Září 2014

Pokracovani Co je čas

26. září 2014 v 19:17
Najednou se mi "objevil" cas, a běží furt a furt...Vcera jsem se divala na porad kde fyzik, psycholog a sociolog rozebirali cas. Ve fyzice je cas ruzne objektivne popisovan v zavislosti na te ci one teorii (zda Newton, kvantova ci relativni) Fyzik barvite ličil že fyzika dnes není schopna podat jednotnou teorii času. Každa skupinka má tu svoji. Naprosto neslučitelnou s jinou skupinkou.

Psycholog tvrdil ze čas se tvori v mozku, a to dle nejnovejsich vyzkumu v 3 vterinovych sekvencich TED, takze mozek po sekundach se synchronizuje s okolim a vytvari pojem casu a to z telesnych impulzu (vcetne smyslovych) TAkze cas pak stoji a pada s nasim telem a tudiz neni objektivny,pouze subjektivni. A bezi jen pokud zijeme. A pak babo rad kde je pravda :-) je cas objektivni nebo subjektivni velicina?


Zvolila jsem subjektivni... vznika a zanika s mojim telem, teda čas si vytváři přímo moje telo, přesněji mozek.

TAky mluvili o paradoxu času. Když prožíváme něco velmi zajímavého, tak čas jakoby utekl a je pryč. Ale zpětně dokážeme tento čas vychutnávat ve vzpomínách. A naopak když jen tak sedíme a nudíme se, tak se čas vleče a vleče a zpětně si na něj nevzpomínáme, jakoby náš čas zmizel.

Taky mluvili o tom, že čas se spomaluje v hraničních situacích, třeba když padáme do rokle. Tak vnímáme jak v časové lupě. Žádný lékař prý nepřišel kde se čas v mozku tvoří. Teda který lalok ho vyrábí a tak...

Narozením jsem jako nepopsaný list, hodiny mi ještě neběží... ty se rozběhnou až s rozvojem mozku, až si ten čas začne vyrábět. A když umíráme? To nevím... Možná ty poslední tři sekundy se stanou naší věčností. A možná ne. Bůhví... V každém případě je čas něco velmi velmi záhadného. Velmi.

K tematu jsem napsala článeček v roce 2008. Velmi zmatený a ty komentáře ještě zmatenější. Sama jsem teď překvapena jak chaoticky jsem to psala. Od té doby uplynulo 6 let. Zdá se mi, že dnes už nejsem takový chaot. Teda že se to lehce zlepšilo. Na druhou stranu mě překvapuje jak je toto téma pro mě živé. Od mých dívčích let. Živé, fascinující a záhadné. Omračující...

http://ratka.blog.cz/0811/co-je-cas

O tom ze nevim co napsat

24. září 2014 v 21:00
Bůhví zda je to normální, že jak člověk stárne tak nějak se vtahuje do sebe. Už nechodí nicmoc na společenské akce, ani do divadla a ani do kina. Tak nějak usedle stárne. Sedne si na zápraží a kouká... a nic.

Ani nepije a ani moc nejí, moc nemluví a celkově se ničím nicmoc nezabývá... Anebo jsou to deprese?

Nečinnost... . Jen tak čumět, nicnedělat. Na druhé straně se utěšuji tím že když nic nedělám, nicmoc nejím, nepiju, nikam nejdu a nic si nekoupím... tak neškodím. Že je to vlastně dobře, že jsem užitečná.

Zvenku to musí vypadat jako hrozná nuda. Napadlo mě dnes, co by se stalo kdyby lidé jen takhle nečinně nicnedělali. Kdyby si jen tak seděli, nebo leželi, občas se prošli lesem a přírodou, dívali se kolem a nic. Nic s tím nedělali. Nijak to dál nezpracovali, nefotili, nemalovali, nemluvili o tom. Prostě nic. Když jdou tak jdou, a když nic tak nic.

Trochu pracovat na skromné živobytí, něco na jídlo a na bydlení. Nutná činnost k přežití a udržení se naživu. Ale jinak nedělati nic. Neorganizovat zábavu, nemít koníčky, nejezdit sem tam za něčím a kůli něčemu, nevyrábět šílenosti, které nikdo nepotřebuje a tak... Je to vůbec možné? Taky mě napadlo že víra jako spočívání v Něm je možná taková berlička aby se člověk netrápil tím že nedělá nic. Že si neužívá života. Teda když ho má jen jeden. Že místo aby žil a užíval si a snažil se o zážitky, jen sedí a kouká. Spočívá. A stačí mu to.

Když jsem byla mladá, tak den bez zážitků byl ztracený den. Zdálo se mi že jednou budu hnána k zodpovědnosti za to že jsem se nic nenaučila, nic neprožila. Že se mě jednou bude někdo ptát: Co jsi za ten život udělala? Ale teď už to v sobě nemám. Puzení k činnosti, k zážitkům, k novým věcem, dobrodužství. Nutkání.

Dobrodruh jsem pořád, to vím... ale to neznamená že budu chodit kolem jak mlsný pes a hledat dobrodružení. Když není tak není, až bude tak bude. Vím že člověka potkává kdeco, že se tomu nevyhne. Že si to naloží na záda a jde. Takže když náklad není tak není, až zase bude tak bude naložen. Ne, nemám deprese. Dříve padala na mě taková čerň a smutek, když se nedelo nic. Musela jsem rychle honem honem něco vymyslet. Něco udělat, někam jít. Ale dnes... nevymýšlím nic. Sedím a koukám. Mlčím.

Všimla jsem si, že stejným způsobem i pracuji. Moc se nebavím. Nerozviřuji problémy. Když nemusím, nic neudělám. Dělám co musím. A to je téměř jako nedělat nic.

Dnes bylo i veselo. Pořád mě někdo honil, už od rána furt někdo po mě něco chtěl a střídali se u mě (na mě) jeden za druhým. Tak jsem řekla že ve třičtvrtě na tři jdu dom. A pohyby se zrychlovali a furt někdo za prdelí a jestli už ot je. a jestli to už je a jestli to už je. a jestlti to už je a už to je. A pak zazvoní telefon a muž na drátě: No kde jsi? Už na tebe čekám. už běžím, běžím.... Všichni se začali smát. Dnes mě prý ošukal každý. jojo Takže takhle nějak to mám.

Srážka se světem

12. září 2014 v 19:50
Napsala jsem článek a vymazala zase. Nevím jak to říct, aby to nevypadalo jak sebemsrskačství, ale spíše jako nudný fakt.

Jsem zbabělec. Když se srazím ze světem, bojím se. Všecko se ve mě stáhne, celá se sroluji do ruličky a dělám že jsem neviditelná. Zabijou mě? Pověsí hlavou dolů? Dnes se už nezabíjí, ale přesně tyto pocity mám, když na mě někdo vybafne proč něco není, či kdy bude to a tamto...a pocit že nic nevím. A ani vědět nikdy nebudu. A když jsem svědkem mobingu či bosing či jak se to říká, dělá se mi špatně. Omdlévám. Ono by člověk měl statečne vyskočit a volat: Tak to teda ne, tohle tady prosím nebudete dělat... to není správné!

Ale nevyskočím, spíše jakobych se celá srolovala, stydím se, je mi trapně a říkám si že hodím bílý ručník. Ale nehodím ho. Ráno vstanu, obleču se a jdu opět tam. Na to kolibiště. Dívat se jak někoho věší, pranýřují, týrají a mučí.

Mě nemučí. Netroufnou si asi. Ale jakou mám v tom panoptiku roli? Co mám udělat? Křičet... řvát. Nevím. Vůbec nevím co tam dělám.

Jedna kolegyně dlouhodobě onemocněla, roztrhla se ji plíce. Rozrušením. TAk se rozrušovala až dostala´pneumotorax nebo jak se tomu říká. Jiný klega se zhroutil se žaludkem. Kolega co sedí vedle mě taky vypadá špatně. A kolegyně, co šla až na vedení v boji za zvýšení platů všech zaměstananců se zhroutila psychicky a je už několik týdnů doma. Bůhví zda přijde do práce.

Tak. Prý přežijí jen ti otrlí. Aleto já nejsem. Nejsem otrlá. Ale ani statečná. Jsem zbabělec. Co chce být neviditelný. Co se bojí.

Včera jsem byla nakupovat v supermarketu. Nějaky hoch tam diskutoval s kamarády blízko pultu, tak jsem přistoupila k pultu a on mě pustil. Tak jsem si začala objednávat a když jsem skončila tak on na celou prodejnu řekl: Vy jste mě předběhla. Zrudla jsem. Něco jsem zašpitala, že jsem si myslela že nestojí v řadě a jestli jsem ho předběhla tak že se mu omlouvám. NO ještě že tak, řekl. TAk jsem vycouvala a řikala si. No to jsem ale blbec. Je mi líto že jsem ho předbehla, omluvím se mu a jestě mi je trapně.

Nehodím se do tohoto světa a vůbec ne do fabriky. Už tam jsem dva roky. Co tam hledám?