Září 2012

Pohled na hladinu

30. září 2012 v 19:32
Když je voda čistá tak není rozdílu mezi nebem nahoře a nebem ve vodě. Oblaka plujou úplně stejně a stromy rostou nahoře i dole jako dvojčata. Zdánlivé stejné a přesto jiné. Oblak na hladině se posune jen když se posune oblak na nebi...

Obraz se občas poruší. Voda se zakalí. Vítr zvedne pár jemných vlnek. Ve vodě plave ryba.

Ještě jedna k porušování pravidel

18. září 2012 v 8:17
Tak nějak se prokousávám těmi pravidly až se mi hlava z toho točí. Dnes ráno se mě ptá muž. Tak co, už se těšíš do práce? No netěším se. Ty pocity se mohou nazvat spíše obavou. Nejistotou. Jak se vnitřně k to mu všemu postavím. Zda dokážu zůstat otevřená a co to přinese. Taky zvědavost. Co bude jinak... Jinak než dřív.

A opět téma pravidla. Najedné straně moje černá můra a na druhé něco co mě celý život potkává, pokořuje a ukazuje mi svoji nevlídnou tvář. Přistoupila jsem ke knihovně a vytáhla knihu. Když jdu na záchod většinou si beru sebou čtivo. Dívám se co to je za knihu a jakou stránku jsem otevřela.

Kniha se jmenuje Oceán v kapce rosy a kratičká povídka z ní se jmenuje Dešťový drak.
Zkusím povídku jen stručně převyprávět vlastními slovy.

V Číně draci vykonávají důležité funkce. Třeba mračný drak nahání mraky dohoromady a Ohňový když otevře oči přináší den a když je zavře tak padne tma. Jednu z nejdůležitějších prací ale vykonává Dešťový drak, který přináší vláhu.

Jednou za čas si draci potřebují odpočinout a jdou na oslavu narozenin císaře, tam žerou a pijí co jim hrdlo ráčí několik dní. Takhle Deš'tový drak slavil a vyspával kocovinu. Je známo že jeden den u draka je celý rok u lidí. A za poslední tři roky ani kapka deště. Lidé i zvířata umírají. Lidé prosí Zlatého draka který je poslem mezi lidmi a draky ať jim pomůže.

Pokusím se, řekl zlatý drak a letěl do paláce. Všude se válela omráčená chrápající těla, s vrávorajícím Mistrem hromů zkouší Zlatý drak vzbudit Mistra dešťů. Marně. Něco mumlal, že oslavuje a že nevstane dokud mu to nepřikáže sám císař.

Zoufalá a bezvýchodná situace. Zlatý drak se rozhodl že půjde vyrušit císaře. Před komnatami císaře ho zastavili. Dál nesměl. Za vyrušení císaře byl trest smrti. Dráček byl nešťastný, jak lidem pomůže?

Odhodlal se k nejhoršímu činu. Bez povolení použít posvátné císařské slovo. Přistoupil k Dešťovému draku a říká:
Jeho veličenstvo císař ti přikazuje abys spustil déšť! Napůl spící drak popadl džbána vylil ho ho na zem a opět usnul. Lidé byli zachráněni.

O týden byl Zladý drak předveden k císaři. Jak se mohl opováži zneužít mé posvátné slovo? Tento zločin je trestán smrtí! Víš že je za to trest upálením zaživa?

Ja vím pane, řekl dráček se sklopeným zrakem.

Jak se zdá "správný" čin potřebuje občas porušit pravidla, pravil císař a řekl dále: Soucit je cesta ke svobodě
A dráčka propustil.

***

Mistře, poučení z příběhu je jasné. Soucit, který dráček projevil vůči lidem je ta nejkrásnější cnost.

Jsi si jistý? Myslím že poučení je úplně jiné.

A po chvíli ticha řekl:

"Potkáš-li buddhu, zabij buddhu!"

Žáci dlouho seděli kolem mistra do noci a přemítali o záhadných mistrových slovech.

Respektování a hranice

13. září 2012 v 9:33
Tatínka jsem předala živého do vzorné péče maminky. Měli jsme se velice fajn. Pro mě úlevné zjištění že tatínek je člověk kde nemám potřebu vymezovat hranice a s kterým sdílím prostor. Ani slovo respekt není ve hře. Tak nějak to spolu pytlikujeme v míru aniž bychom si vzájemně vadili. To bylo skvělé zjištění. Že takhle to mám s tatínkem. Ať dělám cokoliv nemá to vliv na vzájemný respekt. Ten jakoby nebyl nebo byl. To slovo neexistuje.

A pak je zde jiný svět kde se respekt hláskuje ze všech stran. Kde se o respekt bojuje, kde se respekt vyžaduje a ukazuje. Svět kde se necítím dobře a kde respektovaná nejsem. Naopak jsem fackovací panák. Protože si nevymezuju hranice. Ne že bych to neuměla, ale nechci. Je mi to hrozně nepříjemné. Obezdívat se.

Pak se dostávám do situace sluhy a někoho kdo je pořád k dispozici ... Protože je ten co tam je a co to udělá rád. Dělám si to prý sama. Protože nevymezím hranici. Když začne někdo se mnou hýbat a posouvat, a tlačit mě někam tak ho nepošlu jak se sluší a patří do prdele ale naslouchám co říká. A když vidím že je je fakt v úzkých, že nemá nikoho kdo by mu pomohl a pro mě to není velký problém tak pomůžu.

Výsledkem je, že nemám respekt. Že někoho vezu a je se mnou zacházeno jako se sluhem. A mě napadá zda můžu něco dělat jinak. Zda můžu (a dokážu) toho druhého nějak změnit. Nějak mu pomoci si uvědomit že skutečnost že pro něj něco udělám protože to dělám ráda přece neznamená že jsem méněcenná. Onuce.

Tohle všecko vnímám a pomáhám protože pomoci chci a mám pokaždé možnost odmítnout. Anebo zvládnout být onucou.
Můj muž mě upozornil, že si to dělám sama protože nevymezím hranici. Nepošlu toho druhého někam, nevymezím si svůj prostor a nechám sebou orat. (jako s volem)

Je to dilema. Vymezování hranic nemám ráda. Je to jakobych řekla, tady je můj svět a zde nemáš co pohledávat. Jakobych před někým zabouchla dveře. Zabouchla mu před nosem. A zabuchlé dveře nemám ráda. U mě jsou všichni vítáni. Je to chyba? Je tohle důvod že padám do role sluhy?

Nechám to uležet. Zda je to problém nebo není. Zda to musím řešit nebo zda i nadále si budu žít bez hranic. Nevymezovat se. Nechávat se nést. Brzy nastoupím do práce. A tam (asi) možná respek budu potřebovat. Nevím. Možná. Uvidím. Jako posraná a obsíraná asi nebudu vzbuzovat dostatek respektu. Ale třeba to nebude nikomu vadit. Mě nejméně.

Slabost

5. září 2012 v 11:56
Jak se dá uchopit slabost? Slabost a zranitelnost.

Dítě si své slabosti uvědomí hned. Slzičky. Doma. Venku. Slzičky ve škole. Pláč ukřivděného. Ustupování. Útočení. Preventivní útočení. Stres. Rozčilení se slabostí. Hra na schovávanou. Dělání ramen. Uražení. Já to zvládnu. Já to nezvládnu. Slabost. Křik. Unikání. Zavírání.

Děti jsou skvělí učitelé. Proč pláčeš? Nevím. Nutí mě to plakat. Nezvládnu to. Smál se mi. Smáli se mi. Bouchli mě do zad. Jsou zlí. Rozhovor s učitelkou. Ale dyť to tak není. Je to úplně naopak. On se směje. On bije. On je zlý.

Kde je pravda? Vznáší se uprostřed.

Ustupování a útočení. Dělání ramen. Zeď.

Kolik slabosti se dá přiznat. A ukázat. Lze ji ukázat úplně úplně celou? Otevřít se slabosti a nebránit se. Zůstat ležet schoulený ve své bídě a ve svém žalu. Nevstávat a nebojovat. Ležet slabostí. Padat. Umírat slabostí. Žalem. Zoufalstvím.

Sebereflexe. Jako vždycky odhalí slabosti. A ty vyhřeznou jako střeva a zůstanou ležet všem očích. Fuj, tohle se nedělá. Střeva nepatří na veřejnost. Bleeeeeh. Stydím se.

Slabá žena a silný muž. Silná žena a slabý muž. Silná žena a silný muž. Slabá žena a slabý muž. To jsou všecky kombinace a všecky jsou pravdivé.

Cítím se slabá a nebráním se. Neumím to. Když se bráním je vše špatně a tak se nebráním. Nechávám vše jak je.

Konec rajského života

4. září 2012 v 12:33
Už se válím doma několik měsíců. Je mi fajn a nic mi neschází.

Moje poflakování není jen tak ledasjaké poflakování. Je to období proměny a otevírání. Sebereflexe. Otevírání tajných přihrádek. Přihrádek které ještě otevřeny nebyly. Vracení se zpět do dětsví a chápání. Proč tohle nebo tamto bylo a nemohlo být jinak. Jak jsem to viděla, vnímala tehdy a jak to vnímám teď. Co se změnilo.

Opakovaně narážím na svoje útěky dovnitř a zatahování závěsu. Obelhávání se, vykrucování a úniky. Kolik otevřenosti snesu. Kolik otevřenosti vydržím. Vůči sobě, partnerovi, dětem, rodičům. Kdy se začnu zavírat, v který moment? Vnímat ten moment zavírajícíh se dveří. Zatahování rolety.

Přicházím třikrát denně k tatínkovi kterého mám teď na starosti. Mám otevřené rolety a on taky. Sedíme vedle sebe a držíme se za ruku. Tečou mu slzy a já cítím jak se ve mě zvedá vlna dojetí. Jindy bych zavřela. Teď zůstávám. Vlny dojetí se valí jedna za druhou. Tatínek něco povídá a pláče. Že neměl čas na svého tatínka, že pokaždé utekl. TAtínek vidí do lidí. Čte si v nich jako v knize. A pak povídá... a povídá až ztrácí hlas. Tentokrát neuteču. Zůstávám a nechávám ho ať si ve mě čte. Vnímám ho jak prochází mým nitrem a jak zkoumá kdo jsem. Pokýve hlavou a pořád mluví...

Nedodržuj pravidla. Říka: Nedodržuj pravidla. Tvoje maminka pravidla pořád dodržuje. Nedodržuj pravidla.
A usíná v půlce slova.

Minulý týden jsem naznala že jsem tak daleko abych mohla opět zkusit pracovat. Napsala jsem do jedné fabriky a do hodiny volala paní že mě chtějí vidět. Vyhrabala jsem staré sáčko a bílou košili a šla se ukázat. Během jízdy tam jsem několikrát zhluboka vydechla. Dokážu zůstat otevřená? Přístupná a průchozí abych se cítila dobře? Cítím divný pocit v břichu. Vydýchat se vydýchat. Pocit mizí a jsem klidná. Tenhle klid si chci držet. ZAchovat si ho.

Jsem otevřená. Ať se děje cokoliv. Nezavírej se! Zůstaň otevřená. Světu. Lidem. I když křičí, smějou se a pláčou, i když hrozí a nadávají. Ať se děje cokoliv. Nezavírej se, nezavírej se! Nechej roletu otevřenou. Dávej! Neboj se! Zůstaň otevřená.

Jaké školství je to správné?

1. září 2012 v 17:11
U janiky jsem našla tento úžasný odkaz jak školství deformuje naše děti http://www.svobodauceni.cz/wp/jak-verejne-vzdelavani-mrzaci-nase-deti-a-proc/ a vyrábí z nich přiblblé stroje.

Uff, úplně mě zamrazilo protože tohle znám. Houby Amerika, u nás to takhle bylo odjakživa, moc dobře si to pamatuju. Moje dvě starší děti začinaly školu v Česku. Ten starší tři roky a ten mladší jen první třídu. Pak přešly do rakouských školy a to byl šok! Nikoliv jen kvůli řeči, to taky, ale ten šok s přístupem ke vzdělávání byl nekonečný. Moje děti byly vychované jako hodné. A to bylo špatně! Paní učitelky chtěly aby děti byly aktivní, aby běhaly, nebály se, křičely a hádaly se. Aby se bránily, byly zvědavé a hledaly řešení. To teda byla fuška, jakoby člověk obracel bagr vzhůru nohama. Dřelo a bolelo ale po kouskách se podařilo to celé otočit naopak.

Třeba takovýto dialog s učitelkou.

1.
Jsme tady kvůli synovi.
Aha, váš syn je velmi šikový, hodný
ale vždyť má z angličtiny samé pětky
toho si nevšímejte, ty pětky se zlepšují
Jak zlepšují, dyť propadne
Kdepak, nepropadne, váš syn je šikovný
A co máme dělat s těmi pětkami?
Co byste dělali nic, prostě ho nechte být, váš syn je fajn. nebojte se o něj, on to zvládne
A nemáme ho něco učit nebo se mu nějak věnovat?
Proč? Nestarejte se. Děcka v jeho věku toho moc zvládnou, má dobrou hlavu, on se to všecko naučí, nebojte se o něj....

2.
TAk jak to vypadá s naším synem?
NO mnohem lépe, dnes se porval s J.K
Cože? To je dobře?
Ano, to je supr, už neuhýbá jako dřív, nebojí se tolik, už se i brání a dokonce i pěstmi. To bude dobrý
Váš syn se pořád zlepšuje, už je téměř samostatný

3.
Jak to vypadá s němčinou?
Skvěle, dám mu na konci dvojku.
Cože, jak je to možné vždyť je to samá chyba! červené moře
Ale to co píše jsou jeho slova a je to psané srdcem. Je to nádherný text. Nevadí že to je samá chyba. Já tomu rozumím. Váš syn je originální.

4.
Vy jste maminka? Děkuji Vám za Vašeho syna.Je to úžasné potkat takové dítě. Dejte ho prosím studovat
Aha

5.
Vy jste matka? Váš syn si asi ze mě dělá legraci. Přece nemůže být úplný dement. Ptám se ho co udělá když najde peněženku a víte co odpověděl?
že si ji nechá! a když viděl žese všichni smějou tak řekl že nenechá. to snad není možný. On mě zesměšňuje!
(z etiky a práva měl syn černé můry a hrozně se tohoto předmětu bál protože vůbec nechápal o čem ten člověk mluví a jen kýval ano nebo ne podle toho jak to odhadoval z jeho pohledu)
Naštěstí učitelé fyziky a matematiky přemluvili etikáře právníka aby syna nechal projít školou. Bez nich by neměl šanci se přes etiku proplazit.

Pro mě bylo setkání s rakouským školstvím jako setkání s živou vodou. Dodnes jse vděčna učitelům za mé děti. Obě moje děti díky přístupu rakouských učitelů mohly vystudovat.
Děkuji.

Můj nejmenší začínal se školou v Německu. Byl to celkem láskyplný vstup do života a o to větší to byl šok, když pak pokračoval na české škole. Něco jako jízda přes kočičí hlavy z kopce. Takhle to drnčelo a drnčí dodnes. A dře to. Hodně to dře. Teď nevím jestli je to dobře nebo špatně. Vždyť jsme v Česku.

Takže uvidíme jak ta škola dopadne. Třeba je to dobře že mu to nejde. Že se pořád nedokáže přizůsobit.