Únor 2012

O penězích

21. února 2012 v 20:09
Tato úvaha mě napadla cestou do práce. Každé ráno chodím pěšky a jsou to takové meditační chvilky kdy hlavou procházejí různé myšlenky jakoby to nebyly moje. Jakoby myslel někdo jiny mojí hlavou. Prostě myšlenky přijdou a jdou si po svym.

Takhle mě dnes ráno proběhla hlavou myšlenka že vnitřní pocit svobody souvisí s penězi. Se vztahem k nim teda ehm s nevztahem. Čím méně odvozuju svoji cenu od výše své výplaty tím jsem svobodnější.

A najednou se jako film před mýma očima odvíjel můj vztah k penězům a sebehodnocení v průběhu mého života.

První výdělek a hrdost, že vydělávám. Prohlížení výplatní pásky. Pocit samostatnosti a sobestačnosti. Pravidelný příjem, srovnání s druhými, beru dost? Ztráta zaměstnání příchodem dítěte. Závislost. Nevydělávám - nemám žádnou cenu. Postupné chápání že mám cenu i když nevydělávám. Vydělávám hodně peněz a pocit hrdosti a chápání že neznamenám víc když vydělávám hodně peněz.

Osvobozování se. Peníze přicházejí a odcházejí. Prostě odněkud chodí. Co zrovna dělám? Dělam to protože chci? I kdyby žádné peníze nepřišly. Ty peníze beží po úplně jiné linii než to co dělám. Nesouvisí to vzájemně. Dělám to co prostě dělám. A ty peníze ... prostě jen se ukážou na pásce.

Není tam souvislost. Na jedné straně je to co dělam a dělám to proto že to tak prostě je. A na druhé straně se někde objeví peníze. Ale ty peníze nijak neovlivňují to co dělám.

Kdybych to co dělám, dělala pro peníze tak by to byl prodej sama sebe. TAk bych sebe kroutila a upravovala podle toho jak kape kohoutek. A tak to není. Teda doufám že ne. Že mám tu svobodu, nekroutit se pro peníze a neohýbat si hřbet. Být sama sebou. Doma i v zaměstnání. Pořád být tím kým jsem.

Ztracene klice

17. února 2012 v 19:13
Od nejmensich let hledam veci tak, ze na ne volam. Kdysi jsem na ne volala zoufale a plakala jsem u toho.
Zacalo to jiz v detstvi, kdyz jsem musela byt prilis brzy samostatna. Od prvni tridy jsem chodila do skoly sama s klicem kolem krku. Ten klic jsem porad ztracela, ale bez nej jsem nemohla odejit. A tak jsme ho hledala, behala dokola a narikala u toho. Řvala jsem: Klice, kliiiiice ukazte se, kde jste a rvouci jsem chodila po byte nebo i po venku nez jsem je nasla.

Verila jsem ze najdu svoje veci kdyz budu na ne volat.

Asi pred dvaceti lety se mi stala tato prihoda. Bydleli jsme v obrim dome s 24 patry a v kazdém patre 8 bytů. Dole v tretím patře byla obri prádelna kam jsem chodila prát. Stejne jako ten den rano, vyprala jsem, vysusila a vyzehlila. Normalka.

Vecer se hlasi muz a hleda klice. TAdy jsem je mel, nevidelas je? Zebych je vzala dolu do pradelny? ZAcala sjem hledat jako silena. V pradelne nebyly, doma nebyly. Na tech klicich mel muj muz univerzál z prace, klice od auta, důlezite veci. Zmocnovalo se me zoufalstvi. Hledala jsem jiz hodiny. Klice kde jste? Jezisi, kde jste? Rozhodla jsem se jit jeste jednoou podivat do pradelny.

Zmackla jsem tlacitko vytahu a omylem privolala nahoru pani ze 4. patra ktera sla taky ven. Neznaly jsme se ale jak to tak byva daly jsme se do reci. Omluvila jsem se ji, ze jsem ji vytahla nahoru, on to vytah nekdy dela. Ona rikala ze to nevadi, ze jde jen kratce do prace. A ja rikam ze jdu dolu ze jsem nekde nechala klice. A ona rika, ze jeji sefova si taky zapomela klice. Ona ji je bezi vratit. Aha, tady. Hrabne do kapsy a vytahne ...MOJE klíce!!

Jak se to stalo? Pani sla taky dolu prat a jak odchazela tak uvidela na pracce moje klice a strcila si je do kapsy jako svoje vlastni. Vecer zjistila ze ma v kapse cizi klice a tak si mysela ze omylem vzala v praci klice od sefky a bezela ji je vratit. A v ten moment jsme se setkaly.

Jak umřel pes

14. února 2012 v 21:32
Je to smutna příhoda.

Moje kolegyne chova psy. Má tři nadherne fenky. Mela. Babicku, dceru a vnucku. Svoje psy miluje nade vse, chodi je cvicit, pecuje o jeji zdravi a pise o nich.

Protoze dve starsi fenky jsou jiz starsi a rozhodla se poridit stenatka te nejmensi milovane. TAtinka hledala daleko, aby bylo potomstvo optimalni. Prala si, abychom si stenatko koupili, aby videla jak roste a treba jednou ji taky poridili stenatka.

Oplodneni se povedlo a tesili jsme se na male. A ouvej - doslo ke komplikacim. Fenecka stenatka nemohla porodit, císařem byly vyjmuty mrtva telicka, jedina malinkata fenecka jeste dychala ale ta umrela taky. A do tydne i pres nekolik operaci zemrela i matka.

U kolegyne vladne smutek. Zoufalstvi. Chodi jako duch. Bez zivota. Je mi ji strasne lito.

A tak me napadlo, kdyz toho psa tak strasne milovala a on ji, zda se ten pes do jejiho zivota nejak nevrati. Treba jako jeji dite. Ja vim ze je to blazniva myslenka, ale konejsiva. Ze to, za cim tak silene smutnime, neodejde. Ze to je porad tady. A pri nejblizsi mozne prilezitosti se to opet objevi.