Duben 2015

Změna a loučení

30. dubna 2015 v 18:47
Poslední dny se nesly ve znamení loučení. Poprvé jsem takhle vědomě a svobodně odcházela a bylo to dobré. To co jsem si přála bylo, abych odešla důstojně. JInak než z přechozího zaměstnání kdy jsem se odplazila jak spráskaný pes, tentokrát jsem odešla slušně. Rozloučila se. Napekla celou krabici koláčů. Rakouští kolegové mě překvapili, nastoupili do řady, šef pronesl chvalospěv a že doufají že se brzy vrátím. Že nejpozději v září až si od nich odpočinu. Dostala jsem dárek a každý mě objal a popřál mi. Bylo to dojímavé. Přisli i ti co mezitím odešli do jiných oddělení, sešli jsme se všichni. Prý zůstaneme v kontaktu, šéf mi zavolá... říká. Vzal si moje číslo.

Včera jsem se loučila i s čekými kolegy. Pozvala jsem je na večeři a oni mi dali obrovskou palmu nebo co to bylo... ani do auta se to nemohlo vejít, pak takový legrační diplom a pestrou kytici z našich polotovarů Vypadala jak chochol z jednho zvířátka z Madagaskaru. Byli smutní. Velmi. Věřila jsem jim to. Byla jsem pro ně jako máma.

Dnes byl smutný i ředitel i paní z personálního. Prý poprvé v jejím životě se s někým takhle loučí, prý jsem první která neutekla a nepráskla dveřmi. Donesla jsem totiž i mísu věnečků a každému podala ruku.

Přemlouvali mě, zapřísahali.. ať zůstanu ještě alespoň měsíc. Než někoho najdou. Nenajdou nikoho. Já taky přišla sama od sebe. Musí to tak nějak zvládnout. Domluvit se. Svobodně jsem přišla a svobodně odcházím.

Není to zvykem odejít z dobrého bydla. Většinouu se lidé drží zuby nehty. Platí hypotéky a mají malé děti které musí živit. Tohle nemusím. Nemusím tam být. Vím to. Proto mohu odejít když se rozhodnu.

Každý se mě ptá, co budu dělat. Je těžké odpovídat že netuším. Že třeba nic. Ale tak to je.

Fotoalbum

22. dubna 2015 v 21:30
Tuto nedeli jsme s maminkou kromě jiného probíraly její staré fotoalbumy. Procházely jsme společně celý její život. Povídaly si o jejím mládí, historky.

ZAčínaly jsme šťastnými roky prvních zaměstnání... bylo jich několik a pokaždé to byla hezká mladá žena s upravenými hustými kaštanovými vlasy obklopena přáteli. Úsměv na tváři, hezká postava...oduševnění, radost.

V každém zaměstnání byly fotky z výletů, posezení...odpoutala se z domova. Začínal život venku. Moje maminka byla hezká, ale tak nějak nenápadně, dívala se na fotky a povídala mi. To bylo tam a tam, a to bylo tam a tady toto. Byla oblíbená, ochotná, pracovitá, veselá. Každému ze svých obdivovatelů se smála... Znám všecky ty historky.

A pak první fotky s tatínkem. Milovala ho. Pořád mluví o tom jak byl tatínek nadaný, a že neměl vubec nic. Všecko mu musela koupit. Přišel z nuzných poměrů. Mel jedinou košili z plátna ušitou v tradičním lidovém místním stylu s volány a jediné prodrané kalhoty a lněné trenky. Taky jedny. Jak ho chystala do školy aby vypadal dobře, aby se ostatním líbil...

Na fotkách to je vidět... milovala ho. A tatínek se smál chlapeckým úsměvem, vlna kadeří mu padala do čela. Mladík.

A pak fotky s mým bratrem, to už měla mamainka natočené vlasy. Už byla vážná, sestárla. Takhle ji znám, dívá se vážně do objektivu. Maminka odvrací tvář od fotek, říká: Nemohu to vidět... ještě to nedokážu. Příliš to bolí. Přeskočíme stránky. Maminka je všude vážná, usedlá...ztěžklá. Důstojná ustaraná paní. Takhle ji znám odjakživa... Ta dívka uvnitř je někde... schovaná. Zakletá. Podívá se na mě a říká: Tatínek jakoby nikdy nežil. Jakoby se vypařil... Kam zmizel?

Zemřel... Zůstaly fotky. A otevřely jsme spolu poslední album. Byla tam jako malé dítě, se svojimi dvěmi sestrami. Pak větší, desetiletá a pak v kroji. Sokolka. Ukázala mi diplom cvičitelky. Celý život zachycený ve fotkách.

Jednou se rozplyne jako pára... fotky vyblednou.

Maminka je taky jako já. Bezbranná ve svojí naivní nevinnosti. Nedospelá dívka. Zapoměla dospět a mezitím se opět stala dívkou. Gausova křivka...vrchol už je za námi a blíží se k okraji. Držíme se za ruce. Dvě ztracené...v tomto světě, v mlze. Se jednou rozplynou a nezbude nic.

Co si počit s načatym životem

19. dubna 2015 v 15:15
Všimli jste si někdy že jen věříme... že jsme se narodili a že umřeme. Nepamatuji si svoje zrození a asi to bude stejné i s mojí smrtí.

Měla jsme velmi inspirativní víkend... ani ta ne ve smyslu tančících důchodkyň, mimochodem dokument se mi moc líbil. Jako spíše setkání se starými přáteli, povídání ale i celodenní nářez duchovna i na kontemplaci přišlo a večerní posezení se dvěmi příjemnými zasvěcenými sestrami. Jedna z ních je moje nejlepší kamarádka z mládí...

Bylo nás víc co jsme se setkali a jak jsme si povídali tak jsme se podivili... Tamten je taky věřící, no kdo by to do něj řekl. A Jožka taky? No a Pavel taky. No to je sranda. A co Jarka s Jardem, no ti taky...hihihi no to je nářez. Jako kdyby neviditelnou ruku byl utkán koberec lidí kteří našli k sobě cestu, setkávají se a náhodou jsou všichni věřící. Sice z různých odnoží... ale všichni sdílíme jednoho boha, jednoho Pána.

Ta pestrost lidí a charakterů a osudů....Hned jsem se pochlubila že odcházím z práce. No bylo na čase, směje se kamarádka. Ona to pochopila dávno a celkem rychle. Což neznamená že pracovat je špatně, otázka... pro koho pracuji? Komu věnuji svůj čas. Svoji pozornosti. Svůj rozum. Schopnosti. Mě trvalo desítky let toto rozklíčit. Zmítání se v bezmocném zápase. Který nemůžu vyhrát.... Toto již nechce sloužit, pak tamto a jiným ono, nemoci. A návrat a zmítání se a nemoci, a nemoci a protrahované zmítání se. Potrhané vztahy. Smutek. Hledání radosti.

Naplňování života.... co to je? Ceho všeho se musím vzdát aby vůbec život mohl být naplněn. Naplněn pokojem. Abych si vůbec všimla... jak se pokojem naplňuje. Toto je začátek.... Něvadí kdy se začíná. Není pozdě. Žiju.