Prosinec 2011

Nechávám veci být jaké jsou

29. prosince 2011 v 20:42
Jednou z mych nejhorsich vlastnosti bylo odjkaziva, ze jsem nedokazala nechat veci byt takove jake jsou ale mela jsem porad nutkani je nejak vylepsovat a měnit. "zdokonalovat".

TAto spatna vlastnost ma i dobre stranky (jako kazda spatna vlastnost dyť je to jen vlastnost). Z ničeho se děla něco. Vytváří něco nového.

Jako kdyz roste rostlina. TAky si bere vlahu, kosati a roste k nebi protoze je to jeji prirozenosti. Jsou veci ktere se zdaji byt uplne prirozene. Normalni. Clovek zije jako kdyz voda tece. To lidské snažení je tak nějak přirozené.

Pak se ale neco zmeni. Rostlina se zastavi v rustu a jeji listy zacnou zloutnout a opadavat. A je jasné ze jine rostliny zaujmou jeji misto. Stejný scénař. Jen aktéři se změní. A mé koreny vyschnou, plody opadaji a vse se mění. Najendou je zřejmé kam ... mířím. TAm v dalce se ukázal cíl. Kam jdu? Co je to na horizontu? Už dokážu přečíst napis. Hřbitov!

Začínam brzdit. Už tak nespěcham. Ani nevylepšuju. Nehledám. Brzdím. Snažím se hodit zpatečku ale nese mě to pořád dál. Vpřed. Celý život jsem někam šla. Někam. Nejde zastavit.

Co ted? Co dělat? Zkusím něco nového. Nebud nic vymýšlet, nic vylepšovat, nic měnit. Jen se vznesu nad zem a nechám se unášet větrem. Ať mě to nese samo. TAm nebo onam. Ať mě to donese kam chce.

Najednou je zeměkoule pode mnou. Točí se. Vidím světadíly jak se pomalu otáčí... Zapíchnu pohled na jedno místo a hned jsem tam. Tiše hledím na rodinku lvů. Lvice pomalu krácí kolem mě. Nehýbu se, a tak mě nevnímá. Neruším. Fakticky nejsem. Něco cítí, ohledne se a jde směrem ke mě. Vystoupí až na moji hruď. Dotýkáme se vzájemně hrudí. Cítím jak ji bije srdce, slyším její dech. Stojí nade mnou ale nevidí mě. Nehýbu se. Lvice se otočí a jde pryč.

Zvedám se k nebi a cítím se blaženě. Tep lvího srdce pořád v sobě citím.

Pluju vesmírem a nikam nespěchám. Není kam.