Říjen 2009

Zacina byt se mnou nuda

25. října 2009 v 18:16
A jak to vypada, bude tento stav pokracovat.

Napada me pribeh ktery jsem cetla v Magazinu dnes v clanku o padesatnicich. Jde Otakar Brezina pravidelnym dustojnym krokem po nabrezi Vltavy a najednou mu nekdo rika: Podivejte vzducholod! A Brezina aniz by odlepil oko od zeme rika: Umim si predstavit.

Tyhle tendence pocituju i ja. Vsechno znam, vsechno vim, vsude jsem byla. Jsem na zabiti.

Kurna, v zivote musime resit spoustu problemu, rozhodovat se, jit urcitym smerem. Zoufale se snazime o to nase male preziti. A pak na druhe strane se utapime v podruznostech, kokotinach.

Svet se toci porad dal a ja se vrham opet s plnym nasazeni do viru zivota. Plavu co mi sily staci a rikam si ze doplavu dokud to pujde. Teprve pak vylezu na breh. A kdyz tak clovek plave co mu sily staci tak je s nim vlastne nuda. Protoze se pleska v ty vode, macha rukama a nema cas rozdavat dobre rady. Ani neni zabavny. Je rad ze se drzi nad vodou a ze postupuje po proudu.

Taky jsem zjistila, ze pujdu za 9 let do duchodu. No to je teda sila. Mam jeste devet let, abych si uzila kariery. Neni to moc douho. Je to vlastne jen chvilka. Maly kousek zivota.

Prace je asi normalni

12. října 2009 v 22:36
Ze pracovat vlastne vubec neni potreba jsem poprve zjistila na blogu. Blogy a blogeri maji na me uzasne osvicensky vliv. vsecko je mozne. a vsecko je nemozne. cokoliv je spravne tak anebo naopak. Vsecko co jsem kdy udelala, zazila, si myslela ci citila se mi podarilo diky tehle nekonecne obrovske siti ruznych osudu zpochybnit.

A to je dobre. Vlastne je to moje zachrana. Vystoupit ze zavedeneho mysleni, podivat se na veci jinak. Ziskat zpetnou vazbu a podivat se jak a co vari jini.

Protoze vsecko muze byt. A nic nemusi byt.

A z toho pocitu postupne a po malych kruckach vyrusta poznani. Uvolneni zevnitr. Uleva.

Uvolneni zevnitr prinasi taky uvolneni myslenek. A tak se ucim je opet svazovat. Jako paprsek je svazat a zamerit. Tam kam se divam. Citim se u toho velice dobre a uvolnene. Rekla bych i stastne. Pokud jsem schopna stesti definovat.

Vcera jsem byla nakupovat. V hlubokem soustredeni s nadsenim nakupuju potraviny. Pristoupim k regalu a hned citim jak potravina lezi na prkynku a kraji se. Jak se dela. A protoze nemeli mliko tak jsem sla jeste do jineho obchodu a tam opet prochazela ve zvlastnim stavu vytrzeni regaly plne jidla a v hlave me vyskakovaly obrazy chutnych delajicich se jidel. Nakonec jsem v povznesenem stavu koupila cerstve kureci rizky ze stehen, ktere jsem pripravila ve smetanove omacce s nivou. Jako prilohu ryzi a zeleninu z cibule, lilku, oloupanych rajcat.
Domu jsem prijela ve stavu lehkeho opojeni. MOzna z teseni jak krasne si zavarim.

To jsou chvile kdy se vznasim v nebi. Rikam si, kam bych bezela, co bych hledala kdyz muzu zajit rano do supermarketu a uplne se vyzit. To uvolneni! nadhera.

Dnes jsem podobne stavy zazivala v praci. Prace alias zamestnani je cinnost kde mam dost velke pochybnosti o smyslu a potrebnosti toho co delam. Cely zivot jsem delala ruzne prace. Delala jsem rada. I kdyz to byla uplna blbost. Treba u pasu nebo jako uklizecka. Pokazde jsem si tu praci vychutnavala. Vzivala jsem se do ty postavy ktera pracovala. Stavala jsem se ji. Stavala jsem se nekym uplne novym. Uklizejici pani, hlidajicici, neco nosici, premyslejici, stavejici. Pokazde neko jiny.

Blog tohle vsecko zpochybnil. Tolik lidi kteri se venuji umeni, hudbe, literature i vede. Nedokazu s tim drzet krok. nejsem schopna. jsem nekde uplne jinde. V jinem svete. S jinymi zajmy.
netouzim psat basne a ani to neumim, ani malovat a dokonce ani hrat na hudebni nastroj. neumim psat a v posledni dobe se mi zda ze aniporadne cist. netouzim poslouchat muziku ani se divat na film v kine a vubec ne jit na divadelni predstaveni, ani se znamymi herci, netouzim po velkych vecircich. netouzim ani po slave a ani po uznani. netouzim po penezich a ani po ruznych vecech. A dokonce zjistuji ze nechci cestovat. A ani nechci sportovat. TAk nejak posedavam doma a citim se fajn. Obcas si zacvicim, ale to jen z duvodu potreby. Jako kdyz se kocka protahuje aby si udrzela drapky funkcni. Tak ja si protahuju telo aby zustalo pruzne a vse fungovalo jak fungovat ma. nasloucham svemu dechu a tepu srdce. a libi se mi jak zni.

Taky kazdou chvili pochybuju zda je prace dobra nebo ne. Zda se mam snazit nebo nesnazit. Zda se hnat a bojovat za ty "svoje". Moje prace je jeden obrovsky prespolni beh. Velky stres a zadne uznani. Presto jsem dnes v praci pocitila opet podobne stavy klidu a harmonie jako pri nakupu potravin v supermarketu. Uvolneni. Ze jsem tam spravne. V tom blazinci. Ze dokud jsem schopna v blazinci existovat a prezit, tak je tam moje misto. Ze kdyz to umim tak to mam delat.

Nejsem obchodnik. NIkdy me nezajimalo co za to. Zda je neco vyhodne. Zda se to vyplati. A mozna v tom je tajemstvi osobniho stesti. Neptat se po vyhodnosti. Staci delat veci rad a neptat se dal.

Postupne se po malych kruckach dostavam do stavu kdy to co zrovna delam, delam rada. Tak jak jsem si vzdycky prala. Delat to co je potreba a zaroven to delat rad. Me davne touhy se postupne vyplnuji. Snad to tak zustane. Cely zivot si preju delat veci s radosti. Neslo to. Obcas jsem propadala beznadeji. Ted zacinam chapat ze to muze byt cokoliv. Cokoliv muzu delat. S radosti.

A clovek najednou stiha uplne vsecko.

Prazdna postel versus ja muzu co chcu

5. října 2009 v 18:11
Ano, i tohle tema patri k tem mym vecnym tematum.

Co je lepsi.

Vzdat se vlastni svobody a odevzdat ji ve jmenu stabilniho vztahu?

Anebo byt volny kazdy okamih a neresit koho si do ty svy postele na dnesni noc privedu? Kam pujdu na vikend? Kdy budu spat a bdit?

Vecne dilema. Kdysi jsem to mela jednodussi. Proste byt s nekym patrilo tak nejak k standardnim vzorcum souziti. Najit si nekoho a zustat s nim. I za cenu ustupku. I za cenu vzajemnych obeti. I za cenu zamrizovaneho vyhledu na horizont. Vzajemne zamrizovaneho.

Ale ted je to jinak. Ted jsu normy rozbite. Spolecensky tlak zmizel. Kazdy si muze usporadat zivot jak chce. Mit vedle sebe koho chce.

Zit sam. Rozhodovat sam. SAm sobe se zodpovidat. Neni to lehke ale je to uzasne svobodne. Povznasejici. Zni to dobre.

Zvire ktere poznalo vyhody domaci pece ale nechce vybehnout do divociny. Vyckava. Je opatrne. Je mu dobre doma. I kdyz se musi nechat obcas pohladit. Je v bezpeci.

jsem proti telesnym trestum

3. října 2009 v 19:21
A mam na to duvody. Taky jsem kdysi placla decko. Ale bylo to naprosto z duvodu vlastniho zlyhani a nezvladnuti situace. Treba kdyz kluk v prvni tride neprisel domu a sel s kamaradem nekam do lesa. Myslela jsem ze to nepreziju hruzou a hned jak jsem ho uvidela tak jsem bezela k nemu a naplacala jsem mu se slzami hruzy v ocich pres zada a pres zadek. Pamatuje si to dodnes.

Dostal jeste jednou. Asi v pate tride. Chytl hystericky zachvat pri uceni zemepisu. Taky jsem to nevydrzela.

V obou pripadech jsem jednala v emocionalnim pretlaku. V zoufalstvi. A tim dokladuju, ze i kdyz jsem proti telesnym trestum presto jsem decko dvakrat uhodila.

Nedavno prisel za mnou a rika mi. Jine maminky svoje deti biji. Proc me nebijes ty?

Protoze nechci.

Nechci svoje dite bit. A urcite ho nebudu bit umyslne. Muze se stat ze me vytoci do bela a skocim po nem jako hladovy tigr. Ale to nebude umysl. Nebude to trest. Proste jsem jen clovek. I kdyz mam celkem stabilni a odolnou psychiku.

Ctu dobrou knihu

3. října 2009 v 18:49
Ctu knihu Knihu Osho O zivote a smrti. Jsem asi v pulce. Ale uz ted muzu rict, ze je to moje krevni skupina. Jakobych cetla sama v sobe.

Dava odpovedi ktere jsou i moje odpovedi. Pise cemu rozumim. Prekvapuje me to.

Jednu vec zatim nechapu. Treba mi to nekdo vysvetli.

Jednou pise ze je spravne byt pozorovatelem. Sveho tela i mysli.

A pak pise ze je spravne byt tim co zrovna pozorujeme.

Jak rikam. Rozpor. Mozna to tak ma byt.