Říjen 2015

Sny jako živé

28. října 2015 v 17:09
Dala jsem si k posteli zápisník. Zdají se mi sny.

Nepotřebuji ho. Pamatuji si sny. Většinou celý den. Pak bledne a vytrácí se. Pokud se zopakuje, vracím se k němu. nedávno se mi zdál záchodový sen. Jeden z typických snů... opakovaček. Hledám záchod, nalézám. Ukazuji ostatním kde je schovaný.

Dnes se mi zdál sen o sovobodě. Věděla jsem že je to sen o svobodě, protože než se mi začal zdát viděla jsem velký nápis jako v kině. TOTO je svoboda.

A uviděla jsem kouli. Jestli zeměkouli nebo jen nějakou kouli nevím. Tato byla poseta tečkami, asi semínky. A semínka rostly, každé jinak rychle a různě, kořeny se rozrůstaly po obvodu koule až se začaly jeden druhého dotýkat. Do jemných mezer vrůstaly jiné kořeny až se celá koule zaplnila. A opět nápis: TOTO je svoboda. Můžeš se hýbat jen s tím druhým. Když jeden ustoupí, druhý se posune. Jen společně se můžete hnout. Povrch koule se začal hýbat a a já v podivném 3D modelu se dívala... jak to funguje.

A hlas mi říká. Ořež si srdce.

Zvláštní pocit. Tak mám se hýbat nebo nemám? Kolik prostoru mám k životu... a mám vůbec nějaký? Omezení ať chci nebo nechci. Ořež se dobrovolně, říká sen.

Tedy tak jsem to vyhodnotila nakonec. Že mi nic jiného nezbývá než se omezit dřív než to "udělají za mě". Koule je omezená. Omezenost. Jsem omezená. Není kam utéct z prostoru. Není kam utéct z času. Jsem zde. Nemám kam jít.


Podívala jsem se na budík, ukazuje 7,00. Ještě jsem nepřetočila čas takže je šest hodin. Nechce se mi spát.

Kázání královohradeckého biskupa ve Vatikánu

25. října 2015 v 11:42
V těchto dnech probíhala ve Vatikánu synoda k rodině. Je to dosti sporná akce, jejíž výsledky buudou postupně zveřejňovány. Nejspornější část je zda mohou rozvedení a znovu sezdaní přistupovat ke svatému přijímání.
Velký ohlas vyvolalo kázání královohradeckého biskupa Jana Vokále.
Vatikán:
Zpívanou modlitbou breviáře začalo dnes (23. října 2015) plenární zasedání biskupské synody věnované rodině. Během modlitby se k přítomným obrátil královéhradecký biskup Jan Vokál, který pronesl homilii. V ní komentoval slova proroka Ámose: "Neboť, hle, on je tvůrce hor a stvořitel větru, oznamuje člověku, co má na mysli, působí úsvit i soumrak, šlape po posvátných návrších země. Jeho jméno je Hospodin, Bůh zástupů." (Am 4,13) V plném znění přinášíme text homilie, která podle přímých účastníků vzbudila mezi novináři velký ohlas:
"Čas od času se potřebujeme zastavit, pozvednout oči k nebi a připomenout si, že nejsme pány světa a života. Potřebujeme se zahledět na nebe, hory, moře; cítit sílu větru, hlas velkých vod… Jak to rád činil svatý Jan Pavel II., jehož liturgická památka připadla právě na včerejšek. Potřebujeme se cítit malými - jací ve skutečnosti jsme - ve velkém vesmíru, jejž Bůh stvořil a nadále tvoří a oživuje, v každém okamžiku.
Život stále více uprostřed umělých věcí, které jsme utvořili, pomalu umlčuje naše vnímání skutečnosti i sebe samých. Aniž bychom si to uvědomovali, zapomínáme, kde jsme a kým jsme; ztrácíme smysl pro svůj opravdový rozměr: někdy se cítíme být všemohoucí a nejsme; jindy se cítíme bezmocní a nejsme.
Jak nám připomíná prorok Ámos, jsme jakoby stéblo trávy, to je pravda, avšak naše srdce je schopné přijmout nekonečno. Jsme "téměř nic", to je pravda, avšak můžeme se ptát "proč" a cítit uvnitř v sobě tajemné spojení, někdy bolestné, s Tím, který stvořil svět, slunce, měsíc, hvězdy… (srov. Žalm 8).
Mezi všemi stvořenými bytostmi - které jsou, každá svým způsobem, pokornější a poslušnější vůči Stvořiteli než my - jsme my, lidé, jediní, kdo poznávají a někdy i cítí, že tato Boží všemohoucnost, tato jeho nepochopitelná velikost, je celá výhradně láskou, a to láskou milosrdnou, něžnou, soucitnou, podobnou té, kterou má matka ke svým malým a křehkým dětem. Jsme jediní, kdo tuší, že celé stvoření vzdychá a trpí jakoby porodní bolestí (srov. Řím 8,22).
Svatý Jan Pavel II. nám zanechal jako dědictví proroctví, že nyní je čas milosrdenství. Božímu milosrdenství zasvětil II. velikonoční neděli a naposledy vydechl právě v předvečer této neděle. Kéž se za nás i nadále přimlouvá, abychom se stávali stále milosrdnějšími, jako je milosrdný náš nebeský Otec

Podzim ladí barvy

24. října 2015 v 20:20
Nemyslete si, že se jen flákám nebo čtu Bibli. Taky chodím k řece. Dnes byl obzvášť barevný den.

Začínal mlhou. Inverze byla zpočátku těsně nad vodou, postupně stoupala mlha výš a vytvářela se sluncem podivnou svatozář.

Ticho léčí

23. října 2015 v 22:07
Moje máma tvrdí že žiji velmi aktivně, tedy z jejího pohledu. Z mého pohledu žijí pasivně. Většinu času, fakticky téměř celý čas žiji vnořená do ticha přerušovaného pár slovy. Nebo pár vyměněných slov. Vše je řečeno.

Maminka byla na operaci oka, vyměňovali ji čočku v oku protože má šedý zákal. V hlubokém obdivu se skláním před mistrovskou symfónií lékařů a sester v naší místní nemocnici.

Na operaci se setkalo několilk vyděšených babiček a dědečků, usměvavá příjemná sestra je srozumitelným hlasem pobídla ať si sednou tam a pak onam, něco poměřila a zapsala, doktor seděl za stolem a taky něco poměřil, vše v tichu a koncentrovaném soustředění. Sehraný tým. Bylo tam asi pět sester a tří doktoři, jeden z nich mladý. Jedna ze sester pořád flirtovala s tím mladým hezkým doktorem, bylo to příjemné. Svěžest mládí mezi šedými zákaly.

Maminku operovali včera, vše opět jak na běžícím páse. Převlíct, nakapat, čekat na operaci, operace, čekat na kontrolu, kontrola, domů. Vše opět v Tichu. Nikdy jsem tak příjemnou sestru nepotkala, říká mi: Nebojte se, my se Vám o maminku tady postaráme. Zkontrolovala mamince noční košilu a zapla jí knoflíček. Říká: Schováme všecko, dnes tady máme ještě pány které by to mohlo zajímat. Chachá... veselá kopa.

Dnes v půl sedmé ráno byla kontrola zalepených očí. Operovaných bylo pět a ráno se sešli jen čtyři. Sestra volá, chybí nám jedno zalepené oko? Kde ho máte... no nemáme. Zalepené oko přišlo o půl hodinu pozdeji. Opět krátký filrt sestry s mladým doktorem. chachá... vše dobrý, oka jsou v pořádku.

Dnes jsem byla z doktorů a sester nadšena. Nejen jejích profesionalitou, i jejích sehraností. A radostí, takovou milou... tichou.

Doma jsme byly s maminkou brzy, a to jsme ještě nakoupily v Penny . Vrátila jsem se domů před obědem a vyrazili s mužem do přírody. K řece. Počasí přálo, nikde ani noha. Ticho léčí a mě léčí les. A řeka hraje barvami. Vyrostly v ní jasně zelené řasy a ty jsou střídané s červenými kameny. Do toho se třpytí slunce. Prodíráme se houštím a divoce porostlými břehy řeky a mě dochází že jsem šťastná. Vteřinova sebereflexe. Vyvrcholení života mého. Dokonalost. Úplnost. Někdy se mi to třeba jeví jinak... někdy tak a jindy jinak.

Uvařila jsem špenát, brambory a každému dvě vajíčka. Dívám se na internet, kde se dají levne koupit oblečky pro malé děti. Pomalu chystám pro děti teplé oblečení na Vánoční svátky. Přijedou z teplých krajin, nemají nic pořádného na sebe. Pojedeme všichni na tři dny na hory, již je objednáno ubytování. Punčocháčky, tílka, bundičku, oteplováčky, botičky. Přemítám jak se levně dostat k nějakému oblečení. Se to nějak pořeší samo. Většinou to tak je. Něco je potřeba a řešení se vyloupne. Netlačím na pilu.

Ve středu a čtvrtek zde byli spolužácí a kamarádi z výšky, vystupovali s mým mužem zde v místním klubu. Natáčela jsem je na video. Pak se rozebíralo co kdo udělal dobře a co špatně. Vedly se hlubokomyslné rozhovory. Šla jsem spát dříve než vše rozebrali.

Žiji klidným životem.

Zítra jdeme opět do přírody. Tentokrát i se sousedy. Ukážeme jim zákoutí, do kterých se běžně nedostanou.

To je stručná sebereflexe dnešního i včerejšího dne. I plán na zítra.

Hlavní hříchy

20. října 2015 v 22:17
V minulém článku jsem psala o Kristu, který se zpřítomňuje v životech lidí. Věřící člověk o to usiluje, jeho cílem je zpřítomnit se v Kristu. S ním, v něm a skrze něj dosáhnout spásy v Otci jelikož Otec i Syn jsou Jeden.

Přesto existují překážky, které zpřítomňování Krista v lidském srdci i mysli brání. Protože jejích pozornost odvádějí jiným směrem, kde zabloudí a ztratí se a stane se potravou dravců.

Těmto překážkám se říká i Hlavní hříchy protože jsou to hříchy hlavy. Odvádí pozornost od boha pryč, vlastně zaměřují pozornost především na sebe závislostí z které se může stát až posedlost. Pak se mluví o démonech. Myslí se tím ale především závislost na určitých emocích a požitcích, které jsou vyvolávány, i za cenu sebedestrukce.

Jsou to pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost, lenost


Nejzřetelněji a pro ostatní viditelně vystupují na povrch tzv. hříchy těla. Když se člověk jednou dobře nají, pomiluje se či proleží celý den v posteli bez pohybu, nic se neděje. Problém začne v momentě, když se to opakuje až do neřestí, opakování stejných činností a zahlcení veškeré pozornosti myšlením na tuto činnost

Nestřídmost u jídla je opravdu obsese, měli jsme v práci kolegy kteří na nic jiného nemysleli. Jejich stůl byl obložen jídlem a každých deset minut se chodili na jídlo a těšili se až si dají kus klobásy. Jejich mysl byla plně v zajetí jídla a nic jiného než se najíst je nezajímalo.

U smilstva se bavíme o závislosti na sexuálních tělesných požitcích nutkavého charakteru, nezvládnuté sexualitě, často pubertální třeštění a závislosti na pocitu zamilovanosti, takže není možný funkční harmonický vztah s vybraným partnerem. Pozornost se pořád točí kolem sexuálních predstav a jejich uspokojování.

Lakota můžeme označit jako hrabivost. Pozornost je zaměřena na vlastnění čehokoliv a lpění na nahrabaném. Neschopnost se podělit s ostatními.

Závist a hněv jsou víceméně závislosti duše - lidských emocí.

Hněv i závist jsou velmi zajímavé negativní emoce, mající skutečnou příčinou v představách lidské spravedlnosti. Vlastně zrcadlí lidskou spravedlnost konkrétního člověka. Hněvám se jelikož není něco tak jak si představuji že by mělo být (podle mě) a považují za oprávněné se rozčílit. Je to hřích? Ano! Odvádí mě od boha k sobě. K "mojemu" právu. Nedůvěřuji v Boží spravedlnost nýbrž já to vím správně.

Závist vychází také z představy vlastní spravedlnosti. Podvědomě člověk vidí sebe v pozici toho komu závidí. Že to on měl dostat, spravedlivé by bylo kdyby on měl nikoliv ten druhý. A nepřeje tomu druhému jeho úspěch (nepovažuje to za správné) Je to opět nedůvěra k boží prozřetelnosti a nedůvěra v boží spravedlnost. Odvracení se od boha k sobě samému. K svým přestavám o správnosti. Sebestřednost.


Poslední dvě Lenost a Pýcha jsou záležitostí Ducha a mezilidských vztahů. Bez Ducha existuje jen a pouze sebestředný vztah. Já a Já. Takže vše je poměřováno směrem ke mě, zda lepší nebo zda horší. I dobré skutky jsou poměřovány vztahek ke mě zda lepší či horší. Každá myšlenka, slovo či čin počíná i končí u svého nositele - já. Oddělenost od boha obrácením k sobě samému. To je pýcha. Srdce otočené k sobě nikoliv k bohu.

Lenost vnímám jako nevědomost. Někdo má to štěstí že je duchem obdařen ale lenost obrací vše vniveč a k vlastnímu pohodlí. vnitřní našeptávač našeptává, neptej se... nedělej... nechoď... nehýbej se. Kolikrát by dobrá vůle byla, ale chybí vnitřní odhodlanost, disciplina a síla. Lze tomu říct i nevychovanost sama sebe. MOžná.

Toť vše. Překážky na cestě. Tělesné, duševní i duchovní.

Proč vůbec se zabývat nějakými hříchy. Zatemňují (otupují) svědomí a vlastně znemožňují rozlišování. Opakováním určitých skutků se člověku časem jeví, že je to dobré a že je to tak v pořádku. Ztrácí smysl pro rozlišení co vede k Bohu a co od něj pryč.

Nemluvila jsem teď o přikázáních a jejích porušování. To je na zvlášntí téma.

Tradice připomíná i "hříchy do nebe volající" . Zajímalo mě které to jsou. Třeba Vás to bude taky zajímat

Krev Abela, sodomský hřích, nářek utiskovaného lidu v Egyptě, nářek cizince, vdovy a sirotka, nespravedlnost vůči zaměstnanci a najaté osobě.

Dary Ducha

16. října 2015 v 21:56
"Vzkříšený Kristus se zpřítomňuje v životě lidí
a obdarovává je svým Duchem.
Zcela je proměňuje a stávají se plně sebou samými." (Jan Pavel II.)

Je to tak krásné až se tomu nechce věřít. Jenže já uvěřila, že se vzkříšený Kristus zpřítomňuje v životě lidí i když třeba o tom nemají (ještě) tušení. Je přítomen v darech Ducha, kterého lze vnímat, cítit... odkrývat postupně. Ovocem Ducha svatého je společenství s Bohem. V Bibli se píše že ovocem
Ducha svatého je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Takový Dar se neodmítá. Ve svém Synu má Otec věčný vzor. Uskutečnění. Stávání se. Mohu se stát adoptovaným synem, naroubovanou dcerou na tento věčný vzor Syna v Otci. Ideál věčné lásky, dávání se jeden druhému jeden v druhém obsažen a naplněn Duchem. Syn se rozlil i na tvory tím že se zhmotnil a vnesl Otce do stvoření.

Které jsou tedy dary Ducha svatého? Je jich jistě bezpočet ale dle Bible se jich počítá sedm. Dávají duši jemnocit který léčí rány způsobené vzájemným zraňováním dědičným hříchem.

Prosím Boha o 7 Darů v modlitbě.

1. Dar Moudrosti

Uschopňuje duši pochopit hodnoty a vážit si je. "Okuste a vizte, jak dobrý je Hospodin". V hodnotovém žebříčku dát duchovnímu prvenství a nevyměnit za smyslovost prožitku. Dává schopnost rozeznat časné od věčného.

2. Dar Rozumu

Je to intelekt. Uschopňuje pronikat ke kořenům věcí a událostí, je to hloubka duše. Dává lásku k samotě a tím schopnost sestupovat dolů a stoupat nahoru. Rozjímat. Vede k odpovědnosti hlubokým zřením pod povrch jevů. Ústředním nepřítelem rozumu je náladovost. To když se vlády zmocní pouhý cit na úkor rozumu a znemožní vytrvalost a rozvahu intelektu. Vnáší nepokoj, nervozitu a nestálost. Rozumovým přístupem a hodnocením svého jednání lze ovládnout náladovost a dosáhnout vnitřní stability

3. Dar rozlišování (rady)

Uschopňuje rozeznat co je vůle Boží (Duch) a co ukvapenost světa vášní. Uchraňuje nás i od výčitek, co bychom měli dělat jinak a co jsme opoměli. "Syn nemůže sám ze sebe konat, nýbrž jen to , co vidí že koná otec" Tento dar nás učí rozpoznat iluze a podvody světa, nedat pouze na svět smyslů a citů, nýbrž nabádá k poradě s Bohem a osvíceným rozumem. Umožňuje pokojné a čisté svědomí.

4. Dar síly

Víme co učinit, ale někdy jsme slabí. I bychom byli ochotni, ale schází schopnost sebezapření, sebepokoření či odvaha se něčeho vzdát.
"Všechno mohu v tom , který mě posiluje." Tak učí Ježíš. Dar síly léčí vylekanost, ustrašenost, malomyslnost a probouzí latentní spící potenciál duše. Čeho je nutné se vzdát, co obětovat pro věčného Boha k dosažení heroismu velkého činu.

5. Dar umění

Je to mimořádná schopnost rozeznat a vidět Boha ve světě, slyšet Boha ve světě a naopak vidět svět ponořený v Bohu a velebit ho. Oslavovat ho. I ve světě znetvořeném hříchem cítit vůni Kristovu a vytvářet jeho obraz plný inspirující krásy. Je to schopnost tvořit království Boží, toť největší umění!

6. Dar zbožnosti

Uschopní nás upoutat se na Boha - dle možnosti trvale a nerozlučně celým svým bytím, smýšlením, jednáním. Pobízí ke společenství s Bohem, k adoraci a rozjímání. učí vroucnosti a zbavuje povrchnnosti a vlažnosti. Drží nás v odstupu od ohavné prostřednosti s kterou se člověk tak lehce smiřuje. Tento dar vnáší posvátnost do celé naší bytosti a umožňuje modlitbu celou naší bytostí.

7. Dar bázně boží

Chrání všechny ostatní dary Ducha a vše posvátné v duši. Vede duši k vnímavosti a zároveň i k obavám neztrácet čás, nemilovat málo, nežít prostředně, všedně. Vdechuje úctu k Bohu a k prožívání Boží přítomnosti. Tento dar vede i ke kajícnosti a opravdové pokoře. A ke snaze nezarmucovat boha nýbrž činit to co je bohu milé. Tento dar vede i k jemnému a citlivému svědomí. Kdo se bojí aby nemiloval málo, tomu dá Bůh veškerou sílu a pomoc, aby miloval mnoho. A milovat mnoho je nadevše.

Tyto úvahy jsou inspirovány jemnými a nežnými úvahami biskupa Josefa Hloucha. Napsal je během internace v letech 1964. Hluboká spiritualita pronásledovaných kněží za minulého režimu je pro mě velmi poučná. Ukazuje, že i za velmi těžkých podmínek dokáže člověk milovat a neztrácet víru a naději.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Hlouch

Jídlo z popelnice alias a proč ne?

12. října 2015 v 19:41
Dnes jsem u maminky dostala do ruky Magazin Práva a tam mi padl do oka článek Jídlo z popelnic? Proč ne? Přečetla jsem ho z velkým zaujetím. Je to o životním stylu freegan, kdy se člověk živí odpadky tedy tím co nalezne a zachrání před vyhozením. Šetří životní prostředí a navíc i prostředky.

Něco k tematu je zde: http://svetemhorempadem.blog.cz/1402/vegetariani-a-vegani-ok-ale-co-takhle-freegan-aneb-dumpster-diving.

nebo tady: http://www.denik.cz/z_domova/freegan-beru-jidlo-z-popelnic-nechci-plytvat.html

Reportérka píšíci článeček šla se studentem Honzou na noční výpravu za zbytky do popelnic kolem supermarketů. TAm se potkali s jinými studenty a bezdomovci, kteří šli za týmtéž. Zaujala mě i určitá etika, kdy bezdomovci mají přednost jelikož mají jídla víc zapotřebí.

Pamatují si na jednu bezvýznamnou historku z mého dětství, bylo to ještě z města, kde jsem vyrůstala jako malá holka. Dívala jsem se z okna uviděla starého ošuntělého dědu jak prohrabává popelnice. Zavolala jsem maminku a říkám ji, že ten pán má asi hlad. Že mu něco zanesu. Maminka mi nachystala tašku s jídlem, i buchty a já šla za tím pánem mu to dát. Nenapadlo mě nic zlého, naprostá důvěra. Podávám mu tašku a říkám, že to je pro něj. Nějaké jídlo. Podíval se na mě a řekl mi: Děkuji, a omluvně dodal. Hledám jídlo pro králíky. A tašku s jídlem si vzal.

Později, když jsem byla větší... jsem věděla že lidé hledají jídlo i pro dobytek a pro králíky. Že se tam nehrabou z hladu. A v dnešní době je to navíc životní styl. Je to moderní. V Norsku třeba je jídlo drahé a tak studenti vybírají popelnice. Nebo prostě jen to považují za vhodnější (volnější) než jít pracovat.