Říjen 2010

O zelene ropuše

31. října 2010 v 20:29
Je to příběh pro Lišku.
Žila kdysi mlada žabka, tak dvouleta. Byla moc milounka s hezkou bradavičnatou pokožkou. Rodiče se v ni shliželi. "Dceruško, ty jsi učiněná královna, krásná, šikovná, pilná a hodně užitečná."

A tak plna sebedůvery vyrazila žabka jednoho večera na prochazku. Hlavu hrdě vztyčenou prohlíží si svět.

Po ceste ji potka holčička a vykřikne: "Fuj ropucha"
"Proboha, ta je ale šeredná" prohlásila matka a strčila do ni nohou. Ropuška se obalila jedovatym slizem.

"To je vážne odporný živočich" rekla matka a obě odkráčely .....

I takovou podobu ma klid

28. října 2010 v 11:13
Chystam obed. Hostinu. Zakusek je hotovy (metrovy kolac) a lezi v chladu na pracce v komore.  TAtinek se synem jeli na vylet.  Prohližet vojenske bunkry. Popijim dokonalou pullitrovku Ryzlinku vlasskeho -vyber z hroznu a varim. Nudlovou polivku, kureci prsa na kari, k tomu ryzi a zeleninu. Kocka lezi na topeni, noha ji visi dolu je naprosto uvolnena. Slunce sviti a kamna hrejou.

Prochazim se mezi hrnci a medituju. Dokonala souhra. Nic nerusi a vsecko ladi. Az bude navareno tak vsichni prijdou. Deti, manzel, svagrova, rodice  a snedi co jsem navarila. Uklidim nadobi a zacvicim si. Nebo si lehnu a budu si cist.  Snezeno a uklizeno. Konec meditace.

Mezitim co teda vychutnavam svuj klid, tak se mi to ehm trochu pripalilo. No uvidime.

Vyklizeni pozic

23. října 2010 v 20:20
Delsi dobu si vsimam, ze vyssi vek je spojeny i s vyklizenim pozic na vsech frontach. TEda jako prvni jsem to zaregistrovala doma. Ponechala jsem sve deti napospas jako drivi v lese. Maximalne jim napecu, navarim, vyperu ci podstrcime nejaky ten obolos. Neptam se. Nevyzvidam. Neradim a uz vubec nekomanduju. TAk nejak prirozeny vyvoj. Proste mi je v tom ustrani a pouhem tichem obdivovani mych ratolesti podstatne lip.

Pak jsem si to vsimla v praci. Prichazeji mladi, aktivni, ctizadostivi. Nepatrim k nim. Ne ze bych nestihala (mozna bych stihala kdybych se moc snazila). Proste se nesnazim. Neco si tam v koute pizlam, neradim, nekomanduju, spise vyckavam co se bude dit. Plnim ukoly. Nebrblam. A ani nekritizuju. Nevymyslim. Vsak on se kazdy prihlasi sam kdyz neco bude potrebovat.

Jsem spokojena.

Spoluzaci jeste bojuji. Teda vetsina. Decka je neposlouchaji. Delaji si co chteji.
Hahahaha, to uz vim. V praci je stres. Co dal? Jak dal? No nijak. Proste nijak. Povolit.

Vyklizeni pozic muze bolet, kdyz clovek nechce povolit. A zustane vzpriceny jako balvan na ceste. A ti mladi, bujni, zivi a aktivni pres nej behaji a slapou po nem. Smeji se mu. Provokujou.

Nekteri spoluzac byli smutni. Ze jejich decka jsou jinaci nez by si oni prali. Ze to delaji jinak.
A nekteri spoluzaci byli unaveni. Nepochopili ze uz to nemusi hrnout. Ze je to uplne jedno.

Hranice

19. října 2010 v 21:50
v posledni dobe jsem si nekolikrat slapla na svoje hranice. Clovek si prislapne podolek (nebo neco co mu visi a planda pod nohama) Prislapne si to a ono ho to hezky pritlaci k zemi. Prislapne a bum. Prislapne a bum. Prislapne a bum. Pak ma dve moznosti. Bud si ten podolek bude furt prislapavat nebo si toho bouchani do hlavy a valeni se po zemi nebude vsimat.

Jeste nevim ktera varianta je lepsi. Napadlo me ze si muzu taky ty ksandy nebo co si to furt prislapavam vytahnout nahoru. Ale zatim nevim jak. At delam co delam furt neco ze me nekde visi. a překáží mit to.

To ale neni stižnost. Naopak. Je to chlubírna ze jsem hrdy vlastnik.