Leden 2013

Síla přítomného okamžiku

26. ledna 2013 v 19:26
Dostala jsem zajímavou knihu. Jmenuje se Moc přítomného okamžiku od Eckharta Tolleho. Začetla jsem se od strany 50 abych zjistila zda stojí za to věnovat písmenkům čas. Běžně to tak dělam. Když je dobrý prostředek knihy, dočtu konec i začátek.

Je to kniha kterou čtu a zároveň ji žiju. Čtení je meditací.

Dnes jsem byla na běžkách a naslouchala šustění sněhu. Klepání tyček. Cítila jsem doteky látky na stehnech. Dýchala studený vzduch. A bílý zářívý sníh se odrážel do mých očí a ja je přivírala. Vyběhli jsme z lesa na široké pláně. Kolem stály srny a hledaly ve sněhu lupeny. Zůstali jsme stát my i srny a bylo ticho. Absolutní bílé studené ticho. Ani dech nebyl slyšet. Jak jsme se opět rozběhli tak i srny se rozběhly a opět šustily lyže a plíce dýchaly. Svět plný zvuků. Hlava bez myšlenek. Napadlo mě, jak dlouho vydržím nemyslet? Chvíli :o) Běžím, nemyslím, nemyslím a šup! už je tam. V hlavě mi sedí děda na gauči a spí. Zahnala jsem ho. Běžím, běžím dál a vidím vepřovou krkovičku na pekáči...lahodně voní. Zahnala jsem ji a běžím dál. Naslouchám šustění sněhu a ....šlapu si to po ledovci. Dýchám chvějící se vzduch hor. Zahnala jsem hory... Není vůbec lehké udržet pozornost okamihu. Utíká potvůrka. A mysl se dere do popředí se svojimi obrázky. Cpe se mezi mě a svět. A já se vracím do života a vnímám a cítím.

Dnes jsem měla celý den meditace. Nedřív ráno úklid. V tichu a klidu jsem v prozorné přítomnosti umyla koupelnu, záchody, setřela podlahu v celém domě, vytřepala koberečky, uklidila kočičí koutek.

Pak jsem byla běhat na lyžích. Pak vařila knedlo, vepřo, zelo. Hrozně dobrá mňamka. V hlubokém soustředění jsem udělala bramborové knedle a dokonalé zelí a pak ve stavu blaženého soustředení se dokonale najedla. Jedno sousto lepší než druhé. Uklidila nádobí a vyrazila k našim. Cesta úplně bílá - všude klid. Tatínek jako vždy sedí na gauči a spí a maminka se těší že mě má pro sebe. Usmívá se. Mluvíme o dětech i o přítomnosti. O tom co je a jak se to cítí. Tatínek se probouzí a usmívá se taky. Něco jíme a pijeme čaj. Jdu domů opět bílou cestou a těším se. Doma mi manžel vaří kávu a přinese k počítači. Píšu. Něco ťukám do stroje. Pár slov.

Přítomný okamih žije.

Z knihy mě velmi zaujala strana o emočním těle. Mockrát jsem o tom četla jinde a v jiných knihách. Ale Tolle to podává způsobem, který ve mě ožívá. Vím co píše a nikdy jsem to nedokázala popsat. Nevěděla jsem proč chodím na hory a zároveň věděla. Říkala jsem protože.

Tolle píše na str. 21 -22: Emoce obvykle představuje energizovanou myšlenku. Emoce Vás chtějí ovládnout a obvykle se jim to daří - pokud nejste dost soustředění.....Všecky emoce jsou v podstatě modifikacemi prapůvodní nerozlišené emoce, která má původ ve ztrátě vědomí toho, čím skutečně jste. tuto nerozlišenou emoci je obtížné přesně pojmenovat.. Je možné ji nazvat strachem, ale kromě pocitu ohrožení obsahuje také pocit hluboké opuštěnosti a neúplnosti. Snad nejlepší je použít výrazu,který je stejně nerozlišitelný jako tato původní emoce a prostě ji nazvat bolestí. Jedním z hlavních úkolů mysli je odstranit tuto bolest, což vysvětluje ustavičnou aktivitu mysli, snahu zastřít bolest. Což se ji daří jen dočasně. Mysl sama nemůže nikdy najít řešení protože ona je sama je součástí problému. Představte si jak se policejní ředitel snaží najít žháře, kterým je on sám.

Okamžiky lásky, radosti a hlubokého klidu přicházejí kdykoliv dojde k přerušení myšlenkového proudu. U většiny lidí k tomu dochází jen málokdy a náhodně, v okamžicích ohromení nepopsatelnou krásou, extrémní tělesné námahy nebo velkého nebezpečí. V takových okamžicích cítíme hluboký vnitřní klid. tyto okamžiky jsou obvykle velmi krátké neboť naše mysl rychle obnoví hlučnou aktivitu, které říkáme myšlení....

U mě stavy hlubokého klidu jsou spojené s nekonečnými pochody na horách (někdy i 10-12 hod na ledovci) nikoliv okamihy. celé hodiny hlubokého soustředění a setrvání v přítomnosti. Každý porod byl ohromujícím setrváním v přítomnosti.

V běžném životě se mi nedaří tak dobře setrvávat v přítomnosti. Ale umím to pořád lépe. A vím že nejsem blázen.

Služba

20. ledna 2013 v 17:32
Konečně i u nás napadal sníh a tak jsme mohli po dvou letech vytáhnout běžky a vyrazit. Paráda. Fakt nádhera. Nádherná příroda, bílý sníh, projetá stopa. Samo to nese vpřed. Prázdná hlava. Občas do ní vletí náhodná myšlenka.

Třeba dnes mi tam vletěl obraz hořícího těla. Obraz za chvíli zmizel. Dál jsem se nad tím nezamýšlela.

Pak mi do hlavy vstupovaly další obrazy. Sloužím. Kochajíce se službou samotnou.

On řekne: Jdeme na běžky. A já natěšená jdu. Jít sama? Možná. Ale jít s ním je to jinak. On řekl jdeme a já jdu.

Potkala jsem hodně samotných žen a mužů co běželi jen tak pro radost. Asi bych jela taky sama. Nevím. Možná.

Jako holka jsem jela sama lesem na běžkách a líbilo se mi to. Nalézt v sobě ten motor, koupit běžky, snést z půdy, očistit auto, vyjet... je třeba motivaci. Podnět.

Moje maminka celý život sloužila někomu. Hlavně tatínkovi. A teď když je stará tak si to uvědomila. A tak nějak si povzdechla jakože není zcela srozuměna s touto rolí. Jakoby se jí bránila. Jakoby ji nechtěla. Ne nechce sloužit a přesto čeká na každou příležitost aby mohla něco pro druhého udělat.

Jsem stejná a přesto to vnímám jinak. TAky sloužím, ale nebránim se. Cítím se dobře v této roli. Bezpečně. Dokonce mě těší když můžu dělat spoustu věcí a někdo o to stojí. A těší ho to. Nejsem pán a vládce. A pokud ním někdy musím být, tak tuto roli vykonávám s nechutí. Není mi vlastní.

Role sloužícího je mi ušitá na míru.

Kdybych nemohla sloužit, kdyby nebyl na celém světě nikdo kdo by o moji službu stál tak bych strádala. Určitě bych mohla pečovat o sebe a starat se o sebe, sloužit sama sobě. To bych mohla. Třeba když běžím na běžkách tak sloužím svému tělu. Vnímám to jako službu. Cítím že mé tělo to přijímá s radostí. Takhle se třeba můžu motivovat kdyby nebyl nikdo kdo by mě na ty běžky vytáh.

NIkdy jsem se necítila pánem. Tím co určuje. Co rozhoduje. Co říká jak se mají věci dělat. A co se má dělat. Co po druhém něco chce a očekává. Pokud to jde jsem jen služebníkem.

Člověk může sloužit zdánlivě mnoha pánům, ale ve skutečnosti existuje jen pán jediný. A ten je v jeho srdci. Tomu sloužím a promítám si ho do okolí.

Učebnicový příklad

1. ledna 2013 v 17:00
Našla jsem tohle. Zaujalo mě to. A to tak, že se mi sevřelo srdce děsem a úzkostí. To je tak strašné:

Stud za potřebnost
Pan Š. přišel do terapie po tom, co zinscenoval rozchod se svou partnerkou, přesto vše prožíval jako by šlo o její iniciativu. V jeho životě bylo podobných situací více, např. ukončil VŠ těsně před státnicemi, když měl dostat státní byt, odmítl jej, když se terapie začala dařit, různými způsoby ji poškozoval, hrozil sebevraždou, prodal všechny své cenné věci, když hrozilo, že je vážně somaticky nemocný, nešel k lékaři, vzdal se lukrativního zaměstnání v zahraničí, ač byl velmi přitažlivý pro ženy, odmítal je, atd.
V terapii se ukázalo, že pan Š. prožívá neúnosné ohrožení studem, kdykoli něco má, nebo by jen mohl mít. Zůstat samostatný a nezávislý (nemanipulovatelný) znamenalo nic a nikoho nepotřebovat. Cítit, že mu na něčem nebo na někom záleží vyvolávalo pocit, že je "jako znásilněná žena, které se to líbilo", nebo jako "židé,kteří šli na popravu a nic neudělali pro svou záchranu". Musel "nepotřebovat", aby se vyhnul pocitu studu, že by něco mohl potřebovat od objektu, který by ho mohl potom zklamávat a on by se musel nechat zneužívat. Tak mohl vytvořit iluzivní pocit nezávislosti na hypochondrické, obětující se matce trpitelce, kterou chtěl a nemohl zachránit, a před autoritářským, chladným otcem, s nímž nebylo možné ani soutěžit, ani získat jeho ocenění.


další příklady a děsivé podrobnosti http://psychoanalyza.cz/page10/page131/page136/page136.html

Taky se stydíte?