Srpen 2014

Dovolenka na Slovensku

24. srpna 2014 v 16:50
Len tak v krátkosti. Vydali jsme se na dovolenku do kupelného mesta na Slovensku. Ja, dva mladší synove, pritelkyně středního a moje maminka. Přidali jsme se ke skupine ktera tam již přijela dříve. Původně maminka vůbec nechtěla jet, že je stará a že už si netroufá ale nakonec jela místo mojeho manžela.

Celý pobyt byl zážitek :-) Hotel z roku 1970, výtah též, obsluha a vybavení taky. Typické slovenské ambiente. Budte radi že Vás sem vpustíme a neotravujte. Neviem, tiež neviem, je to tam napísané. To u nás neni. Neviem. Čo chcete? Nemáme. Měla jsem z toho hroznou srandu, protože toto všecko znám a nijak jsem se tomu nedivila. Normálka. Maminka se cítila jako zamlada. Synové koukali jak zjara a ještě se pořád vzpamatovávají ze šoku.

Snažím se jim vysvětlit, že podnikavost nemusí být pro každého priroritou. Že pro někoho je hrdost na prvním místě, někdo prostě nebude nikomu posluhovat a nikoho obsluhovat z principu, i když je majitelem hotelu. Že to patří k hrdé slovenské povaze. Nikomu se nepodlizovat. A pořád dávat najevo svoji svébytnost, zejména Čechům a Němcům. A pokud nekdo prijde jako velká voda, co by vsecko udelal lip, stačí se jen tvářit a dostane hned u dveri jednu mezi oči. Z podstaty věci samotné. A je to jen upřimnost. Číšník co naříká jak je to tam hrozné, jaký je ředitel hrozný, a jak by nejraději byl ve Viedni a co všecko mohl mít a být, a že tam musí trčať... ale za chvíľu vypadne a tak jsme si pak zamávali. A vnitřní spřízněnost. Ano, je tam.

Takže pro moje děti to byla srážka s jinou kulturou, pro nas dvě staré pěkný zážitek. Ubytování, jídlo, okolí... normálka. Stačí. Hromada hřibů, sauna, vířivka, večerné procházky, babky kamarádky... kofola, pivo. Postel. Voda která teče.

Navštívily jsme s maminkou i moji sestřenici a tetu, které je 91 let. Je to starší sestra tatínka. Jak moc mu je podobná. Rozuměla jsem jí stejně jako tatínkovi. Beze slov. Dívá se stejně jako tatínek. Plakala radostí když slyšela o mojem křtu. Tak už patříš k nám... Naša si. Ano, Vaša som. Loučili jsme se a políbila jsem ji, a ona opět plakala a řekla: Na ústa ma pobozkala. A líbala moji ruku. Modlí se za mě. Pořád. Odešla jsem plna slz. Intimita. Jak hluboce jsem propojena s rodinou mojeho tatínka. Skrznaskrz. Vím proč jsem od nich utíkala. Ta blízkost...nemohla jsem ji unést. Tížila mě. Ale neutekla jsem. Jsem jejich.

Byly to moc pěkné dny. Pro maminku prý nejkrásnější v životě. Věřím ji. Pro děcka to byl kulturní šok. Něco nevídané a neslýchané. Svět poničených silnic, neochotných číšníků, špína, všecko rozbité, zašlé, staré. Talíře jen k dekoraci na které se nesmělo šáhnout. Podivná pravidla. Si naša či cudzia? Patříš k nám? Naše země. Náš národ...My Slováci.

A mě se opět potvrzuje že na světě je spousta věcí o kterých nemám ani tušení. Ale které mají tušení o mě. Až příjde můj čas, ukážou se.

Kde je příroda v Singapuru?

17. srpna 2014 v 10:39
Je to taková řečnická otázka. Protože příroda v Singapuru není... Je systematicky lidkvidovaná a nahrazovaná představou o přírodě.

Singapur vyrostl na bažinatém území mandrovnikových lesů a poloslaných jezer. Existuje poslední malinký ostrůveček kde je možné získat povědomí jak to asi tam kdysi bylo. Krajina pokrytá hustými lesy a bažinami, neprůchodná a pořád vlhká, pařící se zelené plochy. Tak ty už nejsou.

Co jsem jedla v Singapuru

3. srpna 2014 v 19:50
Popsat jidlo v Singapuru není jendoduché. Opět to byla pro mě úplně nová zkušenost. První dny, kdy jsem ještě neměla vyměněné peníze jsem jedla co mi dali. Pro začátek to bylo národní malajské jídlo. Osm hodin varené prasátko, vývar byl zdoben krájenými kostičkami kůže, vevnitr nudle a cerne houby.