No jsem velmi legrační pro druhé. Stávam se objektem pro obveselení, protože se často dostávám do situací kdy ani nevím jak se jmenuju natož abych věděla kde jsem a co tam vlastně dělám.
Příhoda 1: Volá nejstarší syn. Jsem úplně nadšená že se ozval a kochám se jeho hlasem. Tak hezký hlas. Jeho hlas se ztrácí a mizí. Co ti je? Kde jsi? Co tam děláš? Jsi v pořádku? Halooo! Nakonec strčím sluchátko do ruky muži. Ten se s věcností jemu vlastní dozví, že syn je v Mnichově, právě doletěl a je tam služebně. Aha :-) A já si celou dobu myslela že je někde na výletě. S kamarádem. Mimoň. Muž se na mě dívá a vrtí hlavou: To snad není možné, ty se nedomluvíš ani s vlastním děckem.
Příhoda 2: Jsem v extázi, diskutuji se svým středním synem o smyslu života. Najednou telefon. Ahoj tady XY. Cože? Kdo? NO přece jak jsme se domlouvali že přijedeme, platí to? Ehm..... no určitě platí. Muž v dálce naslouchá. To je XY? Přece se nemůžeme sejít, ty víš přece proč. Aha! V ten moment se mi obnovila paměť a já si vzpomněla co jsem kdy s kým domlouvala a co se děje. Aha. NO nemůžeme. Vysvětlila jsem, omluvila se.
Ty jsi snad z Marsu? Odkud jsi přijela? Nevím. Nevím odkud mě setřepali. Prostě jsem nefunkční.
Když se ale soustředím na výkon tak najednou naskočí funkce. Ráno s maminkou na hřbitov, pak se synem kupovat boty, pak navařit, pak s mužem do nemocnice, pak za hroutící se maminkou domů hledat občanku (našli jsme), přerovnávat pokoj, uklízet sklep a teď vařím bryndzové hlaušky pro osazenstvo.
Tojo, když jsem funkční tak funguju velmi dobře. Dokonce výborně. Ale musí mi naskočit funkce. A jak dlouho budu schopna takhle spolehlivě a výkonně fungovat?
Očekávám, že až mi nenaskočí funkce, tak setrvám ve stavu blaženosti. Rozjímat, nořit se a jen tak existovat. Určitě tak jednou skončím. Protože tyhle stavy mě potkávají pořád častěji a častěji. A já již nemám motivaci z nich vyskakovat do funce. Pak budu jen legračně zírat, občas něco řeknu a ostatní ať si zařídí co chtějí jak chtějí.
Budu se za ně modlit. I za sebe.