Respektování a hranice

13. září 2012 v 9:33
Tatínka jsem předala živého do vzorné péče maminky. Měli jsme se velice fajn. Pro mě úlevné zjištění že tatínek je člověk kde nemám potřebu vymezovat hranice a s kterým sdílím prostor. Ani slovo respekt není ve hře. Tak nějak to spolu pytlikujeme v míru aniž bychom si vzájemně vadili. To bylo skvělé zjištění. Že takhle to mám s tatínkem. Ať dělám cokoliv nemá to vliv na vzájemný respekt. Ten jakoby nebyl nebo byl. To slovo neexistuje.

A pak je zde jiný svět kde se respekt hláskuje ze všech stran. Kde se o respekt bojuje, kde se respekt vyžaduje a ukazuje. Svět kde se necítím dobře a kde respektovaná nejsem. Naopak jsem fackovací panák. Protože si nevymezuju hranice. Ne že bych to neuměla, ale nechci. Je mi to hrozně nepříjemné. Obezdívat se.

Pak se dostávám do situace sluhy a někoho kdo je pořád k dispozici ... Protože je ten co tam je a co to udělá rád. Dělám si to prý sama. Protože nevymezím hranici. Když začne někdo se mnou hýbat a posouvat, a tlačit mě někam tak ho nepošlu jak se sluší a patří do prdele ale naslouchám co říká. A když vidím že je je fakt v úzkých, že nemá nikoho kdo by mu pomohl a pro mě to není velký problém tak pomůžu.

Výsledkem je, že nemám respekt. Že někoho vezu a je se mnou zacházeno jako se sluhem. A mě napadá zda můžu něco dělat jinak. Zda můžu (a dokážu) toho druhého nějak změnit. Nějak mu pomoci si uvědomit že skutečnost že pro něj něco udělám protože to dělám ráda přece neznamená že jsem méněcenná. Onuce.

Tohle všecko vnímám a pomáhám protože pomoci chci a mám pokaždé možnost odmítnout. Anebo zvládnout být onucou.
Můj muž mě upozornil, že si to dělám sama protože nevymezím hranici. Nepošlu toho druhého někam, nevymezím si svůj prostor a nechám sebou orat. (jako s volem)

Je to dilema. Vymezování hranic nemám ráda. Je to jakobych řekla, tady je můj svět a zde nemáš co pohledávat. Jakobych před někým zabouchla dveře. Zabouchla mu před nosem. A zabuchlé dveře nemám ráda. U mě jsou všichni vítáni. Je to chyba? Je tohle důvod že padám do role sluhy?

Nechám to uležet. Zda je to problém nebo není. Zda to musím řešit nebo zda i nadále si budu žít bez hranic. Nevymezovat se. Nechávat se nést. Brzy nastoupím do práce. A tam (asi) možná respek budu potřebovat. Nevím. Možná. Uvidím. Jako posraná a obsíraná asi nebudu vzbuzovat dostatek respektu. Ale třeba to nebude nikomu vadit. Mě nejméně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 barča | 13. září 2012 v 11:26 | Reagovat

"Že někoho vezu a je se mnou zacházeno jako se sluhem. A mě napadá zda můžu něco dělat jinak. Zda můžu (a dokážu) toho druhého nějak změnit. Nějak mu pomoci si uvědomit že skutečnost že pro něj něco udělám protože to dělám ráda přece neznamená že jsem méněcenná. Onuce."

Tohle je klíčové. Dokud si budeš Ty myslet, že jsi pro někoho onucí - tak jí budeš nadále.

Pokud si budeš myslet, že ten druhý člověk je ve své podstatě chudák, který Tě potřebuje a bez Tebe se neobejde - získáš tím respekt - sama pro sebe, budeš si více vážit sama sebe, protože jsi potřebná.

Vše začíná v myšlení ve tvé hlavě.Odtud se odvíjejí postoje a změny v tvém okolí.

2 barča | 13. září 2012 v 11:32 | Reagovat

Respekt není zeď. Respekt není jen o vymezování hranic. respekt je a nebo není - vychází z Tvého nahlížení především samu na sebe. Pokud si vážíš sama sebe - to okolí to vnímá a chová se k Tobě právě s respektem. Posloužit s hrdostí - být vědoma si toho proč to děláš, proč je to potřebné a to je také to, proč si sama sebe vážíš. Ne posluhovat ostatním s pozice podřízeného či povinnosti.

3 ratka | 13. září 2012 v 11:50 | Reagovat

Barčo, Ale ja si vážím sama sebe. Mě ve skutečnosti nevadí tu onucu dělat viz. tvůj třetí odstavec. Že ten druhý človek to jinak neumí je mi jasné, potřebuje mě a neobejde se beze mě. a proto nechám ze sebe tu onucu udělat protože cítím, vnímám že ten pocit nadřazenosti potřebuje. je to pro něj hrozně důležité. nechci něco měnit. je to vůle těch druhých jak se postaví k mé pomoci/činnosti. ona to ani není pomoc, dělám to protože cítím že je to potřeba dělat. a proto se také nevymezuju ale prostě jdu a udělám to.
vážím si sebe ať jako onuce nebo ne.
neposluhuju z pozice podřízenosti. posluhuju z mé vlastní vůle protože to tak cítím a vnímám. protože to takhle prostě běží že v daný moment přebírám roli sluhy. a dívám se na to. dívám se na tu hru, pozorujukrálovnu jak kyne hlavou a jak si to užívá.
nevím zda jsem schopna to dobře vyjádřit.

a ten článek je o tom zda to mám nějak řešit (nemám zatím potřebu) nebo zda to posléze vyplyne samo. že to prostě není dost profesionální to takhle dělat. nezakročit.

4 barča | 13. září 2012 v 11:51 | Reagovat

v komentářích 1)2) se na to dívám ze své profesionální pozice. V soukromí je to malinko jinak. Někdy se ptám - opravdu ten člověk moji pomoc potřebuje. Není to jen jeho lenost, pohodlnost. Někdy přece stačí jen rada druhému člověku, když opravdu neví - jak si pomoci sám. Ano, někdy je potřeba skutečná pomoc. Ale je dobré to zvažovat. a

5 barča | 13. září 2012 v 11:53 | Reagovat

a zase. - pokud si člověk sám sebe váží - většinou se mu za poskytnutou pomoc automaticky vrátí, aniž by čekal poděkování, ocenění, jiná protislužba apd.

6 ratka | 13. září 2012 v 11:58 | Reagovat

4. Barčo, už jsem ti odpověděla. ano, to jak se někdy chovám je naprosto neprofesionální protože nejednám tak jak bych správně (z pohledu zvenčí) měla ale jednám tak jak to cítím. řídím se jen sama sebou nikoliv správností.

a ano, ten člověk si to může udělat sám i zařídit sám.  podat vodu,tašku, berli, to vše si může sám. přesto jsem zde přítomna jak osoba která to udělá za něj bez řečí i když ví... že si to může udělat sám. protože tak nějak cítím že je to pro něj důležité. tyto úsluhy. a před lidmi. aby to ostatní viděli. aby viděli jak to má zařízené. právě že tohle všecko vidím a tohle divadlo sehraju.

7 barča | 13. září 2012 v 11:58 | Reagovat

[3]:mě právě zarazil - ten pocit onuce. Neznám ten pocit, nemám ho a necítím ho tak od svého okolí.V (práci - automaticky)v soukromí jsem zvyklá lidem hodně ve všem vycházet vstříc, někdy sama, jindy si řeknou, požádají. - také je to tím, že nehájím své území, nemám rodinu - mám jen to, co je ve mě. :-)

8 ratka | 13. září 2012 v 12:04 | Reagovat

5.a nečekám že se mi to vrátí. nečekám ocenění.

nevím zcela přesně co je špatně. asi fakt, že někdy cítím že mě ten druhý podceňuje. nevidí mě. necítí mě.

9 barča | 13. září 2012 v 12:04 | Reagovat

[6]:rozumím Ti. Takže možná zvážit - pro koho tu onuci budeš a chceš dobrovolně hrát.

10 ratka | 13. září 2012 v 12:10 | Reagovat

možná to zkusím časem rozvinout. je to hrozně subtilní. Onuce jako věc k užitku. Ten druhý v tobě pak nevnímá živou bytost nýbrž předmět k užitku. není moc lidí kteří vnímají jiné lidi jako živé. spousta lidí vnímá ty druhé jako věci, jako něco čím můžou hýbat, co je pro ně užitečné (nebo zbytečné). cítím když nejsem vnímaná jako živá. když se ten druhý na mě dívá přes sklo, jako na věc. a jakobych (snad) i cítila co za tím sklem prožívá. a když se on ke mě chová jako k věci tak se snažím pořád na něj reagovat jakoby za sklem nebyl. jakoby byl přítomen. ale on tomu nerozumí. on svoje ochranné sklo považuje za normální, nevnímá že já to sklo nemám. že tam stojím a jsem živá. že nejsem věc. proto ta onuce. přirovnání k věci která se použije.

11 anina | 13. září 2012 v 12:18 | Reagovat

[1]:barčo, jo..mám opravdu taky radost, mohu-li někomu být užitečná, tam kde já jsem ta silnější a zmůžu víc.
Myslím, ale že i tam by měl čl.zvážit tu potřebnost, být vstřícný, ale i svoje možnosti, aby ta pomoc byla opravdu radostí a ne něčím nahořklá..dám příklad..v dalším kom.

[2]: jo, souhlas..respekt..a v práci zvlášť by čl. měl mít. Když je pak za něco odpovědný potřebuje okolo sebe lidi, na který je spoleh a berou ho vážně..ten buď je, nebo není.

12 barča | 13. září 2012 v 12:19 | Reagovat

[10]:ano, živost, vzájemnost, spoluúčast. Někdy cítíš bolest, křehkost, bezradnost druhého člověka a on naopak z tebe cítí tvou sílu, vyrovanost, víru v to, že vše dopadne dobře. Nebo může cítit i to, že nevíš jak mu pomoci, ale ví, že soucítíš s ním. Ale sklo a mrtvo přímo neznám - pak spíše to mohou být jiné pocity, jako je určitá vypočítavost apd.

13 anina | 13. září 2012 v 12:21 | Reagovat

Ahoj Ratko, chtěla jsem nějak ještě "doběhnout" končící léto. Byla jsem dva dny na krásném místě s 80letou paní, se kterou vyjdu už dost let dobře. Mohla jsem být sama, ale neudělala jsem to, nemohla bych ji nevzít, vím, že je se mnou taky ráda. Jinak příroda nádherná, ale tam fakt dost bojové podmínky. Vzhledem ke svém věku není nijak vážně nemocná, ale od doby, kdy její rodina i já jsme projevili o ní obavy, poté co skončila dehydratovaná a s vysokým tlakem v nem. na infuzi nějak otočila.
Vždy tedy byla pohodlnější, ale, když viděla, že je něco třeba ..udělala.I když síly ubývají i v tomto věku, pohyb ji nedělá potíže..jen úměrně k věku, jsou lidé co jsou na tom mnohem hůř. Víme to všichni, začla nás až zneužívat. Asi budu za hnusnou, co si neuvědomuje její věk, ale uvědomuji a znám ji dobře..
Řekla jsem jsem její dceři, se kterou dobře vycházím, že by již maminka potřebovala pleny, tedy min. na noc. Nechce se jí to mámě říct..no chápu. Ale pro mě je to ještě horší, nejsem dcera..bojím se, aby se necítila odepsaná..vždy o sebe dbala.
Dcera a vnučka se divili, že se mnou se nehne z postele a stále má hlad a ptá se, co uvařím :)), jen co dojí jídlo.
No, na přírodu pak moc času nezbyde, ale proto to nepíšu. Dělám to dobrovolně. Neporoučí mi, jen prostě chce ještě upéct koláč atd. Nakonec jsem ráda, že má radost. Ale když už je toho moc, ptám se sebe, jestli je ještě schopna vidět i můj stav, o kterém ví..
Ostatní mi řekli, že mě  využívá, je mi samotný někdy dost blbě..a že se nemám dát.
Oni jí řeknou, běž pověsit prádlo a jde. A nejen to..hlídá ještě občas malá pravnoučata!
Shodli jsme se, že jen ke mně a k jedné z vnuček se chová tak, že nemůže vůbec nic. Můžeme si za to my, že to dovolíme. Víme to, ale prostě nemáme na to, ji něco odmítnout. U mladého čl. mi to nedělá potíže, pokud poznám, že chce víc, než by měl.
No..já říkám, že kdybych se nááááhodou dožila toho věku, až pak pochopím,bude- li mi to ještě myslet, co má v těch letech čl. v hlavě.

14 barča | 13. září 2012 v 12:28 | Reagovat

ratko, ještě mě napadlo, že já tím, že pracuju v týmové práci, v kolektivu - tak nedokážu posoudit třeba jak to chodí přirozeně v jiné práci - kde člověk opravdu musí mít hranice, tvrdé lokty, aby přežil, když pracuje pouze sám na sebe. Tam se právě může stát, že se člověk dostane díky své ochotě pro jiné do maléru, stáhnou ho na dno. Může tam být faleš, závist apd. v prac. kolektivech, kde je potřeba fungování od té spodní vrstvy po tu nejvyšší - jsou na sobě jaksi závislí - tak tam se toto neděje, nebo minimálně a pak se to eliminuje.

15 ratka | 13. září 2012 v 18:04 | Reagovat

tak jsem zpátky. to co píše Anina je hodně blízké tomu co mám na mysli. přesně tak. oni ji říkají: běž pověsit prádlo, udělej tohle nebo tamto... a když tomu nechají volný průběh tak se to zvrhne. a dotyčná neuděla nic a ještě si nechá vyvařovat a péct koláče a tak. něco v tomto smyslu. že mi je protivné někoho úkolovat. že když to jaksi nevidí sám že tohle nebo tamto, tak já nejsem ten aktivní co mu poručí. že mám zde zábranu. cítím se nepříjemně v poroučení. v tom je tá chyba, že to nechávám raději jen tak volně.
Proto mám někdy pocit že ten druhý mě nevnímá jak lidskou bytost. že kdyby mě vnímal tak by cítil že tohle nebo tamto je potřebné, že to někdo dělá. ale když to necít a jen čeká na poručení a teprve pak jde, je jasné že jsem pro něj jen vydavatel úkolů.

zkouším se v tom sama vyznat, porozumět si. proč některé věci jsou pro mě tak nepříjemné. v čem mám bloky.

16 anina | 13. září 2012 v 19:30 | Reagovat

ratko, já už snad o tom ani nepřemýšlím.
Prostě jsem taková a prostě na stáří nedokážu jít zhurta, to už by muselo být..u mladého, tam se bráním, když si myslím, že bych měla.
Vím že to není o tom, že bych se jí chtěla zalíbit, v pohodě jí řeknu svůj názor i když mám jiný a vycházíme dobře.
Jen v tom až obskakování to nechám, a sama mám dost..Na svou dceru dá, jen málokdy se urazí na chvíli..Ona se o ni stará opravdu tam, kde ví, že už nemůže. Myslím, že se bojím, že kdybych ji něco řekla já..to vůbec nečeká..a nedej bože se jí pak něco stalo, strašně bych si to vyčítala, i když vím, že by to těžko byla moje vina..prostě neriskuju to.. ji odmítnout něco, protože na vše reaguje, jak nemůže..a i když myslím, že to by opravdu mohla, já prostě nevím..
Ty samé problémy jsem měla v práci s mentálně postiženými. Když je čl. déle zná už odhadne kdy něco není, jak říkají. Ale často jsem byla svědkem jejich různých záchvatů, když nedosáhli svého. Ale tam jsem na to nebyla a neviděla to sama. Byla jsem hodně opatrná a musela reagovat tak, abych ten záchvat nespustila zbytečně, ale aby poznali, že to už ne..

17 anina | 13. září 2012 v 19:42 | Reagovat

myslím, že by ses neměla bát, že bys neměla v práci z určité pozice, co budeš zastávat respekt.
Já byla samá srandička a taky nejsem ten rozkazovací typ.
Ale pokud jsem konkrétně za něco měla odpovědnost já, snažila jsem se po dobrým aby to šlapalo, a pokud se vyskytl někdo, na koho nebyl spoleh a ostatním to jen kazil, uměla jsem myslet na sebe a na to, že když to nechám být..budu já ta nespolehlivá a to nejsem, tak proč být pak zticha..

18 Lenka | Web | 13. září 2012 v 20:35 | Reagovat

No, ono nedávat hranice je především dost pohodlné. Je jednodušší (pro mnoho lidí) všechno raději udělat než říct NE. Ta pohodlnost vytváří nevyváženost a nevyváženost je opak harmonie - vyváženosti. Každá disharmonie někam vede a kdo si to nevyzkoušel ani neokoukal ani rozumem k tomu nepřišel, si to musí ochutnat na svou kůži. Tak hodně štěstí. Třeba to dopadne jednou jinak, než to znám z mnoha a mnoha případů já.

19 ratka | 13. září 2012 v 21:11 | Reagovat

18. Lenko, to je zajímavý pohled. moje zkušenosti s hranicemi nejsou nicmoc.Nebylo mi v hranicích dobře a tak jsem je postupně odbourávala. některé ještě ne. zatím je neumím odbourat.

Na hranicích je jedno riziko. pokaždé deformují. Víc doprava, víc doleva, ven, dovnitř. a pokaždé člověk kus ukrojí. hledám harmonii v celku. teda zatím je to poslední stav. který se furt mění. ale to o co usiluji teď je harmonie bez hranic. tak uvidíme. za pokus nic nedám :o)

20 ratka | 13. září 2012 v 21:22 | Reagovat

16. anino, to s mentálně postiženými znám podobně. oni měli vzácnou vlastnost reagovat čistě a otevřeně dle svých okamžitých potřeb a použít k tomu veškeré své schopnosti (a metody). Neměla jsem s nimi problémy, protože jsem byla na jejich vlně takže zde nebyla hranice o kterou by se mohli opřít. něco žádali a já to neměla. byla jsem tam zavřená s nimi. jednou z nich. přesně na jejich vlně. nevnímali mě jako někoho kdo je jiný než oni.
tamjsem si také uvědomila rozdíl ve vztazích nadřazený - podřazený, a svý se svým. patřila jsem k nim. terapeuti byli nadřazeni.

21 ratka | 13. září 2012 v 21:25 | Reagovat

v minulé práci jsemměla taky problém stím, že jsem se cítila propojena spíše s dělníky. nevytvářela jsem hranici. a cítila sebe jako spojovací prvek mezi vedením a dělníky. ty bariéry existovaly a ja se nezařadila nikam.

22 rulisa | 13. září 2012 v 21:28 | Reagovat

Často mi přijde, ž ev těchchle internetových diskuzích, takhel filozoficko-eticko-psychologicky změřených, nejde ani tak o rozdílnost názorů, jako o orzdílnost měřítek na určité pojmy.

Třeba tady:
Co je pro někoho hranice odbouraná, orzpuštěná, je pro jiného hranice naopak jasná, vybudovaná...
Každý startujeme z jiné čáry. Do cílů leckdy dobíháme z opačných stran.

A pak se hádejme, co je lepší, jestli něco stavět nebo bourat...

23 ratka | 13. září 2012 v 21:31 | Reagovat

22. stavět - bourat, stavět - bourat, stavět - bourat. postavit a okamžitě zbourat. a to pořád dokola. čím rychleji tím lépe. posléze v takové rychlosti že to stavění a bourání nebude vůbec postřehnutelné a tak nějak se bleskově rozbourá samo aby se hned mohlo přestavět jinak

24 ratka | 13. září 2012 v 21:33 | Reagovat

podobný princip jako ježdění s autem. nejdřív se staví, uči se pravidla, zkouší, pořád se v hlavěpromíta co kdy udělám v které situaci až se to stane automatem. a pak se to zbourá. nechá se to řídít samo. nevstupuje se do toho. už to funguje svoji cestou

25 anina | 13. září 2012 v 22:41 | Reagovat

[18]: Lenko, ano je to určitá pohodlnost,ale taky třeba taky nechtít trvat na nějakých hranicích, byť nejsou pro mě vyhovující si ještě víc kazit náladu. Možná jen v určitých situacích je pro někoho lepší pro pár dnů ty hranice nevidět, snažit se je velkoryse přehlédnout. Ano, radši jsem udělala vše sama, ač jsem samozřejmě nemusela..taky jsem tam nemusela jezdit, když už vím..
Ve finále je mi opravdu v tomto případě líp, než kdybych měla někomu komu je 80 let, jsem s ním jen několik dnů, vysvětlovat cosi o hranicích. Nebo se koukat na to, jak mi říká, že už nic nemůže.
Kdybych to měla absolvovat denně, věřím, že bych to řešila už i ve svém zájmu.

26 Lenka | Web | 13. září 2012 v 23:29 | Reagovat

ad 19: "to o co usiluji teď je harmonie bez hranic... tak uvidíme. za pokus nic nedám :o)"

- dáš, Ratko, dáváš všanc část svého života, v dlouhodobém měřítku i své zdraví nebo třeba pohodu v partnerství ... co já vím. Nebo nic, mohu se mýlit, můžeš být výjimka ...

Tě nepřesvědčuju, jen abys to dělala s plným vědomím, že to něco stát může.

27 Lenka | Web | 13. září 2012 v 23:41 | Reagovat

ad 22, 24: "A pak se hádejme, co je lepší, jestli něco stavět nebo bourat..."

Se nehádáme, se díváme na jednu věc z různých úhlů, ne?
Si myslím, že dobrý příklad je s ježděním autem. Musí to mít nějaká pravidla, ty se naučím a pak zapomenu na pravidla, protože jsou ve mně zažitá. Ale jezdím stále podle pravidel. Ne proto, že musím, ale proto, že je to pro mě přirozené. Běda však, když se tam někdo motá bez pravidel a jezdí na červenou, to na to doplácejí všichni.
Všechno má svá pravidla. Buď si je uvědomujeme nebo ne, ale jsou tam. Neviditelná a přesto jeich překroení může mít vážné následky.
Jsem jela už párkrát na červenou. Měla jsem k tomu jednou důvod a párkrát jsem si nevšimla, že tam ten semafor je. Nic se nestalo, ale ostatní i sebe jsem malinko ohrozila. Párkrát to prošlo, to neznamená, že to budu ledabyle zkoušet zas.
A to je odpověď a souhlas i s Aninou. Krátkodobě to může projít a někdy i přispět, dlouhodobě a opakovaně porušovat pravidla (ať jsou jakákoli) se zpravidla moc nevyplácí, mám vypozorováno.

28 ratka | 14. září 2012 v 6:44 | Reagovat

27. vidím to také z druhé strany Lenko (snad). Příklad s autem je dobrý. osvojíš si dovednosti natolik že je již nepotřebuješ řešit hlavou, znáš pravidla a máš je zažité. řídíš a nemyslíš.  

a na semaforu máš zelenou a ty zastavíš. Proč? když máš volno! protože zprava někdo přijíždí!!!! Porušuješ pravidlo a tím si zachraňuješ život. sobě i tomu jinému. trochu přehnaný příklad ale o tomhle mluvím. ano pravidla poznat, nikoliv jako samoúčel. nevytahovat je k vymezování hranic nebo poučování lidí. pro tebe již neplatí pravidlo a nemusíš poučovat. tam někde uvnitř již něco hlubšího převzalo velení a řídí lépe než tvoje hlava. vidí dál než tvůj omezený rozum. prostě je třeba ve správný moment naučené pustit a uvolnit se. důvěřovat sama sobě. zelená červená na semaforu jsou jen nálepky. nástroje a pomůcky. nepomůžou ti až někdo vyrazí nečekaně zboku. nálepky pomůžou na chvíli a jen omezeně.

29 ratka | 14. září 2012 v 6:48 | Reagovat

takže co chci vlastně říct :o)) že celý život se učíme. že je třeba se pořád učit a učit ale nezabednit se tím. nazalepit se naučeným. dokázat to pustit. uvolnit. a uvolněním se otvírat světu. sice jsem se něco naučila ale to mě nezavřelo. zůstávám pořád otevřená (teda tak nějak i když je to často nemožné, zavře to člověka taky samo a pak se z toho hrabu ven)

tak nějak

30 or | 14. září 2012 v 7:20 | Reagovat

je to na mne moc obecne. udelat neco co je potreba udelat kdyz to ten druhy neudela si dokazu predstavit jako uzitecne. ve smyslu ziveho prikladu. byt s nekym, jen tak, jeste taky.
ale skakat podle nesmyslneho piskani tam to nejak videt nedokazu. to tak akorat prohloubi jeho navyk a mylny presvedceni ze takhle svet funguje. mam takovou soukromou hypotezu o tom ze kdyz nekdo nedokaze delat si co chce ve svem zivote, prejde podvedome na kompenzaci tim ze se snazi ovladat zivot jinym.

31 or | 14. září 2012 v 7:24 | Reagovat

ale samozrejmne ho to chvilkove potesi. to funguje a v tom mas pravdu.
takze to stoji, podobne jako mnoho jineho, treba cokolada nebo valeni na gauci, na vyberu mezi uzitkem chvikovym, a dlouhodobym.

32 or | 14. září 2012 v 7:28 | Reagovat

a ty jsou v rozporu. co je prijemne ted, je prusvih v budoucnu, a co je neprijemne ted, je dobra investice do budoucna.

a cim nestastnejsi lidi, tim vic maj navyk (a tim vic vyzadujou od ostatnich) ty okamzity poteseni.

33 anina | 14. září 2012 v 7:34 | Reagovat

[22]: jo..i to, že každý startujeme z jiné čáry..

[27]: ano, dobrý příklad s autem..

[28]:+[29]: souhlas, vlastně jsi ratko podle mne shrnula, že to vidíme všechny hodně podobně.

Ne jen tak se asi říká, že pravidla jsou od toho, aby se porušovala..myšleno pochopitelně s nadsázkou..
Vymezit si hranice obecně a dodržovat pravidla ok.
Ale někdy se stane, že pravidlo obejdeme, ani nevíme jak, jindy se nám zdá zrovna blbost trvat na nějaké hranici a pravidlech. O tom si už rozhodne každý sám za sebe, v jaké je situaci a jestli se jich má za každou cenu křečovitě držet.

34 ratka | 14. září 2012 v 8:07 | Reagovat

33. Anino, jo. tímto směrem a šla jsem ještě dál. že přestaneme rozhodovat a necháme se vést přímo. takže nikoliv rozhodnutí sám za sebe, teď jsem rozhodla a přes to nejede vlak  a nebude to nikdy jinak, jako spíše subtilně být pořád na přijmu a s maximální pozorností a uvědomováním  se nechat unášet. neklást odpor. i když to zdánlivě vypadá divně. jakože bez vůle a bez vymezení sama sebe. ale tam je nějaký pradox který nedokážu popsat. ono tě to uvnitř tebe nepustí špatným směrem. jde tam o tu důvěru že to jde kam jít má. že je to tak správně. věřit vnitřnímu hlasu. důvěřovat mu.

35 ratka | 14. září 2012 v 8:24 | Reagovat

30 Ore, jde o to neřídit se obecným povědomím co by se mělo dělat správně. jakoby správně by se neměla někomu udělat službička pokud si ji dokáže udělat sám a melo by se ho usměrňovat k samostatnosti aby mohl prohlédnout své mylné přesvědčení. a já třeba v daném momentu udělám pravý opak. udělám službičku a chytnu ho za ruku tím že udělám to co si přeje (symbolicky přijmu jeho svět vplném rozsahu)

Prohloubím jeho návyk? Jsem příčinou přetrvávání "jeho slepoty"? Anebo je to úplně jinak. Že se nepovažuji za zmocněnou toho člověka vychovávat. Že se necítím být jeho maminkou, vychovatelkou, vedoucí nýbrž jen někým kdo tam zrovna je a kdo sdíli jeho svět. Protože náhoda (osud) situace nás propojila a my se setkali. že nemám nejmenší nutkání ho zachraňovat a dělat mu učitelku.

Už jsem mockrát opakovala že vnímám jiné lidi jako seberovné, jako dokonalé, jako "správné" v tom co dělají a nemám nutkání je vylepšovat. Tenhle člověk o kterém mluvím má můj obdiv v mnoha věcech a to že v jiných je hodně dětinský a naivní až blbý je výsledkem souhry okolnosti. je to jak to je. prostě to tak je. a když mám být v určité situaci onucí tak jí jsem protože to tak vyplynulo. nic uvnitř mě se tomu nebrání. jindy budu statečnou hrdinkou a bude to opět totéž. jednou onuce a jindy statečná. pořád stejné nálepky. pořád je to jen vnější slupka.

36 ratka | 14. září 2012 v 8:30 | Reagovat

Ore, ještě k věte:  kdyz nekdo nedokaze delat si co chce ve svem zivote, prejde podvedome na kompenzaci tim ze se snazi ovladat zivot jinym.
Velké ano, přesně tak to je. přesně tak. snaží se a dělá co může. daná osoba o které mluvím je invalidní a v pokročilém věku. není nemohoucí. má velmi problematické vztahy právě pro její složitou povahu a panovačnost. a já ji mám ráda.

37 anina | 14. září 2012 v 8:42 | Reagovat

[34]:ratko, tak nějak jsem to myslela :)

38 or | 14. září 2012 v 12:17 | Reagovat

35 prostredni odstavec, jsou podle mne dve nezavisle veci. jedna nevylucuje druhou. muzu delat stejnou vec s ruznym svym vnitrnim presvedcenim, ale vnejsi nasledky na druheho jsou porad stejne..

39 ratka | 14. září 2012 v 12:31 | Reagovat

38. tam někde je asi pudlo jádra nebo jádro pudla. taky to tak cítím a proto možná se na tom zachytávám. jsou to dvě nezávislé věci.
rozhoduje můj záměr. jaké je subjektivní vnitřní nastavení "mne" a z toho se pak odvíjí zbytek. vnější pozorovatel si to pak může vysvětlit různě. protože on se na to dívá vlastní optikou a  můj vnitřní záměr je pro něj neviditelný.

výsledek můžu být pak vůči třetímu pokaždé neúspěšný. protože vnitřní osvobození je osobní intimní subjektivní. nelze jej naočkovat. nelze někomu bořit jeho bariéry násilím. nanucovat mu do hlavy nějaké cizí představy. jeho cesta je jeho cestou.

40 ratka | 14. září 2012 v 12:34 | Reagovat

moji cestu vnímám jako navázáni kontaktu s lidmi beze slov. neuhýbání před nimi.

41 or | 14. září 2012 v 13:00 | Reagovat

myslim ze jsem to uz pochopil lip.
ze dvou moznosti, jestli druheho komandovat ke spravnostem, nebo ho uplne nechat at dela nesmysly, si vybiras nechat ho.
budiz, kdyby byly jen tyhle moznosti, souhlasim ze je to mensi zlo.
ale je tu jeste prostredni moznost, ozrcadlit mu co dela.

42 ratka | 14. září 2012 v 13:15 | Reagovat

41. to jsem zkoušela dlouhá léta. na panovačnost odpovědět panovačností. tohle krásně ladí a všichni jsou spokojeni. kromě mě. mě tohle neladí. sice mám respekt a obdiv jak krásně jsem panovačná a jak to umím, ale nebaví mě to. tuhle hru nehraju protože mě nebaví.

43 ratka | 14. září 2012 v 13:29 | Reagovat

nebo spíše je to děsivá hra. hrůzostrašná. a pokaždé vyhraju protože držím všecky silné karty v ruce :o(

44 or | 14. září 2012 v 14:35 | Reagovat

nemyslel jsem zrovna delat presne to same co on. to by konecnkoncu ani nemusel pochopit.
myslel jsem treba zeptat se ho jestli to mysli opravdu vazne, co po mne chce, nebo at mi k tomu jeste vysvetli proc bych to mel udelat apod.

45 or | 14. září 2012 v 14:44 | Reagovat

jeste k "vsichni jsou spokojeni"
jsou, protoze se vlastne hraje jejich hra.
takze je treba hledat zpusoby jak nehrat jejich hru

46 or | 14. září 2012 v 14:45 | Reagovat

to pak ale nebudou spokojeni!
kdyz mamince odkryju nejakou jeji manipulaci, je tak nerada, ze na to neodpovi a aby to nevypadalo ze mlcenim souhlasi tak skokem zmeni tema hovoru :-)

47 ratka | 14. září 2012 v 15:50 | Reagovat

46. a změní se tím něco když tu manipulaci odkryješ? co se změní?

48 or | 14. září 2012 v 16:47 | Reagovat

ano, je to jedna zkusenost. jedna zkusenost ze ji manipulace nebyla nic platna.

49 rulisa | 14. září 2012 v 18:48 | Reagovat

Tak mě, Lenko nechytej za slovíčko. Přeci ti je jasné, že podstatou 22 nebylo slovo "hádat se", ale slova "stavět" a "bourat".

Vidím to jako Ratka ve 28. A Or, který to prohlásil za příliš obecné.

A to jsme, taky psala, že nejde řešit, jestli stavět nebo bourat, protože záleží na konkrčétní situaci. Pravidla jsou sice člověku obecněš oporou, pomůckou a vodítkem v orientaci, i zárukou jakés takés bezpečnosti, ale zrovna tak je potřeba zůstat pořád... Flexibilní? Nezávislý?
Prostě být schopný se rozhodovat i na pravidlech nezávisle.

Červená není zeď, říkával jeden můj kamarád, a nemyslel tím jen červenou na semaforu.

50 rulisa | 14. září 2012 v 18:48 | Reagovat

Píšu jak hotentot, jak přijdu z práce z noťasu na pevnej PC doma. Omlouvám se.

51 ratka | 14. září 2012 v 21:33 | Reagovat

48. a dál? k čemu je ta zkušenost? jaký má smysl? mě přijde že odkrývání manipulací manipulátorovi nikam nevede.

52 ratka | 14. září 2012 v 21:44 | Reagovat

49. je to dost důležitá věc. pochopení že nejde o pravidla. že pravidla jsou pouze cestičky pomocí kterých se snižuje nebezpečí vzájemné srážky. pravidla snižují entropii, a zvyšují organizovanost, pravidelným vázáním energie do cest se zvyšuje pravděpodobnost že schránky bytostí se nepoškodí. ale jsou to jen cesty. není to nic jiného jen cesty a cestičky po kterých se chodí a uhýbá se jeden druhému, nevráží se do sebe. kontakt a vztah je něco úplně jiného. kvalitativně jiného. nezávislého na pravidlech. pravidla s tím nijak nesouvisí. pravidla zvyšují pravděpodobnost že získáme čas. máme pak víc času tvořit vztahy...třeba.

53 ratka | 14. září 2012 v 21:49 | Reagovat

100% dodržování prvidel by dokonce mohlo způsobit že se vůbec nesetkáme. že každý bude putovat ve své organizované schránce po organizované ceste a organizovaným způsobem až organizovaně zemře.

Můj tatínek věděl proč mi říkal: Nedodržuj pravidla. Jedině překročením pravidla se lze dotknout... dosáhnout... procitnout.

54 anina | 14. září 2012 v 21:56 | Reagovat

[51]: možná jsme tu a tam trochu manipulátory všichni, aniž bychom chtěli. Prostě mluvíme, konáme tak, aby nám vyšlo něco, co chceme. Nevím, jestli už to je manipulace..záměrně něco říct, aby to, co chci tak bylo..ale myslím že neškodná a protistrana ji použije pak taky.
Ale dost nepříjemný jsou ti manipulátoři, co zřejmě předem už vědí,kam chtějí druhého dostat.
A člověk jim věří a naletí. A když skoro už prokoukne, vědí, jak ho dostat zpátky.  Bývají to takoví "mistři", že dlouho může trvat, než to druhý pozná a poskládá si..

55 rulisa | 14. září 2012 v 21:57 | Reagovat

53 - poslední věta:
Krásná věta. Nádherná.
Jdu si ji někam uložit.

56 anina | 14. září 2012 v 22:05 | Reagovat

Jj, taky se mi líbí..i ji občas praktikuju, pokud možno bezpečně, ale je fakt, že jedině tak lze poznat, co z pravidel vybočuje.

57 ratka | 14. září 2012 v 22:12 | Reagovat

54. Anino, ve svých úvahách ale beru v potaz že vnímáme manipulaci toho druhého. že jsme natolik otevřené že o ní víme. teda člověk by časem a zkušeností to měl poznat. Or to taky pozná. Proto jsem se ptala v 51 Ora, jaký smysl má odkrývat manipulátorovi jeho manipulace.

přirovnala bych to k diskusi ateisty a věřícího, kdy ateista vytrhává věřícímu z ruky bibli a vysvětluje mu že je to blud. že to nepsal bůh. že tomu nemá věřit. Pokud je věřící skutečný věřící tak vůbec nepřijme co mu ateista říká. nepřesvědčí ho. přesně tak kouká manipulátor na toho kdo mu jeho manipulace vyvrací. nevěří mu. veří ve své manipulace.

58 anina | 14. září 2012 v 22:28 | Reagovat

[57]:ratko, zní to logicky, ale většinou co jsem kdy viděla, buď někdo manipulátora brzo utnul, nebo si prostě minimálně nebyl jistý, přestože ti zvenčí to viděli jiným pohledem. A kdo s někým manipuluje, jen tak se toho nechce vzdát. Ano, pak už snad věří všemu co dělá, říká..a myslím, že takový ten nebezpečný už manipulátor, když pozná, že přehnal, o kousek ustoupí, aby v druhém to podezření z manipulace rozehnal..na chvíli..

59 ratka | 14. září 2012 v 22:36 | Reagovat

beru to spíše selským rozumem. Manipulátor tě někam manipuluje a ty to vidíš. Buď mu vyhovíš protože by jsi mu vyhověla i kdyby tě nemanipuloval nebo mu nevyhovíš, protože i když tě manipuluje tak ti to je jedno.
je to jednoduché. teda takhle nějak to cítím. nijak bych tu manipulaci neřešila protože pro mě není vůbec důležitá. nehraje žádnou roli. neberu ji v potaz. jakoby nebyla.

60 anina | 14. září 2012 v 23:15 | Reagovat

[59]: myslím, že pokud někdo je opravdu zdatný manipulátor, že to právě nemusíš poznat poměrně dlouho.

61 or | 15. září 2012 v 8:01 | Reagovat

51 nejdriv jsem chtel napsat ze pravdiva zpetna vazba,ale pak mi doslo ze
59 uplne staci. ze navic tam davam leda tak uzitek pro sebe. ze ja budu mit pohodlnejsi pristi situace. ze je to hlubsi nez aby se to na povrchni urovni dalo resit. proste lidi maji sve priciny proc nerikaji veci naprimo.

62 or | 15. září 2012 v 8:08 | Reagovat

57 ateista a verici mi prijde az moc. protoze vereni v nabozenskem smyslu se velmi casto tyka veci ktere neni mozno proverit vyzkousenim, prozitim. pak je vlastne snadne na nich trvat, dal verit.
manipulace tenhle extrem nepotrebuje, protoze se deje v beznem praktickem zivote, zkusim na nekoho, zafunguje, zkusim na nekoho jineho, nezafunguje, naucim se na koho funguje na koho ne, hotovo. este se muzu casem ucit ze mi odchazej lidi z mnoziny "funguje" prokouknutim do mnoziny "nefunguje".
slovo "vira" mi tady vlastne nefunguje.

63 or | 15. září 2012 v 8:11 | Reagovat

jedine snad kdybych se obklopil samymi takovymi na ktere to funguje, moh bych to mit zkreslene, vzdycky by to zafungovalo..

64 or | 15. září 2012 v 8:13 | Reagovat

a pak by prisel prvni na kteryho by mi to nezafungovalo...
...a ja bych to prohlasil za "vyjimku potvrzujici pravidlo" :-)
(sorry, osklive pysny vtip)

65 anina | 15. září 2012 v 8:47 | Reagovat

[62]: Ta víra se mi tu taky nezdá..
Když má někdo v sobě skutečnou víru, tak si myslím, že tam ho ani manipulátor jak Brno nepřesvědčí. Maximálně se mu může povést někoho na chvíli "nahlodat".

66 rulisa | 15. září 2012 v 9:31 | Reagovat

Myslím, že ratka to myslela naopak - že ten, kdo doopravdy věří, bude informacemi podvědomě manipulovat a lidmi kolem sebe k uvěření těch informací a že nikdo ho nepřesvědčí, že s emýlí a indformacemi manipuluje.

Ale říct manipulátorovi, že manipuluje, není špatné.- Moej maminka je celoživotní absolutně nadnormativní manipulátor. Lidi, kteří se jí nebránili, jí byli vysáti a zničeni a ankonec zmizeli, ztratili se od ní, radši. Lidi, kteří jí nic neřekli, ale prostě jí nevyhověli, byli jí samo zavrženi. Označeni za padouchy a nespolehlivé a nehodné její pozornosti a zájmu.
Jen lidi, co jí jasně řekli, že tohele už ne, mile, ale jasně, měli šanci s ní vydržet.

My její děti jí to o manipulaci řeknem několikrát do roka, vždycky je oheň an střeše a tak týden jsme za nespravedlivé hysterické padouchy, ale fakt je, že si pak chvíli dává pozor a ubere.

67 barča | 15. září 2012 v 9:56 | Reagovat

Mám kolegyni z práce, která o sobě ví a chápe, že je tvrdě manipulována svým manželem - a ona to přijala za svůj životní úkol - totálně se obětovat se vším všudy za každou cenu - jako své mučednictví. Svým způsobem ji to naplńuje a tedy vyhovuje. Když vypráví o tom co se u nich doma děje - mám pocit, že chce být litována a především doceněna. Ona sama přestože má jinou představu o partnerském  a rodinném soužití, se svou stávající situací nehodlá prozatím nic dělat - bere to jako životní úděl. Osobně si myslím, že stejně po nějakém čase nás okolnosti donutí k určité změně v postoji - no bohužel někdy ty změny uskutečníme až po hodně bolestných zkušenostech. Protože vše je v pohybu, nic není trvalé, jednou je člověk nahoře a podruhé dole. Podobně i manipulátoři se stávají oběťmi jiných manipulátorů a oběti se mohou vymanit z vleku svých manipulátorů - myslím, že se to děje jaksi přirozeně,i nenásilně a různými způsoby (postoji v myšlení -viz. jak jsem uvedla ve svých komentářích výše)

68 barča | 15. září 2012 v 10:06 | Reagovat

V obecné rovině - autobiograficky jsem obětí i manipulátorem. :-) Ráda se nechám "zneužít" lidmi, které mám ráda a stejně tak nabourávám svými myšlenkami a postoji životní filosofii druhých lidí. Ratko, krásně se Tvá témata jednotlivých článků prolínají. Oběť a manipulátor, síla a slabost, otevírání auzavírání...

69 ratka | 15. září 2012 v 16:52 | Reagovat

Tak jsem se konečně dostala k počítači.

Maipulace není nic co by se muselo trpět a snášet. Když vidím že někdo se mnou manipuluje tak buď mu chci vyhovět a vyhovím nebo nechcí a nevyhovím. Je to prosté a průhledné. není v tom žádný háček. chci nebo nechci. nejsem oběť. pokud se cítím obětí tak jsem sama manipulátor, sama se namontuju do role oběti abych se mohla litovat jako obět manipulace a předhazovat to manipulátorovi (jaká jsem chudinka). Opět průhledné jako sklo.

Výborně to vystihla z mého pohledu Ru v komentu 66. Je vidět že jak ona tak já máme velmi intimní zkušnosti s manipulacemi :o)) Ona to řekla přesně a zkusím možná ještě ten mechanismus dovysvětlit pokud to někomu není zcela jasné.
Maminka manipuluje, ti co ji vyhoví jsou ti hodní a chválení (cukr) a ti coji nevyhoví jsou zatraceni atrestáni (bič). Jsou trestáni tak až jsou zapuzeni a pořád je po nich nejak rajtováno. Maminka je bytostně přesvědčena že to dělá správně, je celá vystresovaná z úsilí které musí vynakládat na "usměrňování" okolí. Když se jí vysvětlí že se nemusí tak snažit upravovat ostatní, že oni si poradí  tak pokýve hlavou jakože rozumí, na chvíli se vtáhne /klidně i na delší dobu/ a vyčkává na svojí příležitost a všecko je opět zpátky. Opět začne zasahovat a kádrovat. Nic se nezměnilo. Pořád jede podle stejného mustru. Jako její maminka.
Teď nemluvím o mamince Ru ale o svojí mamince. A moje maminka to o sobě ví, mluvíme o tom spolu ale ona tvrdí že to nedokáže změnit. Je to v ní někde hluboce uložené a nemůže to (prý) dělat jinak.
V mé blízkosti je i jiný člověk manipulátor.

Byl to pak kabaret (pro mě) dívat se jak dvě manipulátorky neúspěšně manipulují protože jejich metody padají do prázdna. Nejsou funkční. Výsledkem bylo že se neměly rády protože obě se cítily pokořeny.

70 ratka | 15. září 2012 v 16:57 | Reagovat

60. pokud se Anino řídíš sama sebou, děláš to co si sama přeješ tak žádný manipulátor nad tebou nemá moc. Protože to co děláš, děláš ze své vůle nikoliv pro toho druhého. z vůle toho druhého.

pokud někdo jedná z vůle druhého tak ztrácí kus sebe. musí se pak pracně hledat.

71 ratka | 15. září 2012 v 17:02 | Reagovat

62 Ore, měla jsem teď na mysli takovou tu dogmatickou víru. Neco ve smyslu: oni nám řekli že je to takhle a přes to nejde vlak. a člověk si to pak tak racionalizuje že o správnosti toho co slyšel se snaží přesvědčit ostatní. Fakticky je pak kádruje. a není přístupný argumentům. ti co jsou s ním jsou ti hodní (cukr) a ti ostatní zlí (bič). A jsme zpátky u pravidel. Neodkáže se povznést o řád výš. Nad pravidlo.

72 ratka | 15. září 2012 v 17:09 | Reagovat

68. Barčo, taky to tak vnímám že se v tý roli cítí bezpečně. MOžná to tak zná z domu a je jí to blízké. Důvěrné. Nechce se pustit obrazu  "zlého" muže. Vyhovuje ji tohle rozložení. Ona mučedník a zlý muž. Je to velmi nebezpečné pro další vývoj dětí. Převezmou to...

Podobného mučedníka dělala moje maminka a tatínek byl ten "zlý". Spoustu věcí jsem jakože nemohly protože tatínek by si to nepřál a musely jsem se dovolit a tak. Teď zpětně mi to přijde absurdní. Nechápu to. Vytvořila ve mě obraz zlého muže a trvalo léta než jsem pochopila že je to úplně jinak. Měla jsem úplně vymazaný mozek.

73 anina | 16. září 2012 v 20:37 | Reagovat

[70]:ratko, jj. pokud se řídíš sama sebou, žádný manipulátor s tebou nehne..tak to myslím, že normální člověk sebou nenechá hýbat, když OPRAVDU SÁM NECHCE A NEVYHOVUJE MU TO.
Šlo mi spíš o to, říct, že když manipulátor opravdu "umí", tak ani ten, kdo není hloupý, může mu dlouho věřit.. a manipulaci může odhalit až po delší době. Jo, pak může i dobrovolně dělat něco co on chce, nemusí si být ještě jistý a skutečně chce vyhovět..Do doby, než zjistí, že je manipulován a nejedná se jen o občasné jednostranné vyhovění druhému.
myslím, že opravdu málokdy čl.pozná hodně brzy, že je vlastně už manipulován. Může to brát tak , že občas ustoupí tomu druhému, že to tak zrovna potřebuje. Že to "jeho" je důležitější. Vyzní to jako normální prosba, požádání o něco..v zájmu toho, kdo žádá.
Ony ty manipulace mají taky dost podob..
Např. jsem to slovo slyšela nedávno z TV ve spojení zmanipuloval zakázku.
ten člověk usiluje o to, aby vše proběhlo tak, jak jemu se to hodí..a dle toho jedná.
Nevím, jestli jsem ti rozuměla, ale myslím si.. žes tu někde psala, že manipulátor opravdu věří  sám tomu co říká..Já myslím, že vždy nemusí, že spíše tak moc přesvědčuje, i sebe :) až sám něčemu opravdu uvěří, že jen on má pravdu.
Ale třeba ta zakázka se taky dá zmanipulovat a tam asi těžko ten, kdo to dělá s tím záměrem, aby z toho měl prospěch, těžko opravdu věří, že vyzdvihuje to nejlepší, nejvýhodnější..
A jestli to moc pletu, tak promiň, Nemanipuluju, a stejně by ses nedala :))

74 ratka | 17. září 2012 v 6:49 | Reagovat

Anino, moc jsem nad tím přemýšleal co jsi napsala. ještě po mojí odpovědi jsem nad tím přemýšlela v tom smyslu jak jsi napsala. i ve smylsu obecné manipulace. skrzeva média, obchodníky,politiky a tak... Obchodník se tě pokaždé snaží zmanipulovat protože chce prodat. takže fakticky každý prodej zboží činějaké služby je spojený s nabídku, přikrášlováním, nabízením různých obrázků příjemných nebo nepříjemných (od konkurence) a tím získat. tomu podléháme snad všichni. a je velmitěžké se tím proklestit.
jediné (pro mě) řešení jakse v ty džungli orientovatje opět spoléhat opět co nejvíc na svého vnitřního průvodce. tam nevím jak to funguje, jak se nechat vést. rozum manipulacím podléhá včetně emocí které jsou na rozumové vnímání navázané.
tolik k manipulaci za prodejce (tahače peněz)

a teď k amanipulátorům našich citů. Tam je to velmi těžký oříšek. Držím si odstup k lidem u kterých cítím že sepokouší manipulovat s mými city. I když je mám ráda odsekávám tyto pokusy a snažím se je vidět bez jejich kabátku. nereagovat na to jak se chovají a co říkají, ale vnímat do čeho jsou vsazeny a v jakých vzazích. je to těžké se v tom vyznat.
přiklad který mi říkala jedna známá. její babička měla dospělého syna, který poní pořád vyžadoval abymu chodila vařit a chystat na oslavy. Ona to dělala celkem ráda a tak mu pokaždé pomohla a vše připravovala. Pak se stalo, že její muž se necítil dobře a prosil ji ať neodchází, že mu není dobře. Ať zůstane sním. A on šla protože tojiž slíbila a nemohla tam syna nechat. A její muž dostal mrtvicu a než se vrátila zemřel. Ona si to bere za vinu. Ona cítila že by měla zůstat s mužem ale na druhé straně se cítila vázaná slibem k synovi. Který cit byl falešný? Manipulovany? A tam již začíná manipulace Ten slib je manipulatviní. Ona mám právo tam syna nechat se všemi kamarády a dělat to co cítí. Nevázat se na nejaké sliby co dala, nemusí delat službičky když je to v rozporu s jeím cítěním. Píšu to proto že mi je tý paní velmi líto, trápí ji svědomí.

A o tom je taky maminpulace. Někdo šikovně hlodá na tvém smyslu pro odpovědnost, smyslu pro povinnost, poctivost a využívá tě pro své účely. Tamje třeba se naučit rozlišovat co je skutečně tvé a co je naočkované. Smysl pro povinnost a odpovědnost je naočkovaný společenskou dohodou. To není tvůj anděl strážný, tvůj průvodce. To je obyčejné pravidlo. to je třeba prokouknout a osvobodit se.

Teda snad se mi to podařilo vyjádřit. Největší otrokáři a uurpátoři jsme si sami sobe a ostatní pak už nás jen můžou táhnout za provázek. Pokud to teda nedokážu vidět.

75 Saul | 17. září 2012 v 20:05 | Reagovat

A řekla jsi tatínkovi,žes musela absolvovat 74 komentů,abys zjistila,že to je prostě člověk,kterého máš ráda a s kterým nemusíš bojovat(což není samozřejmostí-boje "láskyplných" lidí jsou ty nejurputnější a nejkrvavěší.)

76 Saul | 17. září 2012 v 20:14 | Reagovat

53.55
jenže to má háček.
Každej,kdo toho procitnutí dosáhne,určuje pravidla pro ty,kdo by ho chtěli následovat.
To prostě musí.
Jenže tak to cítí i ti,co ničeho nedosáhli.
Takže nedodržovat pravidla je stejně tak riskantní,jako je dodržovat...akorát v tom prvním případě přijde ta odezva o poznání dřív-a to má velkou cenu.To jo!

77 Saul | 17. září 2012 v 20:18 | Reagovat

A co vlastně budeš dělat?
Tedy v té nové práci?
Mě po týdnu poslali odpočinout si k moři:-)

78 ratka | 17. září 2012 v 20:48 | Reagovat

77. budu dělat totéž co v tý předcházející. po několika měsících povalování jsem zjistila že je asi nejjednodušší dělat to v čem se jakžtakž vyznám. ono je to i celkem logické. nikde jinde by mě nechtěli :o)) chcou mě tam kde jim něco nabídnu.
jinak povalování je velmi příjemná činnost. ale není to věc kterou bych chtěla dělat až do smrti.

79 rulisa | 17. září 2012 v 22:03 | Reagovat

76 - proč musí určovat pravidla ostatním?
Mi to hlava nebere, ale mám v ní půl pětivoltovýho italskýho pova, co mi dovez exmilenec z dovolené beze mě, tak nevylučuju, že jsem dočasně blbá. nevylučuju  ani, že to není dočasně.

80 Hawaii Holiday | E-mail | Web | 18. září 2012 v 11:06 | Reagovat

Ahoj, podívejte se na náš RPG blog Hawaii Holiday více na:
http://hawaii-holiday.blog.cz/
Těšíme se na vás,
s pozdravem Hawaii Holiday

A jinak váš blog je vážně super. Moc se nám líbí. :-)

81 ratka | 18. září 2012 v 12:36 | Reagovat

Snad jsem pochopila co měl Saul na mysli. Že je rozdíl mezi mistrem a učněm.

82 SV | 26. září 2012 v 10:03 | Reagovat

no ejha, tady sa zase filozofuje o stosedem ;-)
pochopila som z toho to, že Ratka nastúpila do novej práce, kde robí to, čo robila v starej a má sa tam tak všelijak ;-)
tak Ratka, nech sa ti darí, držím palček, a napíš nám o tom.

83 SV | 26. září 2012 v 10:07 | Reagovat

"Můj muž mě upozornil, že si to dělám sama protože nevymezím hranici. Nepošlu toho druhého někam, nevymezím si svůj prostor a nechám sebou orat. (jako s volem)" myslím, že tvoj pan manžel má pravdu. pozná ťa a chce ti dobre.
ak budeš mať sama jasno v tom, čo chceš a čo nechceš, Ratka, tak nebudeš mať problém to dať druhým najavo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.