Srpen 2009

Stripky v dlani

31. srpna 2009 v 21:35
Kdyz clovek starne tak se zacne vracet zpet. K tomu co bylo kdysi. A zjisti ze ma plne ruce drobnych stripku. Vlastnich vzpominek.Ty se vynoruji z hloubky samy od sebe. Vzpominka vyskoci a najednou je zde .

Nikdy bych neverila ze se mi neco takoveho muze stat.

Jak jsem se jednou stala legendou

31. srpna 2009 v 19:38
Jako divka jsem moc rada chodila po horach. Vlastne od svych cca 15 let jsem vyrazela na prazdniny nekam ven. A tak jsem se dostala na jednu horskou chatu i se svoji kamaradkou, kde jsem stravila pres dva mesice ve vyskach kolem 2000 m nad morem. Byla jsem nadsena. Varila jsem, uklizela, obsluhovala hosty a po vecerech vychazela ven na dlouhy hreben a divala se na nebe posete hvezdami a hluboko do udoli s blikotavymi drobnymi svetlyky v dalce. Zila jsem vysoko v horach. Nekolikrat jsem sesla dolu do udoli (cca 2,5 hodin chuze) a pak vychazela nahoru s ruksakem plnym dobreho jidla, piti a ruznych veci. To byly doby, kdy na chatu vynaseli veci jeste nosici na vlastnich zadech. Slachoviti vychrtli hosi s pateri ohlou do oblouku ze staleho noseni tezkeho nakladu.

To byly doby, kdy jsem neskutecne touzila po lasce. Vecer kdyz jsem se divala na hvezdy jsem si predstavovala mladeho stihleho muze s dlouhymi havranimi vlasy, jak se ke me sklani a vasnive me liba. A pak se vedeme za ruce a jsme stastni. Proste tak nejak. Nahore na ty chate to byl samy oslehany muz. A ja mlada nevinna divka jsem byla pro ne lakavym soustem. Zkouseli to na me ruzne. Premlouvali, ukazovali ruzne obrazky, lichotili, naznacovali, narikali i vtipkovali. Kdyz se ozrali tak byli i otravni.

Pro ten pripad jsem mela krasnou finskou kudlu a tu jsem si davala vecer pod polstar. A chlapum jsem ukazovala, ze kdyz me v noci bude nejaky otravovat ze mu tu kudlu zapichnu do oka. Vsichni se smali, zejmena Palo z kuchyne ktery byl opalovac nejvetsi. Vlastne to byly moc pekne casy a vsichni muzi se ke me chovali s respektem a hezky. Na horach jsem zazila spoustu zazitku. Treba pruzkum jeskyne do ktere me spousteli na lane jelikoz jsem byla divka stihlounka a chlap se tudy neprotah. Taky me vytahovali na skalu a ja se bohuzel ukazala jako neuveritelne nemehlo. Vlastne bylo vsecko moc fajn. A bylo mi smutno kdyz jsem odchazela.

A ted k ty legende. Uz vdana jsem se vratila asi po 15 ci 20 letech na chatu. Uz tam nebyl nikdo ze starych harcovniku. A tak jsme si vykladali s novym chatarem o stare garniture. Koho znal a kdo tam byl. A pak rika, ze tam byla taky divka ktera spavala kazdou noc s dykou pod polstarem aby si uchranila svoji cest. Ze si dodnes o ni povidaji.

A ja vydechla: "To jsem byla ja".

V cajovne

29. srpna 2009 v 15:26
Vcera jsem byla poprve v cajovne. Dala jsem si oblibeny caj mate, manzel se starsim zelenou opici. A ten nejmensi cinsky s jahodovou prichuti a vanilkovm cukrem.

Lehli jsme si na podium a povidali. Vodni dymku jsme si nechali naladovat tabakem s malinami a na stridacku pokurovali. Ten nejmensi nekouril.

Polehavali jsme, pokurovali, ochutnavali jeden druhemu z jeho kalisku. Pak jsme sli k nasim a ja cely vecer poslouchala tatinka co vsechno prozil jeho tatinek v zajeti v Rusku. Ja kho prodali az do Uzbekistanu a on odsud sel domu pesky. A kdo vsecko memu tatinkovi pomohl aby prezil i se svjimi sourozenci a dokonce i dostudoval. Sice jsem to slysela mnohokrat ale ted to bylo jinaci. Tatinek mi rekl i veci o kterych nemluvil nikdy. Bylo to zajimave.

Vecer jsme si rekli ze nahore na pude bychom si takovou cajovnu mohli zridit. Polstare, koberce, ruzne predmety, vodni dymka. Relaxace. Uvolneni.

A pak se mi zdal zvlastni sen. Potrebovala jsem jit na nadrazi na zachod. Curat. A vsecky zachody byly preplnene (zdava se mi cato ze musim jit na zachod, ze ho hledam a ze curam) a ja uvidela ze pansky zachod je volnejsi. Byly tam pouze tri zeny. Jedna se pokousela platit ale hajzlbaba jeji penize nechtela. Ja sla dal bez zaplaceni. Vycurala jsem se a v ten moment vsichni lide zmizeli. Vysla jsem s nejmensim ven na peron a tam potkala muze.

Uz vim co hledam. Ted verim ze to najdu.

Citat M.Gandhi

27. srpna 2009 v 16:31
Ja na ty citaty moc nejsu ale tento me zrovna zaujal. je uvedeny v moji ucebnici jogy.

"Vzdycky jsem si myslel ze pouze ten kdo je schopen se podivat na vlastne chyby pres zvetsovaci sklo a na chyby druheho pres sklo, ktere zmensuje, muze dojit k relativne spravedlivemu usudku."

ovsem nasla jsem i tento drsny citat:
" ti, kteri odkladaji sebepoznani do posledni faze zivota, nedospeji k nemu, nybrz k starobe, ktera se rovna druhemu ale zalostnemu detstvi a jsou teto zemi bremenem."

Pracujete radi?

25. srpna 2009 v 22:23
Zjistila jsem ze dnesni spolecnost lenivi. Uplne nejlenivejsi jsou decka tesne pred pubertou. Ty by nejradeji jen lezely s otevrenou pusou a nechaly si do nich strkat pecene holuby.

Pak jak rostou tak obcas kmitnou . Treba do hospody, na rande a tak.

Pak se trochu zahybou i v dospelosti. ale fakt jen kdyz musi. Nejaka extra radost z pohybu to neni. jakoze: supr, to jsem si dnes zapracoval. Vetsinou se u prace tvari hrozne nasrane. Jakoze trpi.

A jak se blizi duchod tak se stane zazrak! Pociti treba vterinu radosti z prace.

NO a to furt postupuje dal. Rano dedek s babkou vstanou a tesi se jak si zapracujou!!!! sice to zni absurdne ale je to tak.

Treba me to potka taky.

Ze se jednou rano vzbudim a budu mit chut pracovat. Ze se toho doziju.

Znovu o pohrbech a smrti

24. srpna 2009 v 19:26
Tak jsme sedeli s prateli u vina a rozebirali jak a kam se teda nechame pohrbit. A jestli jsme to vsem rekli aby vedeli co a jak.

Moji rodice maji jiz hrobecek (na urnu) davno pronajaty i se zlatym napisem a ted po deseti letech si musi pronajem prodlouzit. Vlastne je to mile. Jsou furt zde a tesi se plnemu zdravi.

Kamarad ac neverici se chce nechat pohrbit v kostele a jeste ulozit do rodinne hrobky. S cimz jeho zena zasadne nesouhlasi, protoze si ho chce pochovat nekam k sobe. Prece nebude jezdit nekam na hrob do pr...

Ehm, no a pak se obratili vsichni na me jak pry chci pohrbit moje rodice. No to me teda zaskocili protoze netusim. Nepremyslela jsem o tom. TAtinek kostely nesnasi ale maminka tam tajne chodi. Protoze ji modlitba prinasi ulevu. Chapu ji. Casto si o tom povidame. Taky by mi prinasela ulevu kdyby mi bylo 85 let.

TAk pry jaky obrad bych ji chtela vystrojit?!

Spitla jsem ze buddhisticky. A to je co? Ehm, no necham prenest jeji vedomi do Ciste zeme.

Nastalo hluboke ticho. Chlapum poklesla brada. Tyvole. Rozpacity usmev. NOoo...

A dalsi den muj muz opatrne zkousel. Ale to nebyla legrace, ze ne?

Otazka

16. srpna 2009 v 20:08
dnes se me zeptal muj nejmladsi syn:

Co by sis vybrala radeji? Milovat nebo byt milovana?

Nevybrala jsem si ani jedno.

Jednou

4. srpna 2009 v 19:57
Ja nevim zda to zazivaji vsichni lide stejne. Clovek vyrusta v neuveritelnem ocekavani veci pristich. Zivot prijima v podstate s prislibem ze na nej venku neco ceka. Jednou. Neco kvuli cemu se narodil. Co ma splnit. Jeho UKOL.

A tak roste s nadeji v ocich a ceka az se to stane. To pro co roste. To na co se cely zivot pripravuje. A zivot bezi a clovek si dela spoustu drobnych radosti a plni spoustu drobnych ukolu a zaziva spoustu drobnych lasek a poteseni a trpelive ceka. Az to prijde.

Az mu je padesat tak znervozni. A rekne si ze si TO dava nacas. Ze uz TO tady melo davno byt. Ze dela neco spatne. Nejakou chybu. Rozhlizi se a zacina rezignovat. MOzna to byla jen fantazie. Sen. Ktery se mu zdal. A z ktereho je na case se probudit. Zjistuje ze nebude NIC.

Najednou je cloveku osmdesat. Sestarl tak rychle. Diva se zpet a rika si. Uff, mam to za sebou. Dikybohu. Sedne si a ceka. Az TO prijde. Ted uz doopravdy.

Odpoledne jsem mela neco v planu

3. srpna 2009 v 15:18
ale zda se ze mi to nevyjde a ja zustavam doma sama. Cele odpoledne. Premyslim co udelam se svym casem. Muzu jit za kamaradkou. Za rodici. Muzu si upravovat zahradku. Muzu si lehnout na gauc. Muzu si uklidit veci v satniku a podivat se jake poklady tam mam zahrabany.

A zaroven nemusim nic. Kdyz jsem doma sama. Jen sama se sebou. Nemusim nikomu rikat co delam. Co jsem udelala a co jeste delat budu. Nemusim nikomu odpovidat a nemusim se ani nikoho nic ptat.

Vlastne muzu ted delat vsechny ty veci ktere delat nemuzu kdyz doma nejsem sama. Muzu si cvicit uplne v klidu. Poslouchat hudbu. Muzu si dokonce zkusit zahrat na housle. Muzu snit. A nemusim vubec pracovat. Nemusim delat vubec nic. A muzu delat co chci a jak chci.
Divam se na chuchvalce prachu na pracovnim stole a vim ze je pujdu uklidit. Cicham k sobe a vim ze se pujdu umyt a taky se prevlecu. A jak se ted divam na zahradu tak ji urcite pujdu zalit. Na stole je rozhazene nadobi a je mi porad jasnejsi ze i toto MOJE jedine volne odpoledne proziju jako vzdycky.

Vsedne.