Září 2013

Konfrontace s bezmocí

29. září 2013 v 16:06
Toto má být přelomový článek, ale nevím zda se mi to povede. Někdo je s bezmocí konfrontován velmi brzy, někdo později a někdo úplně pozdě. Naučit se s ní zacházet je těžké, ne li nemožné. Jak ji pojmout aby člověk v konfrontaci s ní se nepoložil. A když se nepoloží, aby se neuzavřel, nezacyklil. Jako uzlíček bezmocný s jedinou touhou: přežít to. Musím přežít. Tak to je konečná fáze která u někoho může znamenat taky celý život.

SAma jsem se s bezmocí setkala velmi brzy. Od svého narození. Píšu o tom často, i přemítám jak se to dalo udělat jinak, třeba lépe ale na nicmoc nepřicházím.

Setkala jsem se jako malé díte s bezmocí mojí maminky. Byla jsem jí vystavena, nasávala jsem její bezmoc s mateřským mlékem a musela jsem se s ní naučit nějak zacházet.

Dítě unese hrozně moc. Ale některé úkoly jsou pro něj velmi těžké.

Tatínek odešel z tohoto světa s úsměvem. Stála jsem při něm když usínal na věčnost. Maminka se mě drží jako malé dítě. Dnes jsem ji odvážela na týdenní pobyt s jinými staršími lidmi. Zná je. Už s nimi byla. Ale když jsem odcházela, o paličce klopýtala za autem a mávala a já viděla její vylekaný pohled. Bála se. Také se o ni bojím.

Chtěla jsem to s dětmi udělat jinak. Především mít alespoň tři. Aby byla pozornost nás rodičů mezi děti rozdělena.

Aby to bylo jinak než mezi mnou a mými rodiči. Moje děti jsou samostatné. A já se za nimi neotáčím jako slunečnice za sluncem. Mám svůj život a svoje zájmy. Ať si děti vedou svůj život taky.

Nebo ne? Nebo si to jen namlouvám? Jako spoustu věcí.

S hrůzou mi dochází, že se o ně bojím. Pořád nevím se postavit k jejich zranitelnosti a k zranitelnosti lidí obecně. Jak se postavit k bezmocnosti vůči lidské zranitelnosti a bolesti.

TAk intentzivně to prožívám. Že lidé slábnou. Umírají. Že jsou bezmocní. Nemocní. Že jejich vyděšené oči se na mě dívají a já nevím jak jim pomoci. Nevím jak pomoci těm co vědí že odcházejí navždy. A kteří nemají naději. Nevěří že tam na onom světě na ně něco čeká.

Jsou vystaveni vlastní bezmoci bez ochraných křídel andělů. A tak sama sebe pasuji do této role. Která mi nepřísluší. Nejsem anděl a nemám křídla. O to víc to bolí když jen tak bezmocně přihlížím.

Příčina utrpení neznámá

23. září 2013 v 19:58
My jako hlavonožci máme tendence hledat a rozebírat proč se stalo to nebo tamto. Co jsme udělali špatně. A jak to můžeme změnit. A co příště udělat jinak. Někdy tu příčinu třeba víme... ale často jakoby to spadlo z jasného nebe. Nečekaně.

Takových příkladů je: Onemocní dítě, dospělému dítěti se nedaří a má problémy, někdo přijde o práci a o dům, zraní se, opustí ho partner.... Všecko jde ho háje. Prostě cokoliv se může stát a my to nijak neovlivníme.

V bibli nalezneme drobné filosofické dílko o lidském neštěstí a jak se k němu postavit - Kniha Job. TAto kniha se datuje do velmi starých dob... je možné že lidský úděl a lidské utrpení se snažili mudrci rozlousknout odjakživa.

Různé oblečky na jednom těle

19. září 2013 v 17:38
Objevila jsem při hledání "buddhistického faráře" velmi kontroverzní článek, kterým bych chtěla navázat na moje "věčné" hledání.


V žádném případě se nepřikláním ani k jedné a ani k druhé straně v odkazu protože se k tomu necítím nijak zmocněna.

I se distancuji od kritiky Dalajlámy, protože ho naprosto respektuju jako duchovního vůdce. Jen jsem si ho nevybrala za "svojeho" vůdce a mistra.

Pro mě je toto srovnání podnětem se zamyslet PROČ tak urputně trvám na stejném základě buddhistické i křesťasnké víry. Jen v provádění se liší. Je tolik různých oblečků na stejném těle.

Kdo bude mít trpělivost a chuť, tak ho prosím o jeho názor. Pro mě je to velmi bolestivé říct jedno nebo druhé. A stále věřím že se to dá pojmout pod jednu střechu.

Když je vše hranaté

12. září 2013 v 18:41
Dnes mě zaujal jeden postřeh. Když se dostanu do napětí, svět zhranatí. Tak zvláštně zešpičatí, i lidé jsou špičatí, věci jsou špičaté a hranaté, do všeho vrážím a rozlévám to, překážím. Překážím i sobě. I ve mě se vše stáhne, běží na nouzový rěžim, přestávám slyšet. A rozumět. Ptám se opakovaně co vlastně se říkalo. Všichni se smějí... je jim to legrační. Nevěří že jsem fakt nic neslyšela a ničemu neporozuměla. Když svět zešpičatí je vše hrozivé a žaluzie stažené. Jsem cizí v cizím. Seskládaná do malinké kuličky se zataženými anténkami čekám... Až se opět uvoplní moje tělo a moje mysl. A vylezu ven.

Kdysi bylo zavření a stažení do malého bodu trvalým běžným stavem. Takhle jsem prostě chodila světem jako cizinka a všecko všecičko zvládala a uměla. Občas něco rozbila a rozlila. Ale úspěšně to nakonec zvládla. Jooo dobrá jsme byla. Že je také možné se rozvinout do obřího nafouklého balónu (bohužel i opticky) jsem netušila. Stát se obryní. Rozprostřít se. Teď vím jaké to je... být obří nafouklou plachtou. Rozevlátou a neurčitou.

O to víc vnímám ten rozdíl mezi roztaženým a staženým. No... tak nějak.

Pokušení

9. září 2013 v 18:48
Pokušení je něco co nás provází celý život a obranou je... nevím. Možná rozhodnutí. Ale fakt nevím. Celý život jsem byla vystavena pokušením a podléhala jim. Není to jinak ani teď.

Pod pokušením rozumím našeptávání hlasu, který člověka láká aby neudělal to co původně zamýšlel. Třeba když by chtěl běhat, tak mu šeptá: Nikam nechoď, je tam zima... a běhaní je stejně nezdravé, zničíš si klouby. a budeš vypadat jako blbec. běži si lehnout a něco číst.... dyť je to lepší. Tak to je pokušení.

Když chceme něčeho dosáhnout, tak jsme plni odhodlání a nadšení a vykročíme vpřed. Dokud nepřijdou pokušení.... a nezačnou našeptávat proč to třeba neudělat jinak... lépe. Fakticky naopak.

Ježíš byl taky pokoušen. 40 dní se postil v poušti a připravoval na svůj budoucí úkol. A byl pokoušen dle Marka takhle:

- Pokušení na poušti

1 Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla.
2 Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl.
3 Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: "Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby."
4 On však odpověděl: "Je psáno: 'Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.'"
5 Tu ho vezme ďábel do svatého města, postaví ho na vrcholek chrámu
6 a řekne mu: "Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je psáno: 'Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen!'"
7 Ježíš mu pravil: "Je také psáno: 'Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.'"
8 Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu
9 a řekne mu: "Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět."
10 Tu mu Ježíš odpoví: "Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: 'Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.'"
11 V té chvíli ho ďábel opustil, a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho.

Když se člověk vydá na cestu spásy tak přesně tyto pokušení ho potkají na cestě.

1. Lákadla a pokušení materiální. Najez se, napij se. Udělej zázrak a zasyť se. Hladovíš. Co odpověděl Ježíš? Nejen chlebem je člověk živ.

2. Pokušení dogmat. Podívej, tady to píšou takhle a takhle. Udělej to podle toho. Co odpověděl Ježíš? Nebudeš pokoušet Hospodina - Boha svého. Ne vše je myšleno polopatisticky. Jako dogma. Je to dáblovo pokušení, udělat z toho nástroj k otupování a ohlupování druhých.

3. Pokušení intelektuální. Intelektuální převaha znamená moc. Moudrost znamená moc. A stává se pokušením. Tím nejzákernějším - pýchou. Odporná nadřazenost intelektuální. Člověk slabý a hříšný podléhá pokušení intelektuální nadřazenosti. Dyť je to čistá esence moci a arogance. Co odpověděl Ježíš? Jdi z cesty satane: Je psáno HOspodinu bohu svému budeš se klaněti a jeho jediného uctívat.

Život v poklidu

7. září 2013 v 21:17
Vše plyne v klidu a jakoby se nedělo nic. Jen se posunovalo odněkud někam. Tiše. Plaše. Neviditelně.

I já jsem se ztišila. Říkám jasné ano a říkám jasné ne. Co chci říct řeknu a co nechci říct.... no řeknu taky :-) Ale už mě to tak netrápí. Vidím svoje slabosti. Přijímám je. Pokorním.

Denně se modlím. Jsou tři druhy modlitby. Když jsme neklidná.... tak použiji jen slova. To mě zklidní a já se srovnám.

Když jsem srovnaná tak se modlim soustředěně a bděle. Uvědomuji si co říkám a proč... A když jsem naprosto soustředěná a bděla tak se modlím srdcem. Spočívám v Pánu... beze slov. Třeba když jdu lesem... to jen spočívám. Bedla. Žába. Slepýš.

Prázdná hlava. Nula myšlenek. Jen šumění řeky. Probleskování slunce. Užovka.

Houby teda nicmoc. Jen bedle a ty dostala maminka. Do polívky dva malé kozáky. A na zahradě nám rostou klouzky. Tak ty zatím nijak. Prostě rostou.

MOje přípravy na křest jdou pomalu. Nový pan farář je úplně nový. Teda jak se to říka? Primic. Táhne se to. Táhne. Abych se přiznala začíná mě to dost otravovat že to tak drhne ale asi to tak má být. Proťukat si kandidáta zda to myslí vážně, zda to není nějaké pako co tam bude dělat bordel. Zda nejsem šílená. Teda možná. Nevím.

V práci dobrý. Asi je to tím, že mám lidi ráda. Asi. Prostě řeknu co a jak. A buď to jde nebo to nejde. Ale nijak to neprožívám. Teda jak úspěch tak neúspěch stejný. A cítím klid.

Zdraví tak napůl. Chytly mě uši. Teda zánět zvukovodu jak kráva. Byli jsme na Nohavicovi a hrozně zmokli. Ten koncert byl venku a lilo v kýblech. Myslela jsme si že to bude dobrý. NO a asi po týdnu jsem dostala zánět uší. Teď už dobrý, přestává to bolet, jen méně slyším. Ale můžu v klidu spát.

A maminka? Je statečná. Psala ji moje teta ze Slovenska. Moje teta je blázen, ale napsala moc hezký dopis. Jakože nás objímá a má nás ráda. Dvě strany hustě popsané o tom jak s mojím tatínkem hrála, tančila a zpívala v 5. třídě. A poslala mi tři knihy o zjeveních a dva růžence.

Syn zdárně pokračuje na gymnáziu. S odřenýma ušima. Přinesl mi květiny. Prý poděkování za to jak se o něj starám a kolik se mu věnuji. Potěšilo mě to. Věnuji se mu moc ráda kdykoliv mi to dovolí. A ti velcí? Žijí si svůj život. MInulý týden tady byl střední s přítelkyní a ten starší mi poslal fotografie. Má novou přítelkyni - teda úplně stejnou jako ty dvě předtím. Tak jsem je pozvala k nám na Vánoce.

Někdy mám pocit že jsem strašná... Ale teď už to tak neprožívám. Necítím úzkost a bezmoc. Mám kde prosit o milost a odpuštění. A to je dobře.