Červen 2014

Cesty k poznání

14. června 2014 v 9:13
Možná se mýlím, ale vnitřní touhou člověka je dobrat se pravdy a poznání. Teda myslím to doopravdy obecně.... že se to týká všech. Poznání přináši pocity klidu. Vnitřního naplnění. A daří se střídavě oblačno. Je to jako odstraňování mraků z nebe, aby světlo slunce které je podstatou všeho světla na zemi mohlo zářit. Všecko co člověk zažívá, to radostné i méně radostné ho vede k tomu aby porozuměl kdo je, jak to co zažívá vzniká, odkud se to bere a kam ztrácí.

A buď vynaloží úsilí a postupně poznává nebo ignoruje doočíbijící znaky které ho vedou a fakticky setrvává chycen ve svých názorech a přesvědčeních.

Jsou dvě hlavní cesty k postupnému odstraňování závojů.

1. ta první je pilné a usilovné cvičení, které člověku ukazuje prázdnotu jeho smyslů u pomíjivost jeho myšlenek. Na této cestě je hodně nástrah zejména pro člověka dnešního světa vtahovaného do spousty světských úkolů a povinností a tím se i ztrácejícího a propadajícícho zmatku až do ustrnutí v určité pevné zavedené formě - můj případ. Po dosažení určitého stavu, člověk zůstane jakoby lapen a již nechce dál - setrvává ve svém rodinném a pracovním světě jakoby pro něj žádoucím stavu. ulpí a nechce se toho vzdát - ví to.

2. Druhá cesta je cestou uvědomění si prvotního zdroje - BOHA a tíhnutím k němu. Ve svém srdci, mysli a celou svojí bytostí se obrací k Pravdě uvnitř ukryté a zanešené produkty jeho mysli (omyly) a objevovat tuto Pravdu i skrzeva závoj. Připustit že prach který je neviditelný naším očím zakrývá tuto Pravdu - Skutečnost. A nechat se vést Milostí a tím i osvětlovat postupně nitro a odhalovat Podstatu, stávat se jí a uléhat u jejich nohou zárověň. Dosaahovat pokoje jednoty. Uvěřit že uvnitř nás to Světlo a Pravda je. Obracet se k nim ve své víře a zároveň nimi být.

Výtky ateistů či jinověrcům vůči křesťanům jsou naprosto oprávněné. Hodně křesťanů všech konfesí klade důreaz na formální, na dodržování vnějších forem a pak se mezi sebou šermují a vymezují se čí formy, metody a výklady jsou jsou ty správné a že výklad toho druhého je špatně, jakoby v tom spočívala PRAVDA a nikoliv v jejich Srdcích a v Milosti Pána který je osvěcuje Duchem Svatým.

Ale toto všecko NENÍ překážkou v cestě víry. Protože nikdo nedává záruku ani těm a ani oněm že budou spaseni. A ani těm čistého srdce, ani těm milosrdným. Tohle nikdo neví.... Neví to.

Ani rituálem, ani modlením, ani dodržováním pravidel, ani dodržováním zákonů, ani přijímání a ani nepřijímáním si nelze vypracovat záruky budoucích stavů.

Když jsem uvěřila, tak jsem uvěřila tomu že Bůh JE. Připustila jsem to a otevřela jsem se mu. A doufala v Odpověď.

Takže dvě věci se propojí. Moje Klepání a Jeho odpověď. Vlastne je to jednoduché takhle.

Je třeba uvolnit cestu. Stáhnout svoje představy, názory, myšlenky, bolesti i radosti, nepřikládat jim pozornost, neulpívat na nich. Uklidňovat mysl. A naopak zaměřovat plnou pozornost na Něj, na vnitřní Pravdu která se nezakrytá naším lpěním před vnitřním zrakem rozzáří jako Diamant. Věčná podstata. Bůh. Setrváním v něm důvěřuji cestě. Že mě vede správně. Důvěřuji té ruce za kteoru se držím. Bojím se. Pořád se bojím, protože jsem slabá. Vím to. Nikdy to nebylo jinak. I když to třeba vypadlo jinak, odvážně. Jsem slabá, bojím se a přesto důvěřuji tomu že to zvládnu, že mě "něco " podpírá, zvedá a pomáhá mi.

Člověk je velmi zranitelný, jemný a citlivý. Neví dne hodiny. Něco ho potká. Něco se stane. Nemá smysl se vzpírat. I když přehradí všecky řeky a obední se metrovými ploty nezabrání tomu aby se Něco stalo. Je vydán. Je zraňován, padá, umírá. Jeho podstata je Světlo. Ví to? Věří dost? Absolutně? Je Ním?

Obrazy

6. června 2014 v 20:26
Na žádost Saula zde dávám pár obrazů.Většina je velmi osobních, hodně z obrazů je rozebraných po příbuzných.

Triptych intarzií bajky - jdená se o tři obrazy dost velké dřevěné znázorňující ezopovy bajky. Vozíme tyto obrazy všude sebou, mám je ráda.

Už je to rok

5. června 2014 v 20:21
Rok co zemřel můj tatínek. Odešel potichu, prostě jen zavřel za sebou dveře. A já po roce na něj vzpomínám víc než kdy jindy. Víc mu rozumím, jako kdybych vlezla do jeho kůže. Rozumím tomu proč reagoval tak jak reagoval nebo říkal to co říkal. Rozumím tomu protože vím jak to myslel. Že mi chtěl něco ukázat, něco předat, sdělit.

Tatínek se mi snažil ukázat jak kdysi žil. Jako malá jsem musela jíst to co oni tradičně na vesnici dělávali. Přiznám se že mi to bylo odporné, nechtěla jsem ani ochutnat. Dělával tzv. klusku, svařený vývar ze syrových brambor smíchaný s moukou do kaše. Do toho se lilo přepálené máslo jako dobrotka. Nuže hnus. Teda v mých očích, ale musela jsem ochutnat. Jak to bylo dobré. A kožku z mlíka jsem musela jíst, protože to byla v jeho dobách taky dobrotka. A sušily se jablíčka, taky mi nechutnaly, anai švestky. No nic mi nechutnalo z toho co chutnalo jemu.

Teď si říkám, že když viděl v jakém přebytku žijeme měl vnitřní potřebu to dorovnávat. Ukázat mi nějak... že stačí málo. A že to může být hnusné. Že není třeba vymýšlet, sesbírat zbytky a uvařit z toho.

Takže jo. Tomu rozumím.

Dále mě vedl k tomu abych se na všecko dívala vlastním pohledem. Pokaždé poznal když něco bylo naučené. Pak posmutněl a řekl. Měšťácká morálka. To bylo jeho. Všecko falešné, naučené a ukazované navenek bylo měšťácké. Maloměšťák. Snad nebyla více opovrženíhodná nálepka než maloměšťák.

Tomu taky rozumím.

A něvěděl jak vyjádřit city. Byl jakoby city zahlcen. Díval se, plakal. Často plakal a hladil mě. Byl zahlcen vším co nedokázal vyjádřit. A tak to v něm zůstalo nevyjádřeno. Tak nějak to zde zůstalo.

Vzpomínám na něj, jak byl zajímavý. Neopakovatelný a originální. Nic nebylo jak má být, všecko bylo nějak nakřivo. Jinak. Ale s láskou uděláno. JInak než s láskou neuměl uchopit věc a předělat ji k užitku.