Září 2009

Koupila jsem si knihu

29. září 2009 v 20:08
V posledni dobe se zhustuji moje vnitrni uvahy o smrti. Od momentu kdy jsem pochopila ze jsem smrtelna o smrti premyslim. Zustava spousta otazek. Kdyz je kazdy clovek smrtelny, co pretrvava? Co je pomijive a co je vecne? Jak opustit pomijive a jak zachytit vecne?

V hodinach fyziky jsem se jiz na zakladce dozvedela, ze svet je uplne jiny nez jak ho vnimame smysly. Ze zijeme v iluzi. Od te doby jsem vedela ze svet kolem me je spise "jako" nez "doopravdy". A hledala to doopravdy.

Ono se to zda byti zcela posetile, vzdyt nabozenstvi nam nabizi tolik ruznych navodu. Tolik pestrosti v predstavach! Nic z toho nebylo pro me. Prochazela jsem zivotem hledajici a zaroven nabozenstvim nedotcena.

Az ted. Pritomnost smrti stale vedle me jako verna pruvodkyne. Temer denne nasloucham trpelive svym rodicum. Kazdy z nich se se smrti vyrovanava jinak. Kazdy z nich jde svoji cestou.

Smrt je nas verny pruvodce. Vsichni zemreme. Proc si myslime ze pozdeji zemrit je lepsi? Asi proto ze se smrti bojime. Ze se s ni nedokazeme vyrovnat. A pritom je to absurdni. Kdyz umrit musime tak jako tak, tak je prece jedno kdy. Dulezite je jak. Jak to prozijeme.

Vedomi smrti prinasi sebou potrebu viry. Ten kdo vi ze umre, ten kdo to vnima v plne intenzite sveho vedomi, ten je i verici. Lide kteri prezili svoji smrt jsou smireni. Vedi. Vedi co na ne jednou ceka. Taky bych chtela byt takhle smirena. Ted hned. Ale tyto veci nelze uspechat. Jako male decko jsem se topila, citila jsem vodu ve svych plicich, zvlastni pocit usinani. A najednou jen kasel. Je to tak davno. Ale ten zvlastni pocit si pamatuju.

Moje maminka ma nemocne srdce. Hodne o nem povida. A casto ma pocit ze umira. Stejne jako predevcirem. Povidame si o smrti. Ze smrt si ji nevezme dokud nebude pripravena.

Moje kamaradka esotericka ji nosi ruzne knihy o dusi. A reirkarnaci. Ale tyto knihy maminku neoslovuji. Neveri tomu. Povazuje to jen za utechu.

Dnes jsem sla kolem knihkupectvi a vesla dovnitr. Neco jsem hledala a nevedela co. Nekupuji knihy. A pak jsem ji uvidela. Knihu Osho O zivote a smrti. Nejdriv si ji prectu ja. A pak ji dam cist mamince. Abychom si mely o cem povidat.

TAtinek si nepotrebuje povidat o smrti. Byl v komatu nekolik tydnu. Kdyz se na me podiva tak vim ze vi. Az smrt pro nej prijde bude pripraven.

Jeste musim pripravit sebe. Verim ze mi ta kniha pomuze.

Velke zmeny

26. září 2009 v 19:58
Mozna u nas nastanou zmeny. TAkove zamichani vareckou do poklidnych vod bezneho stereotypu. Chystam se na ne delsi dobu. Na ty zmeny.

Jinak bezi vse furt po starem. Privezli nam drevo. Obrovska hromada dreva lezi vysypana na zahrade. Behame cele dny s koleckem a skladame to na terasu. Hezky na paletu do kominku. Zasoby na zimu. Krome plynoveho topeni mame velka kachlova kamna uprostred domu. Muzu v nich topit od podzimu do jara. Prilozim rano a vecer. Super vynalez.

Chystani se na zimu. Pripomina mi to pilne vcelky, co chystaji zasoby. Aby prezily tezke casy.

Nejmensi mazanek se dostava do puberty. Lituji nas oba.

Citlivost

24. září 2009 v 22:30
Dnes jsem pocitila opet bodavou bolest vycitek svedomi. Me svedomi mi nalehave sdeluje co mam delat a jak to mam delat. Vzpiram se mu dlouha leta. Cely zivot zapasim se svym svedomim. Porad me honi jako male neposlusne telatko.

Malo pecuju o rodice. Sice jsem zavolala domu ze prijdu az zitra, ale pachut zustala. Mela bych (mohla bych) pro ne delat podstatne vic. Cas mam.

Pracuju malo a lajdacky. Venuju se hloupostem a nesoustredim se. Mohla bych udelat podstatne vic. Cas mam.

A to nejbolestnejsi. Neprojevuju dost lasky svym nejblizsim. Moje laska, pozornost a neha jim chybi. Mam lasky dost. Mohla bych ji sypat na sve nejmilejsi od rana do vecera. Objimat je. Pecovat o ne. Objimam malo. Pecuju malo. Hladim malo. Citim podivne napeti pri projevech naklonnosti.

Neco se brani.

Hnana svym cernym svedomim usedam za pocitac a schovana se ve svetle blikavych pismenek pisu nesmysly. A pak se na ne divam. Snazim se porozumet sama sobe.

Uvolnit telo a uvolnit mysl. Ucim se to. Uvolnene telo a uvolnena mysl se nebrani.

O strachu

22. září 2009 v 18:44
Aby clovek mohl zazit neco noveho musi se pustit toho stareho. Jenze kdyz to stare se mu libi tak se ho drzi zuby nehty.

V zivote jsem se drzela zuby nehty jen svych deti. Bravala jsem sebou jen stul po moji tchyni jako upominku a sla jsem kamkoliv. Bez ohlednuti.

Smala jsem se tem co se drzeli krecovite prace, mista, pratel, konicku, rodiny.... zadny problem. Vezmu pod pazi decka a jdu.

Kdysi. Pak jsem se zacala poutat. Pripoutala jsem se k zemi kde bydlim. K rodicum ktere mam moc rada. A k praci kterou vykonavam. Najednou je pro me dulezite kde bydim, i lide kteri jsou kolem me, i prace kterou delam.

A ja si uvedomuju ze starnu. Ze se usazuju. Zarazim koreny do zeme a drzim se toho co mam. Lpim. A mam strach. Protoze odted zacnu ztracet. Nejdriv sve zdravi a silu, pak svuj rozum, postupne spotrebuji nastradane a nakonec budu vegetit jako zvire.

MOje strachy se zhmotnuji. To co bylo kdysi kdesi vzdalenou budoucnosti mi najednou dycha na zada. Strasi me stari. A rika davej si pozor!

A ja si furt pozor nedavam. Porad jeste ne. Muzu hodne ztratit. Protoze hodne mam. Kdybych to nemela tak bych se nebala. Ale ted jak starnu tak dostavam strach. Protoze vim moc dobre, ze nez umru tak prijdu uplne o vsecko. Ledaze to odevzdam driv dobrovolne.

Takove uplne malinke uvahy

21. září 2009 v 8:14
Jako ateista a neverici bych se mela teoreticky uplne jednoduse vysporadat s nejakou tou bozi uvahou. Ale opak je pravdou.

Chovam se posetile.

Ona nikam nepatri v nic neveri a presto si povida s nekym/necim

Jsem to ja? To/co s kym/cim mluvim. Na koho se obracim. Koho v sobe vnimam. Mozna jsem to ja. Ale ne zcela ja. Protoze se sama sobe do toho moc nepletu. Spise stojim v pozadi. Koho se teda ptam? Koho se ptam? A odkud mam tu zpetnou vazbu? Kdo/co mi odpovida? Komu jsem to vdecna? Ono to mluvi samo se sebou. Ja mluvim sama se sebou, ptam se sama sebe a odpovidam si sama. Dekuju sama sobe a zaroven nekomu v sobe. Beze slov. Bez vet. Bez obsahu.

Co to je? Necitim se jako blazen. Naopak, citim se fajn.

Ale jinak je vse po starem. Furt stejne. Az na malou zmenu. Jsou stale casteji chvile kdy z kone sesedam, poustim uzdu a septam mu do ucha: Bez kam te srdce tahne, jsi svobodny! Cvalej...

A pak se divam jak ten kun bezi. S radosti. Jen tak. A jdu si po sve praci.

Nectu

15. září 2009 v 16:17
Zjistila jsem ze jsem spatny ctenar. Klikla jsem na http://www.ceskatelevize.cz/program/knihamehosrdce/knihy/ a zjistila, ze z prvni dvanactky knih jsem cetla jen 6 knih a to jen tak napul. Jelikoz me nezaujaly.

TEch sest knih ktere jsem cetla:
Alchymista (ze zvedavosti), o tomto spisovateli jsem slysela pet chvalu. Prvni kniha byla myslim 12 minut o nejake prostitutce co se vypracovala, posleze jsem se dostala i k Alchymistovi a jinym kniham. Ale porad to bylo totez.

Babicka (povinna cetba), tato kniha me nenadchla.

Maly princ (nedocetla), cetla jsem Citadelu, jako mlada divka tak kolem 18-20 let. S kamaradkou jsme si zatrhaly nektere vety a pak si o nich povidaly vecer na kolejich pred spanim. O Malem princi jsem si nikdy nepovidala.

Svejk (nedocetla), cetla jsme utrzky, nektere vesele. Knihu jako takovou jsme nebyla schopna precist

Rychle sipy jako obrazovy komix, kupovala jsem si tyhle komiksy. Myslim ze vychazely tak kolem roku 1968. To mi bylo deset.

Ostatni tituly neznam. Prerostly me. Zousela jsem od BEtty mac Donald kdysi cist jednu knihu, myslim vejce a ja, ale neuspesne. Odlozila jsem ji nedoctenou.

Ale zkusim ted postupne projit knihy na dalsich mistech:

Jana Eyrova - ano. Tu knihu jsem precetla jednim dechem. Snad za jednu noc a velkeho nadseni.
Dasenka a Pejsek s kocickou - ano, jsou to knihy meho detstvi a ja je s laskou cetla dal mym detem.
Robinson Crusoe - ano, sny o dobrodruzstvi, ktere jsem snila odjakziva
Povidky z jedne a druhe kapsy - ano, tuhle knizecku jsem mela na nocnim stolku a znala ji prakticky zpameti, patrila k ni jeste Kniha Apokryfu.
Cachticka pani, Tri musketyri, Niznansky a Dumas - tak trochu povinna cetba te doby, cetla jsem vse
Tajuplny ostrov - no konecne prvni Verneovka, cetla jsem vsecky a mam je porad doma
Nesnesitelnalehkost byti - Kundera, cetla jsem nedavno. Libil se mi
Duna - supr
Na vetrne hurce - supr, velka laska, to cetla kazda dvacitka (no snad)

NO vic nez do stovky se mi nechce jit.
V prvni stovce se neumistila vubec moje oblibena Kniha dzungli. Je to kniha meho detstvi. Tep a dech divociny. Me utociste a misto kde jsem se citila doma.

Poselstvi od protinozcu, cetlajsem to v nemcine. Louskala jsem to s napetim a podobne jako u knihy dzungli se mi zdalo ze je to o me. Cetla jsem to v dobe, kdy uz jsem byla domestikovana pani v kleci. A prala jsem si takovou cestu zazit. Snila jsem, ze se mi to nekdy povede.
Anna ze zeleneho domu, - cetla jsem tuhle knihu protoze moje maminka vzdycky plakala kdyz ji cetla. Ja nevedela proc ale ted to vim.

Na a na zaver Sherlock Holmes - nenasla jsem ho tam :o)) ale detektivky jsem cetla rada.

TAk nejak spokojene

10. září 2009 v 20:02
Asi jsem spokojena. Nemam moznost vnitrniho srovnavani s jinymi vnitrkami a tak se domnivam ze jsem asi spokojena. Minuly vikend jsem byla na setkani s kamarady meho muze. Bylo to prijemne setkani, my polovicky jsme se znaly jeste ze skoly. A muzi zpivali a dojimali se. Tim zpevem. A my zeny jsme tak trochu plkaly a bavily se mezi sebou. A ja pocitila intenzivni pocit spokojenosti. TAk nejak ve smyslu: zaplatpanbu ze ziju ten svuj zivot s tim svym muzem.

A ta spokojenost trva doted. A snad i zustane. Vino zraje casem a ja nemam co bych dodavala k tomu co prozivam ted. Zda se mi, ze to co je ted, je dobre. Ze jsem vyrovnana doma i v praci. Prisna na dite, laskava na rodice, snaziva v praci a hluboce uvolnena v odpocinku.

MOje maminka to neumi. Ale ja to taky driv neumela a musim se to pracne ucit. To stridani, stale zmeny a prizpusobeni tomu co se zrovna deje.

Maminka rika: Rikam tomu dedeckovi uz mesic ze ma opravit roztrhany gauc a on furt nic. Jen sedi a nic nedela.
Deda kouka provinile pred sebe. Ve starem kozenkovem odrbanem gauci asi petkrat presivanem zeje dira. TAtinek tuhle diru nespravi.

A maminka pokracuje: TAk jsem se divala na album jak tatinek krasne psal kdysi nadpisy. A ty fotky jak umel udelat. A ty obrazky. NIc z toho nedela, on ted vubec nic neumi.

A tatinek porad kouka pred sebe tim smutnym pohledem a pak jakoby omluvne koukne na me. On se pohledem neomlouva za sebe. On se omlouva za maminku.

Rikam mamince: Ale kdyz chces kavu nebo vino, tak Ti je pokazde prinese. A usmiva se na tebe a vyjde po schodech do tretiho patra. Copak to je malo?....

...

Asi je. Byt jen sam sebou nestaci. To je prilis malo. A me se tlaci pres vsecku tu moji spokojenost slzy do oci a rikam si ze takhle nechci. Nikdy.

Nechci aby mi bylo malo ze ten vedle me je jaky je. A stejne tak se nechci dockat toho aby to jaka jsem bylo malo jemu.

jak me zuslechtovali

2. září 2009 v 21:26
Dostala jsem k padesatym narozeninam darkovy kupon do damskeho zuslechtovaciho studia. Asi v praci naznali ze to potrebuji. Hezke od nich.

Protoze zrovna jedu na setkani s byvalymi spoluzaky tak jsem se rozhodla, ze tohle zarizeni navstivim a necham se zuslechtit. Alespon ruce a nohy.

Jeste nikdy jsem nic takoveho nedelala, ale jsem osoba odvazna a vekem oslehana tak jsem si troufla. Prisla jsem do studia a rikam ze chci nechat udelat ruce a nohy. Pani se na me podiva: Gelove? Tak ty dnes s nestihate. Ehm, no tak gelove ne. No staci nejake. manikuru a pedikuru? pedikuru taky nestihate, ale muzou Vam nalakovat nehty na nohach.

No dobre,tak teda ty nehty. Prijde krasna blondyna s kyprym poprsim, koukne na me a vykrikne: Ale ona ma uzavrene sandaly s ponozkama.

Zacala jsem se cervenat. Ja si je prece sundam!

Ale to jsem jiz sedela, ruce pred sebou a nohy taky pred sebou. Jedna pani mi pilovala ruce a druha nohy. TA s nohama rika, jakou barvu? nemam tuseni. nejakou. Tk tam nejakou dala. A kvitecka taky? Kvitecka taky.

Ta s rukama furt pilovala. A pry jaky lak? Ja znam jediny. Francouzsky. Ne, to neni lak to je manikura. Aha. A tu pry nemuzu, protoze mam kazdy nehet jinak dlouhy. A jeden cely zlomeny. Aha. Takze nejaky lak. jaky? Nevim. Tenhle? Treba.

A jak mi ty nehty zacala lakovat tak jsem strnula. Bylo to absurdne hnusne. TAk jsem tam trcela s temi nalakovanymi hnusnymi nehtami a obe damy mi rikaji. Zustante takhle a nehybejte se dokud VAm to neuschne.

TAk jsem se nehybala asi 15 minut a pak me neco svedilo na hlave a ja jsem se poskrabala na hlave. a zavadila rukou o zed. dva nehty olezly. Rozhlidla jsem se zda slecna je pryc a rychle jsem si to olezle misto premazla tim hnusnym lakem. Vypadalo to pak jeste hnusneji.

Po pulhodine jsem rozhodla ze je to suche a jela domu. Celou cestu jsem smrdela jak tchor nejakym acetonem. Kluci doma zdesene koukali na me ruce a pak na me. a ja vbehla do koupelny a nasla nastesti stary odlakovac. Slava. Slezlo to komplet a nehty mi zustaly.

Uz tam nepujdu nikdy. ale ty nohy s kviteckama ujdou.