Březen 2016

Dnes jen potok

26. března 2016 v 19:00 hory
Že jsme dnes proběhli jen potokem k řece... a pak vyběhli strání nad řeku mělo důvod. Viděli jsme u řeky člověka a rychle se vypařili. Cítíme se tak trochu jako pytláci, je to "náš" les, naše řeka, naše místa, údolí a přesto je tam pánem někdo jiný. A tak se plížíme, schováváme a jsme neviditelní tak jak to jde.

Les byl plný srnců a jarního neklidu. Probořila se pode mnou stará prohnilá lávka, a já propadla dolů. Jen blbec může šlápnout doprostřed místo opatrně po krajích, kudy vede kulatina. Ale dobrý, pár modřin všecko v cajku.

o odpouštění dluhů

24. března 2016 v 22:11
Je to zajímavé. Zrovna někde čtu v nějakém poradním článku, že je třeba myslet na sebe, žít svůj život. Být zdravě sebevědomý. Zodpovídat se jen sobě, nikomu nic nedlužíme.

Mám s tím problém.

Cítím se lépe jako dlužník, pasivnější, stradající, ustupující, při zemi se potácející... vzdávající se něčeho, podřiízený, trápící se.

Občas pláču, něco nezvládám, zapomínám, pletu se a cítím se jako blbec. Někdo mě seřve, povýšeně se mnou mluví, vysmívá se mi, shazuje mě a nebráním se. A když se bráním, tak ňafám jako čivava. Legračně i ve vlastních očích.

Byly doby kdy jsem si říkala že přece nejsem blbá, jsem šikovná a chytrá. Houževnatá, vytrvalá. Tolik věcí jsem zvládla a opravdu nemusím mít pocity méněcennostii. A ejhle, sebevědomí mi radost nepřínášelo. Ani klid.

Teď se opět trápím. Neumím svoji práci, jsem za blba, kdekdo si do mě kopne... nerozumím souvislostem. Jsem ponižována. A uvnitř podivné blaho. Pocit že tak je to správně. Že zrovna toto potřebuji.

Dokonce jsem se zhádala s mužem, který tvrdí že jsem blázen. Že nebojuji o svoje práva, že se nervu o peníze, o postavení. Že si to nechám líbit. I od něj jsem si nechávala spoustu věcí líbit. Nebránila se. Jsem bez hrdosti. Nervu se... nechám sebou vláčet. A vidím to. Vidím kde jsem. Vidím to. Vidím sebe. Na zemi.

Věděla jsem že jsem masochistka. A teď se mi to potvrzuje... Cítím se podivně dobře na svém místě. Zatím. V tuto chvíli. Jsem na příjmu. A slyším. Uši mám nastražené jako rys. Dobře slyším. Žádné problémy.

Možná podvědomě splácím nějaký dluh. Kdysi jsem vzala něco co mi nepatřilo, a musím to vrátit. Dřív než mi to zůstane. Odpustit si. Nechat si odpustit? Dovolit to. Sestoupit na zem.

Anebo jen chci zažít něco, co si budu dlouho pamatovat. Něco opravdu zcela nového vidět a slyšet.

Podél řeky a vzhůru potokem

19. března 2016 v 15:06
Pár fotek z dnešní procházky kolem řeky. Možná Vás zahltí množství větví a záběrů, ale je to víceméně náhodný výběr. Fotila jsem jak divá mobilem, nelze zachytiti křik čápa, ťukání datla či vůni jara. Možná někde zahlédnete ohlodané stromy od bobrů, cestičky od zvířt a koberce již odkvétajících sněženek.


Pár drobných zamyšlení

5. března 2016 v 17:45
Napadly mě při dnešní procházce s maminkou.

Ráno jsme se s manželem dívali na fotky z moje dětství. Manžel teď navštěvuje víc maminku, povídá si s ní a prohlíží si s ní staré fotky. Maminka má spoustu fotek z mého dětství. Na všech jsem se svojími sestřenicemi a bratranci. Vepředu mi chybí zuby, jsem šťastná. Žila jsem bezstarostně jako nejmladší z nich. Mazánek. Nebohý bratránek mě nosil za krkem a na zádech, všude jsme chodili spolu... nenapadlo mě jako děcko že to někdy může být jinak. Že třeba jednou... oni zmizí z mého života a budu si muset poradit sama. Bylo to velmi těžké. Jednou jsem se vrátila do rodného města, podívat se za nimi a to jsem se dozvěděla smutnou historku o milované kočce, která prý chcípla za dvěřmi steskem. Neuměla jsem si s tím poradit. Teď vím, že jsem jen nebyla zralá. Že to bylo všecko příliš rychlé a já příliš nezralá, dětinská. Nedokázala jsem se tak lehce přizpůsobit novému životu v jiném městě, s jinými dětmi...

Když mě děcka nepřijala mezi sebe a já přišla domů s pláčem, že si se mnou nechtějí hrát, maminka řekla: Jsou to zlé děti, určitě ti závidí, už tam nechoď. A tak jsem se dívala z okna jak si děti hrají... beze mne. Byla jsem pořád smutnější a smutnější... až velmi smutná a osaměla.

A dnes na procházce jsem o tom povídala s maminkou. Jak negativní pohled na lidi a svět znemožňuje mít dobré vztahy. A uzavírá... a dělá člověka smutným.

Vím co všecko jsem dělala špatně a že jsem si za to mohla sama. Protože jsem se dětí venku bála, když mě nechtěly. A zavírala se do negativních představ. A ty opět vytvářely negativní situace. A dávala to za vinu druhým.

Dnes jsem pozitivní, komunikativní. nemám problémy se vzahy a cítím se mezi lidmi dobře. Byla to dlouhá a trnitá cesta se otevřít lidem. Důvěřovat jim. A nechat se dobrovolně i profackovat aniž by to ve mě vzbudilo negace. Či pocity křivdy.

Moje maminka má problémy se vztahy dodnes. Nemůže zapomenout tomu či onomu kdy a co řekl a jak se špatně zachoval a nese si to v sobě jako hluboký odpor k dotyčnému. I když se snaží být milá a příjemná, je zde hluboké odcizení, zeď. Má to tak i k mému muži i k jeho sestře. Pokaždé je celá polekaná když s ní mluví. Cítím jak je nesvá a jak se necítí dobře.

Dnes jsme se procházely po lese a já ji vysvětlovala vážným hlasem, že je třeba aby viděla druhé pozitivně, že jinak s nimi nemůže navázat vztah... pokaždé zde bude překážka jejiho podvědomého odporu a vnitřních výhrad. Dnes byla maminka unavená a já se cítila provinile. Jakobych ji chtěla do něčeho natlačit. Co ona vlastně vůbec nechce. Do smíření se s mojí švagrovou... i mým mužem. Přijetí. I když vím sama z vlastní historie, že je to těžké. Maminka je stará žena. Sedím tady a vyčítám si to, proč ji nenechám v klidu myslet si co chce, cítit co chce.

Lidské vzahy jsou intimní subtilní věc. Něco velmi křehkého a vzácného. Mám ráda dobré vztahy s lidmi. Zejména se všemi kteří žijí v mojí blízkosti a s kterými se stýkám. Vnímám je zevnitř, jejich hnutí... jak se cítí, je pro mě důležité aby se cítili dobře se mnou, aby mě měli rádi a abych jim nebyla lhostejná. To vše mě dělá zranitelnou. Kdyby mě moji nejbližší neměli rádi, nemohla bych s nimi žít. To vím jistě. Potřebuji lásku. Hodně lásky... nejen přijímat i dávat. Mít kolem sebe lidi co o to stojí.