Červenec 2015

Jaké jsou alternativy?

25. července 2015 v 15:02
Dobře, zeptám se jelikož mi to již delší době leží v hlavě...

předpokládejme že Bůh je "definován" jako souhrn všech existujících pravdivých vztahů v lásce tj. sloužících jeden druhému k prospěchu: řekněme skupina lidí - nemusí být příbuzní žijí pohromadě, jeden druhého podporují, pomáhají si vzájemně, ten kdo může pracovat pracuje... ten kdo je nemocný nebo je ještě dítě se účastní na společných zdrojích - nezneužívá je. A vsichni se účastní tvorby hodnot dle svých možností a cítí se zároveň uvnitř svobodně, jsou radostni, vnímají harmonii soužití a to že žijí v lásce... když nekdo sestárne, nechají ho umřít v klidu a drží ho za ruku. není třeba se bát, jedno odchází a druhé přichází... jedno v druhém propojeno společnými hodnotami. jeden je zde pro ostatní...

Zkuste si to představit že by to teoreticky bylo možné, že existuje souhrn všech láskyplných vztahů.... které vedou k životu všech. Jak dosáhnout toho, aby tyto vztahy nebyly otrávené nechutí, závistí, vzplanutím vášní pro něco k čemu již má vazbu ten druhý. jak zajistit otevřenost, důveřivost...ale i nasazení, aktivitu, práci pro ostatní, neočekávání odměny která je nejistá. Která je Darem.

Je možné to zajistiti lidmí (zákonem, předpisem, příkazem a zákazem, pravidlem) nebo je možné opravdu spojit lidská srdce v tom co jsem definovala jako bůh. v lásce.... tedy toužit po vzájemných vztazích v lásce (propojených do obří sítě) a nikoliv po objektech k uspokojení sama sebe, kdy dochází k strhávání zdrojů a pozornosti an sebe a uspokojování sama sebe v rivalitě

Jak dosáhnout této spolupráce a vzájemného respektu a úcty mezi lidmi bez BOHA? tedy bez předpokladu že něco takového opravdu existuje, něco v čem je vše sjednoceno láskou? Je možné něčeho takového dosáhnout zákonem? Právem? Vnějším donucováním lidí?

A pokud ne, tak jaká je alternativa... když tedy Bůh vypadne z hry a domlouvají se jen lidé mezi sebou. Jak obměkčit a otevřít lidská srdce aby milovala....nezištně, pravdivě, dávajíce. Aby je to uspokojovalo. Stačilo jim to.

Strávila jsem v takovém nezištném společenství pár dní. Vše společné, k spaní místnost, zamestnání... kdy výdělek je společný. Protože se jedná o křesťanskou komunitu, jsou součástí ranní i večerní motlitby, zpěvy, žalmy. Opravdu je zde důvěra že společenství nějak přežije... i když velmi velmi nuzně. Jako příklad či vzor pro ostatní... to asi zdaleka není. Co je vzorem? Jak by muselo společenství žít aby se stalo vzorem pro ostatní, aby je ostatní chteli následovat a řikali si ... takhle chci žít. To se mi líbí.

Nemá to řešení, uvědomuji si to. Svět není pro mě uspokojivý v jeho etickém rozměru, jeho pravidla, zákony. Ale jaký "jiný" máme alternativně, že?

Ten který jsem viděla bych si asi nevybrala. Pro nedostatek odvahy. MOžná kdybych neměla tři děti a muže. Kdybych byla sama s horoucím planoucím srdcem. Nevím. Mohu jen s respektem říct mojí kamarádce: Máš můj hluboký obdiv. I když vím že lidský obdiv v království nebeském neznamená nic. Je možné něco takového u člověka světského?

Nebo je to vyhrazeno jen svatým.

Ještě jedna věc mě zaujala. Přijetí nového člena do komunity trvá minimálně 5 let. Ne každý je způsobilý žít v komunitě, často se ukáže že člověka vedly do komunity iluze nebo útěk před světem. Nelze utéct před světem, schovat se, komunita člověka vytáhne z ulity a odhalí ho v nahotě, ne každý to snese, unese. Přicházejí zájemci a odcházejí, vydrží někdo... až se stane členem, patří do rodiny. KOmunita se stává rodinou.

V světských rodinách to tak není. Lidé se seznámí, zamilují, mají dětí a jsou rodina hned. Čas na zkoušku není. Žít v rodině se pak učí tak nějak za pochodu... vhozením. Buď se povede nebo nepovede. 5 let na zkoušku je celkem dost. Napadlo mě, že mě trvalo možná i déle... než jsem pochopila princip, jak rodina funguje. Jako dávání, dostávání jako Dar.

Co si myslí o katolících v Řecku

21. července 2015 v 19:07
Nic dobrého.

Večery jsou v Řecku horké a tak jsme teprve večer vycházeli do okolitých kopečků a kochali se západem slunka. Scházeli jsme romantickou vesničkou již za soumraku kolem hromad polehávajících a posedávajích koček a kocourů a koťat, kochali se výhledem na moře na jednu stranu a na druhou.

Uslyšela jsem zpěv. Můj muž tam někde vzadu fotil kocoury a já vábena zpěvem jsem došla ke kostelu. Tam polonahý (tedy v trenkách) potetovaný atletický muž klečel před vraty kostela a něco tam plel a zpíval... Dloouhé vlasy mu splývaly po zádech - Adonis. Všiml si mě, přestal zpívat a usmál se. Jak se jmenuješ? zeptal se. Odpověděla jsem a zeptala se: Jak se jmenuješ ty?... Pak následoval příjemný rozhovor tedy pokud tak lze nazvat neumělé pokusy v angličtině. Když jsem řekla že jsem z Česka, viditelně si odfrkl: Katolíci.... K jaképak církvi patříš? přece jen to zkusil. Katolické. Opět si odfrkl. KOlem nohou se mu motal pes. Pěkný velký.

Šla nahoru paní s čoklem a ten čokl ňafal a ňafal na toho Adonisova psa. Ustoupil stranou a zůstal stát tiše za Adonisovy zády.

Mladý muž se na mě významně podíval a řekl: vidíš ten čokl je katolický a tento zde je ortodoxní. To je rozdíl mezi kaolickými a ortodoxními.

Katolický nemá respekt, ortodoxní má... pokoru. Neňafá, nehádá se a respektuje svého Pána.

A spustil na mě kázání... v angličtině. Usmíval se a vymasíroval mě. Nemáme pokoru. Klidně vezmeme jméno boží nadarmo. Klekl a třikrát se pokřižoval... a kněží u nás chodí klidně v bílém, u nich chodí všichni jen v černém.

Mezitím můj muž přišel a zvědavě naslouchal naší konverzaci. Viděla jsem na něm...ježkovy zraky a co je zas tohle??? bůhví co. Vzala jsem si poučení... cestou dolů jsme o tom s mužem rozmlouovali. Byl to týpek teda.... zajímavý.

Máme málo respektu? Kde se ten mladý muž vzal a co nám chtěl říct? Málo respektu k bohu, ke slovu, k pravdě...

Byl to kostelník? nebo pop... nebo jen tak náhodnějdoucí uklizeč kostela. Řekové jsou velmi věřící. Jen zlomek možná 1% tvoří katolíci.

Katolický kostel byl také v blízkosti... farář to tam neměl lehké. Na mši jsme se sešli asi dva Řekové, dvě jeptišky neznámé národnosti, 4 Italové a asi dvacet Poláků... Nakonec se zpívalo polsky. Mše se vedla v latině. Každý dostal papír s rozpisem čtení ve své řeči. My si vzali rozpis německý...český tam nebyl. Asi tam nikdo nikdy z česka nechodí.

Hmmm, vrtá mi to hlavou. Málo respektu. Málo pokory. Asi je to na nás katolikách vidět.