Únor 2014

Co bych udělala

28. února 2014 v 18:42
Včera se mě zeptal kolega. Co bys dělala Ty na jejich místě?

Na místě ženy z výroby. Dvě děti (nebo jedno), žádné vzdělání, žádné peníze, sama na sebe odkázaná, nicmoc krasavica.

Dno, kam se dostávají ty co jim nic jiného nezbývá.

Otázali se mě. A co by jsi dělala ty na jejich míste?

Mlčela jsem.

Co bych v takové sitauaci mohla udělat. Asi nic. Jen být zticha a poslouchat. A dělat od rána do večera.
A hádat se o každou korunu. A prožívat křivdy. Malé, větší i celkem velké. Stres.

Jak se stát otrokem.

Pořídit si rodinu. Nemít žádné vzdělání. Vzít jakoukoliv práci. Nemít na vybranou.

Bilancování

25. února 2014 v 21:21
Přijde někdy čas, kdy se člověk začne ohlížet zpět?

Domnívala jsem se dosud, že nikoli. Že se nikdy nebudu ohlížet zpět.

Občas si vzpomenu na tatínka. Co mi říkal a jak jsem s ním nesouhlasila. Jak já se s ním hádala. Hrozně. Vyhazovala jsem staré dopisy. A on mi říkal: Nevyhazuj je, jednou je budeš chtít číst. A když se stěhovali ze Slovenska, tak říkal: Neprodávejme ten byt, jednou se tam budeš chtít nastěhovat.

Zatím nechci ani číst staré dopisy a ani se stěhovat na Slovensko.

Chodím pořád do práce. Tato práce je lepší než ta předtím. Je klidnější, mám lepší vztahy se všemi, nikdo mi nemluví do toho co dělám. Když jsem nastupovala, říkala jsem si že horší než předtím to být nemůže. A není.

Zvláštní vákuum. Stav čekání. Na Godota? Nevím. Možná. Ale spíše ne. Nemám se kam hrnout. Není kam.

Občas mi probleskávají vzpomínky z dívčích let. Když šel kolem kominík, chytila jsem se za knoflík. A když kolem jelo auto s číslem 25 tak jsem si říkala: Teď se něco úžasného stane. Někoho potkám. Nějakého kluka. Vyhlížela jsem. Rozhlížela jsem se jak Pepa Námořník v dál. Odkudpak přijdeš Ty můj milý....

Dnes s úsměvem vzpomínám na ty časy. Je to bilancování?

Žádný muž mě nepřitahuje. Ani mladý a ani starý. Všichni jsou mi milí. Ale nepřitahujou mě.

Dnes v noci jsem měla zvláštní sen. Mladý muž a Starý muž seděli proti mě. Ten starý byl oblečený. A ten mladý se přede mnou svlékal. Svlékl se donaha a já si všimla že má úplně malinké přirození, fakticky žádné. Vzala jsem ručník a zakryla ho.

Už ani erotické sny nemám.

Rozdíl mezí vizí a naplněním

17. února 2014 v 19:38
Aby se již neprodlužoval počet komentářů, píšu další komentář do článku.

Jak jsem jela z práce domů tak mi to v hlavě najednou začalo pracovat. Ježíš neměl žádnou vizi.

On přišel naplnit Zákon. Vize máme všichni nějaké, někdo chce tohle a někdo tamto. Každý spěje za něčím co ho baví nebo co umí. A to JAK to dělá Obsah toho děje je naplněním. Ten způsob jak jde ke své vizi nebo tam kam jít chce a co dělat chce, ten způsob je naplněním. Naplnění je jak žijeme.

Takže ježíš nebyl žádný vizionář. On ukazoval jak naplnit zákon, kterého měli všichni plnou hubu. Všichni mluvili o zákonu a on ukazoval JAK zákon naplňovat. Co vlastně ten Zákon je, než ho vyprázdnili.

Zákon přinesl Mojžíš jako smlouvu s Bohem, že je Bůh bude chránit a oni přežijí jako národ když budou dodržovat Zákon. Což se také stalo víceméně. Rozlili se jako řeka ale pokaždé se opět slili dohromady. A čekali na Mesiáše.

Ale ten který přišel byl jiný než oni čekali. Ukazoval jim jak mají Zákon žít. Jak vstupovat do království nebeského. Jak nalézat mír a pokoj v srdci. A neubližovat si. Neubližovat sobě a neubližovat jiným. Ani myšlenkou, ani slovem a ani činem. Jak budovat Království nebeské - vnitřní Jeruzalém. Kdo by o to stál? Kdo o to stál?

A co se s tímto poselstvím stalo?

Sen o dítěti

15. února 2014 v 9:38
Dnes ráno jsem se vzbudila a ihned jsem si vzpomněla, že někdy uprostřed noci se mi zdál sen o dítěti. Ten sen byl tak intenzivní že jsem si pamatovala každý detail a pamatuji si ho i teď.

Byli jsme s manželem v jednom z naších domů, které byly propojeny cestičkami, všude kolem byla bouře a pršelo, lilo jako z konve. Najednou se objeví nejstarší syn a nese v ruce něco malinkého. Podal mi to, vzala jsem to do ruky a položila na zem. Začalo se to čvachtat ve vodě, protahovat. Rozkošný tvoreček. Jeeeee to je krásný pejsek, válel se v dešti, zvedla jsem ho ze země a vidím. Není to pejsek, je to dítě, má pár měsíců a je úplně nahé. Dívá se na mě a směje se, mele ručičkami a nožičkami, držím ho v náručí a ptám se syna, kde má oblečení? a on mi podává takovou malou košilku a říká, nic jiného nemám. To ti musí stačit. Oblekla jsem mu košilku ale bylo pořád nahé, nahé nožičky. Šla jsem hledat do čeho ho obleču dál. Tak krásné něžné dítě, ve skříni byly naskládané velké šaty, svetry, kabáty, i nové svítící hadry na úklid. takové ty mikrovláknové. tak jsem je svázala do cípů a oblékla do nich to dítě. Bylo to úžasné dítě. zkoušelo stát a jakoby rostlo. vyvíjelo se. Má hlad? Co mu dám jíst? Syn mi podal flašku s mlékem. Řekl mi, nech si ho u sebe. Nevím ještě na jak dlouho. Dostal jsem pozvánku z výzkumáku. Šla jsem do vedlejší místnosti a tam byli příbuzní od tatínka. Moje teta, kterou jsem neviděla min. 40 let. Stála tam a něco říkala. Jejim muž na mě ukazuje, že je popletená. Dívala se na dítě a byla šťastná. To je konec snu.

Je možné, že je to odraz včerejší diskuse.

Vlastně to navazuje i na téma, jak se rozhoduji. Podle čeho. Odkud čerpám. Kdo mi říká co a jak mám dělat?

Vnitřní dítě možná. Nově narozené. Milované. Něco co se rodí uvnitř. Nejdřív neurčitě, možná pejsek to je nejdřív a pak najednou se to promění do lidské podoby, ručičky a nožičky a je to nahé. A pak to obleču do toho co naleznu kolem. To je moje nitro a z něj se rozhoduji.

O protivnosti a laskavosti

8. února 2014 v 21:04
Toto bude takové stručné ublognutí.

Tak nějak si člověk maluje jak bude pomáhat druhým a jak bude laskavý. Jednou třeba. V budoucnu. Mě se odjakživa líbili takoví ti vřelí, laskaví a příjemní lidé. Vroucně jsme si přála, taky být jednou taková. Pomáhat. Být hodná.

Vdala jsem se, omlátila se životem a zkušeností a tak nějak prošla proměnou xx let. No a co se stalo. Dospela jsem k neuvěřitelné protivnosti. Přičemž tato protivnost je mojí přirozeností. Není to přetvářka nebo důvodná nasranost.

Prostě jsem protivná jako taková.

Kurňa, proč nejsem laskavá,vřelá a příjemná? Asi taková vůbec nejsem. Je mi to cizí. Děsí mě to.

Jsem protivná, nepříjemná stárnoucí bába.

Takže už mi je jasné proč mě nikdo neotravuje, nic po mě nechce a mám klidný život. Jsem samotář.

V pátek jsem byla obzvlášť protivná v práci. Všecko jsem samozřejmě věděla nejlíp. Pak jsem ještě vykládala ty nejsprostější vtipy jaké mě zrovna napadly. Ony mě napadly tak nějak spontánně. Asi přiměřeně k okolnostem. Chtěla jsem prostor oživit. Přitom nebyl důvod aby mě něco otravovalo. Nikdo mi neubližuje. Jsou na mě hodní. Příjemní. Laskaví. Žebychom se doplňovali? Jakože oni hodní, já zlá? Oni slušní, já vulgární. Vytvářím rovnováhu? Ladím? Harmonie?

Možná. A možná taky ne. Protože když začne být protivný někdo jiný, trumfnu ho. Mám monopol na protivnost. Většinou mu něco poradím něco velmi rozumného a je klid :-)