Červenec 2012

Co sleduju v televizi

30. července 2012 v 10:56
V poslední době se dívám častěji na pořady typu Troedeltrup (RTL2) nebo Sběřatelé (Spektrum) či pořady o takových těch chorobných hrabivcech co si zaplní domy od podlahy do půdu bordelem až se nemůžou hnout a v tom bordelu a smradu žijí. Většinou nějaký jejich přítel zavolá televizi tj. zachránce organizátora či znalce, který rodinu od balastu osvobodí.

Jak? Přiveze dva až čtyři kontejnery a celý ten bordel tam naháže a odveze.
Dívám se na to neveřícně a říkám si, že takhle nějak hrabivec či člověk který má přístup ke zdrojům ale neumí s nimi zacházet dopadne. Je zavalen bordelem. Všude běhají krysy, kolem leží rozložené žrádlo a válí se plesnivé hadry. Lednička je plná roztečených starých balení masa a párků a kdejakého sajrajtu. Hrůza.

Pocházím z rodiny sběračů. Nikdy jsem si to neuvědomila jako přímé ohrožení, jen jsem v sobě cítíla velký odpor k věcem Odpuzovaly mě. Ten důvod jsem pochopila později. Odpuzovalo mě množství. Sběračská vášeň a snášení domů kde jakého šmejdu a neschopnost to vyhodit.

Dlouho jsem nemohla dělat na zahradě. Protivilo se mi pečovat o stromky a úrodu a vidět před sebou hory plodin ktere "se musí" zpracovat a posléze "se musí" sníst. Pamamtuju si jak jsem jako dítě chodívala na sběr malin a boůvek a ribízu s rodiči a modlila se aby proboha už byl konec. Nosily se kýble a kýble a doma sepak ty kýble do noci či až do rána zpracovávaly. A pak z toho byly desítky až stovky sklenic. I máme fotky jak leži na stolech tuny hub které se čistily a šťastné obličeje rodičů.

Když jsem stěhovala rodiče tak jsme vyházeli desítky (stovky?) starých sklenic se zavařeninami, staré luštěniny, zavřené sklenice se zrním, flaše s různými tekutinami a různé zbytky které byly staré desítky let. VYhazovaly se látky staré přes čtyřicet let. BYlo toho přes 5 tun. Možná jsem fungovala jako organizátor, který zbavoval rodiče balastu. Možná i proti jejich vůli. Protože oni s tím vším balastem žili rádi. Byl to jejich domov a jejich jistota. Asi se pak méně báli.Nic z toho nepotřebují a nikdy nepotřebovali.

Věci se hromadí a svého nositele postupně dusí. Může se samozřejmě říct, že každý žije tak jak se mu to líbí a někomu se líbí žít na hromadě starých plesnivých věcí. Mít staré špunty, různé šrouby a hřebíky, ředidla, smotané provázky a natrhané hadříky. To vše se může hodit, třeba vnoučatům se to může hodit. Vše porostené jemnou plísní, zatuchlé protože ve věčném přítmí různých koutů naházené a zavřené.

Proč to píšu? Dívám se na televizi a říkám si, jak jsem na tom dobře. A že vlastně i to prostředí z kterého pocházím na tom nebylo až tak zle. Že sice jsem neuměla kolem sebe vytvářet a organizovat prostor, že jsem se sice dusila prostorem a věcmi, ale ještě jsem dokázala alespoň utéct a zmizet. A nalézt někoho kdo mě pomohl organizovat prostředí kolem mě a uklízet. ZAvírat skříně a vracet věci na své místo. Tam kam patří.

Tohle je jeden velký dík tomu, kdo mě trpelivě vedl k tomu abych měla kolem sebe čisto a uklizeno. Aby se mi nedělaly pupínky ze slova pořádek. A já ho vedla k tomu že když se tak nestane hned tak se svět nezboří. Teď vím proč musím dávat věci na své místo a pořád dokola obnovovat prostor.. Proč když něco otevřu, vytáhnu a rozdělám, tak to musím zase zavřít, schovat a zadělat. Mám doma pořádek a těší mě to.

Taky jsem mohla dopadnout jako ti v televizi. Co jen nosili, vytahovali, rozdělávali. A stvořili kolem sebe odpudivý horor. Protože to skutečně tvořivé je náš život a prostředí v kterém ho žijeme. Tvoříme si prostor kolem sebe.

Zvířátka jako my

27. července 2012 v 7:25
Ten nadpis je možná divný, ale chtěla jsem vyjádřit že v citové oblasti není rozdílu mezi námi a zvířátky. My cítíme jako zvířátka a ony zase jako my. Naše kočka jde pokaždé k babiččce když my odjíždíme z domu. Po odstěhování rodičů do nového bydliště to byl pro ni horor. Našli jsme ji úplně sešedlou, neolízanou vychrtlou, nemluvila s námi téměř týden. Nafučená byla a jen se po nás oháněla tlapkou. Babička byla celá neš'tastná, koupila ji vodítko že půjde s ní ven aby se kočička nenudila. No horor pro obě strany. Během dalšího pobytu kočka nechtěla jíst, tři dny nežrala, babička již věděla že ji nemůže brát ven, kočka naříkala a nadávala.

Při naší poslední cestě jsme vážně přemýšleli co s kočkou, zda ji nevnutit švagrové která kočky nesnáší ale má mnohem větší a prostornější byt plný úkrytů. Nakonec jsme dali kočku opět babiččce a ejhle, kočku jsme našli spokojenou sněhobílou a vrnící. JIž věděla že to není navždy a že půjde jednou domů. Ani v přepravce nenaříkala. Věděla že to je dobré znamení.

A doma se radovala. Prostě jeji hlavička věděla že babička není napořád a že to má konec. Takže již nešílela a byla v pohodě. Kdybychom náhodou nikdy nepřišli (protože by se nám třeba něco stalo) tak by asi kočka pořád čekala že se vrátíme a vyzvedneme ji. Asi. Asi by věřila do konce života že se jednou vrátí domů.

U lidí to funguje možná stejně. Párkrát hrůza a děs a pak pochopení že to přejde, že to není napořád a strach povolí a postupně mizí. I dobrá nálada se ukáže. i když třeba nesmyslně protože posrané je to furt stejně, ale ta naděje... ta prostě zůstává.

Na dovolené jsme potkali hromady koček. Malinké, větší i takové ty úplně největší kde se člověk lekne když se takové zvíře na něj podívá.

To mi připomíná známou historku z Tří muží na toulkách, kdy jejich suverénní pes co vše věděl a všude byl pořád běhal kolem s ocasem nahoře a skupinu vedl. Když tu uviděl v dálce kocoura a rozběh se za ním. Kocour důstojně otočil hlavu aniž se zastavil v pomalé chůzi a podíval se svým jediným okem. Chyběl mu i kus ucha. Pes prudce zašlajfoval až namístě zastavil. A kdo rozumí zvířecí řeci si vyslechl tento krátký rozhovor.
Kocour se zeptal: Dobrý den přejete si něco?"
A pes odvětil: Nené, jen jdu tak náhodou kolem a dívám se co je nového, načež stahl ocas a zařadil se bezhlasně na konec skupiny a do večera s ním nebyla řeč.

Zvířátka určitě cítí jako my.

Výhody či prokletí internetu

18. července 2012 v 8:39
Zjistila jsem že vše co neznam, nevím, nikdy jsem neslyšela a potřebuju to, zjistím na internetu. Ne že by to byla nějaká novinka, ale v poslední době asi kvůli lelkování a poflakování a spoutě času se můžu pohybovat hodiny v internetu.

Poslední měsíce nám postupně mizely jednotlivé programy ze satelitu. Zmizel Phoenix, Arte, Prima Cool a ještě několik dalších programů. Oželeli jsme, zas tak moc na televizi nekoukáme.

Můj muž zbystřil když na Nově nahlásili nový program Fanda a s ním i nějaké sportovní akce. To chce mít. Tak jsme si vyhledali frekvenci a šli ladit. Podařilo se naladit a Fanda nikde. Celý večer jsme si s tím hráli a sice naladili ale program nenašli. Připadala jsem si jako debil co neumí do pěti napočítat.

TAk jsem zadala do google: Nejde naladit Fanda a ejhle. Hned jsem našla podobné spřízněné duše kterým Fanda nešel a hodné rádce kteří jim radili. A jedna z těch rad byla, že FAnda může být pod úplně jiným jménem, třeba jako Nova sport naladěn jinde. A tak jsem procházela všech naladěných 830 programů odzadu a na místě 127 pod Nova sport byl Fanda naladěn.

TAk jsem dala další dotaz: Naladit Phoenix a Arte, a to už bylo jendoduché. Problém byl s Prima Cool, ten jsme taky hledali jak jehlu v kupce sena a našli pod něčím úplně jiným. Udělali jsem konečně v satelitu pořádek a máme místo 830 jen 100 programů a je jasno.

Takže tímto vzdávám dík google a internetu jelikož bez nich bych to nenaladila nikdy. Pomocí internetu jsem také upekla skvělou ribizovou bublaninu.

První pokus byl katastrofa protože jsem pekla jako vždycky tvůrčím způsobem a vznikla beztvará tuhá hmota na zabití. Muž na to kouká a říká: ale to má být lehké a vzdušné... no zklamání hrozné. Tak jsem se pustila do hledání receptu, našla jsem, upekla jsem přesně dle předpisu a fakt. Buchta byla lehká a nadýchaná a všichni si pochutnali.

TAky jsem na internetu našla tábor pro kluka. Mohla jsem ho přihlásit, zaplatit a vše vyřídit přes obrazovku. Děcko jsem jen odvezla k autobusu a opět vyzvedla. Všecky informace byly na obrazovce. Děcko nadšené a já taky.

Na interenetu kupuju i dovolené. Přečtu si recenze, podívám se na to místo a čtu také co všecko se dá vidět. Než odjedu mám zhruba představu kam jedu a co se tam dá navštívit.

MOžná je to až nebezpečná závislost na internetu. Naposledy jsme byli na dovolené v Alpách a já přípravu tak trochu odflákla. NO odflákla jsem ji úplně hrozně. Žiju teď tak trochu jako motýl co neví co bylo včera a co bude zítra a nezajímá mě nějaké chystání. Takže jsem spoustu věcí neměla sebou, nebo jsem měla něco jiného než jsem chtěla (měla) mít ale to je jiné téma. Také jsem si neprohlédla v internetu obtížnosti jedné zajištěné stezky a tak jsme jednu tůru vůbec nešli. Protože jsme nevěděli jestli nebude příliš těžká. No asi nebyla, ale když člověk nemá dost informací tak se drží zpátky.

Nakonec vše dobře dopadlo. Ovšem ta závislost na internetu, fakticky nutnost si zjišťovat informace předem se mi zdá býti až podezřelá. TAkhle jsemto dřív nedělala a přežila jsem. A teď každý den koukám do té kouzelné skříňky a zjišťuju. Něco "důležitého".

Klid neklid

16. července 2012 v 13:18
Užívám si již několik měsíců klidného života. Dělám jen to nejnutnější a zbytek času se různě poflakuju, zevluju, něco si čtu nebo jen tak koukám do blba. Neotravuju. Slyším dobře. Spím dobře a klidně. Vnímám každou vteřinu.

Četla jsem včera v starších novinách že nějaká mladá žena má strach z promarněného života. Proto se snaží být aktivní a úspěšná aby si jednou nevyčítala že život promarnila. Promarněný život - úděsná představa. Horší než peklo. Lelkuju a moje zahálející zbystřená mysl se chopí těchto dvou slov. Promarněný život. Promarněný život. Rozhlížím se kolem sebe, rychle rychle co mám dělat abych ho nemarnila. Co mám dělat co mám dělat... rychle rychle ...motor běží chvíli na prazdno a cítím jak kolečka se otáčejí ve vzduchoprázdnu. nic. žádný úspěch. žádné uznání. nic. opět cítím jak se navrací klid. Promarněný život. Lze život promarnit? Čím ho lze promarnit? A co když je to jen iluze... že život lze promarnit. Strašák. Takový ten strašák v temnotě co řve a honí bezmocnou oběť před sebou a ona pak zabírá celou silou hřídel roztáčející kolo osudu.

Cítím stesk. TAkový ten jemňoučký který přichází v tichu, když není nic co by se uchopovalo. Jemný jemňoučký stesk. Znám ho z dětských let. Tak kolem deseti let se zrodil stesk a vnitřní bolest. Nevěděla jsem co to je. Hledala jsem příčinu. Zkoušela jsem to s kamarádkami, hoodně kamarádek, pak mín, pak kamarádi hooodně, pak míň, pak s láskami, hoooodně lásek a pak mín, pak s dětmi, a ještě jedno dítě, a teď téměř žádné a práce, a zážitky, a dobrodužství, duchovno, cvičení, odříkání, strádání... zkoušela jsem se nějak odpoutat a zabavit.

A teď když je již zde jen a jen ticho tak ten stesk přichází opět. Stesk bez přičiny. Takové to vnitřní bolavé na které možná platí štamprdla vodky.

Stesk jako promarněný život? Poznání že vše bylo jen točení se v kole. Že zde stojím nahá a nevědomá a plná stesku jako v deseti. A nevím. Možná lépe rozlišuji, smysly jsou jemné a mysl je ostrá jako břitva. I když nepoužitelná pro praktickou činnost. Poznám manipulaci a citím jak bolí. Proč mají druzí potřebu mě manipulovat, usměrňovat a ukazovat mi co mám dělat? Vyčítat že nejsem dokonalá, že bych mohla být... jiná. Nikoho neotravuju. Bolí mě každý šleh.

V noci doznívají stopy jevů a dejů. Procházím svými sny a uvědomuju si je. Kolo života se bezhlesně dotáčí setrvačností. Sedím na kočce jako každý den (sdílíme stejnou židli) a nevím jak to říct. Že se neděje nic. A že se toho nebojím.
Přijímám to. Až se něco dít bude - tak to přijmu taky.

Ještě jsem ani nezkusila hledat si práci. Jsem ve zvláštním stavu uvolnění. Nechápu jak jsem to tolik let mohla vydržet. Ten život předtím. Ale jo chápu to. Kolo se točilo a ja v něm.

Dozvuky Hoellengebirge

13. července 2012 v 12:08 hory
Zatím to s fotkami nebudu přehánět, dám sem ještě dvě. Obě jsou z posledních 3 dnů u Attersee a to z Hoellengebirge. Hoellengebirge patří do Salzkammergut, je to výběžek Totes Gebirge a má i charakter tohoto pohoří (vápenec) ale je mnohem víc rozeklaný a plný kosodřeviny a života. ZAžili jsme zde i dobrodružství, teda mě se to moc líbílo. V den kdy jsme vycházeli, hlásili bouřky. Bohužel snídaně se v penzionu podávala až od osmé hodiny a tak na rozdíl od horských chat kde se snídá již v 6,00 my vyrazili o dvě hodiny později. Nádherná cesta, úžasné náhorné plošiny kosodřevinou, a spousta zvěře. Viděli jsme par metrů od nás tetřeva, kamzíky a to nejzajímavější - hady. Potkali jsme užovky a zmije, ropuchy a kde jakou lezoucí havěď.

Housle

11. července 2012 v 10:44
Po mnoha a mnoha letech vytáhla jsem housle a začala na ně hrát. Obcházela jsem kolem nich delší dobu. Koupila si kalafunu. Vytáhla a vrátila. Byly rozladěné. Dívala jsem se na ně bezradně. Jak je naladím? Dovedu to? Kalafunu jsem nenašla a tak jsem vzala tu kterou jsem odložila před 35 lety a nikdy se jí nedotkla. Byla tuhá, lehce jsem ji rozrušila nožem a projela šmytec.

Struny byly rozladěné.

Pak jsem housle definitivně vytáhala a zadala do vyhledávače "ladit housle". Trvalo mi snad hodinu než jsem našla to co jsem hledala, lehce použitelnou ladičku. ZAdala jsem "a" a ozval se důvěrně známý ton. Naladila jsem až zarezonovala shoda. Pak "e", opatrně "d" a "g". Projela jsem housle zlehounka a pomocí ucha doladila kvinty.

NIkdy jsem je neslyšela tak dobře jako teď. Zapomněla jsem tóny ale ruce vyhledaly správné stupnice. Nahoru a dolů a prst dolaďoval sám. Zapoměla jsem hrát. Zapomněla jsem všechny písně a tak jsem na housle hrála co mě napadlo. Nevím kde najít nějaké noty. Žádné nemám. Budu chvílí hrát vlastní melodie.To co prsty samy zvolí.

A pak uvidím. Třeba se vrátí to co jsem dávno zapomněla.

Článek o horách, hadech, skvělém jídle dopíšu jindy. Dnes hraji na housle.

Totes Gebirge II

10. července 2012 v 8:44 hory
Dnes jsem připravila pár fotek z Klettersteigu. Cesty jsou krásně zajištěny, skvěle se leze. U Klettersteigu na Spitzmauer nás zastihla bouřka. Zničeho se objevila ještě dopoledne chvíli po desáté, to jsme již byli nahoře a blížili se k vrcholu. Vzduch se začal nabíjet statickou energií a když jsem se blížila k vrcholovému kříži (květu) tak již bylo slyšet silné bzučení, ani jsem se kříže raději nedotkla abych nedostala ránu a spěchala jsem dolů. Museli jsem se rychle rozhodnout zda půjdeme neznámou normální cestou (více než dvě hodiny déle a dokola přes sníh) nebo to riskneme Klettersteigem dolů. Nakonec jsem zvolila Klettersteig, byl rychly a když budemem mít stěstí tak jsme za dvacetminut dole. Muž to sjel za necelých deset minut, já potřebovala déle. Přece jen jsem opatrnější a větší nemehlo. Muž dole stál a pokřikoval po mě ať zrychlím a v ten moment to bouchlo. Zajiskřily karabiny a cele tělo zabrnělo. Rána hned vedle ale probila se jinudy. Na nohách mám gumové podešve a na rukách rukavice. Díkybohu. TAk jsem to ještě rychle seskákala a nohy se mi začaly podlamovat. Lehký třes. Utíkali jsme společně dolu přes kameny a nohy se mi třásly jako opilci. Několikrát jsem se natahla jak jsem nemohla udržet nohy pohromadě. Bylo to neskutečně vzrušující. Ještě nikdy jsem nezažila blesk v takové blízkosti.Bouřka zmizela a objevilase opět odpoledne. To jsme již byli vysprchovaní a odpočatí. A ja si hrála s roztomilým koťátkem. Takové koťátko bych si přála taky. Kdo dokáže určit co je to za rasu, dejte prosím vědět.

Totes Gebirge I

9. července 2012 v 8:25 hory
Naplněna čerstvými dojmy zkusím napsat pár postřehů. Je mi jasné, že sdělit prožitek je nemožné. Možná malá ochutnávka té směsi úplně všeho co se nasává kůží, dechem ...něčím co nedokážu popsat.

Chodíme sami s manželem. Ukázalo se to jako nejflexibilnější varianta. Rozumíme si beze slov a doplňujeme se. Manžel zajišťuje všecky ty méně důležité věci jako doklady, peníze a klíče a já zajišťuji to rozhodující, zda jít dál nebo se vrátit, jít skrz nebo to obejít.

Naplánován byl pobyt na Welserhuette (1 noc) a odsud na Prielschutzhaus (2 noci) a opět zpět na Welserhuette. Nahoru jsme táhli oblečení na 5 dní, pití, noční spacáky, Kletterset a spoustu tyčinek.