Říjen 2011

Rozsudek

24. října 2011 v 21:17
Náhodně se mi dostala do ruky malá knižečka s třemi povídkami. Napsal je Franz Kafka. Kluci v německé škole ho měli jako povinnou četbu.

Franz Kafka, nevěděla jsem o něm vubec nic, jen že žil v Praze a psal německy. Umřel mladý. Nebyl š'tastný.

Začetla jsem se do prvni povídky, jmenovala se der Heizer. Zajimava povídka, ze života. Tak nějak mě blízkého života. Pak jsem ale začala číst druhou. Rozsudek.A jsem paf.

Jakoby Kafka četl v mém nitru. On to všecko věděl. A popsal to. S otevřenou pusou čtu tu povídku již potřetí a žasnu. Dobrý. Moc dobrý.

Fakt dobrý. Je to o předstírání. O sebenalhávání. O popření sama sebe. A o trestu za popření sama sebe

Vyvrcholením je věta kterou říká otec synovi:

Vlastně jsi byl jen nevinné dítě, ale spíse jsi byl dábelský človek! A proto věz: Odsuzuji tě k smrti utopením!

A syn se sebral a šel se utopit. Potrestat se za své hříchy.

ZA vlastní neschopnost být tím čím byl.

ZA neschopnost být tím čím byl se platí smrtí.

Třetí povídka se jmenuje Trestna kolonie. Zvláštní povídka. Musím ji ještě jednou přečist. Opět o hlubokém pocitu viny a sebetryznění. Ale tam ten pocit viny a trestu nevnimám tak intenzivne jako u Rozsudku.

On byl Kafka právník. Možná jeho hluboké pocit viny souvisely i s jeho povoláním. Je mi moc blízký.

Co noveho

2. října 2011 v 20:52
V podstate hodne noveho a zaroven vubec nic. Nedari se. V praci mi kadi (serou) na hlavu, sebrali mi misto na parkovani, kritzuji me, nerespektuji a celkove se zda ze je to cele na starou belu. Prichazej mladi chytri a vzdelani, my stari jsme za blbce.

Dlouho jsem si myslela ze nechat si kadit na hlavu patri k mym povinnostem, ale uz me to jaksi nebavi snaset. Ani za ty penize ne.

Umrel mi kamarad. Moc dobry, vlastne to byl rodinny pritel, pritel meho muze. Umrel ve 52 letech, uplne necekane. Vypravoval deti do skoly a skacel se k zemi. Decka jeste zavolaly sanitku, ale umrel rychle. A tak placu. SAma, s muzem, s smanzelkou sesnuleho - dobrou pritelkyni, se sestrou zesnuleho a zase dokola. Placu a placu, jsem smutna a zaroven tak nejak zvlastne povznesena nad vsecko to lidske snazeni a smazeni.

Co dal? Nevim. Kdyz me vyhodi v praci, pujdu rada. A kdyz me nevyhodi? TAk mozna budu mit problem se rozhodnout jit sama. Jsem zparchantele pohodlna. A to je nebezpecne. Muze to byt i smrtelne.

Je otazkou, jak dalece je veci cti a osobni hrdosti, delat svoji praci dobre a mit radost z vysledku sve prace. Byt prinosem. Zjistuju, ze mi moc zalezi na me cti a osobni hrdosti. Kdysi jsem rikala ze mi je to jedno. Ale neni.

Kamarad byl velmi cestny clovek. Ferovy, uprimny a pravdomluvny. Takovych lidi si moc vazim. Chtela bych si vazit i sebe....