně. Máme stereotyp, pořád se všecko opakuje. Až na to, že se nemusím nikam honit. nemusím vstávat, někam běžet. Na všecko je dost času. Dnes jsme byli v Mountfieldu a koupili velkou štípací sekyru, pak dvoje zahradnické nůžky, velké balení zeminy. dvoje rukavice. chtěla jsem dnes zasadit giganty kedlubny ale ještě je zima, a tak polehávám u televize, sem tam šukám po kuchyni, sbírám prádlo.
Taky si s mužem chystáme podklady... on je perfekcionista, takže máme vypilované do posledního detailu všecky pamětihodnosti, osobnosti, umělce... seřazené do desek. Jen vyrazit. Byla jsem odpoledne u maminky. daříse ji lépe, někde v nemocnici zůstala její nabíječka a tak se musím pokusit ji najít.

45 ratka | 24. března 2018 v 17:01 | Reagovat

Jinak není pořád co dělat... tak se žereme navzájem s mužem. On je kontrolor třídič, já chaot rozhazovač. Takže tak...

46 ratka | 24. března 2018 v 17:02 | Reagovat

Překvapivě nevím co dělat se sebou... tedy čím se pobavit nebo zabavit a proč vůbec. Kolikrát nedělám nic, jelikož spousta činností které bych teoreticky mohla dělat, mě absolutně nebaví.

47 Saul | 24. března 2018 v 17:26 | Reagovat

Dnes jsem videl prvni vcelu a zitra do hospody nepujdu.
Pojedu na kole:-)
A tak malo mi staci ke stesti.
Byt jeste v duchodu a nemuset do korporatu,tak zarim jak sv.Frantisek.
A ty si toho zjevne nevazis:-)

48 ratka | 24. března 2018 v 17:30 | Reagovat

47. ale vážím... a to hodně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.