Únor 2013

Zánik Judska

25. února 2013 v 20:44
Dostali jsme se k finále v Severní části Izraele - Samaří. Žádný z vládců již nedokázal udržet duchovní celistvost území. Docházalo k postupnému rozkladu ačkoliv proroci chodili s děsivými vizemi a vytýkali lidu náboženskou vlažnost a zejména nedostatek citu pro spravedlnost a milosrdenství. Vytýká bohatým že baží dostat hlavy nuzáků do prachu země. Není věrnosti ani milosrdenství, proto skončí Izrael v Asyrské porobě. Naplňuje se proroctví že Jehuovi synové vydží pouze do čtvrtého kolena. Izraelský lid postihl osud předvídaný proroky. Asyřané je odvlekli do své země a sever obsadili cizinci. Noví obyvatelé vytvořili směsici z vlastních kultů a izraelské víry. A vznikli z ních pozdější Samaritání.

Nyní se vraťmě k jižní Judské větvi. Tato navazuje na krále Saula, Davida a Šalamouna. Syn krále Šalamouna se již stal obětí útoků Egypta, který si odvezl poklady Šalamounova chrámu. Později vedl jih vítěznou válku proti severu, což vedlo k dalším duchovnímu rozkladu. Modloslužebnictví a zlatí býci se rozšiřují směrem na jih.

Další vládci byli buď zabiti nebo umřeli strašlivou nemocí. Boje o trůn a vzájemné vyvražďování pokračuje. Achabova matka - manželská judského krále ve snaze zajistit s moc, nechala povraždit všecky vnoučata. Ze všech zbyl jen Joaš, kterého se ujla kněz Jojada. Když dítko povyrostlo sesnoval Jojada vzpouru, pomazal kralevice na krále a zabil královnu.

Joáš dostal velmi dobrou výchovu. Bořil pohanské oltáře a pronásledoval pohanské kněze. Nakonec i Joáš podlehl. Chrámovým pokladem se chtěl vykoupit z aramejského ohrožení a zabil Zachariáše, syna velekněze Jojády kterému byl za mnohé zavázán. Takže nedopadl dobře, byl v noci proboden.

Jeho syn, nový král se snažil. Ze začátku. Dal zabít otcovrahy, Když byl zabit, nastoupil jeho syn, který se opět snažil. Pronásledoval modláře a ctil Zákon. Ovšem udělal hrubou chybu, podobně jako Saul. Obětoval před oltářem na co neměl právo a tak byl raněn malomocenstvím. Vládu převzal jeho syn.

A to je doba kdy přicházejí velcí proroci Izajáš a Micheáš. Izajáš pocházel z vysoké společneské vrstvy. Ovšem slova která hlásal nezněly u dvora moc povzbudivě. Oba proroci tvrdili že Izrael se blíží k zániku. Že jeho osud je zpečetěn a žádné intriky a pakty s mocnostmi nepomohou, Jen pokání a změna mravů.

Prorok Izajáš přímo kritizuje povrchnost víry: lid se ke mě přibližuje ústy, ctí mě rty, ale svým srdcem se ode mne vzdaluje. Proroci líčí detailní obrazy zkázy která přichází. V onen den Hospodin povolá mouchy z delty řeky Egyptské a včely ze země Asyrské. Konečný ortel však míří do Babylonu. Bez trestu nezůstanou ani vykonavatelé trestu nad Izraelem. Babylon, skvost mezi královstvími bude podobný vyvrácene Sodomě a Gomoře. Prorok vidí i naději - společenství poučené zkouškami dovede Bůh zpět do vlasti. Ten lid slepý, ačkoliv má oči a hluchý ačkoliv má uši.

Ačkoliv se ještě několik desítek let Judsko drželo na nohách, bylo zmítáno spoustou válek. Vládce Achaz obětoval dokonce svého syna na oltáři v Molochově. Dochází ke spojenectví s Asyřany což znamená fakticky podrobení se Asyřanům a placení poplatků. Ovšem mír nevydržel dlouho. Další vládcové se odmítají podřídit Asyřanům a tak dochází k útoku nepřátel na hradby Jeruzaléma. Asyřané vyjednávají totální kapitulaci a vysmívají se židům. Tu Izajáš prosi Boha o pomoc a skutečně tato pomoc přichází. Asyřané po tisících umírají. Pravděpodobně na mor.

Judský vladař je nadšený a ukazuje babylonským návštěvníkům svoje poklady. Izajáš ho varuje: Hle, přijdou dny a bude do Babylona odnešeno vše co je v tvém domě.

Varování bylo zbytečné. I když se s krátkými přestávkami dařilo více méně obnovit Zákon zejména za panování krále Jošijáše. To byla také kdy se dostali do milosti proroci v čele s Jeremijášem. Dvacetiletý Jeremijáš právě zahájil svoji prorockou pouť. Jeremijáš sype ze sebe jednu truchlivou vizi za druhou. Mluví o vykonavateli trestu babylonskoém králi Nebukadnessarovi. Dokonce i uvádí počet let zajetí - 70 let. Po těchto letech se i BAbylon změní v pustinu a věrní Izraele se vrátí do vlasti.

Lidu i vládcům se moc nelíbila slova Jeremijáše. Ten musel uprchnout a sepsal svoje vize. Tyto pak předčítal jeho sekretář na veřejnosti. Zanedlouho vpadává do zěme babylonský vládce Nebukadnesar a proroctví se naplňuje. Odvádí do otroctví celou elitu Izraele, vyšší třídu, knížata, tesaře, umělce, kováře. Na místě zůstává fakticky jen zbytek.

Jeremijáš celé toto dění zažíval osobně, nájezdy Babyloňanů přicházely ve vlnách. Rozvášněný dav Jeremijášovi nevěří jeho varování a doporučení a uvrhá ho do do cisterny ke sbírání vody. Přesto dění se nedá zastavit. Jeremijáš zůstává v troskách města a odsud se dostává do Egypta, kde je ukamenován.

Začíná nová kapitola života Izraelitů ve vyhnanství.

Velci proroci Izraele

23. února 2013 v 17:18
Od smrti Šalamouna se země neodvratně rozpadá na dvě větve. Jižní judský stát s Jeruzalémem a severní v Samaří. Severní po kratičkých vládách různých králů v rychlém sledu po sobě brzy zanikne úplně. V severní části postupně vznikají pohanské svatyně - idoly - se sochami svatých býků, které měly zabránit odchodu obyvatel do jižní části Izraele Judska. Bůh poslal několik varování. Ovšem varování poslů nebylo vyslyšeno a králové hynuli jeden za druhým.

Jedním z nechvalně známých byl Achab a jeho choť Jezabel , dcera fénického krále, prý ještě odpornějsí než on sám. Táto manželská dvojice zajímá v bibli speciální místo právě pro svojí zkaženost.

V té době se taky objevuje prorok Elijáš. Patří k nejslavnějším židovským prorokům. Ne náhodou 1000 let po jeho smrti budou potomci izraele považovat Ježíše za znovurozeného Eliáše.

Hned na začátku prorok pohrozil, že za spáchané hříchy v Izraeli (Samaří) nezaprší. Což se vládci Achabovi nelíbilo a tak prorok utíká za východní breh Jordánu a tam se nechal živit krkavci. Mezitím přichází sucho a Elijáš vyhledává útočiště u vdovy a jejího syna. Po celou dobu sucha jim zajišťuje dostatek zásob. Zázračně oživuje vdovina syna který již nedýchá.

Posléze dostává Eliájš pokyn aby vyhledal Achaba, a sdělili mu že bůh chce opět seslat déšť na zemi. Acháb vyčítá Elijášovi, že trápí suchem zemi a a Eliáš mu odpovídá že nikoliv on nýbrž on vládce je příčinou sucha.

Nakonec se dohodnou že se setkají na vrchu Karmel. Zde se měl utkat Elijáš s pohanskými modláři před očima lidu.
Jako první předložili oběť - zabitého vola - pohanští proroci Baalovi. Pak přišel na řadu Eliáš. Poléval zvíře i dřevo vodou. Eliášova obětina hořela silněji než obětina pohanů. Falešní proroci byli usvědčeni a usmrceni.

Jezábel však byla pěkně naštvaná a tak musel Eliáš opět utéct. Čtyřicet dní putoval na jih k hoře Choréb. Měl tam pomazat tři muže: Chazaela za syrského krále, Jehů za izraelského krále a svého nástupce Elizea (Elíšu).

V této době vytáhl do boje proti Samarským a královi Achabovi aramejský král. Achab byl ochotný se vzdát a odvzdat své syny a ženy, ale Elijáš ho zastavil a s pomocí Boží aramejskou opilou armádu rozdrtil.

Aramejové vzkázali že izraelský bůh je bohem hor a že příště se sejdou na rovině. Opět slíbil Elijáš Achabovi že s pomocí boží dosáhne vítězství ale podmínkou je že musí zabít poraženého vládce. To se nestalo a tak měl padnout život Achabův.

Achab je líčen jako slabý muž bez cti, nepevný jak mravně tak duchovně. Přestoupi Zákon opakovaně. Například zatoužil po vinici poddaného Nabota a ten mu nechtěl parcelu prodat. A tak se chtěl zmocnit parcely násilím. Jezabel zinscenovala proces proti Nábotovi a sehnala falešné svědky že Naboth zložečil bohu. Naboth byl odsouzen a ukamenován.
Když si šel Achab prohlédnout ukořistěnou vinici postavil se mu do cesty Elijáš. Vyčetl mu, že zabil člověka kvůli majetku. A že trest bude následovat. Krev Achaba budou lízat psi a Jezabel bude psy na kusy trhaná.

Za tři roky se osud naplnil. V Achabovi blízkosti nebyli žádní proroci. Všichni utekli, nakonec se mu před válkou s Aramejci jednoho podařilo najít. Byl to Mikajaš. Předpověděl že vidí Izraelce rozptýlene po horách. Achab se pokusil oklamat osud a vyměnil si válečný oděv s jiným mužem. Nepomohlo to. Náhodou byl zasažen a zabit. Jeho stékající krev z vozu, na kterém byl tažen, lízali psi.

Jezábel si již nebyla jista vlastním koncem. Na trůn dosedl Achabův syn Achazijáš. Ten vypadl z okna a již nevstal. Navrátivší Elijáš prorokoval jeho konec. Konec Elijášův se blížil také. Vydal se s Elizeem (Elíšou) svým nástupce na druhý břeh Jordánu. Tam se objevil ohnivý vůz a Elijáš vstoupil do nebe.

Elizea (Elíša) si ponechal učitelův plášť. A tak jako jeho učitel udeřil jím o hladinu a voda Jordánu se rozestoupila a on začal své samostatné prorocké poslání.

Úloha proroků nespočívala vůbec v zázracích a prorockých vizích. Proroci byli spíše špatným svědomím země. Učiteli váhajících a tápajících.

Elíša koná spoustu zázraků. Oživujé mrtvé děti a sytí zástupy dvaceti chleby jako později Ježíš. Léčí nemocné leprou a ví přesně kde jsou schováni nepřátelská vojska. Podaří se mu oslepit dočasně nepřátele a donutí je k útěku. Jindy je ohluší vojenskou vřavou a úplně zmate.

Prorok zasahoval do dění v Samaří i v sousedním Aramejsku. Rozhodoval o příštích vládcích. Pomazal budoucího krále Jehua a vydal mu příkaz: Vybiješ dům svého pána Achába, aby byla pomstěna krev všech proroků které Achab a jeho rodina připravili o život.

A tak Jehu všechny v domě zabil včetně Judského krále který tam byl zrovna na návštěvě. Jezábel byla vyhozena z okna. Na zemi Jezabel ožírali psi. A tak se splnilo proroctvi Elijáše.

Achab měl v Samaří 70 synů, Jehu nechal všechny zabít. 70 hlav bylo předloženo jako důkaz. Pak se vydal do pohanské svatyně a tam zničil všechny co si zahrávali s pohanskými idoly.

Nebyl však důsledný. Neupustil od zlatých býků. A proto Bůh přislíbil vládu pouze 4 Jahuovým generacím.

Další proroci příště.

Vláda Šalamounova

21. února 2013 v 17:53
Šalamouna podporovali především duchovní. Šalamoun, syn Davidův dosedl na trůn ve svých dvaceti letech. Když jej požádal Bůh aby vyslovil své tužby, odpověděl: Kéž bys dal svému služebníkovi srdce vnímavé, aby mohl soudit svůj lid a dovedl rozlišovat mezi dobrem a zlem.

Bohu se to líbilo a splnil přání izraelského krále.

Typickou ukázkou Šalamounova soudu je případ dvou žen, které se hádaly o dítě. Obě se prohlašovaly za jeho matku. Šalamoun dal přinést meč a navrhl, že dá nemluvně rozetnout na dvě půlky. A jedna z žen řekla: Pane můj, dej to dítě druhé ženě. Jen ho neusmrcuj. A právě ta žena byla matkou.

Šalamoun nechal postavit nádherný jeruzalémský chrám. Stavěl se 7 let.

Šalamounův harém čítal 700 královen a 300 konkubín všech národností. Tím přilnul Šalamoun k různým kulturám a svým ženám nechával stavět pohanské svatyně.

Zároveň tímto postojem podkopával víru v celé zemi a položil základy k budoucímu rozkladu. To již přicházeli proroci a hlásali zvěst o rozpadu říše. Jen malá část zůstane věrna Jeruzalému.

Šalamoun byl velmi plodný spisovatel a básník. Složil hromadu přísloví, písní a tradice mu připisuje i Díla Píseň Šalamounovu, dílo Kazatel, knihu Přísloví a žalm 127.

Věčně aktuální jsou Šalamounova slova o marnosti. Marnost nad marnost, vše marnost. (překládá se také jako pomíjivost) Ten výkřik se opakuje celkem 7x v průběhu života lidského.

Sotva člověk narodí již líbá svoje okolí: jako dovuletý se válí ve špíně vše strká do pusi, v deseti je jako nepokojná srnka, 20 letý jako oř bez uzdy, ženatý je osel se sedlem, jako otec žije ve elkých útrapách staraje se o děti, zestárne - li, stává se dětinským. Moudrost uděluje všem oddílům života šlechetné rysy.

V okamihu vladařovy smrti se naplnilo proroctví. Kmeny se začaly trhat a dědic trůnu Šalamounův syn svojí povýšeností jen přiléval olej do ohně.

Izraelská říše se rozpadla.

O Davidovi

19. února 2013 v 20:17
Zkusím napsat druhý příběh. Navazuje na ten první. David se dovídá o tragickém skonu Saula a vydává se do jižní části Izraele aby se tam stal vlácem. Musel se ještě utkat se synem Saula - Ibozetem, který panoval v severní části a v Jeruzalemě. V rozhodující bitvě se se ještě vzájemně proklali velitelé vojsk - příbuzní Saula i Davida, přičemž i v následných letech došlo k různým roinným propletencům kdy Ibozetův vojevůce Abnér se přidává na stranu DAvida a přivádí sebou ze Saulova domu i Davidovou choť Míkal.

Izbozet byl nakonec zvražděn ve spánku, a král David dal oba vrahy popravit. Prohlásil že "nebude vyhledávat " krve z těchto rukou.

Davidovi se nakonec podařilo Jeruzalém dobyt a nechal do něj i přenést Archu úmluvy.

Obsadil Moáb a udělal ho vazalským státem, ochromil Filištíny kteřá se pořád pokoušeli proniknout co nejhouoběji do Izraele.

David platil za spravedlivého krále, přesto se dopustil několika prohřešků. Když vojska vytáhla do boje, zalíbila se mu manželka jeho přítele Urijáše jménem Betsatbe. Dělal ji návrhy a ty byly vyslyšeny. Když se to zvěděl Urijáš nechtěl se vůbec vrátit domů. David svůj čin znásobil. Poslal Urijáše na jistou smrt. Nařídil veliteli aby poslali Urijáše do tuhých bojů a tam ho zanechali samotného ať je zabit. Tak se i stalo.

David ale neměl klid. Vyhledal ho prorok Natan a vykládal mu tento příběh: BYli kdysi dva muži, jeden bohatý a jeden chudý s jedinou ovečkou. Tu přišel pocestný a vzal nikoliv z velkého stáda nýbrž připravil o jedinou ovci chudáka. Tu se David rozlítil a říká" muž který to spáchal je synem smrti". A Nátan mu odpovídá: Ten muž jsi ty a trest bude případný. Proti Davidovi povstane zlo z vlastní rodiny a zneuctí královy manželky před očima izraelského lidu. Syn Betsabe zemře.

Již sedmý den chlapec zemřel. A vlastní Daviův syn Abšalom zinscenoval palácový převrat a zneuctil královy ženy před očima lidu. David uniká... cestou, po které se bude tisíc let později ubírat Kristus. Opustil Jeruzalém a přešel potok Cedron a vydal se na Olivovou horu. Odsud dál až za Jordán.

Mezitím se ale karta obrátila a povstalci byli drceni. Rozvášnění bojovníci zabili Davidova syna Abšaloma, ačkoliv David si moc přál ušetřit jeho život.

Jak se zdá i život Davidův se konečně nachýlil ke konci a přichází vláda Šalamounova. Šalamoun byl moudrý vládce. Každý zná jeho "Šalamounův soud".

O Saulovi

18. února 2013 v 21:39
Židé dlouho neměli krále. Měli proroky a soudce, kteří slyšeli Boží hlas a předávali ho dále lidu. Tudíž byli obhájci božích pravd, práva a spravedlnosti. Předpovídali budoucnost - vůli Boží.

Izraelitům se nevedlo na válečném poli. Prohrávali. Lid žádá po proroku Samueli krále. Samuel je varuje, varuje před negativní stránkou královské moci, je to podle něj zrada na vládě boží. Ale lid naléhá a tak Samuel vyvolí pastýře Saula za krále. Prního krále Izraele.

SAul ačkoliv nebyl urozeného původu byl skvělým vojevůdcem. Sjednotil kmeny (částečně i zastrašováním) a vyhrával.

Jako král nesměl provádět kněžské obřady, přesto v časové tísni provedl zápalnou oběť a dostal se do nemilosti velekněze Samuela. Druhým prohřeškem bylo, že ve válce s Amálekem měl pobít veškeré zvířectvo, muže i ženy.
On ušetřil kusy dobytka i krále Agaga jako válečnou kořist. Je možné že to bylo vyhodnoceno jako chamtivost. Samuel nakonec zabil Agaga sám řekl Saulovi: Dnes od tebe Hospodin odtrhl izraelské království a da je tvému bližnímu lepšímu než jsi ty.

To již velekněz Samuel hledá nového krále. Vyvolen je nejmladší syn Jišaje Betlémského - David.

David se setkává se SAmuelem a baví ho hrou na harfu. Sklamaný Saul začíná na DAvida žárlit a nenávidět ho.

David navíc zabíjí Goliáše a stává se hrdinou. Davy vítají Davida víc než krále SAula. Zde již začíná Saul otevřeně na Davida útočit a pokouší se ho zabít. Opakovaně.

David prchá a když se zastaví u kněze, který mu dá najíst, je kněz zavražděn i s celým společenstvím 84 kněží.

Saul pořád tahne za Davidem ve smrtelné nenávisti. Když náhodou Saul vešel na potřebu do jeskyně kde se ukrýval DAvid s družinou, mohl ho DAvid lehce zabít. Neudělal to. Naopak, poklonil se mu jako králi.

Jsi spravedlivější jako já, rozplakal se SAul.

Ale nedal si pokoj, opět pronásleduje DAvida. A David vstoupí v noci k jeho loži vezme mu oštěp i číši. Saul stíhaný úzkostí jde k věštkyni a volá zesnulého Samuela k věštbě. A Samuel: Zítra budeš ty i tvoji synové u mě.

A tak se stalo. Saul prohrává bitvu s Filištínskými a sám se zabíjí nalehnutím na oštěp. On i jeho synové byli přibiti na zeď.

Příběh o Marie a Martě

17. února 2013 v 18:37
No jo, pořád to táhnu za sebou. Dát svému životu smysl. Hloubku. Nemarnit čas. Člověk neví dne a hodiny. Třeba spadne meteorit a vše bude rychlé. Budu připravena?

V bibli je výzva k bdělosti. Budďte připraveni ať vaše lampy hoří. Koho pán zastihne vzhůru, blaze jemu.

Ale psát jsem chtěla o Marii a Martě. To jsou pro mě dva symboly základních principů.

Marta jako zajišťování těla a materiálních potřeb. Marie jako přesah materiálních potřeb. Nadstavba. Láska. Cit. Vhled.

Oboje je třeba. Abych mohla cítít, milovat a vhlížet musím být živá a nejlépe i zdravá.
Ale ono jde asi ve skutečnosti o to, abychom uspokojováním materiálně pomíjivého, nezapomněli i na věčné.

Takže zde je ten příběh:

"I stalo se, když šli, že on všel do jednoho městečka. Žena pak jedna, jménem Marta, přijala jej do domu svého.
A ta měla sestru, jménem Marii, kteráž seděci u noh Ježíšových, poslouchala slova jeho.
Ale Marta pečlivá byla při mnohé službě. Kteráž přistoupivši, řekla: Pane, nemáš-li o to péče, že sestra má nechala mne samé sloužiti? Protož rci jí, ať mi pomůž.
A odpověděv, řekl jí Ježíš: Marta, Marta, pečlivá jsi, a rmoutíš se při mnohých věcech.
Ale jednohoť jest potřebí. Mariať dobrou stránku vyvolila, kteráž nebude odjata od ní."
(Lk 10,38-42)

A zde je odkaz na Příbeh o Marii a Martě z Knihy apokryfů od Kala Čapka. Tuto malou knížečku mám od mého dětství. A příběhy apokryfů jsem četla od doby co jsem se naučila číst. Provázely mne celé dětství.


Podobenství o dělnících na vinici

14. února 2013 v 20:50
Moc pěkné podobenství. Navazuje na předchozí úvahy.

Neboť s královstvím nebeským je to tak, jako když jeden hospodář hned ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici." S dělníky smluvil mzdu jeden denár. Celý den hospodář vychází na tržiště a najímá dělníky. Vychází dopoledne, v poledne i po poledni a ještě k večeru najde ty, které nikdo nenajal. I je pozval na svou vinici a připojil k těm, kteří pracují od samého rána. Se všemi smluvil mzdu za vykonanou práci. Večer nastalo odměňování. "Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, a to od posledních k prvním/" Nastalo veliké divení a porovnávání, protože všichni dostali stejně. Hospodář na tvrdé výčitky odpověděl-"Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den? Vezmi si, co ti patří, a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si se svým majetkem udělat, co chci?" Nebo snad tvé oko závidí že jsem dobrý?

Mám se dobře

8. února 2013 v 20:44
"Mám se dobře" jsem zrovna četla někde na internetu. Nedokážu si pod "mít se dobře" nic představit.

Kdo se má dobře?

Od mých nejmenších let se mám víceméně špatně. Naučila jsem se s tím žít. Jasně že rozum člověku řekne, že tohle je skvělé a tamto je úplně úžasné ale to "skvělé, dobré, úžasné" se k něčemu vztahuje.

Mám se dobře protože.... A co když žádné protože není? Co protože je jen něco vymyšleného co si člověk říká aby měl pocit že se má dobře. Co když si nevymyslí vůbec nic. Pak.... se stane něco strašného. Třeba spadne do nicoty. Nevím. Ještě jsem tam nebyla.

Ne, nemám se dobře. I když z pohledu pozorovatele se asi dobře mám. Říkají mi to. Ty se máš ale dobře. Ty se máš. A tak.

A když to říkají ti druzí, tak si řeknu že asi jo. Když to říkají druzí, tak se asi mám dobře.

Není to tak hrozné jako dřív. Je to o něco lepší. Ale na druhé straně čím dál tím víc se vrací pocit že to hrozné dřív bylo lepší než to dobré co je dnes. To zoufalství to trápení hledalo kdysi cestu ven. Bylo živé, citlivé a zkoumající. Bylo hrozně zvědavé a nesmiřitelné. Bojácné a nebojácné zároveň. Zuřívé. Vzpurné. Hýbalo se to.

To dnešní je takové nijaké. Když jsem se předevčírem rozbrečela lítostí sama nad sebou a vlastní zbabělostí tak jsem si to uvědomila. Tu nijakost. To jalové. Zoufalství jako blikající světýlko. Které nutí člověka jít vpřed. Ale kam dojde mu neřekne.

Dovede ho prostě někam na pevnou zem kde to tak nebolí a tam ho nechá stát.

Procházka kolem řeky

3. února 2013 v 19:33
Dnes jsem byla celý den venku. Krásný den.

Řeka se valila plným korytem. Hučela.

Voda se třpytila, skákala a kroutila v roztodivných vírech.

Průzračná.

Nebe blankytně modré.

Starosti všedného dne byly pryč. Jen hukot vody a svěží vzduch.

U lesa ležel mrtvý zajíc. Bez hlavy.

Pocit stísněnosti.

Život je jedinečná šance, nesmím ho promarnit.

Neutopit ve všedních starostech.

Po cestě jsem potkala starý uschlý strom. Naklonila jsem k němu ucho a ptám se ho. Jak se máš?

A on říká. Jsem starý a suchý. Nikdo mě neslyší.

Já tě slyším.

Když poslouchám tak slyším.

Komu sloužím

2. února 2013 v 12:13
Sloužíme různým bohům.

Přičemž pod slovem bůh rozumím to co je pro nás důležité. To uvnitř, naše zaměření které rozhoduje o našich činech, myšlenkách, krocích.

Kam jdeme.

Komu sloužím? Čemu sloužím?

Můj život je celkem dlouhý a jsem obdařena mnoha dary.

Nejen materiálními ale i citovými. Soucitem. Vcítěním.

Čím dál tím víc cítím že nic nepochází z tohoto materiálního světa.

Čemu sloužím?

Není to zlaté tele. Protože zlaté tele mě neuspokojí.

Nejsou to ale ani vztahy. I když jsou velmi důležité a moc si jich vážím. Taky mě neuspkojí

Není to konzum zážitků a prožitků. Protože ani zážitky mě neuspokojí

Cítím velkou odpovědnost za každý svůj krok. Za každou myšlenku. Za každý čin. Jakoby to rozhodovalo o celém mém životě.

Cti rodiče své a cti bližného svého.

Pomáhej. Pomáhej nezištně.

A nepasuj se samozvaně do role soudce. Nehodnoť a nesuď.
A chraň se od všeho zlého... Dávej si na sebe pozor. Na co myslíš. Kam kráčíš. Co chceš. Co děláš. A co neděláš.