Říjen 2013

Legrační článek o prioritách

28. října 2013 v 16:54
No jsem velmi legrační pro druhé. Stávam se objektem pro obveselení, protože se často dostávám do situací kdy ani nevím jak se jmenuju natož abych věděla kde jsem a co tam vlastně dělám.

Příhoda 1: Volá nejstarší syn. Jsem úplně nadšená že se ozval a kochám se jeho hlasem. Tak hezký hlas. Jeho hlas se ztrácí a mizí. Co ti je? Kde jsi? Co tam děláš? Jsi v pořádku? Halooo! Nakonec strčím sluchátko do ruky muži. Ten se s věcností jemu vlastní dozví, že syn je v Mnichově, právě doletěl a je tam služebně. Aha :-) A já si celou dobu myslela že je někde na výletě. S kamarádem. Mimoň. Muž se na mě dívá a vrtí hlavou: To snad není možné, ty se nedomluvíš ani s vlastním děckem.

Příhoda 2: Jsem v extázi, diskutuji se svým středním synem o smyslu života. Najednou telefon. Ahoj tady XY. Cože? Kdo? NO přece jak jsme se domlouvali že přijedeme, platí to? Ehm..... no určitě platí. Muž v dálce naslouchá. To je XY? Přece se nemůžeme sejít, ty víš přece proč. Aha! V ten moment se mi obnovila paměť a já si vzpomněla co jsem kdy s kým domlouvala a co se děje. Aha. NO nemůžeme. Vysvětlila jsem, omluvila se.

Ty jsi snad z Marsu? Odkud jsi přijela? Nevím. Nevím odkud mě setřepali. Prostě jsem nefunkční.

Když se ale soustředím na výkon tak najednou naskočí funkce. Ráno s maminkou na hřbitov, pak se synem kupovat boty, pak navařit, pak s mužem do nemocnice, pak za hroutící se maminkou domů hledat občanku (našli jsme), přerovnávat pokoj, uklízet sklep a teď vařím bryndzové hlaušky pro osazenstvo.

Tojo, když jsem funkční tak funguju velmi dobře. Dokonce výborně. Ale musí mi naskočit funkce. A jak dlouho budu schopna takhle spolehlivě a výkonně fungovat?

Očekávám, že až mi nenaskočí funkce, tak setrvám ve stavu blaženosti. Rozjímat, nořit se a jen tak existovat. Určitě tak jednou skončím. Protože tyhle stavy mě potkávají pořád častěji a častěji. A já již nemám motivaci z nich vyskakovat do funce. Pak budu jen legračně zírat, občas něco řeknu a ostatní ať si zařídí co chtějí jak chtějí.

Budu se za ně modlit. I za sebe.

Nějaký osobní příběh ze života

23. října 2013 v 21:27
Jak se tomu říká? Nějaký veselý příběh z natáčení. Nu veselo celkem je.

V pondělí jsem byla slavnostně přijata mezi učedníky. Teda jako čekatelka na učedníka. Mělo to být v neděli, kdy je v kostele nejvíc lidí ale to jsem se hroutila takže nakonec to bylo v pondělí, kdy je v kostele deset starých babek.

Dostala jsem za úkol se naučit dvě věty. Jednu krátkou a jednu delší. Učila jsem se je tři dny. Předříkala jsem si je nahlas. A když pak přišlo na věc tak jsem jen vytřeštila oči a zachránil mě duchapřítomný pan farář který ke mě natočil knihu. A mě opět naskočily bežné funkce a vrátil se mi hlas.

Jsem prostě trémista. A vždycky jsem byla.

Takže to je taková legrace. Že se neumím naučit dve věty za tři dny.

Kdysi jsem obdivovala pohotové borce co levou zadní sypali vtipné průpovidky. Tak to nebyl můj případ.

Ovšem teď se něco zásadně změnilo. Neobdivuji již pohotové borce. Jsou mi úplně jedno. A to důležité, vím o své bezradnosti když jsem vystavena a pozorována. Většinou dopředu hlásím, že možná omdlím a dívám se na svého muže jako na svého záchrance. On tam je, on mě chytne když se budu kácet k zemi.

Jak se může někdo postavit mezi lid a kázat mu? Kdo je toho schopen? Teda četla jsem že Ježíš.... Ale toho jsem neviděla živého. A nevěřím že někdo jiný kromě něho to dokáže. Že někdo jiný dokáže kázat tak, abych věřila té bytosti.

Možná i proto se tak hrozně stydím před lidmi. Nevěřím sama v sebe a tím pádem ani nevěřím že mi může být někým uvěřeno. Stydím se když mluvím něco. Nejdřív mluvím nadšeně a přesvědčeně a pak postupně umlkám. Až umlknu. A stydím se. Raději poslouchám. A něco si čtu. A tak nějak něco pytlíkuju.

V práci mi to nevadí. Ten můj handicap. Tam si dělám svoji práci. Prezentuju se jako věc. Ale ta bytost uvnitř. to křehké něco se hrozně stydí pořád. A když má vylézt na svět, tak omdlévá.

Čekání na maminku-momentka

14. října 2013 v 20:01
Dnes jsem vyrazila za maminkou jako vždycky, otevřu dveře a nikde nikdo. Proběhnu byt a ticho.

Tak jsem rozpačitě vyšla ven a říkám si, že maminka šla asi cvičit. Pomalu se loudám k domu, když mě napadlo. Třeba zrovna jede.

Tak jsem to otočila zpět k zastávce a vyhlížím autobus. Už je tady!

Vystupuje hromada lidí, i schoulena paní ve světlé čepici jako moje maminka. Není to ona.

Loudám se domů a cítím se jako malá holka. Jakoby to bylo teď a ne před téměř padesáti lety.

Takhle nějak možná bude jednou probíhat odcházení. Momentky procházejí hlavou a ještě jednou prožiji úplně všecko.

Tak tichý večer

10. října 2013 v 21:59
Proč ta víra... co je pro mě na ní tak důležité. Proč se jí furt držím. Co je tak důležité. Co je pro mě důležité. A jednu věc jsem si všimla. Nebýt "ta první ", paní důležitá. Ta která bere věci osobně a hodnotí ostatní, vybírá a oceňuje, váží a které se zdá že musí protože... je něco dobré a správné. Nebýt ta která mluví vzrušeným hlasem. Podívat se sama na sebe věcně. Bez vášnivé průraznosti a osobní důležitosti. Nesobecky. Ustoupit. Ustupovat. Nikam se necpat. Počkat. Stát. Mlčet. Slyšet. Být klidná.

Tělo a psychika se derou vpřed. A tichý hlas uvnitř mě tlačí zpět. Posečkej. Zastav se. Necpi se tam.

Dnes jsem byla u jednoho velmi zkušeného faráře, fakticky se mi chtělo brečet jen jsem ho spatřila a pak celou dobu jsem se držela abych neslzela. Až když jsem vyšla... tichý večer.

Muž se mě ptal. Jaké to bylo? No jaké? Klidné.