Leden 2015

Procházka do Podyjí

17. ledna 2015 v 14:39
Dnes nemám fotky. Nevzali jsme foťák. Nikdy jsem neviděla tolik olámaných stromů. Teda viděla, minulý týden i předminulý a předtím taky... ale dnes mě to velmi zasáhlo. Větve visely bezmocně z pahýlů. Nejvíc postižené byly břízy.

Vzpoměla jsem si na básničku z dětství. Co jsem se naplakala nad touto dětskou básničkou... tolik slz a bolesti v dětské duši. Soucit.

A dnes jsem soucitila, slyšela a se rozpomenula.

A zde ta básnička:


RANENÁ BREZA
Mária Rázusová - Martáková

Mesiačik veľký, zlatistý
bozkával brezu na listy:
"Brezička, breza, riekni mi,
prečo tak plačeš noci, dni?"

Pozrela breza do neba,
otriasla slzy zo seba,
pritisla lístky ku perám:
"Mesiačik, druh môj ... umieram!"

"Čo?" skríkol mesiac na skaly.
"Čo??" skaly trikrát zvolali.
"Či sa ti dobre nedarí?
Veď si najkrajšia v chotári!"

Zastenal pníček spanilý:
"Deti mi srdce zranili,
sekerou ťali do dreva,
krv sa mi zo žíl vylieva!"

Mesačik zašiel - nastal deň,
plakali listy - plakal peň.
Keď svitla teplá nedeľa,
ranená breza umrela.

Jak zvladat stres

9. ledna 2015 v 22:37
V posledni době... tedy v posledních dva a půl letech mám za sebou experiment zvládání stresu.

Když jsem šla téměř po dvaceti letech lážo plážo života s drobnými pracovnězábavnými vsuvkami dělat do fabriky myslela jsem si, že už jsem velká holka. Že už to umím...neco vydržím a jestli ne tak že se to naučím

V první fabrice to vypadalo celkem nadějně. Statečně jsem se vrhala do řešení problémů, které se ehm postupně stávaly komplikovanějšími a komplikovanějšími až jsem se tak nějak začala lepit jako moucha na med a nemohla jsem postupne ani pohnout prstem natož mozkem.

Otrnulo mi a zdálo se mi že teď už vím jak na to. Že přece to nemůže být tak těžké. Stačí nebrat věci tak vážne, nenechat se vyvést z míry, dělat si svoji práci, být chodícím klidem a tak dále.

A přišla jsem na něco.

Je to přesně naopak. Je to pořád horší.... jsem víc a víc přecitlivělá. A lítostivá a vztahovačná. a ubolená. A nejistá a když něco zkazím tak navíc provinilá. Jako otevřená kniha. Vše se ve mě rozeznívá jako v hudebním nástroji. Zpívám písně svých pocitů. Žiji je.

Včera mi bylo líto úplně všecko. Jak jsem nemožná, že to nezvládám, že nejaký vůl na mě dělá ramena a já se nebráním. Říkám mu, že mi leze strašne na nervy a znečišťuje prostor v kterém se nachází. Ať jde mluvit jinam. Koukal a šel. Rozhodil mě. Unavil. Vysál. Ale to já sama... vím to. Beru vše tak vážně.

Doma jsem byla nevrlá, zdálo se mi že jsem nemocná a šla jsem si lehnout.

Ráno se vzbudím zcela čilá a hluchá. A slává, opět mi je dobře. Namašírovala jsme do práce a vše uřídila levou zadní. Nic neslyšela. Potřebné si domyslela.

Když jsem ve stresu, trpím. A onemocním. Ale tak nějak lokálně, úhledně. Nechci nic slyšet, ohluchnu.

Doufám že zatím snesu se dívat, nechtěla bych oslepnout.

Střípky starého jsou nadějí nového

1. ledna 2015 v 15:29
Když si vzpomenu jak jsem byla zděšená když mi bylo 40 let... Co budu dělat, můj život skončil se mi zdálo.

Jsem byla naivka. Naivka jsem od dětských let... a ve čtyřiceti jsem pořád byla 100% naivka co si myslela že není a že vše má zmáknuto s prstem v nose. Naivka. Nevědomá. Hloupá? Minimálně deset let mi trvalo si to uvědomit. Nebo patnáct? Vlastně pořád si to uvědomuji víc a víc odkrývám vlastní omyly. Vlastní naivitu. I když jsem věděla že svět je jiný, než je ukazován...jednoduše jsem si to neuvědomovala. Neuvěodmovala jsem si to celým tělem. celou svojí myslí. Vším.

Dívám se na Youtube jak dívka hraje na kytaru pod stromem, v pozadí krásná příroda a slastný výraz blaženosti v obličeji. Mohlo by to být tak krásné, kdybych automaticky nevnímala ty mouchy a chlad jdoucí od země... obrázky. Vidím sebe jak sedím s kytarou pod stromem, slyším šumění stromu, šustění větví, bzučení much... něco mě štíplo, proč vlastně sedím s kytarou pod stromem? Aha, musím natáčet video. Racionální pragmatik neschopný se odpoutat od země.... to jsem. a tak dlouho mi trvalo než jsme to pochopila. než jsem na to přišla. tolik let jsem předstírala, snažila se o jakoustakous romanitku. Zkoušela jsem, že teď užžžž se to stane a ta krása nebeské hry mě unese do nebes hrajíce na kytaru a místo toho mě furt koušou komáři do zadku.

Definitivně jsem se s tím smířila. Vánoční večírek byl skvělý. Byla jsem krásná, vnadná a obletovaná.... Popíjela jsem pospolitě s přáteli a kolegy v radostném opojení, skvěle jsme se najedla.... BUM! Chci domů... nechci tady být, chci do klidu, do postele, do ticha....DOMÚ. tam kde mohu jen sedět a dívat se před sebe, kde nemusím být krásná, vtipná, obletovaná. Kde nemusím mluvit, kde mohu být ve starých rozervaných šatech, hnusná, otrávená... kde není nic a nikdo pro koho bych něco musela. Domů.... V 11 hodinn se zavolala manželovi: Chci domů, přijeď pro mě. A on nastartoval a jel si pro mě. Odvezl si mě.

Proč jedu domů? tak skvělá zábava. Přece život je zábavný, ty se nebavíš? Ale ano, bavím. Od pěti hodin a to je celých 6 hodin vkuse. A už mi to stačí, život je krátký. Čas v tichu, čas doma mi utíká.... Ticho mi utíká v této třeskuté zábavě.

Říká mi rakouský kolega vážným hlasem: RAdko, Tvůj problém je... že jsi tak hrozně racionální. No jsem, jdu Domů. Doma mi je dobře. Doma mi je nejlíp.

Teď doma není ticho. Vařím, uklízím, peru a peču. Starám se o miminko a sest dalších lidí, spím s miminkem, krmím ho ve dne ii v noci. a není Ticho. Anebo JE? Je. Malého jsem právě uložila vedle do mé postele a píšu. Jsem šťastná. Možná to tak nevypadá... zvenku. pořád někde něco otravuje, štípe a hučí. co všecko člověk potřebuje aby byl šťastný? furt něco otravuje. ... Asi asi jen schopnost šťastný být.

Kéž se všem rok 2015 vydaří jak si přejí. Kéž jsou všechny bytosti šťastny