Červen 2010

MOje potize

25. června 2010 v 21:46
Vzdycky kdyz se mi nedari, kdyz nevidm vychodisko a nevim kudy kam tak me prepadnou pocity viny. TAk jako dneska treba. Klukovi se nezadarilo ve skole a ja se malem zhroutila v hluboke depresi. S pocitem zlyhani.

Ted mi nekdo napsal, ze jsem obeti manipulace. Proto ty pocity neschopnosti a viny. A odpovednosti. Ze se nemam nechat. A tak tomu neznamemu dekuji. Urcite to tak nejak je.

Kdyz se odted octnu ve stavu hluboke viny s pocity zlyhani tak vim ze jsem pod vlivem manipulace. Staci se parkrat nadechnout a vydechnout. Pohovorit s prateli. Upect si par spekacku. ZAsmat se nekolika vtipum. A je opet vsecko v poradku.  Vina mizi v propadlisti dne. Tak at tam zustane.

Ale kdyz se vrati tak uz vim o co jde. Manipuluju se sama. Neni to moje vina ze se klukovi ve skole nezadarilo. A i kdyby to moje vina byla tak se z toho nepotento.

Jsem prece bojovnik.

Svazana a zaroven nesvazana

11. června 2010 v 18:04
Clovek (ja) ma urcitou predstavu o svobode. Co vsecko by mohl delat (a nedela). Kam vsude by mohl jit (a nejde) Co vsechno by mohl prozit (a neprozije) Prisla jsem na to, ze je to uplne normalni. nase (moje) instinky nas (me) vedou k tomu abychom na jedne strane  zkusili cokoliv je mozne a na druhe strane nas nabadaji  k opatrnosti. A tak je to porad zvlastni chuze na hrane. Tanec na spicce noze. Tady jeste ano a tady uz ne. Tady jeste ano a tady uz vubec ne. A to co vubec ne tak aspon trochu.

TAkhle jsem to prozivala dlouho predlouho. Strkala rypacek a zakousela. Jake je tohle a jake tamto. A muj posledni syn prichazi do puberty a s nim prichazeji vzpominky. Na to jake to bylo kdysi vzrusujici. to ziti. a zaroven tajemne.

Ted mam pocit jakobych znala "vsechno". Uvnitr zvlastne klidna. Vyrovnana. Vzruseni po mne klouze. Prichazi a opet odchazi. Nezustava. S laskou se divam na toho nejmensiho.  I s vdecnosti.

Diky mym detem jsem poznala nejen to nadoraz vzrusujici ale i to klidne laskyplne. Z kazdeho rozku trosku.

Citila jsem se kdysi svazana vztahem. Abych postupne prisla na to ze se svazuju sama sebe. Ze se omezuju. Ze svazana nejsem. Nebo si to jen namlouvam? nelaka me to nikam jinam. A tak premyslim kolik je v tom pohodlnosti. Ze doma je proste doma.  Je to spatne? nebo dobre? nebo je to nijak? Kolik je v tom pripoutanosti?

To se pozna. Zivot bezi porad dal. Resim svoje vlastni pripoutanosti. K lidem ktere mam rada. K domu. K praci. Ke konickum. K pratelum. Ale i ke svemu pohodli.

Co je pripoutanost? Je to lpeni. Neschopnost se pustit. Vse je Jedno a jen forma se meni. Kdyz je clovek pripoutan tak ma zakalenou mysl.  A ma problem.  Ktery si vytvoril sam. Vlastni pripoutanosti.

Cim vic vztahu tim vic lpeni. Cetla jsem diskusi u Lisky. TAky mam rada svoje zamestnani. Jsem k nemu pripoutana. Mam rada lidi v me praci, kolegy i kolegyne i sefa. Presto jsem presvedcena ze pujdu dal kdyz bude potreba. A oblibim si nove kolegy a kolegyne a nove sefy. Zaujmu novou formu a novy tvar. Takovy jaky bude zrovna potreba. A opet. A opet. Propluvam zivotem s mnohem vetsi lehkosti nez driv.

Urcite veci jsou uzavreny. Deti. Manzel. Rodice. To snad nejsou vzahy to je stav byti. Deti zustanou mymi detmi naveky (teda v tomto zivote), rodice rodici a muz muzem. Neni treba to resit jako pripoutanost. Proste to je. Az umru tak to nebude.

Asi si je kazdy sam sobe terapeutem. Sam sebe leci a uzdravuje. A sam sebe smiruje se sebou. Az se uplne smiri sam se sebou tak zmizi. Bude se vznaset svetem jakoby nebyl.

Nebude sam sobe prekazkou, otrokarem a svym vlastnim otrokem. Nebude nutne sam sebe strkat do klece a omezovat se.  Nebude nic co by bylo treba omezit. Nasilim.