Prosinec 2012

Výhoda vyššího věku

26. prosince 2012 v 18:08
Ano i vyšší věk má svoje výhody. Některé věci prostě již nehrají žádnou roli. Jsou jedno.

Je jedno jak vypadám. A to doslova. Je to úplně putna. Jestli vypadám jako dáma, nebo jako prostituka s rozparkem k půlkám, jako strašidlo, domovnice nebo jako vysportovaná horalka. Je to úplně šumafuk. Nehraje to vůbec žádnou roli. Je to jedno.

A nezajímá mě pokud si někdo myslí něco jiného. Nebo mi doporučí nového krejčího nebo mě pošle ke kosmetičce si udělat nový obličej. Prostě mě to nezajímá. Kus života jsem si odžila s tím že to (možná) roli hraje. A teď jsem vkročila do světa kde to nehraje roli žádnou.

Každý může ke me zaujmout postoj jaký chce. Nezávisle na tom jestli se mu líbím nebo nelíbím. Je to čistě jeho osobní věc jak se s tím popere. Určitě si nebudu pořizovat kostýmek a lodičky v očekávání uznání: O jeeee, té to dnes sluší, ta vypadá dobře.

Tak tohle mám na háku. Nezajímá mě to.

Pamatuju si na tu hrůzu, když mi bylo čtyřicet. To jsem si říkala. Vše jsem zažila a nic již na mě nečeká. Konečně můžu v klidu umřít. A to byl první krok k novému životu.
První krok ke svobodě.

Od té doby se vše několikrát zlepšilo. Vztahy zprůzračněly a hlava se vyjasnila. Vše získalo nové obrysy. Ale pořád zde něco překáželo. Moje marnivost a touha se líbit. Zaujmout. Být vtipná a to nejtrapnější... být sexy. Pořád mě to pudilo se ukázat. Předvést co umím a jak jsem šikovná. Kolik udělám kliků a uběhnu 15 kilometrů. a jak mi to myslí. A sex ... poezie. Prostě trapárna na entou. Kterou jsem si pořád vědoma. Teď a denně. Co to je? Proč to je? Proč tahle touha být dobrá. Lepší. Nejlepší... Život utíká. A smysl dává jen to co prožívám. Co prožívám? Co to je?

Když se zastavím, přestanu se předvádět. Ustoupím. Povolím. Otevřu. To život ve mě se otvírá. Ne, nejsem pak sexy a ani dobrá a vůbec ne nejlepší. Prakticky vůbec nejsem. Jen žiju. A je mi jedno co si kdo myslí. A jestli se mu dost líbím. Je mi to tak jedno. A to je výhoda vyššího věku. Že konečně můžu. Že to možné je.

Můžu se pustit. Zapomenout na oblečky. Zapomenout jak vypadám, jak dýcham, jak zvedám nohu a zda nemám sopel na rukávu. Je mi to jedno. Nezajímá mě to . Protože jsem paní ve vyšším věku a kašlu na to.

Takže takhle nějak spěji někam. Nevím kam. Jen vím že se to nějak pociťuje. Přímo božsky.
Počet komentářů: 438

Svátky jako vždy

23. prosince 2012 v 15:45
Svátky trávíme již mnoho let stejně. Celá rodina pohromadě. Asi je to tím že naše rodina je malá a tak se vzájemně nerušíme. Letos podruhé je s námi i divka mého středního syna.

Vánoce se nemění a každý ví co ho čeká. Pár kousků cukroví, kapr a tradiční vánoční salát.

Letos máme malou borovičku za dvě stovky. Řekli jsme si že je škoda kupovat krásné urostlé stromy a vzali jsme si od lesáků malou vyřazenou borovičku. To je naše jediná výzdoba.

První den vánoční se jedí zbytky a cukroví. Druhý den vánoční se jí kačena, červené zelí a bramborový knedlík.

Na štědrý večer jíme oplatek s medem, každý si ulomí aby se setkal s tím druhým. Pak se krájí jabko, abychom viděli zda se všichni příští rok sejdeme ve zdraví. Pak si připijeme a jíme.

Takže žádná velká překvapení. Spíše společné posezení.

Přeji všem, ať doma nebo na cestě, příjemné a klidné sváteční dny.
Počet komentářů: 2

Večírek byl fiasko

16. prosince 2012 v 20:42
A to korunované. Již poslední rok mi bylo jasné že je to má labutí píseň. Poslední zachvěv, žádné příští nebude.

A potvrdilo se. Oblekla jsem se za paní seriozní. Vzhledem k věku a tak.

Vypadala jsem nepatřičně. A to úplně nepatřičně. Mimo mísu. A taky tak jsem se cítila.

Děvčata tam byla naprosto omračující. Veškeré přednosti fakticky odhlaleny, podpadky od 15 cm nahoru, sukně těsně pod zadek nebo těsně nad a to fakticky všecky bez rodílu. Třpytilo se úplně všude.

Byla jsem stará matrona. Suchopár bez šťávy. Bába. Zábava byla fajn, pokec. Jenže jsem pořád někomu hleděla na nahá prsa a poslouchala vychloubačné řeči přítomných mužských.

Dorazil mě rakušák který mi říká. Radko, máš zespodu na botech přilepený papírek. Odlep si ho. Cože?? Jaký papírek. TAkovou tu cedulku s cenou. Mám ji tam asi 15 let. A on mi řekne že si ji mám odlepit. Zpražila jsem ho pohledem a odfrkla něco v tom smyslu ať mi nekouká na nohy... No stará bába.

Odjela jsem ještě před půlnocí, z bujaré zábavy. Kdy muži byli hrozně mužní a zábvavní. A ženy neskutečně sexy. Znechucená a otrávená, a tak nějak smířená. Jedna éra je definitivně uzavřena. Nikdy více. Končím. Odteď jsem jen za starou bábu a nikdy jinak.

A vlastně je to tak jak má být. Vše v souladu s tím co je. Svět JE spravedlivý.
Počet komentářů: 85

Pocity versus emoce

15. prosince 2012 v 14:39
Když je člověk zahlcen emocemi tak je jeho vnímání (pociťování) zásadně potlačené. Emoce se nacpe do popředí jako paní veledůležitá a vše ostatní .... jakoby nebylo.

Čím méně emoci je ve hře tím intezivnější a rozmanitější je pociťování. Protože není rušeno emocemi. Něco mě napadne, něco vidím, slyším, čtu, prožívám a u toho přemýšlím a mozek si to hned vyhodnotí a zabarví podle toho jestli se mu líbí nebo nelíbí. A takhle žvýká a plive rozžvýkané kolem sebe až si uplete emocionální šatičky. A vzniká začarovaný kruh myšlenky - emoce, a šatičky jsou pořád těsnější. Tlačí a dusí. A omezují.

A pocity to všecko pociťuji. A uvědomuje se to. Nebo neuvědomuje. Když jsou šatičky moc svítivé tak zahltí celý prostor a oslepí.

Nelze pak vnímat nic jiného než emoce (a myšlenky) Vědomí je spoutané. V pasti.

Emoce jsou zrádné. To co pro sebe uzurpujou, zničí. Prekroutí vše tak aby se jim to hodilo do krámu. Aby přežily a aby se množily. Aby se pořád opakovaly. Protože si libují ve své kráse.

V momentě kdy se tohle poprvé uvědomí, ztrácí emoce svojí moc. Přestává vládnout. A pocity mohou opět svobodně cítit a vnímat. Svobodně. Takhle vnímám svobodu. Cítím ji.
Počet komentářů: 38

Nový článek o pocitech

13. prosince 2012 v 20:34
Řekla jsem si že napíšu o pocitech. A tak tady sedím a koukám jak se do toho pustit. Bavili jsme se o vztazích k rodičům. Možná v ranném úplně nejrannějším dětství jsou kořeny budoucích pocitů... těch pocitů které jednou budeme žít. Kterých budeme schopni. Možná jo a možná ne.

Pocity malého dítěte. Teda do doby než poprvé zjistí že se "něco hrozného stane". Co ho vyhodí z lůna a kam se již v této absolutní formě nikdy nevrátí. TAkže malé důvěřivé dítě má ještě pocity intenzivní a bezprostřední, protože mu ještě nikdo neřekl že tyhle pocity jsou dobře a tamty špatně.

Dítě roste. Jeho pocity začínají být deformovány. Říká se mu co má pociťovat a co pociťovat nemá. Něco uvnitř se začíná rozštěpovat. Jedna část se začne potlačovat a ta druhá část se začne různě na správno ohýbat. Zrcadlo se začíná křivit. Dítě je vychováváno. Dítě začíná být úzkostné, ví že něco je je jinak než být má. Neví co to je. Zdá se mu že ono je špatně. Špatně. A dobře je co? Neví co je dobře. Všecko je špatně. Kdo to řekl? Ono samo si to řeklo. Něco je špatně ale ono neví co. ZAčíná o sobe pochybovat.

Dítě dorůstá do puberty a je pořád silnější a napětí se stupňuje. Enerige sálá. Jeho vnitřní síla je nekontrolovatelná a prýští chaoticky na všecky strany. Mlátí to s ním do všech stran. Probouzí se v něm něco neznámého - nenávist. Ke všemu co ho omezuje. Kdo ho omezuje?? Kdo je zde? Kdo mě omezuje? On sám sebe omezuje. To naučené ho omezuje. Rodiče. Přátelé. Všichni ho omezujou. On sám se omezuje. Nevěří si a omezuje se. Jak strašne se nenávidí. Nejraději by se zabil. Zkouší to. Ne doopravdy. Jen tak tajně. Zkusit to jaké to je, když se umírá. Napětí povoluje. Je to úlevné. Stejně jako se opít. Bojovat. Být vztahovačný. Zoufale nejistý. Ještě dítě.

Zraněné dítě. Ještě není dospelé. Jen zraněné bázlivé dítě. A touží po lásce. Ale neumí povolit. Umí jen bojovat a třeba z lásky vyrazit milovanému zub. Kdo by chtěl někoho tak bojovného. Bojovat. Vrhat se do nebezpečí. Bojovat s každým kdo se přiblížit. Dřív než on zraní mě. Dřív než pozná moji slabost, moji zranitelnost, moji něhu... moji touhu. Milovat.

Ty mě miluješ? Nepleteš se? Nic o mě nevíš. Neznáš mě. Nic o mě nevíš. Běž pryč. Bum. Nejdeš? Pořád jsi tady? Mě nemůže nikdo milovat. Nikdy... Copak Ty mě můžeš milovat? Pořád si tady?

....

....
....

.....


.....


.....


Ty tečky jsou hledání, prožívání. Lásky a zkoušení. Nové životy a nové domy. Nová práce. Přátelé a děti. Zážitky a zážitky. A zážitky. A zážitky.

......

......


Vždyť nejsem zas tak hrozná. Proč jsem vlastně bojovala? A s kým? A za co? A není zde nikdo koho bych nesnášela. A lidé kolem jsou v pohodě.

Křeč povolila a vynořily se pocity. Jiné než dříve. Nové. Jemné. Něžné. Úplně neviditelné. Jako vánek křehké. Pořád jsou zde. Už nejsem bojovník. Dávno ne. Nejmenší řekl že jsem celý Bob Marley a mě to udělalo ohromnou radost. Protože můj nejmenší je Bob Marley. On ví. On je ten co cítí. Vím že ví.
Počet komentářů: 5