Květen 2014

Hadi bojují o rybu

26. května 2014 v 18:54
Rozhodla jsem se s Vámi podělit o zážitek ze sobotního výletu. Nejen že jsme potkali spoustu hadů, které jsem si mohla "pochovat" nýbrž v tichu řeky jsme byli hady obklopeni. Dav turistů šel jinudy a my svačili pod splavem. A tak jsme byli svědkem toho jak hadi žijí, povlaují se, leží v řece, nadechují se, plavou a bojují o potravu.

Drobné neurotické poruchy

23. května 2014 v 22:24
Že jsem neurotik jsem zjistila velmi velmi dávno a proto k mé oblibené četbě patřila veškerá literatura o duševních poruchách. Sice jsem zjistila že mám všecko, ale nakonec se to ustálilo na klasické standartní obyčejné neuroze a to se všemi projevy ktere taková poctivá vyrýsovaná neuróza zahrnuje.

Není bez zajímavosti, že neurotičtí byli oba mojí rodiče. Tatínek se pokaždé když jsme někam šli zavřel na hodinu na záchod, zrovna v momentě když sme čekali mezi dveřmi. Kromě toho měl dyslektické potíže, což ho dost omezovalo jako vysokoškolského učitele. Neuměl pořádně číst ani psát.

A maminka měla poruchu řeči, jako učitelka s tím měla taky potíže, a kromě toho trpěla velkou trémou. Když měla někde něco říct na věřejnosti, tak většinou neřekla nic.

Nuže, bylo by divné kdybych toto nepodědila. Podědila, ovšem s tím že jsem si byla od dětství tohoto nadělení vědoma. A jelikož jsem věděla že uznávanou cestou na "pokoření neurozý" je vystavit se všem strachům a fobiím neohrožene a aktivně, vystavovala jsem se čile a neohroženě kdečemu.

Teď musím skonstatovat, že sice jsem udělala několik koleček neohrožených aktivit, ale neuróza nezmizela. Naopak, stala se mojí věrnou přítelkyní a tak nějak si mě oblíbila. A já ji.

Zrovna nedávno jsem si otevřela Wiky a s úžasem přečetla, že všecky moje potíže které tady tak barvitě líčím na blogu jsou neurotického původu. No to je zajímavé, kdyby to tam nenapsali ani bych to nevěděla :-)

Ale dost vtipkování, nelze to nijak léčit. Nelze to nijak napravit. Nelze se tomu nijak ubránit. TAkže pokud se někomu zdá, že přeháním tak asi to vidí správně. Pokud se někomu zdá že je to úplná blbost že třeba někomu ublížím a tak, že takhle to přece mají všichni a nevadí jim to, má samozřejmě taky pravdu. Je to nesmyslné. Mohu jen opakovat, že se to nedá nijak léčit.

Mohla bych brát nějaké léky, ale je to zbytečné. Akorát by mě to otupilo. Takhle si vodím svoji neurozu sebou a jsme opravdické kamarádky. A v noci klidně spím. Takže o nic nejde. Vlastně jen o toleranci okolí. Zda to u mě snesou nebo nesnesou. Taky vydržím hodně u jiných a neremcám. Nebo remcám, ale ne moc.

Nejlépe se to snáší s humorem. Prostě se tomu zasmát. Zase děláš nějaké blbosti? No to je sranda. Hehehehe. No ty jsi ale vůl. A je to. Pohoda.

Sebeomezení

20. května 2014 v 20:45
Napadla mě dnes jedna věc. Možná je to úplná blbost. V souvislosti se spoustou možností které člověk má. A které se mu kladou do cesty, pod nohy, valí se na něj. A čím víc jich má.... tím víc se může omezit. Jakoby to byly spojité nádoby.

Jakoby vedomé sebeomezení v přebytku možností vedlo k nějakému vnitřnímu pokladu. Namlouvám si to? Lžu si? Proč se tak dobře a klidně cítím, když se omezím. Nevím.

Píšu to jakože sebeomezení, myslím tím obecně omezení. Nevyužít všecky příležitosti, nechat je ležet ladem... Nevzít si všecko co mi nabízejí, nevyužít zahrádku do poslední mrtě, nechat ladem, nepoužít, nevyužít, nevyužít příležitost k tomu nebo onomu, prostě to neudělat. Něvzít si, nechtít. Nepoužít. Omezit.

Napadlo mě to dnes v práci, nevyužít všecky možnosti k získání peněz. Nehledat rezervy, uvolnit otěže, nechtít tolik vytěžit... nechtít tolik vydělat. Povolit. Nechat být.

Nebýt tak aktivní, nesnažit se. Mám tam dost Ne. Ale když to vemu důsledně, jen se omezit ve svém růstu, ve svých možnostech, co bych mohla být, co bych mohla vědět, co bych mohla mít. Nebudu to vědět, nebudu tím a nebudu to mít.

Položené peníze na stole. Chodit kolem nich a nešáhnou na ně. Nechtít je. Ať si je vezme někdo jiný. Totéž platí pro naši vrchnost. Nechtít tolik. Nechat mezery. Nechat i pro ty druhé. Omezit se. Nechat pro druhé. Nechat přírodě. Nechat prostě věci ležet.

Co jsem dříve dělala podvědomě tak teď jakoby přinášelo vnitřní radost. Nechtění. Nechání. Nemohu říkat jiným co mají dělat a co je třeba naplní štěstím, mohu dělat vědomě+ věci které jsou absurdně iracionální. Nesmyslné.

NIkoliv vědomě něco dávat. Nebo odevzdávat. Jednoduše si to jen nevzít i když si to vzít mohu.

Vůbec nejde jen o peníze. Jde o nabídky čehokoliv. I pozornosti, i čistých příjemností a samych dobrých věci. Prostě ne.

To neznamená, nedělat nic. Dělat věci tak nějak zevnitř. Přímo. Dnes jsem jezdila s klukem opět na bruslích. Přišla jsem domů až večer. A vyrazela jsem. Nemusím jíst. Opravdu nemusím. Volba padla na brusle. Jidlo se odložilo. Hlad není. Jídla se vzdávám bez problémů. Dříve to nebylo. Teď hubnu bez problémů, protože hlad nemám. Prostě se nenajím.

Křehký pokus poetický

17. května 2014 v 19:26
Soustředěna líže
drápek jemně hryže
prdel, boky, břicho
rozmlaskané ticho
slastí oko zamžené
je
hebká
sametová
bělostná

co víc si přát?
co víc přát
očista po jídle
nabroušený dráp

Film který mnou zamával

8. května 2014 v 16:29
Tak jsem se včera dívala na film který se jmenuje "Útěk do divočiny". Filmu se dá kdeco vyčítat, i názorům hlavního představitele. Dá se říct že byl nezodpovědný naivka, nepřipravený a bez pokory. Všecko možné se dá tomu filmu vyčítat. Ale mě jakoby vrazil nůž přímo do srdce a otevřel tam díru. A tou dírou uniká ven žal... žal nad sama sebou, mojimi dětmi, rodiči a nad všemi dětimi a jejich rodiči. Nad nevyřčeným. Tak hluboce se mě to dotklo že snad nikdy nic...

Prosit o odpuštění vin. A co když je pozdě? Když to nestíhá dítě, když to nestíhá rodič, když zůstane nepoznané, zakryté, pod kůži zaryté, nedořečené a nedodělané a někdo tam v dáli ... umírá sám. Opuštěn. Milující a milován.

Jak to je teda s životem a láskou? Hlavní protagonista říká (píše) ve stavu naprosté osamělosti, napospas přírodním živlům. Štestí je štěstím pouze sdílené. Sám v bolestech, sám v divočině, opuštěn. Píše: Osamělost.

Jeho rodiče se byli na to místo podívat, kde pobýval a trpěl jejich syn. A který JIM dával vinu za svůj osud. Krásný člověk to byl. Krásný a nevinný. Všemi milovaný a milující.

Místo spaní jsem proplakala noc. Jak jsou na tom moji synové? Jak vidí mě a svého otce. My staří mrtví versus mladí živí.

Mladí jsou čistého srdce. Hledají pravdu. Milují pravdu. I já taková kdysi byla. A již nejsem. Svoje rodiče přijímám beze zbytku. Kdysi dávno jsem odešla a už se nechtěla nikdy vrátit. Nechtěla jsem je nikdy vidět. Tak jako ten chlapec. Ale vrátila jsem se. Porozuměla jim. Sama to zažila.

A co moji synové? Zdrtí je svět nebo se mu postaví čelem. A uchovají si naivní čistou lásku k životu. Život sám. Pravdu. Vítr ve vlasech.

Až budeme umírat my staří a naše děti budou umírat, kam se budeme dívat. Do nebe? Do nebe.

Kritika

4. května 2014 v 19:13
Jako děcko jsem nesnášela kritiku. Pokaždé mě to srazilo do kolen na dlouhou dobu. Vlastně jsem se cítila furt jako blbec, protože prokazatelně na mě bylo furt něco špatně i když taky něco dobře. Ale to dobře nemělo takvou váhu jako to špatně. A tak mě kritika pokaždé zdrtila. Protože jsem nechtěla mít něco špatně. Proč? Nevím. Asi jsem se bála že se něco strašného stane když budu mít něco špatně. Teď ale nevím co by to mělo být. Ale určitě něco hrozného by se stalo.

Když jsem dospívala tak se to ještě zhoršilo. Nenarostla mi prsa a byla jsem protivná. Hubená a malá. Vlasy stříhané podle kastróla. Byla jsem prototyp antierotična. A když i někdo přece jen projevil zájem, vyděsila jsem se. Určitě to je nějaký blbec když má zájem zrovna o mě.

Je zajímavé že to bylo období, kdy jsem byla velmi citlivá na kritiku, a zároveň jsem kritizovala ostatní hlava nehlava. Hlavně kluky. To byl blbec a tamten vůl. A podívej co ta má na sobě a jak se tváří. Přitom jsem záviděla holkám šíleným způsobem že již mají kluka. TAky jsem chtěla nějakého. Ale nedokázala jsem to.

No dobře, striptýz už byl takže obraťme list. Moje děcka jsou nesmělá všecky tři. A celkem stydlivá. Je pravdou, že my jsme celá rodina celkem nesmělá. TAkže i naše děti jsou nesmělé i když se tváří suverénně jako já kdysi. Ale teď s odstupem si říkám že je to dobře. Že ta nesmělost a stydlivost je v pořádku.

Děcka byla citlivá na kritiku, nejvíc ten nejmenší. A je zajímavé že čím je starší tím je jistější. Takže ono to má vývoj. Od třtiny ve větru se klátící po pevný a stabilní proutek. Který vítr jen tak nezlomí. Ohne ale nezlomí.

Ale kam směřuji. Když teda jsem velká, tak jsem odolnější. I vůči kritice. Řekla bych že jsem hodně odolná. A také já kritzuji mnohem méně a když přece jen, dostanu na budku. Někdo mě kopne do kotníku. Nevysírej. A tak nevysírám. Co mi zbývá? A ta úleva. Bože to je úleva. Kritika mě může.

Vím že to není konec, protože o tom píšu. Protože jsem si toho všimla. Až jednou nebudu vědět že nějaká kritika existuje, budu za vodou. Možná. Hodnotící soudy mnou projedou jako vítr a já nebudu mít nutkání se o kohokoliv otřít. Ono je to spojitá nádoba. Jak ven tak dovnitř.

Tříštění církve

1. května 2014 v 15:28
Křesťané zažili několik etap pronásledování. Z toho co jsem vyčetla byly tři velké pogromy. Jsou o tom písemné zprávy i se jmény a doloženými životopisy mučedníků. Během pronásledování zemřel i sv. Petr a sv. Pavel. Důvodem odsouzení byla především "bezbožnost", tj neúčast na obětinách místním kultovním bohům. Křesťané akceptovali státní moc a žili nenápadně v ústraní. Pronásledování bylo vyvoláno ve vlnách, často i rozhořčeným lidem když došlo k různým neštěstím, dávali to za vinu křesťanům protože neobětovali.

Lze nalézt i zápisy ze soudních jednání i zákonů, jak zacházet s křesťany. Když křesťan odvolá že je křesťan, obětuje bohům a prokáže lítost, má být omilostěn. To bylo v dobách klidu. V dobách pogromů se křesťané cíleně vyhledávali a popravovali.

Během třetího pogromu Říma jakoby někteří křesťané byli "vlažnější" a jen se vyhýbali obětování, neprezentovali se jako křesťané. Byli víceméně zakuklení. V té době byl papežem Kornelius a byl k těmto křesťanům vstřícný. Věřil že i méně horliví křesťané mohou patřit k církvi a doufat ve spásu. Na druhé straně se ale vytvořila skupina kolem biskupa Novatianuse a ten se nechal vysvětit na vzdoropapeže. Razil přísnou linii svatosti, jen čistí mohou patřit k církvi ostatní musí být vyloučeni. Tato skupina si začala říkat čistí "katharoi" a z nich se později vytvořili kataři. To bylo kolem roku 250.

Podobně se začala štěpit církev i v Alexandrii a Kartágu. Přisnost, okázalá božnost a rigoroznost (zužování) se pak stala typickým znakem sektářství. Proti tomu katolická (všeobecná) církev razila linii rozšiřování, vstřícnosti a přijímání.