Říjen 2014

Obranné mechanismy

25. října 2014 v 20:30
Včera před spaním jsem opět vzala do ruky tenoučkou knihu pana Josefa Jonáše a přečetla jsem si něco o psychosomatických nemocech. Asi každý o tom celkem dost ví... přesto není špatné si to občas zopakovat.

Pana Jonáše jsem četla jako mladá holka, mám knihy Křížovky života a TAjenky života. Četla jsem i prakticky zkoušela rozlousknout problémy neurózy a pocitů tělesné nepohody. Jak prokrvit tělo uvolněním mysli... jak mluvit láskyplně se svojimi vnitřními orgány. Jak je povzbuzovat a posilovat. Jak posílit vlastní psychiku, jak se stát odolným, a tak.... No tak. Mluvit se svým tělem a rozumět mu.

Zaujala mě kapitola o pancířování. Člověk má řadu obranných mechanismů ale jedna z takových běžných reakcí je schovat se za pancířem, chronickým svalovým napětím. Toto napětí funguje jako nárazník pro vybití negativních emočních stavů vzteku a úzkosti. Tyto negativní emoce se vážou přímo na nějaké tělesný orgán a zapříčiní jeho stažení, ztuhnutí a postupné odumírání. Zdálky lze poznat že někdo si svůj vztek či úzkost ukládá do obličeje, zad, ramen, břicha, kloubů.... Někdy je nahromadění energie tak silné že skrz pancíř prorazí do agrese či autogarese. Dá se předem vypozorovat kdy dojde k výbuchu... něco jako u zemětřesení. Postižený člověk ubližuje jiným či sobě. Tato patologie je podmíněna geneticky i zážitky z dětství.

Existují metody jak postupně tělo uvolňovat... a uvolňovat i zamrzlou energii ve svalech, kloubech, vnitřních orgánech. A opět je prokrvit a probudit k životu. Jak se člověk postupně uvolňuje tak zamrzlé emoce vylézají na povrch. Nic hezkého.

Typické pancíře:
1. Bolest hlavy v oblasti krční páteře, v místech kde se hlava napojuje na krk. Lze vysledovat tato místa napínáním jakobychom čekali úder, přikrčujeme se... očekáváme napadení. Je to strach, trvalý pocit nebezpečí. Někdo zezadu mě praští....
2. Bolest hlavy v oblasti čela, člověk zvedá obočí. Oči jakoby vylézaly z důlků... zastavuje se prokrvení vlasaté částí hlavy. Vypadávají vlasy.
3. Stažené části kolem brady a úst. Napjatý krk a dutina ústní. Člověku je často špatně po ránu, má slabý hlas a jakoby zadržoval pláč. Onemocní dásně a zuby. Ale časem i hlasivky štítná žláza. Trvalý stav napětí z důvodu lítostivosti může trvat celý život a vede k trvalému poškození dásní, zubů a štítné žlázy
4. Klasiký neurotik, staženina pleteně sluneční. Takový člověk nemůže pořádně a klidně vydechnout, když se soustředí na dech začne se dusit, jeho bránice je v křeči. Bolí ho břicho. Je fixován v trvalém nádechu a přerušovaně vydechuje. Ulevuje si drmolením, opakovaným mluvením, tím si ulevuje od úzkosti. Mluvení sice odstraňuje pocity úzkosti ovšem samotná úzkost se objevuje znovu a znovu.
5. Poruchy příjmu jídla - ztuhnutí pánve. Buď nemohou jíst nebo nutkavě jedí. Poruchy prokrvení pánve, nezralost a problémy při prožívání orgasmu. Problémy s pánví mají kořeny v ranném věku, kdy bylo příliš pozornosti zaměřeno do pánevní oblasti - brutální hygienický výcvik či potlačování sexuality... to se pak projevilo v chybném a úzkostném vztahu k pánevnímu svalstvu a křečím v této oblasti. Nedochází k řádnému prokrvení a vznikají bariéry. Žena má problém s otěhotněním, muž s potencí. Problémy s páteří. Ischias. Nebezpečné smrtelné nemoci.

Je zajímavé, že opancéřování v oblasti pánevní snižuje pocity úzkosti. Žena či muž vlastně obětují svoji slast aby snížily pocity úzkosti a získali vyrovnanost.

Schema psychosomatických nemocí je velmi pestré.

Vše by měla vyléčit láska. Ale komu z nás se podaří celý život milovat a být milován?

Kdo zařizuje bydlení a opakující se vzorce

15. října 2014 v 18:22
U nás doma bylo všecko zařízené podle tatínka, na stěnách byly jeho obrazy. Barvu zdí určoval taky tatínek. Dokonce i oblečení pro maminku a částěčně pro mě kupoval tatínek... V bytě nebyla jediná ozdoba, která by nebyla pořízená nebo udělaná tatínkem. Všecko podléhalo jeho představám.

My s maminkou jsme byli opozičnící. Teda vzpírající a remcající... Takhle si pamatuji i trávení volného času, že jsem furt remcala a maminka mě přemlouvala ať udělám tatínkovi radost.

Můj pokoj byl sparťansky zařízený a hodně nepořádku v něm bylo. Po zdech obrázky koček ale to bylo tak vše... Když jsem si něco přála tak jsem to dostala, za chvíli ten předmět ležel odložený stranou. Přestal mě po čase bavit. Dvanáctistrunka, obyčejná kytara, albumy na známky...vlastně jsem nic nechtěla. Pamatuji si, že jsem milovala svoji kočku. Přehnaně jsem ji milovala. A andulky jsme měli a ty mi zobaly z pusy. Úzkostlivě jsem milovala zvířátka... byla živá. Živé tvory... utíkala jsem k tomu heboučkému živoucímu ostrůvku.

Moje rodiče jsem nevnímala jako živé.

Dnes jsem se rozhlédla po bytě a zjišťuji, že vše zařídil manžel. Na zdech visí tatínkovy obrazy které nechal zarámovat manžel a rozvěsil je také manžel. Pak vzpomínky na cesty které zdobí poličky a skřínky, s velkou pozorností naaranžové manželem. A oblečky mám taky od manžela... Mě nebaví nakupovat a tak si natáhnu na sebe to co je nebo to co zbyde nebo co mi kdo doporučí.

Uvědomila jsem si, že mě nezajímá co kde visi a leží. I o zahradu se stará taky manžel. Postřihaný trávnik, ošetřené stromky, jen na malé zahrádce je nepořádek, a ta zahrádka patří mě. Teda já se mám o ni starat.

Přijdu domů a běžím za kočkou. Dotýkám se jí... je živá.

Opakuji vzorce které jsem viděla u rodičů... A vyhovují mi. Nevím zda to něco znamená. Možná to, že moje děti budou opakovat to co viděli u nás doma. Budou po tatínkovi? Zatím vypadají nepořádně po mě. Třeba se pohodlnost dědí pokaždé po tom víc pohodlném. A nemají domácí zvířata, a ani je nechtějí... znamená to něco?