Prosinec 2013

Děkuji všem

31. prosince 2013 v 14:05
Děkuji Vám všem co mě čtete a co se zde občas zastavíte i slůvko prohodíte. S některými se znám více než 10 let virtuálně. A s některými i doopravdy v reálu.

Děkuji Vám moji milí za Váš zájem, že se sem vracíte i mi moje překlepy a blafy odpouštíte. Že tam někde na druhé straně obrazovky je někdo živý... kdo se zajímá o mě a to co píšu. Vězte že i mě zajímá kdo jste a co píšete. Že to čtu s dychtivým zájmem, zvědavě a možná někdy i netrpělivě a pak neporozumím významu. Ale tak to je i v běžném životě. A tak se na mě nezlobte když někdy odpovím jinak než bych měla. Vězte že Vás mám ráda a těším se z Vašich návštěv a komentářů.

Přeji Vám všem hodně zdraví a spokojenosti. Ať jste plni života a energie. Ať neklesáte na duchu. Vzhůru do roku 2014. Přeji Vám vše nejlepší.

Zdál se mi sen

25. prosince 2013 v 13:49
Vycházím z nádraží a potkávám ředitele ze svojí bývalé firmy. Stojíme proti sobě a díváme se na sebe nejdřív bez hlesu. On je najednou celý nadšený, je rád že mě vidí a tlačí mě zpět do budovy nádraží, sápe se na mě. Uhýbám před jeho dotěrností. Odstrkuji ho od sebe. Nechci ho. Utíkám pryč. Utíkám ven.

Střih. Lezu i s kamarádkou (zasvěcenou sestrou) do nějaké budovy. Snad nás neuvidí. Převlíkáme se tiše.
Do místnosti vstupuje muž v obleku, a dívá se na nás omluvne. Chce jen čurat. Sedá si na záchod a dělá potřebu. Pak se zvedne a jde ven. Za chvíli přichází další. Opět vykonat potřebu, i když nás vidí tak mu nijak nevadíme. V místnosti je postel a záchod.

Oddechly jsme si. Nepoznal nás. Pokračujeme v převlékání. Tiše a nepozorovaně se plížíme dál. Zatím si nás nikdo nevšiml.

Co to může znamenat? Kam jdeme? Kdo jsme a kde?

Nejkratší den roku

21. prosince 2013 v 18:25
Dnes by měl být nejkratší den a nejdelší noc, teda podle kalendáře. Vyrazili jsme ven do přírody. Všude mlha, vše olepené bílou nádherou. Nasbírali pár větviček, jmelí a nadýchali se čerstvého vzduchu. Kolem třetí se již začínalo stmívat. Nakoupili jsem v supermarketu nejnutnější, ani nebylo moc lidí. Takový příjemný klidný den.

Doma je ticho. Kočka leží na peci, manžel se dívá na fotbal (hokej) a já si čtu knihu a ťukám něco do PC.

Kdo říkal že je předvánoční stres? Co to je?

Letos vyšly Vánoce skvěle. Celá sobota neděle volna takže lehároš a v pondělí mám dovolenou takže stihnu vše nakoupit a dokonce i zajít na úřad.

Škoda že nesněží, ale nemůžu mít všecko, že.

Tak ať se všem daří a přeji všem ať si užijou svátky dosyta. Každý jak chce. Kdo chce ať tančí a zpívá, kdo chce ať leží a odpočívá. Každý jak mu to vyhovuje.

Přeji všem Štastné a Veselé Vánoce.

Pokrytectví

11. prosince 2013 v 18:59
Touha být "lepší" a v tý touze se utápět ve falešných představách. O sobě i o jiných. Jak zrádné, jak kalné. Přičemž tím lepší je cokoliv, být chápavější, jadrnější, přímější, férovější, kamaradštejší, skromější etc. etc. Prostě to dělat tak nějak akorát jak je třeba.

Pokrytec se utápí v omylu. Presvědčen o sobě, sám v sobě uzavřen.

Dnes byl smutny den v práci. Zemřela jedna z dlouholetých pracovnic. Možná mladší než já. Neoblíbená, prý zlá. Velmi silná teda hodně tlustá. Zemřela náhle. Znala jsem ji letmo.

Všichni drží smutek, po straně se šušká. Sama si za to může, kdyby nedělala to a ono a udělala tamto. Veřejně nahlas to neřekne nikdo. Chápu to jako ohleduplnost, s ohledem na city jiných. Tohle chápu. Jsme smutní. Odešel člověk, kterého všichni znali. Zemřel. Je to smutné. Ale ty řeči. Ty řeči.

Vyplňuje se hromadně smuteční psaníčko a vybírá příspěvek.

Cože ty nedáš? Nepodepíšeš? Skupinový tlak. Kolega je celý nešťastný že jeho přítelkyně nechce ani podepsat a ani dát peníze. Jak teď bude vypadat, co si o něm ostatní pomyslí?

Mě nikdo nic podepsat nedal a ani ode mně nechce nikdo peníz. Asi vědí proč. Paní jsem neznala a ani se nezapojuju do těchto akcí. Mám pokoj. Když chci dám, neotravuje mě nikdo.

Ale ten tlak, ten tlak na ostatní. Málokdo oddolá (sem tam) a vzniká armáda dárců a podepisatelů a kontrolorů podepisatelů a dárců - pokrytců. Jak by vypadali kdyby nedali. No blbě by vypadali. No a co?

Pokrytec skomírá. Fakticky se škrtí sám. Sám sebe a sám sebou. Jak by sám před sebou vypadal kdyby nevypadal tak jak musí vypadat. Jak by si to sám sobě vysvětlil. Ani spát by nemohl z té hrůzy.

Anebo je to úplně jinak? Všichni jsme pokrytci víceméně.

Ale někteří jsou o sobě přesvědčeni více. Že tak jak to dělají to být musí. Dělám to taky tak? To je třeba prozkoumat a být bdělý. Dávat si pozor. Je to tak zrádné a cesta je kluzká. Tak lehce člověk uklouzne v přesvědčení sam sebou.

A co je na tom špatně když dělám něco z přesvědčení že je to tak správně. No všecko. Všecko je špatně.

A jak to dělat jinak teda? Nooo nevím. Asi stačí vědět že to tak správně není. Že to úplně stačí. Paradox. Je to paradox.

Stačí nevědět.

A z toho nevědění vyroste vnitřní impulz - ovoce.

A když se na to ovoce podívám tak uvidím sebe.

Nikoliv skrzeva naučené, přejaté, natlačené či vtlačené. Jen po ovocí které vyrostlo z hlubokého nevědění je možné se uvidět.

Předvánoční

10. prosince 2013 v 21:45
Vlastně se těším již delší dobu na Vánoce. Mělo být již od 7. Prosince v práci volněji. Výroba již měla stát. Jakože málo práce. Tak pěkně jsem si to naplánovala, jak si udělám resty a uklidím nepořádek, roztřídím papíry a tak.

A výsledek? Je to přesně naopak. Teda je to ještě horší, ještě víc práce, žádné volno a zmatky. Výroba jede na plné obrátky a vše se zrychluje.

NO a poslední dny mám divný pocit že něco není s mojí spodní části těla v pořádku. Tak jsem ve stavu pozorování, jak se to vyvine dál. A začalo mě navíc bolet v záděch, nejdřív jsem si myslela že ledviny ale pak to tak divně putovalo ze strany na stranu, chvíli táhlo, chvíli pichalo, občas křeč a tak mě napadlo že je to od páteře. Žeby? Tak jsem to opět pozorovala. Ráno dobrý a večer bolesti a křeče. A břicho nafouklé. No všecko divně. Jsem zvyklá že mi tělo slouží a teď tohle.

A tak jsem si řekla, no super půjdu k doktorovi. Napíše mi neschopenku, ještě nikdy jsem nebyla doma na neschopence, nechám si ji napsat do Vánoc. Odpočinu si. To jsem si říkala v pátek. Že jestli to nepřejde do pondělí tak půjdu k doktorce.

Ale protože mám hodně práce, tak jsem si řekla v pondělí, že půjdu až v úterý odpoledne protože v úterý je tam doktorka až odpoledne.

NO a dnes? Pozoruju se od rána a nic. Ani ráno, ani v poledne... prostě nic. Ani ťuk. Co tý doktorce budu vykládat? A tak jsem zůstala v práci až do pěti a místo k doktorce šla k mamince. Byla moc ráda a dala mi husí stehno na cestu.

A tak tady sedím a přemítám nad životem. To je fajn že jsem zdravá. Na druhé straně bych ale ráda byla doma.Třeba nemocná. Poklidit, napéct a tak nějak se ztišit před Vánocemi. Místo toho se každý den nořím do nesmyslného šílenství. Od rána do večera v řevu. Copak je to nějaký život? Asi je. Asi to tak má být. Třeba to dává nějaký smysl. Nevím.

Výstup znamená také sestup

6. prosince 2013 v 18:13 hory
Už jsem psala v posledním článku, že první pokus se nám nepovedl. Ale to je prý normální. Že málokomu se to povede hned. Vyšli jsme do výšky asi 6.200 metrů a vrátili se. Vichrice jako blázen, sníh po kolena.

Další den jsme čekali v základním táboře až se počasí sklidní. A ještě jeden den. Pak jsme ve snehu a vánici vyšli do prvního tábora a naslouchali zuřícímu větru. Celou noc. Ráno kolem čtvrté se běžně vystupuje. Byli jsme nachystaní vyrazit, ale psa by ven nevyhnal. A tak jsme smutně seděli a koukali na sebe. Osm hodin. Deset. Jedenáct. A pak najednou. ... Jestli chcete opravdu jít tak běžte hned. Počítejte s tím, že se budete vracet v noci.

Putování k táboru

5. prosince 2013 v 20:26 hory
Takže pokračuji v cestě. Přeleteli jsme do Santiaga de Chile a pár dní tam zůstali a udělali pár výletů po městě a okolí. SAntiago je podivné město se zvláštní atmosférou. Podivnou. Asi to souvisí i s pohnutou minulostí i současností tohoto města. Jestli to někoho bude zajímat může to trochu rozvést. Ale raději ne. Dále jsme šli do Argentiny. Cesta byla dlouhá předlouhá. Na hranicích jsme strávili celý den a stoupali do hor.

Nahoře

3. prosince 2013 v 18:10 hory
Nemám žádné fotky z cesty nahoru. Nikdy jsme nefotili když jsme šli tam. Asi z respektu... nebo co. Prostě jsme nikdy nefotili horu předem. Mluvili jsme s ní, tak nějak s ni v duchu pobývali, hodnotili jaké to bude, dívali se kudy.... ale nefotili.

Kdysi dávno jinde

2. prosince 2013 v 20:27 hory
Zážitky. TAk dávné a přesto hodně ovlivnily můj život. Pár fotek střelím jen tak odboku: