Říjen 2012

Asi jsem úchyl

30. října 2012 v 21:58
Dnes jsem se vzrušovala. Prací. Vím že jsem slibovala že o práci nepadne ani slovo ale o mých mizerných pocitech ještě napsat můžu. Bylo mi to hrozně nepříjemné. Jako když stojí lehká žena nahá na pranýři. A všichni si na ní ukazují prstem. Koukněte - prodejná žena. Červeň se mi valila do tváře a ja vnímala jak se ostřím jako nůž. Zoceluju se k útoku.

Svému údělu, svému osudu neuniknu. Musím projít skrzeva. I když se schovám za deset zámků a denně budu honit ptáčky po zahradě a zalévat kytičky, tak tomuhle neuniknu. Svému údělu. Jen to prostě nesmím brát tak vážně. Anebo naopak. Musím to konečně vzít vážně. Jinak se budu úchylně vzrušovat a chystat brnění a brousit zbraně na věky věků... a svůj klid nenaleznu nikdy.

Nebavím se

27. října 2012 v 12:25
Navazuju na předchozí článek. Dialog se Saulem mě donutil položit sobě otázku. Bavím se? Čím se bavím? A přiznávám že se nebavím. Nevím čím to je. Možná jsem depresistka a v životě se celkově nicmoc nebavím. Všecko co jsem dělala mě bavilo jen chvíli a když už se to stalo opakováním tak mě to bavit přestalo.A začalo mě to otravovat.

A tak mě nebaví chodit do kina, do divadla, nebaví mě poslouchat hudbu, ale ani mě nebaví chodit na procházky, cvičit, umývat se, plavat, skákat, hrát na hudební nástroj, popíjet a kecat o ničem, chvíli jsem si myslela ž mě bude bavit úklid ale ten mě taky nebaví, nebaví mě ležet a stát a sedět, ale ani jíst a spát.

Vše dělám jaksi jen proto, že to zrovna dělám. Důvod je třeba skrytý nebo zřejmý. Něco dělám třeba proto že je to očekáváno, nebo že to někomu udělá radost a něco ze zvědavosti. A taky jsem zvědavá co to udělá když udělám tohle nebo tamto. Nejsem kutil, nemám nutkání vyrábět různé hezké věcičky a těšit se pohledem na ně. Popřípadě je někomu věnovat.Tohle mě otravuje úplně.

Tatínek maloval, a své obrazy rozdával. Občas měl nutkání si ty obrazy vzít zpět. Dnes chodí u nás po domě a říká, který z těch obrazů na zdi dá tomu vnukovi a onomu vnukovi. Můj muž naněj zděšeně kouká a říká mi: On se zbláznil, ja jsem ty obrazy zachránil, vytáhl z hromady bordela, zarámoval a zavěsil na zeď. Jsou to naše obrazy. Máme dalších 30 které jsme dali dětem a další jsou již připravené pokud je budou chtít. Ale ty co visí na zdech jsou přece naše.

Nebudu již psát o práci. vnímám to jako hodně intimní záležitost. Stav vnímání nových věcí, nastražené slechy a roztočené nervové spoje. Stav koncentrace a pozorného vnímání. Není lehké dosáhnout plné pozornosti. Pozornost ujíždí, uhýbá a různě je odváděna. Mizí třeba se zachycením nějaké melodie. Slovem odvedle. Najednou je pryč. Mamko!!! Taťka tě volá! Cože? Kdo, kde? Jsi hluchá jako tvůj otec. Ano jsem hluchá jako můj otec. Vnímám jen to kam je zrovna zaměřena moje pozornost.

Lidská bytost je velmi pozoruhodné stvoření. Nepřestávám žasnout jak chimérní a pomíjivá je lidská pozornost. Bez ní nejsem. Kam zaměřuju pozornost? Co mě zajímá? Tím se stávám. Tím jsem. Zajíma mě co jsem v životě dokázala a chci to zpět? nezajímá a nechci to zpět. A přijde to jednou? Budu jako otec chodit po pokojích a chtít zpět kus sama sebe které jsem kdysi dávno ztratila či odevzdala???

Je to těžké téma. Člověk se celý život rozdává. Po kouskách se rozdává a je jedno jestli tomu říká zábava nebo nějak jinak. Třeba nutkání k činnosti nebo povinnosti. To je fakt jedno. Až sestárne tak kousky jeho života jsou rozházené na všecky světové strany. Bude je chtít jednou zpátky? Bude litovat že tomu dal tohle a tomu tamto. A toho času co dal tamtomu. Bude toho litovat? Bude to chtít vrátit? Nevím. Nevím. Nebudu psát o práci které dávám zrovna teď kus sebe. Věřím že toho litovat nebudu.

K seberealizaci

25. října 2012 v 19:11
Už jsem psala několikrát že sama sobě jsem největší překážkou. A tak po malých krůčcích si sama sebe jako překážku největší odstraňuju. Možná část překážek (a mne) zmizela tak nějak přirozeně dospíváním a stárnutím. A některé se vyrýsovaly dojasných tvarů. Seberealizace. Činnost která v sobě koncentruje životní zkušenosti, nadání ale i snad nějaký zájem.

Kdeco jsem v životě dělala. I nedělala. Ze všech stran se do mě valí informace. Učím se. Intenzivně se učím. A napadá mě, jak by to vypadalo kdyby mě příležitost jako tato potkala třeba o 25 let dříve. Šlo by mi to lépe? Něco se naučit?

Stojím bezradně s mobilem v ruce, kterému chybí klávesy. Kurňa, nemůžou dělat ty mobily normální? A včera jsem poprvé natáčela film. To jsem se potila. Nešlo mi to přetočit na PC. Nkdo nevěděl co s tím, až mi někdo kolemjdoucí poradil ať to zkusím zapojit do sítě. A klaplo to.

Jsem roztržitá a muž po mě zrovna pokřikuje že mě jednou zabije. Nebo se ze mě zblázní. Nedokážu dodržovat pokyny. Zejména když mám plnou hlavu nových věcí. Pak zanedbávám stávající. Do důchodu mi schází sedm let.

Budu měřit 3D laserem, dělat mikroskopické výbrusy a budu dělat přednášky pro 200 lidí. Do toho se musím naučit telefonovat. A nebýt tak šíleně roztržitá.

Dostala jsem skvělé vybavení. Někdo z ajťáků prskal jak je možné že jsem z české strany a dostávám tak skvělé vybavení. "můj ajťák" jen odtušil že mu je to u prdele co jsem. Že mi má dát vybavení tak ho dostanu. Pak mi ten brblač nabídl kafé.

Je to zvláštní pocit. Nemám strach že zlyhám. Že to nezvládnu. Že jsou všichni kolem chytří jen já vůl. Už ne.

Malý rozdíl velké důsledky

15. října 2012 v 18:04
Budu tak trochu teď fabulovat. Vymýšlet si. Včera jsme byly s maminkou v domově seniorů navštívit moji tetu s těžkým alzheimerem. Po cestě jsme si povídaly. Co po nás zůstane a tak... Řekla jsem že si myslím že se vracíme. Nikoliv jako stejní lidé (duše) nýbrž jen otisky energií - nedořešené děje zde na zemi zůstávají a tyto si přitáhne nově zrozené tělo a obleče se do něj. A pak můžeme prožívat události které se staly tělu žijícímu před námi a můžeme se setkávat s lidmi kteří mají oblečen obleček někoho s kým jsem se se setkali než jsme se narodili.

Nedokončené děje z dřívějška jsou dokončovány. Uzavírány. Nedořečené, nedodělané, neukončené může být dokončeno a uzavřeno. A kus svázané energie se rozplyne do blaženosti. Zmizí z tohoto světa.

Stály jsme nad tetou jako sudičky a opatrně jí vkládaly do úst jídlo. Teta mi pevně tiskla ruku. Cestou zpět jsem si s maminkou opět povídaly co má teta ještě za úkol. Co má uzavřít a ukončit. Jak žila. A co my... Cítím blízkost maminky a maminka jihne.

Ptá se mě: Co dělám špatně? A já ji odpovídám. Ovlivnit svět dle svých představ. Úzkostně se snažit aby vše bylo "správně". Zkus to otočit. Vnímej svět. Poslouchej ho. Neovlivňuj. Vnímej. Naslouchej co ti říká. Co ti říká tatínek, co ti říkám já, když mlčíme. Vnímej nás...

Svět ožívá když mu to dovolíš. Když ho necháš žít. Svět žije a můžeš ho slyšet. Když ho neřídíš.

Souhra

13. října 2012 v 18:21
Chtěla bych zkusitˇjednoduše popsat co se mi během dne stalo. Ono to je dost zmatené ale třeba to bude někoho zajímat a mě to pomáhá k sebereflexi.

Dnes byl skutečně den D, nic extra přesto vyjímečný. Vše ladilo. Jedno navazovalo přirozeně na druhé, jakoby to bylo řízeno nějakým dirigentem v pozadí. Celý orchestr ladil.

Možná byl počátek dnešního krásného dne již ve včerejšku. Byli jsme s kolegou na služební cestě něco opravovat. Sebou vše co bylo potřeba,v e skladu přivezli paleťákem díly které bylo třeba opravit. Domluvili jsme se jak budeme postupovat. První díly šly trochu ztuha, ale pak jsme získali rutinu a šlo nám to pořád rychleji. Dělali jsme společně, pohyby sladěny, jedno navazovalo na druhé. Něco jako tanec bez hudby. Když jsme byli hotoví, tak jsem poznamenala: To nám to krásně šlo. On se na mě podívá a říká: To je souhra těl.

Souhra těl. Bůhví zda by to takhle řekla žena. S mužem to byl tanec, soulad, harmonie... Cítila jsem se hrozně dobře. Dlouho jsem se necítila tak dobře během práce.

Soulad těl s neznámým mužem. Symfonie. Ladila jsem s ním.

Souhra těl pokračovala další den i když s jiným mužem, s mým vlastním. A plynule navázaly další události. Dědovi jsme nakoupily vína, nám burčák, nechaly udělat pro něj fotky. Všechna přání jsem mu splnili a jeli na oběd k babičce. A opět pocit že vše je jak má být, že to skvěle ladí. Odpolední výlet k řece, neznámá stezka přes skály, posezení, vyhlídky.

Co to způsobilo? Souhra těl? Možná. Naladit svá těla na příjem. Co když máme jen svá těla a jen skrzeva své tělo se můžu přiblížit jiným. A proto dnes děkuji svému tělu. Za všecky ty krásné dary

Řád

9. října 2012 v 21:13
Už jsem psala párkrát že moje nejlepší přítelkyně z mládí se stala řádovou sestrou. Byly jsme si asi v něčem podobné a moc jsme se potřebovaly. Moje přítelkyně měla něco čemu se říká charisma, kouzlo osobnosti. Byla úžasná, kouzelná. Každý muž se do ní zamiloval a tajně ji zbožňoval. Vlastně i já jsem ji zbožňovala. A dodnes ji obdivuji.

Obě jsme byly dost nepořádné a tak nějak neřízeně lajdácké. Nedělaly jsme úkoly ani nepsaly poznámky, na cvika jsme nechodily a půjčovaly si záznamy početných obdivovatelů mojí milé přítelkyně, abychom je mohly předložit k zápočtu. Tahle moje mile nepořádná chaotická přítelkyně nakonec vstoupila do řádu a uspořádala se.

A já zůstala nepořádně rozháraná, neuspořádaná a dokola se motající. Nakonec zasáhl osud a slitoval se nade mnou. Čekala jsem miminko a tím byla moje další cesta určena. Budu mámou a založím si rodinu. Uspořádám se. Zorganizuju. Dám svému životu směr. Nevzpírala jsem se. Poprvé v životě jsme se nevzpírala a vzala na sebe odpovědnost za dny (roky, desetiletí) příští.

Nepovedlo se mi ukáznit. Vůbec se mi to nepovedlo. Pořád setrvávám ve stavu zmateném. Během života jsem měla několik vážných nutkání vstoupit do kláštera. Tam přece panuje přísný řád, tam bych možná nalezla to co hledám. Ráno vstát, umýt se, najíst, obléct, denní režim a oběd a vycházka a zdravý pohyb a domácí práce... Ne se furt potácet z místa na místo bez cíle tak jak se mi to zrovna hodí. Pouštět z ruky věci rodělané a zapomínat kam jsem šla a co jsem vůbec chtěla.

Snídals už? Tak si běž umít misky.

Takhle nějak. Chtěla bych dát bytí formu. Ukáznit obsah.

Do kláštera jsem nešla. Místo toho chodím do fabriky. To je něco podobného jako klášter. Ráno vstát, umýt se, nachystat snídani. Píchačky. Dlouhé hodiny soustředěného meditačního cvičení. Skládání něčeho do něčeho co stejně vítr jednou rozfouká na všechny světové strany. Píchačky. Večeře. Spát... Sex mě nezajímá. Odrelaxuju v nehybné pohodlné poloze vleže. Příjemná noc. Klidné sny. Ano. Takhle mi to (asi) vyhovuje.

Podřídit se řádu. Ukáznit se. Tohle jsem nikdy neuměla. Chybí mi to. Podřídit se. Především sám so sobě. Sám sebe uřídit. Ovládnout sám sebe. Jde to vůbec? Jde dostat sám sebe pod kontrolu?

Pořád se jen vymlouvám. Nechci se vymlouvat. Tak jsem stará... a poblázněná pořád stejně. Jako malé dítě. Jakobych zapomněla dospět a jen se vymlouvám.

Vytroušeno z čudlu

3. října 2012 v 21:26
Prohlížím fotky zapomenuté na čudlu a vytrousilo se mi tohle... Zapadeno prachem vzbudilo vzpomínku. Jsou místa kam bych se ráda podívala opět. Protože se mi tam hrozně moc líbilo a cíttila jsem se tam jako doma. Dobře.