Leden 2016

Záchodový sen

29. ledna 2016 v 9:30
Už jsem zde zveřejnila několik záchodových snů. Tento byl trochu odlišný, zaznamenala jsem si ho v hlavě v každém detailu.

Dala jsem si na noční stolek tužku a papír, abych si mohla svoje sny zapisovat. Ale není třeba. Sny se mi vpečeťují do hlavvy tak intenzivně, že kolikrát nevím... co byla skutečnost a co sen. Kdy bdím a kdy sním.

Než začnu záchodový sen, jen připomenu že se mi nedávno zdál sen s tatínkem. Byl tak intenzivní, že jsem byla přesvědčena že bdím. Jenže v tom snu jsem si vzpoměla že tatínek je mrtvý a uvědomila jsem si že je to "pouhý" sen. Je to sen!! a ihned jsem byla zpět ve svojí posteli.

Záchodové sny se mi zdávají často. Mají svojí strukturu a pokaždé v nich je nějaká drobná změna, něco mi ukazují.

Byli jsme na dovolené na horách, sníh již tál, bylo teplo. Nad 1000 metrů již taje, takže jasně jsem viděla roztáté cesty, bahýnko. Byla jsem na nějakém pobytu se spoustou lidí, i děti tam byly. Stáli jsme před záchodem, bylo to ve Švýcarsku? to se mi vybavuje teď... že jakoby to tam mělo být. Stojíme před dřevěným domečkem který má troje dřevěné dveře. Ty vpravo je nějaká pomocná místnost, pak záchod před kterým stojíme v dlouhé řadě a pak zavřené dveře vlevo. Psstupujeme pomaly, jakoby to tam organizuji protože tlustý pán se dere dopředu a já ho vracím zpět s tím že všichni čekáme v řadě. Ať nepředbíhá. Zařadil se nakonec. přede mnou je asi pět malých kluků. Postupně jsou hotoví, někteří kakají... zdrží se tam dýl a cítím závan jejich kadění... popojdu dopředu a zmáčknu kliku u dveří vlevo, otevřou se, je to taky záchod ale turecký - pouze díra. Volám na lidi, vedle je taky volno okud někdo nutně musí... ale je to jen díra.

Všichni zůsůtávají v řadě, čekají na hezký záchod. Taky čekám. Poslední čekající chlapec přede mnou jde dovnitř. Sedí uvnitř a vím že kaká, sedí tam a heká... trpělivě čekám a a za mnou všichni ti lidé. Pořád tam je... zavřený. Bouchám na dveře a volám: Dělej!! Je nás tady hodně! Nejsi zde sám.

Střih! Podívám se vpravo a vidím lidi co stojí v řadě přes silnici u podobné budky jako stojíme my. Je to taky záchod? Ale proč jich tam je tak málo. Lidé tam přijdou, postojí a jdou pryč. Vydám se tím směrem. Je to stejná budka jako ta naše ale všecko je zavřené. Na budce je napsáno WC a neznatelná šipka.... jdu za šipkou přes ulici dozadu k lesu. Je tam budova, obejdu budovu a a vidím že vzadu je mříž a za mříží dveře s nápisem WC. Hmmm. je to zamřížované, chytnu mříž a ona se otevře. Dveře do záchodu jsou otevřené, ukazuje se krásná místnost.

Vedle se objevuje moje maminka: Ty jsi tak šikovná, já tady chodila a nic jsem nenašla, ty najdeš všecko... a vešla dovnitř.

Nově zhlédnutý film 2

25. ledna 2016 v 18:08
Tak a je to tady, dnes jsem viděla dokonce filmy dva. Dánskou kameňáckou komedii "Řezníci" o dvou týpkách obchodujících s lidským masem. A Nymfom...ku 2, oba filmy běžely na Europe Program.

Řezníci byli v typickém severském pojetí, je to třetí dánský film ve stejném hereckém obsazení, pokaždé velmi drsný humor, několik mrtvol tak nějak mimochodem normálně zabitých a zde i rozporcovaných a krásný šťastný happyend. Všichni se mají nakonec rádi a dobře to skončí, sice pár lidí je u toho snězeno ale to byly jen vedlější postavy. Nééé že by si to zasloužily, jen se tam ochomýtaly.

Trierova Nymfomanka byla víc na city, byla přesně taková jak jsem očekávala. Rozebírací, tázací a především provokativní. Viděla jsem za kamerou autora jak kouká na diváka a ptá se: A co říkaš tomuhle? a co tomuhle? ještě furt dobrý? TAk přitvrdíme...

No jistě že dobrý... je to přesně metoda které moc dobře rozumím, když je toho málo... téměř to není vidět, když je toho víc tak to začíná být roztomilé a když je toho nářez... začne to překážet.

Kolik je hodně a kolik je málo? A kolik je akorát.... Ve filmu nebylo nic akorát, všecko bylo dotaženo po okraj. Rozhozeno a rozbaleno jako koberec. Podívejte jak to vypadá když se uskuteční co si přeješ. Takhle!

Vidíme postupnou destrukci ženy která si realizuje svoje sexuální potřeby a neví jak zastavit. Krásně je to vidět ve scéně kdy si má vybrat mezi zdravým krásným dítětem a mlácením sadistickým gigolem. Vybere si to druhé... přijde o dítě. A dítě o matku. A navíc vypravěč sděluje že ani otec neměl o dítě zájem, takže toto jde nakonec k pěstounům. Říká to jako něco vedlejšího, podružného. První moralizující podtón.

Je to o posedlosti. Kdy člověk již není sám sobě pánem nýbrž je ovládán "nečím". Něčím silnějším než je jeho vůle. Kdy se stává pouhou looutkou taženou za provázky. A souhlasí. Říká ano.

Ženu ovládne posedlost. Tato žena není zlá ani hříšná, její posedlost ji postupně stahuje do hlubké propasti ponížení a bezmoci. Kde je počátek této smutné cesty? Tuto odpověď si asi divák musí dát sám.

Konec završil Trier moralizováním. Že kdyby byl takto závislý muž... nic by se nedělo. Společnost by akceptovala. Nevím. Možná to tak autor cítí, pro mě je to není věcí společnosti... je to věc závislosti. A přitakání této závislosti. Hlavní hrdinka nebyla šťastná ať ve společnosti nebo mimo ní. Její závislost, posedlost...ji hnala pořád dál, nejdřív zraňovala jiné a pak zraňovala sebe. Nenašla místo v tomto světě. Nevěděla kam patří... co se sebou.

Moralizování Triera bylo zbytečné. Není rozdílu mezi ženou či mužem v množství sexuálních styků. Svobodu mají ten i onen. Mohou si dělat se svým tělem co chtějí.

Hlavní hrdinka trpěla osamělostí. TA kterou milovala se jí nakonec vychcala na hlavu. Postupně se ji vracelo to co zasela. Poslední útočiště které se jevilo býti bezpečným se otočilo proti ní. Asexuálni intelektuál, který nikdy nesouložil, si nad ní začal honit ptáka. I ten Brutus. Zasloužil si smrt. Klaply dveře ve tmě a jede se dál.

O trapnosti

24. ledna 2016 v 17:59
Právě žehlím... lehce rozjímám nad prádlem, skládám do sebe trička, pyžama a noční košile, když najednou mi běží hlavou myšlenka. Tehdy tam a tam, to bylo tak trapné... až jsem se zastyděla. Trapnost situace v plném rozsahu. Bylo to v dobách mého zaměstnání u OBI. Moje šéfová cestou zachránila či málem přejela nebo nějak záhadně se seznámila s ženou, která na tom byla dle jejích slov velmi špatně a nabídla ji práci. Tedy tak mi to vysvětlovala šéfová. Dotyčná paní nastoupila, ale ani po několika týdnech či měsícíh nebyla schopna pracovat bez chyb. Nerozuměla systému, nerozuměla principu, něvěděla co odkud a kam přeskladnit. Zavolala si mě šéfová s tím, že mám s paní vést pohovor a "usměrnit ji", zjistit kde má problém a proč nepracuje jak má. Bylo mi to blbé, ale tak nějak jsem se úkolu zhostila ehm nějak, aní já bych neuměla to co ta paní neuměla, takže jsem sdělila stanovisko nadřízené, vyslechla jsem si co tá paní říkala (že je to blbý systém a že spousta nesmyslných úkonů a že to musel vymyslet nějaký debil) a tím to pro mě skončilo. Paní pak odešla sama... možná kvůli mě? Nevím.

A dnes u žehlení mi trapnost celé té situace vyplavala na povrch. Intenzivní pocit že jsem kráva. A s tímto pocitem i otázka, co dál.... Jak se vyhnout podobným situacím, či jak s nimi zacházet. Mohu nějak "zařídit" abych se necítila trapně? Jak prosím?

Pamatuji si ještě z mládí pocit zoufalé trapnosti, když se mi sundal vršek od plavek a jedno prso vykukovalo na očumující spolužáky. Ponížilo mě to. Tak moc, že těm čumilům jsem to neodpustila. Teď je to dávno pryč a je z toho veselá historka. No bóže, jedno prso. to je toho ...

Druhý trapný případ je z porodnice, ležela jsem z roztaženýma nohama po porodu, krev mi vytékala z oných míst na pruh gázy a pěkný mladý doktor na mě volá: No to je náhodička! Radunko, kde se tady beréééš? Byl to soused z vedlejší ulice. Líbil se mi svého času. Pak už ne. Taky se teď tomu směji. Teď jo.

Poslední případy trapnosti se všechny váží k zaměstnání... kdy jsem se cítila sama před sebou jako blbá kráva. Poníženě, protože "ten druhý" se (v mé hlavě) cítil poníženě. Nedokázala jsem ... vystoupit ze začarovaného kruhu. Nesmeji se tomu. Zatím ne. Snažím se rozklíčit... "hru" tak, abych se do ní nikdy nedostala. Abych na toto jeviště nevstupovala. abych nikdy nemusela na tenký led, vysvětlovat někomu život chrousta, mlet krávoviny, dělat pořádky a podobné blbosti.

Protože stydět se pořád umím. Když ne hned, tak časem dozraju. Časem....později.

Nově zhlédnutý film

23. ledna 2016 v 16:57
Právě jsme si přečetla tuto recenzi na film Nymf..ka:

Snad apatická k citům druhých, snad opravdu jako lev v kleci. Možná v sebe zahleděná a tak trochu omezená jája v prokletí vlastního klína nebo stínů v mysli. A nebo úplně naopak: emancipovaná, svou sexualitu naplno přijímající a oproštěná od současných a přirozenost škrtících mantinelů absurdní morálky. Vyberte si. ___ Kdy se při svém vzpomínání ztrácí ve vlastních bajkách? A kdy s námi jen Trier hraje ironické hry? Tam kde se divák zasměje on hbitě hlavní hrdince poručí, ať se táže: "Čemu se smějete? Vždyť na tom nic směšného není." Jeho hra začala už trailery plnými sexu a chtíče. Film je jejich vyznění velice vzdálený. Dalo se to očekávat, jenže hra pokračuje dál. Zážitek končí uprostřed ničeho. Dvě hodiny plyne apatická zpověď té, která se nazývá nymfomankou. Vypije se hodně čaje a posluchačem je elitář. Potrpí si na vlastní otevřenosti. Snadno se zaposlouchá sám do sebe, do exhibice svých znalostí. Elitář a nymfomanka v pokoji, který svou podstatou spoluurčuje, kam se děj s ním původně nesouvisející bude ubírat. V pokoji se zašlými stěnami, které pokrývají mapy vlhkých skvrn. V pokoji, kde rybářská muška má své čestné místo na zdi, zatímco obraz se opírá o zeď zpola skryt za krabicí. Posluchač (nebo snad divák?) natolik miluje Bacha, až ani nahrávku své milované skladby nemá celou a utopen ve svých znalostech žvatlá nesmysly o tom, že polyfonie je unikátní pro evropský kulturní okruh. První díl jsou nezodpovězené otázky v krajině lží a nástrah na diváka. Otázky kladené pečlivě, v atmosféře nepatřičně ospalé k tématu. Příběh chytá kontury pohádky komentované empirií posedlým pseudoakademikem a otázkou je i to, do jaké míry ho (příběh) Trier v druhém díle pokazí, znesvětí a ohne. Samotné rozdělení na dva díly mám nutkání vnímat jako zlomyslnost, ale nejen toto působí, jak trefně poznamenal Marigold, jako přerušená onanie. Každý jednotlivý obraz je tímto motivem protkaný. Vše vyznívá zoufale do prázdna, odtažitě. Buďto směšně analyticky nebo příliš (až na kýčovitě intenzivní vztah s tátou) emocí prosté. Ale i to hraje svou roli. Nebo snad ne? Kam uteče můj dojem? Hromosvod chytil blesk, ten se ale nemá kam vybít. Vše se může pokazit stejně dobře, jako se vše může stát dokonalým. Celé vyprávění je absurdním včetně situace, ve které se nachází vypravěčka s posluchačem. Fibonacciho posloupnost, bože můj... Všechny dveře jsou otevřené a stát se může cokoliv. Nemá cenu hodnotit s konečnou platností. Konec recenze z CSFD.

Režiséra Lars von Triera mám celkem ráda. Jeho Melancholii jsem viděla dokonce 2 x. Podruhé se mi líbila ještě víc, všímala jsem si detailů, věděla jsem o čem je děj... ten nebyl podstatný. Ale atmosféra...neměla vadu.

Manžel viděl Antikrista a prohlásil, že tento režisér je šílený. Něco si ťukal do počítače, hekající scény přehlížel jak lány a šel spát.

Pro mmě to byl film velmi vtipný. Humorný. Nevysmíval se, nezlehčoval, s lehkou nadsázkou srovnával ženy na lovu s vášnivým rybářem. A vzrušení které prociťuje žena během lovu bylo naprosto srovnatelné (identické) s rybářem připravujícím návnadu... číhání, lovení a dobývání. Hra stupňujícího se vzrušení z lovu. A odměna? Balíček čokolády? Háček připevněný na zdi? Jak absurdní. Iracionální. Stejně iracionální jako vzrušení samotné. Hráči. Gambleři.

Zajímavé bylo i srovnání pocitů (vjemů) s Bachovým Preludiem. Basy...poctivý klidný vytrvalý hutný, pak střední hlas...vášen divokého pantera, ostré zuby divoký pohled, nespoutanost a nakonec první hlas... láska. Tajná esence. Láska dávající křídla, vznostná, letící k nebi jako šíp. Když ale prijde na "věc" necitlivá...nic necítí. Hahá....to jsou mi věci.

Postřehy dobré, řekla bych že Larsovi někdo velmi dobře radil. Ulma Turman tam měla šílenou roli manipulativní ženy, Husté ale možné. Opravdu takovou ženu znám . (a nejsem to já) Takže ať je pan Lars jaký chce, vidí.

Druhý díl jsem ještě neviděla, ale podívám se. Nemohu být zklamaná. Mohu být jen překvapená. Třeba se dozvím něco...nového o ženách.

Pozdrav z hor

23. ledna 2016 v 11:16
Není třeba moc slov... bílo, zima, ojíněné větve a ticho.

Sobotní procházka

16. ledna 2016 v 17:15
Chytlo se nás nás postupně protivné nachlazení, přinesl to asi starší chlapec z Azie. Kašlání a hekání, člověku šly nejdřív vypadnout plíce a pak nastoupil sopel. Mezi svátky to dostal nejmladší syn, po něm manžel a pak jsem to dostala já. Ten den kdy se mi zdálo že jsem se udusila tak jsem již něco měla v sobě. Zjistila jsem to další den. Něco hnusného mi sedělo na hrudi a nemohla jsem se nadechnout ani vydechnout. Hodila jsem na to Mucosolvan a asi tři litry čaje. Další dny jsem hekala, chroptila a dusila se, každý den to bylo lepší, pak ještě lepší a jak začala rýma, jsem zdravá. Za dva dny jedeme na běžky a do té doby musím být v kondici.

Takže jsme dnes vyrazili na tréningovou prodlouženou vycházku...rychlou chůzí, s hezkou vyhlídkou.

Cestou tam to bylo super, jelikož vše zmrzlé. Zpátky o něco horší protože jsme se vydali přes poorané pole které buď ještě nezmrzlo nebo právě rozmrzlo a nesli jsme si na botech obří hroudy bahna.

Strašně mě to rozčilovalo a tak jsem zdolaje pole ihned vyrazila do trávy... a čistila. Manžel šel dál a dál a dál.... až zmizel někde v dalekém lese. Zarazila jsem se. Vůbec si nevšiml že nejdu s ním, vůbec na mě nedbá. A nevšímá si mě.

Ukřivděnost střídající se s rozumem. A živý film před očima: Co jsi tak pomalá? Přidej, přidej! Kdyby jsi mi neutíkal tak by jsi viděl že jsem si čistila boty.... ehm. Blbost. Žádné výčitky. řeknu jen: Čistila jsem si boty.
Ne: neřeknu nic dyť je to jedno. Není to jedno. Nevšímá si mě... nezajímám ho. Výčitky. Ne. Ne. Žádné výčitky. Přece jsem velká, mohu si čistit boty kdy chci a jak chci. A jít jak chci.

Řeknu jen, čistila jsem si boty. A nic dál. Když se bude významně dívat tak nic. Žádná výčitka, prostě nic. Já nevyčítám. Vydržím. Jsem přece dospělá.

Manžela jsem došla u potoka, kde si čistil boty. Jsi nějaká pomalá... poznamenal. Čistila jsem si boty.

Mlčky jsme šli dál. Došli jsme domů, převlíkli se. Prohodili jsme vzájemně: To byla krásná procházka. Moc. Jojo. Mlčení.

Tak krásná že jsem ti ani nevyyčetla že kdyby jsi tak neutíkal tak by jsi si všimnul že s tebou nejdu.

Ufff a je to venku.

Ta procházka byla opravdu supr.

Novoroční předsevzetí

11. ledna 2016 v 11:31
Nikdy jsem si novoroční předsevzetí nedávala. Nechtěla jsem nic vylepšovat nebo měnit.

Tentokrát si předsevzetí dám:

1. Uklízet po sobě. Když něco vytáhnu tak to zase vrátím zpět na místo. Budu si udržovat kolem sebe pořádek. Žádné hurá akce s úklidem, nýbrž trvalý respekt k "mnou používaným" věcem. Tedy okamžitá péče o to co držím v ruce.

2. Jednání s respektem k jiným lidem vždy a za každých okolností, nevtipkovat na ničí adresu. Ani na svojí. Brát se vážně. A brát vážně druhé.

3. Neodkládat věci k vyřízení na později. Zapisovat si co je třeba udělat do záznamníku - deníčku. Pravidleně kontrolovat vyřízení úkolu. (deníček si musím ještě koupit).

Platí to od této chvíle.

Ihned jdu naskenovat důležité sdělení na sociální správu - leží mi to na stole již týden. Dnes je poslední den... jdu to hned udělat a založit.

Jak se tvoří hranice v míru

5. ledna 2016 v 22:41
Načnu nové téma. Vlastně se objevilo současně se sestěhováním se celé te mojí milé rodinky na jedno místo zde u nás a společným trávením času včetně hromadných přesunů na místa jiná.

Myslím že jsem to již psala... někde jinde, ale pořád to téma nemám uzavřené a vidím to když jdu spát a budím se s tím. Je to živé téma které "musím" rozkousat, požvýkat spolknout a vyloučit. Aby mi to bylo jasné...zřejmé, samozřejmé.

Společný život velkého množství lidí na malé ploše. Představte si snehové květy na okně, jak z drobných krystalků rostou krásné velké květy a setkají se v okrajích až vyplní celé okno. To okno je vesmír... a těch květů je konečné množství a vesmírné okno zcela zaplní. Když se jeden květ zvětší jiný se musí zmenšit, jejich okraje se pohybují ale pořád v kontextu ostatních.... čím více se některé květy rozrostou tím víc se musí jiné umenšit. Jsou jeden na druhém závislí. Když jeden květ se rozpadá, jiný ho podpírá nebo se postupně natlačí na jeho místo, vše samozřejmě a přirozeně jako dýchání.

To se dělo a rostlo přímo před očima. Dívala jsem se, všichni se všemi zamotaní do společných chapadel různorodých zájmů a představ a zvyků. Neuvěřitelná pestrost, pískot a hukot, požadavky, očekávání, pasivita i aktivita, smutek i radost, spousta věcí, předměty, pištění a cvrlikání, rachot a hrmot.

A teď si představte že se udělá nějaký společný plán a celý tento kolos se má dátdo pohybu, hledání co se obleče, oblékání, chystání co se bude jíst a jezení, chystání na spaní a spaní, chystání na koupání, koupání, uklízení a hledání... do čeho obléct jedno dítě, druhé dítě, pištění že to ne, čekání, přehrabávání hromad. Praní a sušení a opět přehrabávání hromad, a hledání jídla, chystání jídla, jezení a uklízení jídla.
Nevěřila jsem že se nám podaří se připravit na odjezd a opravdu odjet.... komplet s jídlem, oblečky, hračkami... ve dvou autech. Podařilo se a opět přerovnávání, chystání, hledaní....mojí maminku jsme uklidili do nemocnice. Zhroutila se hned první den. Vlastně jsem nakonec byla ráda že nemám starost navíc.

Včera maminku zcela odpočatou pustili, a dnes odjeli poslední návštěvníci. V nemocnici si mysleli že maminka nemá nikoho na Vánoce a tak si ji tam přes svátky nechali a byli na ní moc hodní. Nenašli ji fakticky žádnou nemoc, pouze opotřebení věkem. Maminka byla téměř uražena. Žádný doktor ji nebyl dost dobrý odborník, dost pečlivý, sestry ji málo převlékaly postel. Celkově ji nevyšetřily pořádně a nesdělovali ji výsledky. A ani po týdnu nepřišli na to proč se jí motá hlava, dali ji místo paličky dvě berle etc etc. Pojala nemocnici tak trochu jako ozdravný pobyt.

Je zajímavé že chaos u nás se postupně utřepával a to tak jak se vytvářely přirozené hranice a jak děcka začla chápat, kde je začátek a kde je konec. Co ještě jde a co již ne. Totéž se dělo i s dospelými. Ke konci jsme si opravdu všichni společně odpočinuli. Někdo si hrál s dětmi, někdo vařil, někdo uklízel a někdo poslouchal muziku. Peace... ano nastouil mír. A pak se opět zatřepalo kaleidoskopem, vše se rozhodilo jinak a opět... peace. Úžasné. Vesmír pulzoval svým bohatým životem a v míru.

Úžasné Vánoce. Právě jsme sklidili stromek. Uklízíme stichlý dům. Ticho. Ne na dlouho. Střídání období funguje furt. Tak to bylo, je a bude a snad i zdraví vydrží. Takhle. Ano takhle bych si přála aby to zůstalo navždy. Ale vím že nezůstane.

Jsem moc šťastná, že zde byly moje děti... a jejich děti, že to vše vidí a hmatají a čichají. Nasávají rodinnou pohodu a klid ve vztazích. Jednou se jim to třeba bude hodit. třeba ne hned, možná za mnoho mnoho let si vzpomenou. Jak s nimi strejda hrál, a že to bylo fajn. A všichni byli v pohodě i když si občas zabrblali.