Leden 2014

Dnešní kázání o štěstí

26. ledna 2014 v 16:18
Dnes vedl mši pan farář, který mě poprvé připravoval na křest. Je to velmi mladý farář, absolvent matematicko fyzikální fakulty, který posléze šel studovat teologii a byl vysvěcen na kněze. Po roce působení u nás byl převelen do Brna. Takže si mě poté převzal jiný pan farář. Taky úplně nový - nedávno vysvěcený. Dnes se asi po půl roce přišel ten první ukázat a byl viditelně potěšen. Povídal o svém životě, jak se má a že je rád mezi námi.

Připravil si kázání o trvalém štěstí. Jak ho dosáhnout. Říkal že je zapotřebí třech podmínek.

1. Uspokojit se pouhým pohledem na svět a neočekávat uspokojení z vítězství, úspěchů či pochvaly jiných. Něco jako jízda autobusem, kde se díváme z okna jak se kolem mění krajina a jak je vše pestré. Nestahovat rolety a nedohadovat se s cesujícími kdo ke sedí, které místo je důležitější a kdo znamená víc.

2. Nelpět na věcech a lidech. Když lpíme na věcech či lidech tak se bojíme že o ně přijdeme. A tento strach nás svazuje a brání nám v svobodném prožívání. Něco jako v kině, kdy se díváme na zajímavý film, jsme vtaženi do děje a najednou si vzpomeneme že jsme možná zapomněli zamknout auto, a z filmu už nemáme nic. Myslíme jen na to auto zda nám ho někdo neukradne. A takhle se omezujeme sami.

3. Být spokojeni s tím co máme a netoužit po tom co nemáme. Být vděční.

Přesně si všecko nepamatuji. Nechci moc přidávat a vymýšlet.

Zni to jednoduše. Tak nějak samozřejmě. I bez kázání. Muž mi řekl později. Stejně to nikdo nedodrží. Jenže tady přece nejde o dodržování. Chci být šťastna? Jestli ano, tak jak na to.

Anebo mi je to jedno.

Pamatuji si jak jsem psala kdysi dávno v základce do slohové práce, co bych chtěla jednou v životě dosáhnout. A s naprostou vážností jsem napsala, že bych chtěla být šťastná. Takže ano. To je teď. Kdy jindy... je jednou v životě.

Když dnes pan farář kázal o trvalém štěstí, tak jsem mu se zájmem naslouchala. A byla jsem i ráda že jsem ho opět viděla.

Ty tři podmínky stejně znám. A je dobré si je občas připomenout a zopakovat.

Hlavně se pochválit

24. ledna 2014 v 21:43
Vím že každý extrém je špatný. Že člověk by se neměl ani přeceňovat a ani podceňovat a tak nějak věci brát jak jsou. Ani moc nadšeně a ani moc tragicky. TAk jak přicházejí je přijímat a když odcházejí se jich opět vzdávat. A to nejen věci, i myšlenky... nápady.

Jsou věci které se mi třeba zrovna nedaří a jsem z toho všeho otrávená a pak věci které se mi podaří a teším se. Večer přijdu domů a relaxuju. Ať se dařilo nebo nedařilo, na práci nemyslím. Prostě ji v hlavě nemám. Toto jsem dřív nedovedla. Tahala jsem si problémy nejen z práce, ale i ze života. Jako kočka koťata sem tam. A otravovala sebe a ostatní. Co jsem mohla udělat lépe a co jsem zapoměla, a co musím dělat. V hlavě mi běžely scénáře a plány.... Tak nic z toho není. Prostě to nedělám.

Nemusím. Nenutí me to. Vyprázdním hlavu a dělám co mě zrovna napadne. Si čtu. Nebo jdu za maminkou. Nebo vařím, něco přerovnám v baráku. A lehnu na gauč, pohladím kočku, podívám se na zahradu, přečtu si kousek knihy a spím. A sním.

Dnes jsme si opět uvědomila že takhle jsem si to přála. Pocit že to stačí. Jsem bohatá, obdařená, spokojená. Vím to. Jak dlouho? Nevím. To se uvidí. Co je teď nemusí být zítra.

Je zajímavé že dnes i včera byl v práci příšerný hukot. Furt se něco řešilo, zmatky, někdo si na něco stěžoval, všichni nachlazení. Tohle se neví a tamto se neví, jak to udělat a co s tím. Co ja vím? Něco.

Ve městě na mě čekal muž, zařídili jsme nějaké věci, prošli několik knihkupectví, navštivili někoho a jeli domů. Doma mě s nadšením vítal syn. To znám takové vítání. Chtěl Kaiserschmaren - česky trhanec. Stál v kuchyni a objímal mě: maminko, maminko, ty jsi nejlepší. Tak jsem mu udělala trhanec, dala prát pračku a čtu si. Nic se neděje. A vůbec mi to nevadí. Doopravdy není o čem psát.

Možná jsem ještě měla napsat že jsem v práci tajně brečela. A to tak že jsem musela utéct na záchod a vydýchat se tam. Já vůl si občas v práci pustím internet a dívám se co se děje ve světě. A otevřela jsem tohle http://zpravy.idnes.cz/foto.aspx?foto1=JB358fcc_18.jpg
Uplně se mi zastavilo srdce a slzy mi valily z očí. Co to je? Co to je? To je taky život. To je jiný život jinde.Jiných. Před ním se neschovám. Pamatuji si jak kdysi v novinách uveřejnili utíkající nahou hořící holčičku ve Vietnamu. Tuhle fotku vidím pořád. Nelze se schovat před utrpením i když zde zdánlivě není. Je zde pořád. Všichni se všemi jsou propojeni.

Vlastně jsem chtěl apsát že se mám dobře. Ale koho to zajímá. Tolik neštěstí je ve světě. Tolik soužení. Tolik utrpení.

Z jiného soudku

21. ledna 2014 v 21:05
Dám sem něco z jiného soudku. Je to ze zenových příběhů.

"Ptal jsem se mistra, co je Buddha, a ten řekl: Bůh ohně si jde pro oheň."

"Výborná odpověď," poznamenal Fa-jen, "jsem si však jist, že jsi ji nepochopil."

"Ale přece bůh ohně nepotřebuje hledat oheň, ten ho stále má! A to je totéž, jako kdybych se já pokoušel hledat nějakého Buddhu, zatímco jím odjakživa jsem."

"Přesně, jak jsem předpokládal, rozesmál se Fa-jen, "jsi vedle."

Žák se urazil a opustil klášter. Po jisté době mu to však nedalo a vrátil se. Omluvil se mistru Fa-jenovi a pokorně žádal o poučení.

"Tedy přistup a polož otázku," svolil Fa-jen.

"Co je Buddha?," zašeptal žák.

"Bůh ohně si jde pro oheň!"


Nic nedělám

18. ledna 2014 v 14:15
To je zvláštní slovní kombinace. Nic nedělám neboli dělám něco. A co? Nic. No to je něco.

Lépe se mlčí než píše. Mlčení mi jde dobře. Když není potřeba, nemluvím a také nic nedělám. Nejsem vidět a nejsem slyšet. Přesto mi to občas ujede a něco řeknu. Nějakou blbost třeba. Vede se diskuse o tom, jaké auto by si koupili kdyby měli peníze a jak je důležité být viděn, aby byly peníze.
Řekla jsem: Je lepší nevzbuzovat pozornost, nekupovat velká auta, necpat se do vedoucích funkcí, nepředvádět se, nepřitahovat závist. Jen být stačí. A zmlkla jsem v rozpačitém tichu. O kterém stejně vím že je pro mě nejlepší. Nemluvit. Vůbec se do ničeho neplést. Nepolemizovat. Mlčet. Umím jen tak kecat. Bavit se s ostatními. To je pak supr. Jsem jejich. A občas mi jebne a řeknu něco mimo. Uvedu ostatní do rozpaků. Jsem blázen?

Dokážu nedělat nic. Jen mlčet a dívat se na svět. Jsem blázen, téměř nic nekupuji, minimum... Anebo je to tak že za peníze se něco koupit musí, něco velkého, třeba Hummra a pak ho parkovat opodál aby lidé nezáviděli. K čemu je hummer na rovině v civilizaci. Je mi jasné že kdo chce něco znamenat a pohybovat se v patřičné společnosti potřebuje mít nejnovější BMW nebo hummra. Aby "k nim" patřil. Nemám potřebu něco znamenat, někomu či někam patřit. Jsem blázen. Mlčím.

Nic neříkám. Většinou. A když mi někdo tvrdí jak je důležité být viděn, jak je to nezbytné pro přežití, jak je důležité někoho vybuzerovat, jak je důležité být důležitý, v úspěšné firmě třeba, tak se nepřu. Ať si to myslí a jdu si po svém. Udělala jsem velký pokrok v životě. A sama sebe chválím. Nedostanou mě.

Mlčky pozoruji co vidím. Odkrytě. A nemám nutkání to cudně zahalovat závojem. Abych se nestyděla za ně a za sebe. Setrvávám v odhaleném zírání. Sama se tím odhaluji.

Je to článek o studu. O tom jak moc se stydím. A také o víře, která již v sobě nese odpuštění.

Procházka přírodou

11. ledna 2014 v 20:27
Všem vřele doporučuji procházet se lesem nebo travnatou loukou. Jen tak. Lze u toho i něco hledat, třeba houbu a nemyslet na nic jiného než na tu houbu. To je taky dobré. Procházka dělá velmi dobře, pokud se člověk jen prochází a nic jiného nedělá. Kromě sledování okolí, dívání se na větve, na zelený mech. Jít, dívat se, naslouchat zvukům a nic jiného.

Je to velmi osvěžující.

Mysl se vyčistí a jakoby resetuje. A navíc se člověk nadýchá čerstvého vzduchu. A taky si proběhne nohy. Sice chodím cvičit s důchodkyněmi, ale procházka lesem je procházka lesem. Projasňuje hlavu i srdce.

Oko
Zvědavě pozoruje borovici
svítící mech ladí se jmelím,
světle zelená

Pata
pata se houpe tam a sem
uložena v kolébce
chodidlo v botě

Čepice
Hrdě a vzpřímeně
drží čepicí
hlava na krku


Antigravitace
Větev tíhou ohlá
se vymrštila vzhůru
čáp rozepjal křídla

Světlo
Pruhované stromy
zmizely v pruhovaném listí
mrak se posunul

Dnes jsem umývala koupelnu, setřela jsem pavouka. Takového nohatého jak sedí v koutech. Slepily se mu nožky a bezmocně se pohyboval na podlaze. Postupně si nohy osvobodil z lepkavé vody. Jedna noha mu zůstala ležet. Nehrozil ani trochu. Postavil se a utíkal bez jedné nohy podél vany, chtěl vylézt nahoru ale nešlo mu to. Umývala jsem dál a nechala ho ať jde kam chce. Byla to náhoda. Člověk setře pavouka a ani si toho nevšimne. Utrhne mu nohu jen tak. Mimochodem.

Cesta

5. ledna 2014 v 16:21
Vím že jsme zde o tom párkrát diskutovali. Kdo, kam, kudy. Jakou cestou. Co je posvátno. Co je darma. Co je vůbec cesta. Co je sangha. Společenství. Jak se hledá a kde nachází. Co to je cesta? Cesta k... posvátnu. Posvátné společenství. Posvátno. Posvátno mě jako mladou holku nic neříkalo. Spíše mě zajímalo co je světlo a co je tam kam světlo nedoletí....a oči nedovidí a tak. Byla jsem zvědavá a tajemno mě rajcovalo k nepříčenosti. Co tam je? Co to je?

Celé se to začalo překlápět postupně do určité vážnosti a serioznosti. I když mě celý život potkávali lidé zanícně vášniví a nadšení pro věci posvátné... tak nějak jsme přešlapovala, nebylo to pro mě. Pokyvovala hlavou jakože rozumím a hezké pro ně. Ale že děkuji, nemám zájem.

První vážnější setkání, kdy se mé srdce zachvělo byla Jižní Amerika. Posvátnost indiánských hor. Posvátnost indiánů postávajících kolem cest a prodávajících cetky. Tam jsem tak nějak začala tušit. A druhé intenzivní setkání s posvátnem byl Hongkong. To už jsem měla něco za sebou, něco nacvičeno a nadýcháno. A nastudováno. Teoretik jako bič. Ale pořád tak nějak... nic.

Hongkong mě nabídl místa kde moje srdce zaplesalo radostí. Zatoužila jsem k nim patřit. K těm místům. A k těm lidem. Dělala jsem to co ostatní, zapalovala svíčky, tajně poklekala. Co to je? Co mě to táhne k sobě? Co to je? Ke komu a k čemu mě to táhne?

Právě jsem otevřela pár fotek z Hongkongu, vím že některé už jste viděli ale v té posloupnosti jsou tak zvláštně tajemné ... až posvátné. K posvátnosti je třeba se dopracovat. Cestou. Je třeba k ní dojít. A pořád jít. Nezastavit se.

Slunce právě zapadá nad řekou

4. ledna 2014 v 17:36

Taková hříčka to je na fotkách. Když je světla ještě hodně tak je tma. A když ho je méně tak je světlo. Není to zajímavé?

Příroda po západu slunce má v sobě něco tajemného. Jiný noční život začíná. Mají to tak i lidé? Moc na noční život nejsem. Večer vlezu do postele a spím. Ale jít večerní až noční přírodou má něco do sebe.