Duben 2017

Málo píšeš

Úterý v 15:56
To mi řekl můj střední syn. Vím alespoň že se zajímá co dělám (píšu) a potěšilo mě to.

Každé z mých dětí je jiné.

Nejstarší je typický troublemaker - potížista. Kam vkročí, začne se vše zrychleně pohybovat, posléze zmítat a za chvíli není kamen na kameni. Ze všeho je chaos a mladý odchází ukřivděně středem že ho nechápeme. Ono je to možná naopak... ale kdo to pozná, když všechno se vším je spojené.

Střední je pohoďák. Všecko si rozplánuje a diskutuje s ženou. Je vidět že mají situaci pod kontrolou v rámci možností. Dá se s nimi v klidu povídat o všem.

No nejmladší, jak to říct a neurazit. To je bohém, utráceč všech peněz i těch co ještě nedostal, vymetač lokálů a milovník moderního ošacení, mobilů, kamarádů a zábavy. On je tak milý i na nás. Má nás omotané kolem prstu.

Děti vyrostly, odpadly od stromu a teď orají svoje vlastní brázdy. Tedy kromě toho nejmladšího, ten orá ještě s naším pluhem někde něco bůhví co.

Už jsem psala, že u nás to bylo dost turbulentní, nastěhovala se k nám snacha s dětmi, syn je tady nechal nám na starost...a my se snažili co nám síly stačily to vše nějak ukočírovat a děti připravit co nejlépe na život zde.

Postřehy:

- letos jsem nedostala sennou rýmu, vlastně jsem byla zcela soustředěna na to co se zde dělo... jakoby to byly moje děti a mně se to dělo. Byla jsem zcela oddaná nové rodině. Mělo to tak být, čekala jsem je. Něco mi pomohli dotáhnout a uzavřít. Přestala jsem se vzpírat času a prostoru, přijala jsem je bez odporu s otevřenou náručí. A nejen je, i sama sebe, svoje chyby a omyly.

- výborně slyším, letos jsem ani neohluchla. Ohluchla moje maminka. Už několik týdnu se pokouším dát ji uši do pořádku. Různě čistíme, vyplachujeme, střední syn mi dokonce poslal nějakou vodičku s vyplachovátkem. Maminka pokaždé ohluchne, když se ukážou vnoučata či někdo z nové rodiny. Je z toho nemocná, přetížena, neví jak se k tomu postavit. Když je sama, daří se ji lépe. Naše přítomnost (teď i moje) ji stresuje. Zdá se ji, že neplní očekávání. Že nestačí.

- přjímám to co přichází jako ovoce mých skutků, je mi téměř šedesát let (za dva roky) a to co jsem zasela teď sklízím. Mám co si zasloužím a jsem za to vděčná. Nejde ani tak o materiální dary, jde o možnost žít to co žiju. Bez ohledu na to jak to dopadne. To nikdo neví... neví jak dopadne jeho snažení, co se bude dít v příštích dnech či létech, jen se snaží. Vkládá sám sebe do toho co se děje, svoje ruce, schopnosti, lásku.

- starší vnuk má skvělou učitelku. Chodí do stejné školy jako můj nejmadší syn. Ještě si ho tam všichni pamatují. Starší vnuk chodí síce do druhé třídy, ale chová se jako ředitel zeměkoule. Všecko ví nejlíp a vůbec neumí prohrávat. Když ho někdo kritizuje, zhroutí se. Anebo ustrne ve zvláštním nereagujícím stavu. Všichni s ním mají velkou trpělivost. Včetně nás. Například se učíme velká a malá písmena. Pořád to píše špatně, ma to naopak nebo naprosto zmatečně... vysvětluji mu já i muž kdy se píše velké a kdy malé písmeno. Několik dní po sobě i s příklady. Je vidět že neposlouchá, blokuje se. Má svůj názor, svoje představy a konec. Vidím jak je těžké naučit dítě něčemu, když je zavřené a ví to lépe než my. Nepřijímá.

- nejmladší chodí do školky. Nejdřív byl nadšený, teď se začíná bát. Bojí se hluku, ohně, silnějšího hlasu. Schovává se. Drží se maminky, pořád něco chce. Má problém s kakáním, nechce připustit že do gatí se nekaká. Prosazuje si svoje. Přímo přede mnou kadí do gatí a tvrdí že nekaká.

Nejsem pedagog, nevím kde se vzala u dětí ta houževnatost aby bylo jen a pouze po jejich. Neustoupit. Do posledního dechu hájit svoje právo ... dělat si to podle svého. Psát velká a malá písmena jak chce, místo "i" říkat aj, aj i když ví že je to i. Je to vzpurnost? Anebo si hájí poslední ostrůvky starého života. Kdy "i" bylo aj, aj. Dnes je rodičovské združení, půjdu tam se snachou a děti bereme sebou.

Učím se vychovávat. Moje děti jsem nevychovávala. Ani jedno ne. Rostly se mnou tak nějak mimochodem. A teď najednou, vychovávám. Samo se to jaksi do té role dopasovalo. Jejich máma a táta (v mých očích) je dostatečně nevychovává. Dnes jsem vysvětlovala snaše jaký je rozdíl mezi kooperací a hraním jen na sebe. Přijde mi to zcela přirozené. Nevím zda u nich se děti učili spolupracovat. Vysvětlit dítěti, že nemůže jen vyhrávat nýbrž musí nechat vyhrát i druhého, nemůže jen on shazovat věci, strkat do dětí a u toho se strašne řehotat... nýbrž i nechat druhé aby nevímco mu udělal. Oni mu to spočítají, nenechají si líbit jeho strkance... to jsem vysvělovala i jeho mámě. Když se děti spolu hrají, jednou jeden vyhraje a jednou prohraje. Není možné aby ten co prohraje dostal hysterický záchvat a všecko kolem rozbíjel vzteky že není nejlepší. Kdo to má děcko naučit? A jak? Že jsme všichni stejní, z jednoho těsta... nelze sám sebe upředostňovat nad druhé. To se musí díte naučit. Být součástí kolektivu. Jako člen... nechtít ovládat druhé. Respektovat ostatní. Učit se respektovat ostatní.

Moji rodiče mě to neučili. Oni se totiž taky nerespektovali mezi sebou. A nerespektovali ani mě a já je taky ne. Není to myšleno ve smyslu vážit si jeden druhého. Jako spíše respektovat prostor druhých lidí. Ale přiměřeně. Najít tu míru...jemnou rovnováhu skrze kterou se vytváří vztahy.

...se rodí...vztahy skrze rovnovážný stav. skrze vnitřní pokoj.

Pomlázka

17. dubna 2017 v 9:46
Koukám, že se u nás roztrhl pytel s tradicemi. Chtějí to tak děcka... tedy mladí. Minulý rok na velikonoce nepřijel nikdo. A nejmladší i s mužem žádnou pomlázku nedělali, že přece jsou velcí a to není pro ně.

Letos si VŠICHNI pořídili pruty a vyrazili po šlehačce. Já byla jako první, pak mladší snacha. Poté se šlo na starší, pak na prabbičku na tetu. Starší vnuk se naučil básničku "Hody, hody.... etc" dostal prut, košík a je bez sebe štěstím. Malý běhá dokola jak praštěný a bije všechny na potkání, dokud ho nezarazíme.

Ale nakonec všecko dobře dopadlo až na to že zde zpoměli koš s vejci. Takže celá banda určitě přijde ještě zpět. Kromě toho vařím... takže se opět všichni sejdeme u nás.

Včera jsme slavili po německu. Snacha poschovávala vajíčka, čokoládky a bonbóny na zahradě a děcka to pak šla hledat. Každý měl svůj košík.

Česká verze se jim líbí víc. Ale snachám taky, mladší snacha vyrazila s ostatními po šlehačce. Nemůže si to nechat ujít.

Co bylo zapomenuto, se vrací s dětmi. A děti si to budou pamatovat... a pak zapomenou. Až přijdou jejich děti, vynoří se to a ožije.

Požehnaný beránek

16. dubna 2017 v 17:58
Dnes jsem poprvé nechala požehnat v kostele beránka. Opravdu se mi povedl. Banánový. Jen tak pocukrovaný položený na na tácu. Moje mladší snacha vyběhla na zahradu a donesla nějaké větvičky a modré kvítka, takže beránek vypadal velmi spokojeně. A to mi dodalo odvahu donést ho do kostela.