Květen 2016

Konec rodičovských povinností

27. května 2016 v 20:08
Dítě šťastně zmaturovalo a je vypuštěno z rodičovské péče. Udělala jsem co jsem uměla a jak jsem uměla. Odteď si již jde svojí cestou. Tak ať se mu daří.

Nechtěla bych se vrátit do jeho let a vše začínat znovu. Mohu si s klidem říct: Odteď odpovídám jen za sebe.

Nečekané

21. května 2016 v 10:45
V rohu předzahrádky vyrostl minulý rok proutek, když jsem čistila předzahrádku ... nechala jsem ho tam. A odměnil se mi.

Jak jsem odcházela a (ne)zanechávala za sebou spoušť

1. května 2016 v 17:40
Už se nechci stěhovat, jsem šťastná tam kde jsem a chci zde zůstat až do smrti. Ráno vstávám, ptáci řvou a první co udělám je vyběhnout ven a pozdravit stromy, podívat se co roste, zaleju pokud nutno a večer dělám totéž v opačném pořadí. Bydlím na jednom místě již 12 let.

Jsem stěhovavé ptáče. První stěhování jsem nezažila přímo, rodiče mě odsunuli k babičce a já se vrátila do nového města, mezi cizí lidi. Poprvé ve svém životě jsem byla obklopena lidmi které jsem neznala a začala jsem se lidí bát. Do té doby jsem nevěděla co je strach... nenaučila jsem se bát. Byla jsem součástí smečky. Najednou vyvržena do cizího prostředí jsem byla sama a bála jsem se. Bylo mi 10 let a vlastně i můj opravdický život začal teprve v deseti. Do té doby se nesl tak nějak samozřejmě a nevědomě. Automaticky. V deseti jsem začala bojovat o svůj život.

Když mi bylo 13, přestěhovali jsme se ze státního paneláku do družstevního. Z desáteho patra do čtvrtého. Můj život se stěhováním nezměnil, zůstala jsem plachá... a osamělá. Toto období až do maturity bylo nejhorší období mého života. Tedy zpětně to tak cítím. Moje plachost a uzavřenost mě vylučovaly z komunity ostatních. Neměla jsem co nabídnout... věděla jsem to, cítíla jsem se bídně a odstrčeně. Komunikace byla strojená, umělá...nevtipná. Jak se máš, kde se tady bereš, no to je fajn, tak ahoj, ahoj... Tak někdy. Jo někdy.

Na výšce se mi otevřel nový neznámý svět, i tím že jsme našla přítelkyni o jaké jsem snila. Přítelkyni která byla "moje", kterou jsem milovala z celého srdce a s kterou jsem mohla sdílet svůj život. Byla jsem šťastná. Celé 4 roky. Byli nějací muži, drobné známosti... ale vztahově to neznamenalo nic. nedokázala jsem navázat žádnou pořádnou známost. měla jsem přítelkyni. Je pozoruhodné že ona taky neměla žádné známosti. Prostě jsme byly spolu. Nakonec jsem si přece jen našla vážnější známost, ani ne po roce jsme se vzali. Bydleli různě, na koleji, u mých rodičů, u jeho rodičů, na ubytovně, na chalupě... narodily se nám dvě děti a ty jsme všude nosili sebou.

Náš první byt. Byl družstevní. Mladšímu synovi byly téměř dva roky když jsme ho dostali. Život na sídlišti jsem si celkem užívala. Po všech těch chalupách a pokojíkách u rodičů, to byl posun. Našli jsme si přátele, naše děti se kamarádily, chodili jsme spolu na výlety a trávili volný čas. My ženy jsme navštěvovaly aerobik a vyprávěly si historky. Večer jsme šly občas tancovat a muže jsme nechaly hlídat děti. Ráda vzpomínám na toto období.

Přišla změna režimu a rozhodli jsme se odejít. Stěhovali jsme se do jiné země, byt jsme nechali v nepořádku. Všude krabice, nevyklizený sklep. Nepořádek po nás uklízeli moji rodiče. Poctivě postupně vyváželi bordel k rodičům mého manžela. Byt ležel prázdný... několik let. Možná 3 nebo čtyři? Pak jsme ho prodali. Museli jsme se vrátit a zařizovat co bylo potřeba, prodali jsme nakonec. Moji rodiče se mezitím přestěhovali do domu mého manžela.

Tam v daleké cizině jsme žili... velmi šťastně. Bylo to nádherné místo, u velkého jezera. Kolem hory. Ráj. Dětem se tam líbilo, našly si kamarády a naučily se cizí jazyk. V bytě to hučelo od rána do večera, pořád plno dětí. Ráda vzpomínám. Našla jsem si tam velmi dobrou kamarádku. Naučila mě dívat se na svět jinak. Jiným způsobem. Pomaleji. Laskavěji. Nespěchat. Našla jsem si práci a žila velmi spokojeně. Bohužel tento život končil. Museli jsme se přestěhovat jinam. Na vesnici.

Odjezd byl velmi smutný. Nejen balení a čištění bytu, které nebylo dost dobré a vydatné pro paní domácí. Bylo mi líto že odjíždíme. Pod srdcem jsem již nosila dítě. Jela jsem do neznáma....

Už tam na mě čekaly. Vyhlížely mě, mladé maminky co neměly nic na práci jen chodit na procházky s dětmi, povídat si a tak. Přivítaly mě s nadšením. ráno jsme vytáhly ven stoly a židle, hromadu hraček a děcka běhala dokola, hrály si a my kecaly a kecaly dokud nepřišli chlapi z práce. Moje starší děti zde nebyly šťastné, chodily do místního městečka na gymnázium, kde se jim ostatní děcka smály že jsou z vesnice. Po dvou letech jsme toho měli plné zuby. Oba. Manželovi lezla práce na nervy a mě život na vesnici. Můj mozek vymizel nebo otupěl nebo tak nějak. Odstěhovali jsme se rychle a rádi. Manžel byl na služební cestě. Všecko jsem balila a nachystala pro stěhováky sama. Bylo to dojímavé loučení. Sousedi i majitel plakali a loučili se s námi. Opravdu nás tam měli rádi. Velmi mě to překvapilo. Vlastně jsem do té doby nikdy nad tím neuvažovala, že by mě mohl mít někdo rád. Někdo cizí a jen tak. Dostala jsem na památku dárečky, sousedky mi psaly několik let... dopisy mám schované. Odepsala jsem zřídka, postupně vůbec.

Další byt byl ponurý, byl to suterénní byt se zahradou. Školka byla hned naproti. Byl to zvláštní život. Zvláštní sousedé, samí podivíni. Teď s odstupem vím že nebyli podivíni, že prostě je to náturou. Našla jsem si dobré přítelkyně. Jednu policajtku, bývalou zaměstnankyni krematoria v Berlíně a druhou zdravotní sestru, přesídlenou Rusku z Kazachstánu... Zvláštní období života. Období o kterém jsem věděla že takhle žít nechci. Že se chci vrátit domů... Kam domů? Kde je můj domov. Cítila jsem že nazrává čas vrátit se domů. Došlo k poslednímu stěhování...

Já se stěhovala domů, do domu který jsem poslední léta stavěla (nechala stavět) a zbytek rodiny se přestěhoval jinam. Nejstarší studoval v jiném městě. Střední zůstal s tatínkem. Já odjela s nejmenším. Ještě jsem pomohla vyklízet byt. Vymaloval manžel se středním synem. Odvezla jsem si jen to nejnutnější.

Zabydlování domova bylo dost obtížné. Byla jsem sama s nejmenším synem. Starší synové byli nespokojení že jsem se odstěhovala, co tady v prdelákově. Kdybyto byla Praha...všichni byli se mnou nespokojeni. Nejmenší neprospíval, nedařilo se mu. Byly to těžké časy. Plné pochybností zda jsem udělala dobře. Zda nejsem sobec. Nakolik jsme sobec. Co jsem to udělala...zda si to dokážu zodpovědět. Vše jsem nakonec vyseděla (ustála) časem. Děti sem jezdí rády, manžel je doma rád a nejmenší maturuje.

Můj život se zklidnil. Posunul se do podzimní fáze. Procházím se zahradou ráno i večer. Sednu si a dívám se na hvězdy. Chvíli pláču a chvíli se směju. Jeden život se odvíjí... jako korálky. Jedna za druhou. Až ke svému konci.