Květen 2013

Příjezd a první den

18. května 2013 v 21:32
Začátek byl hodně drsný. Nejdřív jsme obdrželi telefon že nepojedeme z Bratislavy kde už jsme měli objednané parkování, ale z Prahy. Musíme přijet dříve, abychom do ty Prahy dojeli (společně autobusem). Za chvíli telefon, z Prahy nepojedeme jelikož pražský let byl taky zrušený jako ten náš a tak pojedeme z Bratislavy a to fakticky hned, že máme ihned přijet. Tak jsme se omluvili z práce a jeli domů. Za chvíli telefon, že je všecko jinak a že vůbec nemusíme spěchat protože pojedeme až pozdě večer. Možná v jedenáct? Tak jsme si dali ješte kávu a vyrazili. Odleteli jsme až v půl druhé po půlnoci a to jsme byli rádi protože prý byla dlouho verze že neodjedeme vůbec. V Izraeli byl štrajk letištních pracovníků.

Jak dál

3. května 2013 v 17:17
Vrátila jsem se z Izraele a dávám si oddech. Potřebuji si uspořádat hlavu a alespoň porozumět tomu blázinci co se zrovna ve mně odehrává.

Takže chvíli budu přešlapovat na místě než se pohnu dál.

Ptají se mě co na mě udělalo největší dojem během cesty. Jednoznačně náš průvodce - katolický kněz. Provází poutní zájezdy již 25 let a neúnavně slouží všem. Bylo mi ctí ho poznat a strávit s ním těch pár dní.

Dále mě ohromilo naprosto vyrýsované a jednoznačné praktikování příslušníků jednotlivých náboženství a demonstrativní přihlášení se ke své víře.

Žid k židům, muslim k muslimům, křesťan ke křesťanům. Symboly víry vzájemně se proplétající a na každém kroku zjevné, svým způsobem akceptované. Je zde normální že lidé věří a každý po svém. Nkdo se nediví že zde je muslim, zde křesťan a zde žid. Každý je něčím.

A napokon mě naprosto porazila síla kolektivního uctívání. Taky jsem uctívala a cítila se u toho dobře. Nestyděla jsem se. To co je u nás k smíchu tam vůbec směšné nebylo. Nikdo se mi nesmál. Bylo normální že uctívám to co si cením, to nade vše vzácné. Nikomu to nebylo divné. Naopak. Normálka.