Ano i vyšší věk má svoje výhody. Některé věci prostě již nehrají žádnou roli. Jsou jedno.
Je jedno jak vypadám. A to doslova. Je to úplně putna. Jestli vypadám jako dáma, nebo jako prostituka s rozparkem k půlkám, jako strašidlo, domovnice nebo jako vysportovaná horalka. Je to úplně šumafuk. Nehraje to vůbec žádnou roli. Je to jedno.
A nezajímá mě pokud si někdo myslí něco jiného. Nebo mi doporučí nového krejčího nebo mě pošle ke kosmetičce si udělat nový obličej. Prostě mě to nezajímá. Kus života jsem si odžila s tím že to (možná) roli hraje. A teď jsem vkročila do světa kde to nehraje roli žádnou.
Každý může ke me zaujmout postoj jaký chce. Nezávisle na tom jestli se mu líbím nebo nelíbím. Je to čistě jeho osobní věc jak se s tím popere. Určitě si nebudu pořizovat kostýmek a lodičky v očekávání uznání: O jeeee, té to dnes sluší, ta vypadá dobře.
Tak tohle mám na háku. Nezajímá mě to.
Pamatuju si na tu hrůzu, když mi bylo čtyřicet. To jsem si říkala. Vše jsem zažila a nic již na mě nečeká. Konečně můžu v klidu umřít. A to byl první krok k novému životu.
První krok ke svobodě.
Od té doby se vše několikrát zlepšilo. Vztahy zprůzračněly a hlava se vyjasnila. Vše získalo nové obrysy. Ale pořád zde něco překáželo. Moje marnivost a touha se líbit. Zaujmout. Být vtipná a to nejtrapnější... být sexy. Pořád mě to pudilo se ukázat. Předvést co umím a jak jsem šikovná. Kolik udělám kliků a uběhnu 15 kilometrů. a jak mi to myslí. A sex ... poezie. Prostě trapárna na entou. Kterou jsem si pořád vědoma. Teď a denně. Co to je? Proč to je? Proč tahle touha být dobrá. Lepší. Nejlepší... Život utíká. A smysl dává jen to co prožívám. Co prožívám? Co to je?
Když se zastavím, přestanu se předvádět. Ustoupím. Povolím. Otevřu. To život ve mě se otvírá. Ne, nejsem pak sexy a ani dobrá a vůbec ne nejlepší. Prakticky vůbec nejsem. Jen žiju. A je mi jedno co si kdo myslí. A jestli se mu dost líbím. Je mi to tak jedno. A to je výhoda vyššího věku. Že konečně můžu. Že to možné je.
Můžu se pustit. Zapomenout na oblečky. Zapomenout jak vypadám, jak dýcham, jak zvedám nohu a zda nemám sopel na rukávu. Je mi to jedno. Nezajímá mě to . Protože jsem paní ve vyšším věku a kašlu na to.
Takže takhle nějak spěji někam. Nevím kam. Jen vím že se to nějak pociťuje. Přímo božsky.