Těžký život

14. srpna 2012 v 13:20
Je život těžký? Tuto otázku si kladu celkem často. A jestli je těžký tak co je na něm nejtěžší?
Vychovaná jsem jako bojovník. Rváč o každý nádech a výdech. Vše je třeba si zasloužit, jako dítě jsem padala únavou. Tak těžká byla má odpovědnost. Úplně mě srážela k zemi.

Pamatuju si jak jsem asi jako sedmiletá šla domů s dvojkou a těsně před domem jsem začala plakat a plížit se pod tíhou svého provinění z nesplněného úkolu. A domů jsem již vstoupila se zufalým pláčem neschopné žačky. Tak těžký byl můj život. Denní prstocviky s písmenky které mi nešly a obschlé slzy v sešitě. Odpor ke psaní, pravá ruka neuměla psát a levou jsem psát nesměla. Neuměla jsem to. Písmenka skákala a přehazovala se. Cvičení nevedlo k ničemu. A tělocvik byl hrůzostrašný. Nejhorší hodina. Během běhu jsem zvracela. Večerní hodiny tréninku s maminkou v hodu granátem. To bylo celkem hezké, v přírodě. Nenáviděla jsem nucený pohyb ve škole. Výmyk mě učila sestřenice gymnastka. Nakonec jsem ho udělala ale učitelku to nezajímalo. Na vysvědčení ošklivá dvojka a vzdychání mé maminky. Jak je ta učitelka zlá a bezohledná. A celkově příště to uděláme jinak, půjdu cvičit jinam, k jiné učitelce a celkově se s tím musí něco udělat.

Maminka je velká bojovnice a předala mi štafetu těžkého života. Dny plné boje o přežití. Dodnes se maminka plíží opatrně ulicí s hlavou vtaženou jak v nepřátelském území. Vzít co je třeba a zmizet. Nabalit tašky vším potřebným a hned domů. Zkoumavý pohled, kdo to je? Nechce mi něco udělat? Vzít mi něco? Život se nemazlí. Stačí chvíli polevit a jsi vyřízený. Jooo, život je težký.

Ale co je na životě vlastně tak těžké?

Moje ruce jsou prázdné a hlava čistá. Nevidím nikde nepřítele. Je možné že se rafinovaně schoval aby na mě vyrazil ze zálohy. A když nebudu ve střehu tak mě zneužije. A je taky možne že žádný nepřítel není.

MOžná je to úplně jednoduché. Když si nepřítele vyrobím tak ho mám. Když si ho zapomenu vyrobit tak není. Když si vyrobím těžký život tak mám těžký život. Existuje i lehký život? To určitě taky. Ale kdo ho má....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 barča | 14. srpna 2012 v 15:43 | Reagovat

Myslím, že na životě je nejtěžší mít možnost volby - naše rozhodování a nést si za ta svoje rozhodnutí odpovědnost, následek. Mám za to, že to co je dané, lidé většinou respektují a dokáží se přizpůsobit i těm nejtěžším podmínkám a dokáží přežít. Ale rozhodovat se bývá oříšek. Takže nepřítelem jsme dost často my sami sobě - bu´d, že nepřijmeme nějakou skutečnost - tím si ubližujeme. Nebo ji přijmeme, ale rozhodneme se proti ní bojovat - nevydží nám ta vůle a nadšení a pak selháváme a znovu z toho pramení to ubližování sami sobě. Jinak domnělých nepřítelů kolem nás je mraky - stačí se pouze strefovat a tím poukazovat na problémy jiných - místo toho, co by jsme řešily problmy svoje.

2 barča | 14. srpna 2012 v 15:47 | Reagovat

Těžký život - spíše bych řekla, že jde o těžké životní situace, které právě plynou ze stávajících těžkých životních podmínek, někdy právě i těžko slučitelných ze životem (situace ve válce, v koncentráků, v zemi kde je hladomor, ale také lidé s velkým zdravotním postižením apd.)

3 barča | 14. srpna 2012 v 15:54 | Reagovat

lehký život - jsou především příznivé podmínky pro život, ale také je to o postoji. To znamená, že i lidé v ne úplně optimálních životních podmínkách - si vytvořili postoj k těmto podmínkám takový - aby byl pro ně přijatelný (tedy přizpůsobili se)- to jim ulehčuje žití.

4 ratka | 14. srpna 2012 v 16:03 | Reagovat

to přízpůsobení beru, je třeba se přizůsobit. toje přirozené.  ale ta základní filosofie s kterou jsem byla konfrontována je, že vše se musí dělat úplně nadoraz, do absolutního vysilení. jinak to není dost dobré. tak nějak jsem to nasávala jako mléko. ale proč? proč je třeba věci dělat nadoraz a do úplného vysilení. nedává mi to hlavu a patu. ale někde tam uvnitř je důvod. nějaký smysl který mi vždycky unikal a uniká. nějaké jádro. něco co tam je a já to nevidím.

5 barča | 14. srpna 2012 v 16:21 | Reagovat

4. Mě to přizpůsobení se je také blízké - právě už z dětsví, jak jsem putovala z rodiny do rodiny, z jedné školy do druhé školy.

Píšeš že jsi bojovník. Všechno, nebo nic? Není to trochu stresující už na samém začátku, tato ultimata? Abych to lépe ilustrovala - dám příklad nenáviděného běhu.

Mám za to, že vše co děláme a tedy včem chceme uspět - nemusí být jen nutně dřina a musení., ale především nás to musí bavit. Když člověka něco baví - oddá se tomu zcela přirozeně. Také jsem nenáviděla běhání ve škole na ovále, bylo mi zle. ale pak jsem objevila orientační běh v lese - nádhera. 4istá mysl, měkkost cest, ticho, někdy člověk zahlédl i zvíře. přeskakování překážek v lese, odrážející se světlo, radost z objevení schránky a nalezení dalšího orientačního cíle. Žádné tvrdé limity, žádný krokoměr, žádná tvrdá technika běhu, žádné měření tepové frekvence. Sama si řídíš, kdy polevíš, cítíš dopady nohou na terén, s terénem dýcháš upravuješ nádechy pro další kroky, terén sám o sob tě zpomalí, či zrychlí. a najednou máš uběhnuto 5Km, ani nevíš jak...jen sis to užívala, žádné musení....

a to zasloužení si - to nás už také na počátku staví do celkem stresující pozice.

6 barča | 14. srpna 2012 v 16:30 | Reagovat

Dělat věci do úplného vysílení - nepochází to třeba ze sexu, :-)Kdy zatím vysílením právě může být zároveń zrození něčeho nového....

7 ratka | 14. srpna 2012 v 16:35 | Reagovat

zkoumám to  :o)) se sexem to asi nijak nesouvisi. tohle je pro mě spíše relax. spíše s postojem že jen nejlepší je dost dobré. ale proč? proč má být něco nejlepší. kde je toho příčina

8 barča | 14. srpna 2012 v 16:38 | Reagovat

[5]:Jen doplním. Neumím si představit,že bych chodila běhat jen kvůli tomu, abych byla v běhu dobrá - měla limity, vzdálenosti apd. běhám po denních dvanáctkách pro ten úžaný pocit, proto abych viděla krajinu, západ slunce,vyčistila myšlenky v hlavě. Kdybych vyběhla s tím, že musím uběhnout tolik a tolik a za takový čas- už jsem ve stresu a neužívám si ten samotný běh, ale musela bych hlídat čas a to všechno krásné podstatné - to je to proč běhám - o to bych byla ochuzena. Jinak se běhá za ranního vzduchu po probuzení a úplně jinou atmoféru má běh navečer po té dvanáctce...proč to porovnávat a poměřovat - každý ten běh je něčím krásný a jiný.

9 ratka | 14. srpna 2012 v 16:49 | Reagovat

pro mě je každá námaha těžká a nepříjemná. nedokážu se jen tak motivovat jak skvělé je utíkat a potit se u toho. řeknu si že je to fakt hezké, a jak se mi hýbe tělo a jak jsem u toho zdravá ale závratné pocity štěstí a blaha u toho nemám. možná z pocitu že jsem překonala svojeho vnitřního lenochoda. jsem člověk pohodlný. težko se teď přesvědčuju k pohybu.  i když se hýbu. musím si říct že je to potřeba. nedokážu se tím kochat.

10 ratka | 14. srpna 2012 v 16:50 | Reagovat

ke všemu se musím nutit a je to pro mě těžké. nic minejde samo. jen povalování a nicnedělání. to mi jde samo.

11 barča | 14. srpna 2012 v 16:55 | Reagovat

:-)))ratko, co to povídáš. A co Tvoje hory? Já když jsem viděla Tvoje fotky jak tam visíš vysoko v oblacích na cepínu v zemi nikoho...a vůbec putování po horách. A co tvé cvičení s vějířem...nebereš to jako námahu, ale jako zábavu, podobně jako já ten běh.

12 ratka | 14. srpna 2012 v 17:06 | Reagovat

barčo :o) nojo, ale třeba dnes jsemměla cvičit s vějířem a nešla jsem protože jsem líná a nechtělo se mi. a na ty hory se taky musím připravovat a pak dokopat a celé je to spojené s námahou a kdybychom se s mužem vzájemně nemotivovali tak bych možná nikam nešla protože doma v posteli mi je hrozně fajn.

13 ratka | 14. srpna 2012 v 17:07 | Reagovat

ovíkendu jsme byli na moc krásném výletě, spali jsem na chatě. fakt moc hezké a teď si léčím nohy. a všecko mě bolí a ležím na gauču a říkám si že jsem hrozná :o)

14 ratka | 14. srpna 2012 v 17:11 | Reagovat

v důsledku všecky koníčkya záliby jen odvracejí pozornost od toho nejdůležitějšího. vyrovnat se se stereotypem, všedností. nalézt v něm smysl. hloubku.

15 barča | 14. srpna 2012 v 18:39 | Reagovat

[14]::-) právě tím, že když člověk vypadne na chvíli ze stereotypu - tedy zaběhnutého řádu,užívá si trochu chaosu a nevšedností, dokáže ten stereotyp a řád lépe docenit. - viz. tvé bolavé nohy po výletě a gauč. .-)

16 Jirka* | 14. srpna 2012 v 20:50 | Reagovat

Těžší část života mě strašně otravuje a kazí mi tu lehčí, ale ne natolik, aby nezůstával poměr mezi dobrým a horším cca 3:1 :-) Vždycky jsem se snažil, aby mě nepříjemné úkoly bavily, byť na chvíli, aspoň do začátku, abych je začal plnit, řešit potom jejich dokončení - málokdy se to podařilo, protože dobrovolné donucení nejde moc k sobě. Takže jsem po čase došel k závěru, že můj život je "těžký" v tom, že i dobrovolné věci beru jako povinnost a neužiju si je náležitým způsobem.
Z toho mi pořád vychází, že hlavní dar, který člověk od přírody obdržel, mu pěkně překáží :-)

17 rulisa | 14. srpna 2012 v 21:36 | Reagovat

Těžký život asi jako Barča - ze situací, proti nimž je člověk bezmocný. Série nespravedlností osudu.

Proč v některých rodinách umírají lidi pořád dokola mladí, na nemoce a tragicky?
Třeba. Mě teď napadlo. Znám několik takových pomníků.

18 ratka | 15. srpna 2012 v 6:43 | Reagovat

16.Jirko, jo. Dobrovolně si naložit na sebe cokoliv. a tahnut to třeba léta i když je to dávno pryč. jen v hlavě to straší.

19 ratka | 15. srpna 2012 v 6:48 | Reagovat

17. hodně se přibližuješ tomu co jsem vlastně měla na mysli. MOje maminka měla tragický život. A již nemá. Ale ten náklad si na zádech pořád nese. nedokáže ho odložit. furt ho má sebou i když je to těžký balast.

Myslela jsem teď ráno ještě než jsem zapla počítač na Barču i na jednu našu kamarádku. jak se zbavit balastu který již není potřeba. obě si našly povlaní v pomáhací profesi. je to klíč?

20 barča | 15. srpna 2012 v 7:41 | Reagovat

Ratko, pomáhající profese není klíč - je to jen nástroj, který pomáhá "vidět, vnímat i jiný svět než ten, v kterém denně žijeme. Nebo takhle díky tomu co vidíme v té pomáhající profesi - si uvědomujeme dar všedního života. příklad: Nechce se mi třeba uklízet, pobíhat s hadrem a smetákem a luxem po bytě: a pak se mi vhlavě vybaví mladá paní ležící na pokoji č. 11 - uklízet nemůže, jen leží, stěží se hýbe....a vlastně jsem vděčná, že mohu jít a začít si uklízet....a takhle si podobně uvědomuji vše ve svém dni - tedy od protivných povinností až k těm příjemným věcem - a to je ta myslím určitá hloubka a nalezení  přirozeného stavu štěstí ve své mysli.

21 ratka | 15. srpna 2012 v 7:51 | Reagovat

20. Barčo, teď to řeknu možná dost drsně. FAkt že můžeš někomu pomoci tj. že je na tom hůř než ty je nástrojem k uvědomění, že se máš dobře tj. lépe než on.

mě se spousta věcí nechce, ale nenapadlo mě motivovat se tím že může být hůř.

Podle mě tento myšlenkový pochod má v sobě jedno nebezpečí. Až budeš jednou v roli toho bezmocného kterému nezištně pomáháš, jak se budeš cítít?  pak se s tím musíš poprat jinak. jinak se motivovat.

22 ratka | 15. srpna 2012 v 8:03 | Reagovat

člověk si asi musí pořád uvědomovat že vše je nástrojem nikoliv "pravdou" samotnou. tak jak říkáš, je to jen nástroj. motivovat se a pak se včas odpoutat. Nelpět ani na klíči, ani na nástroji, ani na žádné metodě jak se dostat do pohybu.

23 barča | 15. srpna 2012 v 8:13 | Reagovat

měla jsem na mysli to, že zdraví lidé řeší kolikrát různé velké problémy. Ve své práci právě vidím, že opravdu velké problémy existují, když je člověk nemohoucí, bezmocný, těžce nemocný a chátrající - takže tím pádem velké problémy nás zdravých lidí se najednou pro mě zmenšují, vypadají úplně jinak.
Jinak, já nemám pocit, že bych někomu pomáhala - pro mě je to přirozenost se o lidi "postarat". Já doufám, že jestli budu třeba bezmocná, stará a nemohoucí - že taky budu pořádně mimo a budu mít tak svůj svět v hlavě a bude mi fajn.:-)
Ano, vždycky si říkám, že na tom rozhodně nejsem špatně, vždycky si uvědomím, že jsou lidi na tom daleo hůře - proto jsem tu uvedla výše i ty koncentráky, válku.A tím, že si toto uvědomím - mám vlastně jakoby radost ze života. Mě vlastně někdy rozčiluje to, jak třeba moje kolegyně nadávají na život a některé si věčně stěžují - vyrábějí domnělé nepřátelé a umělé problémy.

24 ratka | 15. srpna 2012 v 8:20 | Reagovat

23. Barčo, bohužel musím jít. je to velmi zajímavé téma. Určitě ti odpovím. Taky mám motivační nástroj a to je pocit odpovědnosti.  díky němu jsem si celkem dobře uspořádala život když přišly děti, díky němu mám dobrý vztah s rodiči, i jsem byla úspěšná v práci, taky mám dobrou koncičku a jsem celkem zdravá. Jak se bavíme o růžových brýlích, tak tohle jsou taky růžové býle. Pocity zodpovědnosti a z nich rezulutící nutnost jednání. hledám vnitřní svobodu a ta je neslučitelná s pocitem odpovědnosti.
běžím. odpovím ti ještě na tu 23.

25 barča | 15. srpna 2012 v 9:05 | Reagovat

Každý máme nějakou motivaci - různou a tak je to v pořádku. Každý také vycházíme z jiných podmínek, které je nutno akceptovat. Ty máš rodinu, děti - zodpovědnost a tím fungování rodiny je v naprostém pořádku. Já nyní žiji sama, jsem bezdětná - mohu si kolem sebe dovolit daleko více prostoru - protože nikomu do jeho prostoru nezasahuji, než třeba v prostoru v rodině.
Vnitřní svoboda spočívá podle mého skromného názoru v tom, že člověk nalezne v určitém řádu - svoje místo a svůj prostor, aniž by se cítil omezován a tím frustrován.  A v tom svém místě se realizoval naplno a tomu přinášelo radost - pak se různé činnosti nestávají povinnostmi, nesvazují, ale naopak rozvíjí se ten potenciál v člověku.
Příklad: Vnitřně svobodně máma od tří dětí - žena, která  našla své místo doma v kuchyni, v péči o rodinu - nebere to jako povinnost, ale dar se starat o rodinu, rodina je její koníček, baví ji to, dobíjí energií - máma na plný úvazek a to ji činí i štastnou. Vymýšlí recepty na vaření, peče, vymýšlí program pro své děti, program  na rodinné výlety....mám takovou jednu kolegyni - do práce chodí jen na tři dny v měsíci, aby úplně svou práci nezapomněla. Ale ona přijde do práce, přinese koláč  a září štěstím a vypráví zážitky s dětmi. Je vnitřně štastná, svobodná, uvolněná - září to z ní.

26 ratka | 15. srpna 2012 v 11:34 | Reagovat

tak jsem zpátky :o) říkáš jak se vnitřně svobodně našla máma od třech dětí a jak je jí dobře. je to pravda nebo iluze? máma třech dětí se může nacházet zrovna ve stavu štěstí a zároveň v supertěžké závislosti pokud je tohle její jediná možná varianta bytí. bude trpět jako zvíře když ji osud nadělí změnu. tak jak to umí jen osud. a k ty změně může dojít kdykoliv protože život se pořád hýbe a mění.
takže hodně pochybuju že máma zářící štětím s třemi dětmi je vnitřně svobodná. je závislá na svých představách. jakmile se stane něco v rozporu s její predstavou tak je štěstí v háji. je to otázka času a náhody kdy se to vše může otočit v úplný opak.

kde je vnitřní svoboda? u mámy s třemi detmi ji nevidím. naopak to je nesvoboda jako trám. sama mám tři děti ateprve teď, když odcházejí z domu tak vnímám vnitřní úlevu. že se o ně nemusím tolik bát. vědomě je pouštím a přeji jim v nejlepší najejich cestě a můžu se opět vrátit k sobě.

27 barča | 15. srpna 2012 v 13:33 | Reagovat

takže potom vnitřní svoboda nastává tehdy, když si člověk uvědomí to, jak píšeš, že vše může být najednou jinak, že vše podléhá změně, a´t chce či nechce. Pokud tohle člověk přijme, nebo má na mysli - uvolní se, protože nemá smysl najednou mít strach z toho co možná bude, nebo nebude.

28 ratka | 15. srpna 2012 v 13:58 | Reagovat

chápu to jako varování nefixovat se na pomíjivý zdroj štěstí. udržet si svůj střed, svůj vnitřní bod klidu. milovat své děti a skrze ne milovat děti světa. rozšiřovat kladné pocity na co největší prostor. nefixovat se pouze na vlastní rodinu, neomezovat se ní.
totéž platí i pro soucit a radostnost. neomezovat se jen na blízké či známé lidi. udržovat kladné pocity obecně, nezávisle na rodině. pak přijde vnitřní harmonie. nebude vše spojené jen s vlasntí rodinou, dokáže to rodinu přesáhnout. jak říkáš, lépe se pak uvolní mysl, není tak omezená.

29 SV | 17. srpna 2012 v 10:17 | Reagovat

zaujímavý rozhovor, Barča a Ratka. hm.
zaujímalo by ma, ako si na to zrovna teraz prišla, Ratka? na tému "ťažký život"?

30 SV | 17. srpna 2012 v 10:20 | Reagovat

hm, mne sa zdá, že Ratky maminka tak nejak nezná míru....preto ta snaha všetko robiť na 117 percent.....perfektne a dokonale. ale nie je to jediný spôsob existovania. a nie je ani ten najlepší.

31 ratka | 17. srpna 2012 v 10:44 | Reagovat

zrovna umývám okna :o) už mě rozčilovaly.
SV, zkusím stručně odpovědět i když je to fakt celkem složité. Inspirací jsou moje rozhovory s maminkou a celkově soužití maminka - tatínek, a trefné neomalené poznámky mého muže.
maminka chodí jakoby čekala ránu, furt ve střehu. když jsem se jí na to ptala za se má dobře a jka se cítí tak odpovídala že skvěle a že se cítí velmi dobře. ale že se nedokáže zbavit životního stylu z dřívějška, utrpení a neustálého přijímání ran. takže ji to tak zůstalo. neumí jinak, jen se plížit a očekávat ránu.
takže očekává těžký život, pořád se rozhlíží kdo ji praští. a i když ví že teď už je v bezpečí (no ehm přiměřeným v rámci možností) tak má tu hlavu pořád vtaženo a záda ohnutá tíhou života.
těžký život ve smyslu že nedokáže odložit náklad. pořád si ho nese.
a tatínek je to samé akorát on to dělá rafinovanějic. maminka furt vzdycha. nojo, tatínek ten si to uměl zařídit. ten si všecko dělá lehké. a tatínek sedoleží (nebo chrápe) na gauči s prázdným pohledem který ožívá pohledem na nás a už se hrne nás vysát. a když začne vyprávět tak jen jak mu bylo ublíženo ve válce, po válce a v zaměstnání. výlev křivd a oči se mu zalévají slzama. jací jsou slovenští policajti hajzli bezcitní,a falšní. a zase vypráví jako ho poválce myslím v 46 nechtěli pustit se sourozenci  domu hlubokým sněhem přes hranici k otci na srmtelné posteli a oni se brodili sněhem do Trstěné. a ajk jim tam zachránili život a za všecko mohou ti hajsli slovenští policajti na hranicích. a říkám e je to již dávno. přes 60 let. a on se na mě dívá jako na blba a říká. jakoby to bylo dnes, tohle je napořád. Bum! Bum! jako rány kladivem do hlavy si každý nese ten ranec a furt se ním mlátí.
takže těžký život, pořád a pořád a pořád a nevěky věků

32 ratka | 17. srpna 2012 v 10:48 | Reagovat

věřím že každý si vytváří svůj vlastní svět. a jaký si vytvoří takový ho má. lidé se spojují mezi sebou a propojují si tyto světy fakticky hypnozou (sdílením) proto je tak hrozně těžké se vymanit se světa který je tvořen velkým množstvím lidí nebo lidí se silným charisma (vůlí). i když si je vědom že si to všecko dělá sám, že sám si to tvoří a sám i to pak "užije", je těžké te změnit. otevřít kruh

33 ratka | 17. srpna 2012 v 10:55 | Reagovat

někdo mě upozornil že mám škrtnout to "si". takže vytváří svět a jaký ho vytvoří takový ho má a tohle žije. je to kruh. točí se to pořád najedné urovni v kruhu. tvoření a užívání tvořeného. furt dokola.

34 barča | 17. srpna 2012 v 11:03 | Reagovat

[31]: Ratko, mě je tedy Tvých rodičů líto - když to tak pročítám.Oni opravdu ten život museli mít hodně těžký o to více, že i dnes po tolika letech se nedokázali od prostit a povznést nad to co se již odestálo a odžilo. Oni to žijí ty prožité hrůzy - jak ty říkáš stále v kruhu. No to musí být opravdové utrpení.

35 ratka | 17. srpna 2012 v 11:08 | Reagovat

vidím totiž i paralelu v tom silná vůle - obří lpění. vnitřní síla sedá použít různě.

36 Liška | E-mail | Web | 17. srpna 2012 v 13:44 | Reagovat

[31]:
V Trstenej jsem byla, ale v létě...

Silná vůle - obří lpění, to je hodně zajímavý!

37 or | 17. srpna 2012 v 17:15 | Reagovat

spis zadna vule-obri lpeni ne?
si vem jakoukoli zavislost.

38 ratka | 17. srpna 2012 v 17:38 | Reagovat

závislost jako visení, že tě něco silnějšího za sebou táhne bezmocného jako pytel. pasivně tě táhne.
A lpění ale ve smyslu aktivní žádosti, ta žádost je extrémní a ty ji živíš svojí vůlí ad absurdum.  pořád mě napadají moji rodiče :o)) ale vím že to mám taky. pokud existuje něco jako předávání energie z generace na generaci tak tomu neuteču. nesu si to v sobě a předávám. chci tomu uniknout ale zatím nevím... jsem zamotaná jako moucha v mucholapce

historka ze včerejška: vezu rodiče ráno k lékaři na odběr krve. vše teda probíhá zdárně a samozřejmě vše se točí kolem tatínka. maminka ho se svoji právě odkrvenou rukou opečovává, obléka, drží mu vatičku na žíle. a odcházíme...

tatínek najednou zavelí že jdeme do Kauflandu protože chce koupit nějaké kvítko (malé žluté) v květináči. Říkám mu že se mi to nehodí protože mám v devet důležitý termín (muž i děcko na mě budou čekat v bance) Jakobych neřekla nic. Mamince se spouští krev z ruky a lehce se potácí. Ještě ji dovedu ke zdi a podepírám. Říkám dědovi že dneska nepůjdeme do Kauflandu, že až příští čtvrtek. Dívá se na mě svým typickým pohledem (jako na blba) jde dál. Dovedu maminku do auta a ona tam čeká. Jdu za dědem který se nenechá nijak ovlivnit. Podotýkám že jindy ho vedu a on sotva udělá krok. Otec vkráči do Kauflandu a kouká. Je ráno půl osmé, květinářství je zavřené: Co to je. Co to je? Říkám že maji zavřeno v květinářství. Vždyť je otevřeno, chodí lidi! NO ale květinářstí je zavřeno. Vždyť je otevřeno, chodí lidi. Je spuštěná roleta dědo,přijdeme příští týden to bude otevřeno. Stojíme, stojíme, stojíme.  Děda se náhle otáčí a jdeme k autu. Tam čeká odkrvená maminka a nakládáme dědu. Příští čtvrtek půjdeme opět k doktorovi a do kauflandu koupit kvítko :o) možná jo a možná ne. co chce tam se dohrne a to si udělá. My ostatní jsme vzduch. Něco jako obslužné přístroje.
A kde je tady lpění? Prostě v tom chtění. Ja chci, já chci, já chci a to za každou cenu. i kdybych to měl odšlapat po vaších tělech tak si pro to dojdu.

39 barča | 17. srpna 2012 v 17:43 | Reagovat

no, pěkný. Možná mělas zkusit "jako demonstrativně"odjet - popojet. Možná by tě reakce tvého tatínka překvapila.

40 ratka | 17. srpna 2012 v 17:45 | Reagovat

ja jsem popojela, musela jsem pro maminku v aute a děda stál a koukal, už se otáčel že poběží k doktorovi :o) ale to až vyšel z obchodu. tam došel sám, měla jsem ho celou dobu v merku. teprve až vyšel a neviděl mě, začal panikařit

41 or | 19. srpna 2012 v 18:15 | Reagovat

"predavani energie z generace na generaci" si zaslouzi rozebrat, takhle receno to zni az moc tajuplne a nekoho by to mohlo lakat k "uvereni" :-(
predavaji se navyky. myslim ze proto ze je jednodussi neco udelat stejne jako uz jsme to videli. nebo tisickrat videli :-(
a navyk ma pak tu "energii snadnosti" :-)

42 ratka | 19. srpna 2012 v 19:02 | Reagovat

a co geny? těla navazují jedno na druhé

43 ratka | 19. srpna 2012 v 19:34 | Reagovat

Ore,abych tě moc nedobyla. myslím ty naučené (jako dítě nebo pozdějí) ale i ty vrozené. různé dispozice k nemocem nebo k jednání. třeba i sklony k závislosti bývají (pry) vrozené

44 ratka | 19. srpna 2012 v 21:02 | Reagovat

nedobyla rovná se neodbyla :o)))

45 or | 20. srpna 2012 v 8:08 | Reagovat

nekdy to i vtipne preskoci generaci, treba kamaraduv syn je psychicky prej celej tchan, vcetne gest.

46 ratka | 20. srpna 2012 v 8:17 | Reagovat

to ano, může to přeskočit i víc generací. netušímjak to funguje a je mi to i jedno, ale určitě podobně jako u zvířat či rostlin. určité chování (tendence) nejsou naučené ale vychází z vrozeného evolučního instinktu. a kde ten instinkt je? asi v genech. hele'd ja jen tak plácám, baví mě to.

teprve až se člověk dopinoží na dře'n a odkope svoje instinkty (semínka) anechá z nich vyrůst strom a dozrát tak se osvobodí od vrozené "karmy". prosím brát s rezervou :o) když strom nenechá vyrůst a nenechá dozrát tak ho to chodí strašit. jako duch.

47 ratka | 20. srpna 2012 v 8:19 | Reagovat

a ještě mám postřeh, když člověk dozraje ve smysluvyrostení a uzrání tak se prostě otevře. jako růže. jakmile tomu brání a různě kličkuje tak to jen protahuje, a klade překážky a vyroste paskřivec který zhyne hroznou smrtí (vtip)

48 barča | 20. srpna 2012 v 9:04 | Reagovat

ano, ale to otevírání se jako růže - má také myslím svůj čas, nelze to uspěchat, urychlit...říkám si, že s věkem přichází určitá moudrost (to otevření se a plynutí)ale někdy přichází jen ten věk ...

49 ratka | 20. srpna 2012 v 9:27 | Reagovat

barčo, všemá svůj čas. určitě lze urychlit dozrávání a to odžitím "daného údělu". jenže člověk různě kličkuje a potácí se ve slepých uličkách a zabedňuje se, zavírá si oči a zacpává uši jen aby nemusel být/žít TO co je. chce být jiný, lepší, úspěšnější, milovanější. a tak uniká. vymýšlí si různé úniky a nasazuje růné filtry jen aby to nějak od sebe zahnal. to co je. a to rozvinutí pořád zpožďuje a komplikuje. vymýšlí si koniny :o))

50 barča | 20. srpna 2012 v 9:43 | Reagovat

jo, líbí se mi, cos napsala a souhlasím s Tebou. Já vlastně za nejvyšší možný duchovní růst - považuji poznání sebe sama a hlavně přijetí se sebe sama, tak jak jsem - protože pak o to snáze přijmeme i ty druhé lidi.

51 ratka | 20. srpna 2012 v 9:53 | Reagovat

to přijetí druhých ... může vypadat paradoxně jako nepřijetí. to co žiju je obří paradox. pořád dokola můj mozek chrlí obrázky a pak se nimi "kochá" Omlouvám se za drsnost ale tak to je :o))) uvědomení znamená dostat se za tuto hru a "uvidět se". ale uvidět se nemůžeš protože to co se dívá je zase jen mozek. nemůžu to nijak popsat je to absurdní. když má člověk zasranou hlavu vlastními potížemi, co mu kdo řekl a jak ublížil, a co musí a jak se bojí a co hroznéh se stane a jak je tohl epříjemné a jak je tohl enepříjemné tak se prostě těmito obrázky pořád dokola zabývá. jako v kině. je nimi zavalen a furt je řeší. nejdřív rozvíří a pak řeší a pak se odmění dobrým pocitem když jevyřeší nebo zoufalstvím když mu to moc nejde. cele je to divadlo. když tohle dokáže nějak (odžitím balastu) zklidnit, tak se jakoby najednou něco stane. ono se nic nezmění, ale nestoupá v něm takový ten hajzl bordel co všecko otráví svojí důležitostí. najednou je  ticho a klid. i když je kolem řev. a věci se rozplétají... samy od sebe

52 SV | 20. srpna 2012 v 12:48 | Reagovat

no uff....ďakujem za odpoveď Ratka, no, nemáš to zrovna jednoduché....tatínek má už asi svoj vek.....obávam sa, že už iný nebude.

53 barča | 20. srpna 2012 v 12:49 | Reagovat

neomlouvej se, není vůbec za co. Rozumím - pozorovatel a pozorované - je to samé. Ano, ztišit se, zklidnit se - stále nehledat otázky, příčiny, a řešení. Stišením odplují všechny ty hlasy v hlavě - zůstává ticho a jen takové te´d. To te´d je takové čisto, jako když napadá sníh...ano, věci se rozplétají tak nějak samy od sebe...

54 SV | 20. srpna 2012 v 12:49 | Reagovat

Or, myslím si, že ono ta závislosť nebude len o nedostatku silnej vôle....

55 or | 20. srpna 2012 v 17:33 | Reagovat

urcite, treba mne napada sebeobelhavani ze to mam pod kontrolou :-)

56 ratka | 20. srpna 2012 v 18:42 | Reagovat

tak to ti řeknu hned že nemáš :o) a máš po lží

57 or | 20. srpna 2012 v 18:55 | Reagovat

dekuji ti nastotisickrat!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.