Prosinec 2014

Čas vánoční, čas adventní

22. prosince 2014 v 11:02
Blíží se blíží se a já zhluboka dýchám aby mě ten čas příprav neporazil. Včerejší den jsme pojali svátečně. navštívili jsme s manželem mojí maminku a vyměnili si cukroví, poté švagrovou a pak šli zvonit k Michalovi. Je tam největší zvon v našém krají který se rozeznívá pouze na advent. Zvon je velký, starý, velmi starý a zvoní se ručně. Vyštrachali jsme se na zvonici a zvoník zvon nejdříve rozhoupal a podává mi lano se slovy: můžete! tak jsem chytla lano a vylítla kamsi nahoru ...lano se mi svezlo mezi prsty a slyším matně mezi duněním volat: Chytte ho níž a tak jsme ho chytla níž a zvonila a zvonila. Zvon je těžký, kdysi svalil celou zvonici i s kusem kostela ale nerozbil se. Když zvoní tak jsou slyšet zvláštní spodní houpavé mezitóny, tyto hluboké tóny rozeznívají celé tělo. Když zvon přestal zvonit, ještě nekolik minut se nesl houpavý hluboký hlas. Chvění které se dalo slyšet. A hlavně cítit celým tělem.

Teprve na mši jsem si všimla že mám sedřenou kůži na pravé ruce a prstech. No jasně... jsem nejnešikovnější tvor pod sluncem. Kůže odchazí v cárech. Bolest ve vlnách, přichází a odchází. Zvláštní pocit. Očistný. Nechala jsem to volně, rána se pokryla růžověčervenou želatinou. Nechala jsem to být.

Chystám se čistit kapry a tak jsem ten rosol olepila náplastí. Koupila jsem kapry dva. Pro tolik lidí. Velkého šupináče a malého holého. Zabili je hned u stánku.

Jinak téměř vše nachystáno. Napečeno. Uklizeno. Ještě teda vyčistit toho kapra a vyžehlit... a čekat. Dnes odpoledne přijede můj vnuk. Uvnitř zpívám neslyšně. Jako když zvon přestane vyzvnánět. Vzduch se chvěje.