Březen 2015

Nový optimisticky článek

17. března 2015 v 21:13
Kdo mě omezuje v rozhodnutí a nutí k tomu nebo tamtomu.... To je základní otázka, a odpovědí může být úplně cokoliv. Že vytvářím něco jako důlek a do toho důlku zapadne něco zvneku jako západka. Že nemůže nezapadnout protože já jsem ten důlek a do mě zapadne přesně protikus. Nic jiného ... Tudíž "já" jsem tou příčinou a následkem v jednom.

Jde to změnit? Věřím že ano. Že vše může být jinak. Ďolík v sobě přesunu jinam takže zapadne něco jiného a nebo ho dokonce vyrovnám.... a nic. Nic nezapadne.

Dám se dva příběhy. Oba jsem právě přečetla ve vaně. Otevřela jsem knihu Oceán v kapce rosy a přečetla první příběh.

Ledová žena.

Byl jednou jeden ... osamělý mládenec. Žil nuzně, neměl přátele ani příbuzné. Seděl ve své chalupě a díval se na třpytivé rampouchy co zářily sluncem: Přál bych si aby mi nebe seslalo ženu bělostnou, jiskřivou a nádhernou jako led.

Večer někdo zaklepal na dveře. A byla to ta dívka. Překrásna s opálovou pletí. Dívka se usadila a že chce u něj zůstat. Opravdu? Nic nemám a jste tak krásná. Zůstala.

Žili spolu celý rok v dokonalé shodě. Jednou je pozval na oslavu soused, byl velmi pohostinný a nabízel jim horkou lázeň. Byl pyšný na dřevěnou káď kterou si právě pořídil. Žena odmítala s důvodem, že se bojí horké vody jako smrti.

Ale její muž ji přemlouval a naléhal: Přece neurazíme našeho hostitele, který je tak hodný. A tak žena šla do lázně. Když se dlouho nevracela, šel ji manžel hledat. Našel jen dvě modré stuhy a hřeben který plaval na hladině.

Zenové příběhy jsou záhadné. Poučení se zdá býti jasné na první pohled. Muž byl hloupý a z nevědomosti poslal svoji ženu na jistou smrt.

Je ještě hlubší pojetí.
Je to, co je.
Muž nechce vidět skutečnost takovou jaká je. Nepřipustil si že jeho žena je z ledu i když to věděl. A tím si uzavřel cestu k osvobození. Nerespektoval stezku. V každém okamihu našeho žití jeli správné, je špetka věčnosti.


A druhý příběh který mi padl do oka hned poté.

O větrné perle

V maličkém království žil král a měl jediného syna Ha tsina. Byl to urostlý hoch, odvážný, mírný a milé povahy. Měl ale jednu vadu. byl pomalý a nerozhodný. A pokaždé byl na posledním místě v běhu, takže dívka Li fang kterou miloval pak tančila s někým jiným.

Ha tsina to velmi trápilo a tak se rozhodl že půjde za vládcem hor a požádá ho o radu. Byla to dlouhá cesta, potkal nezpečí a pak nějakou stařenu a ta ho dovedla k vládci. Byl to mohutný stařec kterého lebka se dotýkala mraků.

Ha tsin vypověděl co ho trápí, že je moc pomalý a dívka pak tančí s jinými. Vládce řekl: princi, vidím že máš upřimné srdce tak ti poskytnu co ode mne žádáš, dávej pozor ať s tím správně naložíš.

A dal mu zrníčko velké jako zrnko rýže: toto je větrná perla, když ji vložíš do úst poběžíš rychleji než vítr. A vládce se rozplynul.

Princ se vrátil do království a těšil se na ples a běžecký záávod. Jakmile začala soutěž, vložil si zrnko do úst a běžel a běžel a běžel a zastavil se až někde uprostřed polí. Než se vrátil půvabna Ling fang opět tančila s někým jiným. A další jaro se provdala.

Princ byl zoufalý. A hledal útočiště u jednoho mnicha který žil v jeskyni. A vše mu vyprávěl a hořce u toho plakal.

Mnich mu řekl: Urozený princi, zen nás učí že jíst se má do polosyta a pít se má do polopita, a spát se má ani moc a ani málo. Po celý náš život hledáme tu správnou odpověď. Vše ostatní je pouhá iluze.

Princ pak nastoupil na trůn a vládl dlouoho, byl nejmoudřejším panovníkem jaký vládl. A legendy vyprávějí o něm dodnes.

Poníženost

1. března 2015 v 18:39
To je takové zvláštní celoživotní téma. O nejistotě a malém sebevědomí, a o poníženosti na ně navazující...Někteří lidé jsou celý život ponižovaní. Ze začátku je to rozčiluje a trápí. Snaží se dokázat sobě a jiným že třeba jsou lepší než to zvenku vypadá. Předstírají, kličkují, mží.... a tak jsou trapní, tak divně vyzývaví. nepřirození. Směšní.

Sama mám s ponižováním celkem dost zkušeností, celý život něco nezvládám a neumím a výsledkem mojich snah to přesto dělat, je pocit ponížení a zlyhávání. Taky se mi zdá že mě ponižují v práci, zdá se mi že mě ponižuje manžel a dokonce i moje invalidní švagrová mě ponižuje. Nebráním se. Jen to vnímám.

Když jsem se ptala manžela proč se to tak děje, dozvěděla jsem se: K tobě si dovolí každý cokoliv.

Jsem bezbranná.

V mém věku už se nezměním, teda nezměním to abych byla sebevědomá a sebejistá. A se bránila.

Spíš jsem se naučila s malým sebevědomím žít. Jsem odolná a hodně vydržím. Pokaždé vstanu....otřepu se a jsem opět zde připravena jít dál.

Asi se s tím dá žít. Moje maminka je stejná, taky ji všichni ponižují... a smějí se jí co všecko dělá špatně. A ona vítězně táhne ve svých devadesáti. Silná a nezlomná. Houževnatá. Zdravá. Soběstačná. Důvěřivá.

Co tím chci říct.Snad že některé vlastnosti vypadají jako špatné, no ony asi jsou špatné. Taková ta upocená upatlaná poníženost je nedůstojná. Ale na druhé straně se s ní dá žít.

Celý život pracuji v povoláních které neumím, kde pořád zlyhávám...a na které nestačím. Kde mě pořád někdo ponižuje, že něco nefunguje, že je tam chyba, že je to špatně, že je třeba to udělat lépe. Povolání kde mě ponižují zákazníci, kolegové z prodeje, projektanti a v důsledku i dělníci z výroby. Kde se svojí povahou vše beru osobně, prožívám každé gesto, tón hlasu, slova, vlastní bezmoc, bezradnost. Které prožívám...s vědomím že nevím co udělat. A že to nebude jinak.

Taky vím to není osobní, vím že jsem vztahovačná, rozum mi říká že nic z toho co se kolem děje není osobní ale uvnitř moje tělo to vše vnímá, zapisuje, reaguje na to.... ponížením. Úzkostností.

I když tam nebudu chodit.... tak budu ponížená jinde a jinak. Protože takhle reaguji. Nejistotou. Nízkým sebevědomím.

Vystavena ve svých slabostech.... které jsou zjevné, jelikož již nic nebude lepší. Jen se pořád lépe znám. A uvědomuji si to.

Můj muž mě povzbuzuje, ber to uvolněně. O nic nejde. To všecko jsou jen blbosti.... No jsou.

V pátek jsem se dozvěděla, žemoje kolegyně nemá řidičák. Prý se bojí. Tak to má blbý. V dnešní době se bát....To je fakt blbý. Jsme banda strašpytlů. A lepší to nebude.