Únor 2010

kdyz neco nejde

24. února 2010 v 21:54
Mam nutkani se ucit veci ktere mi nejdou a ktere neumim. Treba bubnovani. Jsem na rytmus uplne jelito. Uz jako decko jsem s tim mela problem. Nalezt rytmus a udrzet ho. Jako tezky idividualista a samorost jsem se neumela prizpusobit. Hrala jsem v souboru nic moc. Druhe housle. A taky jsem zpivala druhy hlas a ztracela se. Kolektivni hry byly absolutni horor. No skoda slov. Mela jsem ve skupine problemy.

Ted chodim bubnovat. Protoze me laka udrzet rytmus s dalsimi 25 lidmi. Je to trochu pakarna ale presto pruchozi. Bubnujeme vkuse pres dve a pul hodiny. To je poradny zahul.

Napadlo me ze spousta lidi se venuje vecem, ktere jim jdou dobre. Dokonce si je kolikrat vyberou jako povolani. Az je vypilujou k mistrovstvi. Nedelaji veci ktere neumi.

Mam to naopak. Mozna je to tim ze toho umim moc malo a tak je pro me temer vsecko nove a nezname. Nebavi me opakovat stejne veci. A uz vubec ne takove ktere mi jdou. Furt si vymyslim neco noveho. Cim vetsi nesmysl tim lip.

Bubnovat ve skupine je pro me neco uplne vyjimecneho. Musim se prizpusobit. Bez toho to nejde. Musim splynout s ostatnimi. Delat presne to co oni. Soucasne. Je to neuveritelne tezke. Ale jde mi to porad lip. Jsem presvedcena ze ma smysl delat veci ktere neumim. TAk dlouho az se je naucim. A pak muzu zkouset neco dalsiho. A nevadi mi ze se mi doma smejou.

Rada zkousim nove veci. Nepotrebuju ani tak neco noveho videt nebo se dozvedet. Potrebuji neco noveho zkouset. I kdybych si to mela vymyslet.

Kultura

14. února 2010 v 19:57
V posledni dobe jsem byla na kulture. Krome Avatara jsem videla film Imaginarium dr. Parnasse

Sla jsem na film, protoze jsme predtim sli i do cukrarny a celkove jsem byla zvedava co to muze byt za fantazii.
Rada bych slysela nazor nekoho jineho na tento film, jelikoz memu muzi se moc nelibil.

Me naopak ano. Rekla bych ze me uplne ohromil a ja byla zavalena spustou symbolu a jinotaju, ktere jsem ihned na miste zkousela rozlousknout. Nektere mi byly jasne hned a nektere az postupne. Jeste cestou domu jsem byla plna dojmu :o)) Pak jsem si lehla na gauc jakoze se budu divat na televizi a usnula jsem jako spalek.

TAkhle me dlouho zadny film nevyridil. Byl dobry.

Vzpominky

9. února 2010 v 20:51
Co si pamatuju, tak moje kamaradky byly celkem pohledne rozumne devcata. Obdivovala jsem je. Sama jsem si pripadala takova nejaka nedomrle nedospela. TAk jsem si to kompenzovala takhle.

Tyto hezke kamaradky byly vsecky uplne prirozenen hezke. ZAdna z nich nebyla takova ta barbina panenka fiflena. Byly hezke at rano vstaly z postele nebo se namazaly na vecirku. S barbinami jsem si nikdy nerozumela. Desily me. Bala jsem se jich. Sla jsem jim z cesty.

Byly doby kdy jsem nosila vysoke boty na platforme z barexu. Dovezla jsem si je z DDR. No chodilo se v nich hrozne a mela jsem v nich uplne zmackane prsty. Jako kladivka. Taky jsem se v tech botach nekolikrat natahla. Treba kdyz jsem bezela na autobus. A taky jsem nosila takove legracni oblecky z frote latky. Usila mi je maminka. Kalhoty bokovky do zvonu a k tomu podprsenecku jako vrchni dil. Na ocich jsem mela stribrne stiny, a na vlasech trvalou. Vlasy nabarvene na blond. Vsem jsem tvrdila ze jsou to moje vlastni. I ucitelce cestiny ktera se me na to pred vsemi zeptala. Lhala jsem. Mela jsem takovy ten uplne nevinny detsky kukuc, z ktereho kazdy poznal ze jsem pitome nezkusene ptace ktere zrovna vypadlo hnizda. Vylekane, vydesene a strnule jako prkno.

Mam par fotek z ty doby. Nemuzu se dokonce ani sama sobe smat. Spise mi je do place. Jen ty smutne oci prozrazuji jak jsem se trapila za temi zmalovanymi stribrnymi kukadly. Ze nejsem dost dobra. Ze se mi vsichni smeji. Vsichni kluci. Protoze jsem hubena, nemam prsa a neumim dat dohromady souvislou vetu. NIkdo me nebude chtit. Nikdy.

NIkdy, nikdy, nikdy bych tohle nechtela zazit znovu. At ve flanelove kosili a riflich, ale i nastrojena s trvalou na hlave, nebo i v plesovych satech jako maturantka. Hruza, hruza, hruza a utrpeni. Pokud je tohle karma tak jsem si ji vyzrala do dna. A vse co prijde pak muze byt jen lepsi.

Az ted se dokazu rozplakat, kdyz si vzpomenu na tu sesnerovanou chudinku ktera si neumela poradit s zivotem jinak nez ze predstirala ze si vlastne poradit umi. Ze to vsecko zvlada levou zadni s prstem v nose. S prehledem. Ze nic a nikoho nepotrebuje. Ze je dospela. Ze muze vsecko.

Jaka byla alternativa??? Zadna. Zadna alternativa siroko daleko. Zadna jina alternativa nebyla.

Ted vchazeji do zivota moje deti. A ja se modlim denne at to preziji ve zdravi dusevnem i telesnem. Neni nic horsiho. Nic tezsiho. Nez mladi. Alespon v mych ocich.

Starnouci zivotem omlacena zenska to ma jednoduche. Nic neceka . Na nic neceka . Vlastne to uz ma za sebou. Kraci pohodlne z kopce. Zatim mirneho. Jde si v poklidu a zpiva si. Proc ne.

o pretvarce

7. února 2010 v 18:44
Nedavno jsme byli v divadle na Duskovem predstaveni Ctyri dohody. Moc se mi libilo. Smala jsem se az mi slzy tekly. HLuboce jsem souznela s tim co Dusek rikal a byla jsem rada ze to rika. Vedle me sedel muj muz a smal se taky. Az mu tekly slzy. A ja byla tak rada ze se smeje. Ze se mu to libi. Ze se mu libi co Dusek rika. Protoze me se to libilo taky.

Dusek predvadel jak ucime male deti lhat. Jak je ucime predstirat. A jak nam to vsem prijde normalni. Jak je ochocujeme. Domestikujeme. Jak je tim pripravujeme o schopnost prozivat stesti.

Casem nam to prijde normalni, ani nas nenapadne ze bychom treba predstirat nemuseli. Ze bychom treba mohli rikat to co si fakt myslime. Ja vedla moje decka vzdycky k odvaze, aby se nebaly byt otevrene a uprimne. Ony mi to sice obcas vyctou, pry jsou za blby. Ze jsem je nenaucila predstirat a lhat. Ale myslim ze jsou spokojene. I s timto handicapem. Myslim ze si umi poradit.

A ten nejmensi je na tom podobne. Jeho vnitrni zivot se mu zrcadli v obliceji i ve slovech. Neumi se pretvarovat i kdyby chtel. Kdy se to clovek nauci? Tem zvorilostnim falesnym obezlickam?Floskulim z kterych se mu chce blit? Az se mu chce blit samemu ze sebe...

Kdysi jsem to taky delala. Nez jsem zjistila ze me to nici. Ze mi to bere radost ze zivota. Ze me to omezuje. Ze s tim musim okamzite prestat. A prestala jsem. Jsou to vyjimky kdy predstiram zdvorilost. Zejmena u mych rodicu, kteri si mysli ze je to norma. Ze to tak musi byt. Ze to je znamkou slusneho vychovani. NO nevim. Me to vadi.

Ted si myslim, ze soulad mezi tim co si myslim a tim co rikam je nutnym predpokladem psychickeho i fyzickeho zdravi. Byla jsem kdysi vychovana k pretvarce (ochocena a domestikovana) protoze jsem si myslela ze se to tak musi.

Nemusi. Fakt se to nemusi. Teda pokud nejsem obchodnik. Kdyz je clovek obchodnik a pak musi neco prodavat. pak se musi pretvarovat. Nastesti obchodnik nejsem a takse fakt pretvarovat nemusim.

Jsem moc stastna ze nejsem obchodnik. Ze se nemusim prodavat. Za slusnou a zdvorilou.