Září 2015

Důstojnost

23. září 2015 v 20:51
V poslední době se potýkám s problémem vlastní důstojností, ne že bych ji neměla či by mi scházela. Tedy asi ji nemám,ve snaze nesklouznout do trapností tím že bych se mohla druhému nadřadit (v mých očích) dělám ze sebe hloupou a švejkuju. Uklidní mě, že druhého jsem neurazila, že se držím zpátky. Ovšem zvláštní úzkostnost přetrvává, cítím že to není správné. Že chybuji.

Zdánlivé ticho před bouří... jelikož lidská důstojnost je nezničitelná. Vstupuje do mě v nečekaných chvílích, mate mě otázkami a vyčítavými pohledy. Kde je tvoje důstojnost? Proč se za mě stydíš?

Zde. Je pořád zde....uvnitř za hradbami, zavřená. Zašlapaná. Nesmělá ale pořád zde. Vždy zde byla, i když zašlapaná a zostouzená právě mnou.

Důstojnost, čest, hrdost.... nikdy jsem moc o ně nedbala. Nevážila si jich.Vysmívala se jim. Odmítala jsem připustit jejich sílu. Mocnost.

Můj tatínek byl velmi hrdý. A důstojný. A matoucí mě v mojí slabosti. Unikala jsem sama před sebou. Necítila jsem se dost silná.

Ona je zde velmi tenká linie kdy hrdost se překlopí v pýchu. Ale budiž. Tak či onak je to vlastnost silně vyrýsovaná. A čnějící se nad povrch.

Hrdost... může být nevědomá. Musí se sytit moudrostí aby se posunula k důstojnosti.

Vždycky jsem si přála být moudrá. Jak naivní.... K moudrosti se člověk prokousává tak těžko. Není lidské moudrosti na zemi.... moudrost přichází jen shůry. Tam kde je výhled, rozhled, velkorysost, vlídnost, soucit, milosrdenství... odsud přichází moudrost. S moudrostí přichází ruku v ruce důstojnost. V které není ani zamák pýchy.

Náhodou se mi dostala do ruky kniha Rozhovory karmelitánek od Georga Bernanosa.

Je to skutečný příběh 16 řeholnic z Karmelu z období velke francouzské revoluce, které byly popraveny protože se nechtěly vzdát svého způsobu života. Raději se nechaly zabít. Četla jsem to jedním dechem....Je to příběh o cti a odvaze.

Co všecko je člověk ochoten ještě podstoupit, aby ustoupil "revolučnímu výboru". Kam ještě zajít. Starší sestry věděly do čeho jdou když skládaly slib mučednické smrti, ty dvě nejmladší... byly velmi mladé. Jedna prostá a radostná. Druhá byla šlechtična. Její představy byly idealizované, toužila zachránit otce (jen na chvíli ho vytáhla ze smyčky vlastní ponížeností před revolučním soudem, stejně ho neuchránila před popravou) a musela se postavit svému strachu. Životnímu úkolu.

Vlastně to byla kniha o strachu. Co všecko je člověk ochoten ze strachu udělat. A o statečnosti, odvaze a cti, když ten strach překoná.

Stará matka představená říkala: Smrti se nebojí jen ti úplně svatí a ti úplně hloupí. A ti ostatní propadají úzkostem a strachu ze smrti. Sama umírala velmi těžce. Staré řeholnice byly důstojné a moudré.

Jeskyňka pro Saula

4. září 2015 v 10:32
NO ehm zní to trochu nemravně.

Snad nebude moc zklamaný. K jeskyňce se nedalo proklestit. Pořád byla v obležení. Den - noc. Mysleli jsme si že vnoci třeba... pořád davy, pořád mše...

Napříč Evropou

3. září 2015 v 22:03
Projela jsem celou Evropu napříč, nebo lépe řečeno podélně.

Od nejzápadnějšího cipu Finistery ve Španělsku, podél moře pořád dál a dál až do Francie.

Zde v podhůří Pyrenejí jsou Lurdy. Lurdy jsou přesně takové jaké jsem je viděla v jednom filmu.