Březen 2010

Po dovolene

30. března 2010 v 22:26
ZAzitky byly. Jeste je musim nejak prezvykat a sama pro sebe zpracovat.

Zjistila jsem ze ackoliv nechci (rozum mi rika ze je to blbost) skatulkuji. Opet jsem si potvrdila ze se z Francouzu osypavam. Ja vim, ze to nelze tak jednoduse rict, kdyz jich znam jen nekolik.

A urcite jsou i normalni obycejni prumerni nestresujici. Ale zatim vsichni ktere jsem poznala si byli podobni. I ti nejmilejsi z nejmilejsich. Vztahovacni, neuroticti s kontrolnimi tiky zda vse maji na urovni.  Zabedneni ve svych predstavach o vlastni nadrazenosti.

Jsou z toho predstirani a predvadeni tak vystresovani, ze trpi neurozou a ruznymi poruchami.

Spala jsem v pokoji obklopena stovkami neuveritelnych nesmyslu ktere nikdo nepotrebuje.  A poprve v zivote jsem se vydesila ze bych v necem takovem musela zustat.

Jasne ze chvilu se to vydrzet da. Ale porad jsem mela nutkani udelat nejakou nepredlozenost. Dokonce jsem chvilami i vydavala zvireci zvuky. Abych uvolnila atmosferu.

Jasne ze jsou i pozitiva. BYla jsem v galerii moderniho umeni a vylezla jsem jak spraskany pes. TAk jak bylo zamerem. Skovana a zmatena. Umeni ma burcovat a provokovat. TAk tohle provokovalo. Bohuzel tam bylo vic panoptickeho perosnalu nez navstevniku. Ale drsny. Fakt hodne drsny. Na moderni umeni moc Francouzu nechodi.

Francouz jde do kabaretu. A tak jsem musela absolvovat kabaret. Poprve a pevne verim ze naposledy. Tohle neni zabava pro me. A to ani vzdalene.

Potrebovala jsem tuhle lekci. Abych se tesila domu. Abych se tesila na svuj klidny prumerny a obycejny zivot. Na svuj klid. Obycejnou domaci kocku. Obed bez obrich umelych diamantu a sloziteho prostirani. Ufff, uleva. Uleva.

Jsem rada ze ziju zde. Ze nic nemusim. Ze jen muzu. Kdyz chcu. A kdyz nechcu tak na to vsecko.... muzu. Diky za ty dary.

Potrebovala jsem dovolenou

21. března 2010 v 18:32
Nedarilo se mi. Ne ze by se proti me osud nejak spikl, vubec ne. Spise jsem mela pocit ze jsem uplne neschopna a ze na co sahnu pokazim. A celkove jsem nemozna se svoji pravdomluvnosti a primocarou otevrenosti. Naivka. Primitivni blbka. A jeste hodna k tomu.

Prichazi to plizive. Clovek zacne mit vycitky. Ze je to jeho vina kdyz neco nevyjde. Kdyby rekl to a tam to, nebo udelal tohle tak by se veci vyvijely jinak. Ale on to neudelal protoze nechtel. Protoze nemel chut a naladu. Je mu to protivne.

A tak dela a rika co si mysli a tvari se primerene svym vnitrnim prozitkum. Svet se mu odrazi v obliceji. Porad. Ono to vypada zvenci jako hrozna sranda ale najednou prijde moment kdy si clovek pripada jako debil v panoptiku. A jeste nevdecny.

Az dojde k momentu kdyz se mu zacne zdat o jeho vlastni vine. Ze neco nestihl, neudelal, ze tohle nemuze a ze to nema spravne. Ze na to sere a zaroven ne. Ze si to jen namlouva ze na to sere. Ze mu je to jedno. Zjisti skrzeva sve sny ze je vlastne uplny mekejs. Vymekly. Ze si myslel jak to vsecko bere s nadhledem, ale nebere. Stvou ho vlastni omyly a nakonec ho stvou i lide kteri s nim vybehnou zepredu i zezadu. Opakovane. A on slabne a slabne a citi to. Jak mu je to lito. Zblbne.

To je nejlepsi doba vzit si dovolenou. Nechat rozesranou podrbanou praci, rozdelit ukoly a zmizet. Vsak ono to ma nozicky a nejak se to utrepe samo.

A tak se vracim z dovolene plna energie a nadeje. Ze ted to bude jinaci. Ze sve prohry prijmu s usmevem, nadhledem a prirozenou dustojnosti.

Proc ne. Nejede vubec o nic. Nektere veci jsou fakt nedulezite. Alespon takhle jsem to vzdycky brala. Nebo nejsou?

O jeeee, jen nevyhoret. A hlavne se nepotento. I kdyz se nedari. Hlavne ze jsme zdravi a ze nam chutna.

Neco napis

9. března 2010 v 20:52
Neco teda napisu. Tak nejak jsem opet v dost velkem presu. nevim zda vlastni vinou. Ale urcite. jake si to clovek udela, takove to ma. TAkze neskuhram.

Ale chtela bych povypravet pribeh ktery se stal memu nejmensimu klukovi.

Ma kamarada P. Uz celkem dlouho. Vlastne od doby jak prisel do skoly. Jdou spolu do mesta, obcas neco podniknou.

Ten jeho kamard to nema vubec lehke. Vetsinou se potlouka sam po sidlisti. Nema moc pratel. Vlastne jen toho mojeho kluka. Na tatinka si nepamatuje, pry umrel. A maminka ho opustila jeste kdyz byl maly. Tak kolem sesti let. Od te doby ji nevidel. Sel do domova, pak k babicce kterou nema rad a nakonec skoncil u tety, ktera si ho vzala k sobe. Bydli ve stisnenych podminkach.

Teta se strycem maji jeste dve pubertalni deti a starosti nad hlavu. A tak se P. protlouka jak umi. U nas byl celkem casto. Predcasne vyspely, smutne oci, raubir. Nekolikrat ho vyslychala policie. Neco rozbil. Muj nejmensi mu pujcil penize a pak se divil ze mu je nevratil. Rikam mu: Jak Ti je muze vratit kdyz zadne penize nema? TAk mu je pak vracel postupne po dvacetikorune a obcas.

Kdyz sla decka na lyzarsky zajezd, tak se prisel rozloucit k autobusu. nejel s ostatnimi. Nedostal penize na zaplaceni zajezdu. S manzelem jsme se na sebe podivali a napadlo nas jedine. Zaplatili bychom. Ale nevedeli jsme. Divny sviravy pocit kolem zaludku. Stud. I ze jsme nevedeli.

Nedavno prisel nejmensi kluk, zda muze P u nas spat. Jasne ze muze. Kluci se bavili cely vecer, nedelali neporadek, hrali spolu na pocitaci.

ZA dva dny zvoni u nas spoluzak V. s vyvalenym pohledem a vola: Pojd rychle se mnou, neco Ti reknu. P. ma novou MP3. Pry ju proda. No jasne, neni jeho. Vzal si ji tajne u nas.

Vysledek je takovy, ze muj syn to moc oplakal a s P. se ted nikdo nebavi.

Opet ten divny sviravy pocit. Je mi toho kluka hrozne lito. Nema vubec nic, nema rodice, nikoho kdo by ho mel rad, nema ani poradne boty, zlomene bryle, pak ztracene a pak zadne.

Chapu ze tu MP3 vzal a rozumim mu. TAkova blbost. Presto trpytive lakava.

Vyobcovan a sam se bude opet potloukat po ulici . Najde si partu. Bez lasky. Je mi ho lito. A nemuzu s tim nic udelat. Jen to vedet.