Duben 2009

tentokrat jen necele tri roky

30. dubna 2009 v 17:04
uplynuly od doby kdy jsem psala tento prispevek:

Tantricky pohled na svet
26.11.2006 00:06
Tantrismus neni nabozenstvi a jeho prijetim nemusi nikdo menit svoji viru. Je to jen rozsireni naseho vnimani a citeni.
Svet se dle tantrickeho pohledu sklada pouze z energie a vedomi. Pricemz vedomi a energie jsou dve strany stejne mince. Dva pohledy na totez. Kdyby energie nebyla schopna vedomi, nemohli bychom ani my ani jine bytosti reagovat na vnejsi podnety. Nikdo by nevedel, ze nejaky svet nebo energie existuje. Nebyl by si toho vedom.
Tantra je presvedcena ze vedomi je projevem veskere energie ve vesmiru. A to v ruznych urovnich. Na nizsich i na vyššich jak na bunecne, organove, kolektiv lidi, cela planeta nebo cely vesmir.
Celý článek | Počet komentářů: 60

zivly

29. dubna 2009 v 20:39 |  hory
zeme, vzduch a voda.

ohen mam taky rada. jenze zrovna nehori.

no a trochu te vody
ta druha fotka je z raje. To jsme zvedava jestli Wicky pozna odkud. Jestli jo tak zna fakt vsecko.
Počet komentářů: 50

rada brouzdam po internetu

28. dubna 2009 v 21:58
je to svet bez hranic. potkavam lidi ktere bych v realu nikdy nepotkala. A pokazde jsem prekvapena, jak ruzni jsou lide ktere potkavam. jak ruzne reaguji na to co pisu. dle naturelu. dle jejich ruzneho naturelu. nekdy pozitivne. nekdy negativne.

Negativni reakce me pokazde prekvapi. Je to necekane . Vubec me nenapadne ze nekoho popuzuju. To co pisu, pisu tak jak to citim. neni duvod psat neco jineho.

Z meho realneho okoli znam lidi s kterymi se vidim rada nebo s kterymi se mijime. Nemam zadne zkusenosti s negativnim prijetim. Nebo s podsouvanim spatneho umyslu. a ani se nehadam.

Ve virtualu je to jinak. tam se dovim o svych spatnostech razdva.

Napada me, co kdyz je to uplne stejne i v realu. Jenze si toho vubec nevsimnu. Protoze mi to lide nereknou. Nejen ti ktere mijim, ale i ti kteri jsou na me mili. Treba si svoje negace resi schovani nekde v koutku. A citi se blbe. Nebo po strane nadavaji. A ja to netusim. Jsem naivka. Vubec me nedojde ze vysiram. ze jsem treba nesnesitelne protivna.

Napadlo me zrovna, ze me nikdo nezve na vecirky. A ani nejak moc na navstevu k nam domu se lidi netlaci.

Budu se muset nad sebou zamyslet.
Počet komentářů: 26

Nojo, vsechno plyne

27. dubna 2009 v 20:01
A my taky se posouvame porad na ty nasi ceste ke konci. Zrovna jsem cetla u Kojota jak je to zvlastni ze se mlada a krasna divka zmeni ve starou babu.

Napadlo me, ze i stara baba se muze zmenit z baby jeste k svetu ve starou hnusnou babu. A ten rozdil je pouhych 5 let.

Nechapu to. Vlastne chapu. Pred 5 lety jsem nechodila do prace. Delala jsem si co jsem chtela. Jak jsem chtela. Zadny stres. Dnes se honim a delam si starosti.
Pryc s nimi. Stejne jsou to uplne kraviny.
A nepecuju o sebe. Ehm ve smyslu nebeham, zeru na co prijdu a malo cvicim. Tloustnu.
Nejlepsi je uplne si vygumovat hlavu. Udelat reset a zacit nacisto.
Počet komentářů: 24

honit se nebo nehonit

26. dubna 2009 v 16:28
Abych se priznala tak nevim co je lepsi. Zda se honit nebo nehonit. Puvodne jsem si myslela ze se clovek honit musi, jinak neprezije. Ze je to jeho povinnost aby mohl prezit.

Pak jsem zjistila ze prezije vzdycky, protoze se pokazde najde nekdo kdo mu nejake prostredky k zivotu da. Takze kdyz se honit nechce tak se honit nemusi.

Ale ani to neni ono, protoze se sice nehoni ale tak nejak vegetuje. Tam nemuze, to nemuze, tam to taky neni pro nej. A celkove se citi blbe.

A tak se nakonec zase honim. A rikam si, dyt to zase tak spatne neni. Mohla bych byt treba nemocna. Nebo osamela. Takhle je kolem me furt houf lidi. Spokojenych.

Zrovna jsem cetla ze puvodni meditace byly dynamicke. Ze clovek delal co je potreba a u toho meditoval. TAkhle nejak to asi delam ja. Honim se a medituju si u toho. Ehm, zas tak spatne to neni.
Počet komentářů: 22

Chuze

20. dubna 2009 v 18:51
K teto uvaze me privedly komentare u predchazejiciho clanku. Mluvime casto o zvlastnim stavu vedomi. Nekdo tomu rika meditace. Jako kdybychom se divali dovnitr sebe a zaroven ven. Prekracujeme hranici Ja a Sveta venku. A prozivame sjednoceni.

Ja medituji kdyz chodim. Jiz po par metrech chuze citim jak se ponarim sama do sebe. Moje oci prestavaji tekat po okoli a sleduji jen bezprostredni misto pred sebou. Vnimaji ostrazite cestu a nejblizsich par metru. Sluch se propojuje s dechem, ktery se prohlubuje, zvuky okoli se najednou propojuji do dechu. Stromy seveli, ptaci zpivaji, voda zblunka a moje kroky susti v listi. To vytvari zvlastni koncert. Jak zrychluji chuzi tak se muj dech prohlubuje a ja zacinam chutnat vzduch. Chutnam travu, vodu, nasavam vsechny mozne vune. Smysly jsou smichane a propojuji se s okolim. A ja se propadam. Nekam. Cas zmizi a zustava chuze, dech, prostor.

Nemam rada kdyz me nekdo behem chuze rusi. Kdyz na me mluvi. Vetsinou me vytrhne z meho stavu a ja se pak tezko vracim zpet.

Kazdy ma svoje oblibene cinnosti. Pro me je to obycejna chuze. Dlouha chuze prirodou.

Priznam se ze mam i jine oblibene cinnosti. Ale pokazde je to totez. ..."ladim nastroj"...soustredim se do sebe ...pokud to ma za neco stat....
Počet komentářů: 204

Bolestne dospivani

17. dubna 2009 v 16:55
Ramperpuda se me v komentari u posledniho clanku ptala zda nevytesnuju velke bolesti.
Mozna.
Mozna jsem se jen naucila s bolesti zit.

Jako male decko jsem byla osamela mudrlantka... a precitlivela. Vsechno se me hluboce dotykalo. A zdalo se mi ze jsem divna. Oddelena od zbytku. Ze me ostatni nechteji. Touzila jsem po detech. Po spolecnosti. Byla jsem ucitelske dite. Divne dite. Hodne a roztomile. A na druhe strane vzpurne a vybusne. Ve sve naivite nechapajici, ze muj statut pozorovaneho decka je zaroven i moje prokleti.

Porad na ocich. Pozorovana. Posuzovana. Hodnocena. Kontrolovana. Omezena a spoutavana do kozelce. Seslapana do kostky a uhledne zabalena. Nesvobodna.

Vlastne ten nejintenzivnejsi pocit meho detsvi je odrikani. Odrikani svych tuzeb. Odrikani svych nadeji. Odrikani snu. Plac bezmoci. A slovo pozdeji. Jednou. Priste.

A uvnitr klicila deprese. Hluboka cerna mura ktera se prilepi a obali srdce svoji cernou lepkavou hmotou. Cerny hnus.

Dite nevi ze ma deprese. Jen citi ze je smutne. Tak divne smutne. Diva se smutnym pohledem a nevi proc je smutne. Nevi co se deje. Ma pocity viny. Je apaticke. Strnule. NIc nechce. Nikam nechce. Jen pokoj. At mu daji pokoj. Pamatuji se jak se na me zlobili ze se mracim. Ze se neusmivam. Doma na me padaly zdi. A nemohla jsem dychat.

Odchod z domu byl osvobozeni.

Nejhur jsem se citila ve svych 11 az 15 letech. Hruza dospivani. Gympl byl o neco lepsi. Vyska byla fajn az na ty prazdne chvilky mezi parbami, trampovanim, vylety a vecnymi oslavami. Pak 2 deti a prvni paprsky slunce. Pak treti dite a jeste vic paprsku slunce. Stale je to lepsi. Porad vic paprsku slunce. Ale ta bolest uvnitr je. A nuti me hledat. Kam patrim. Proc jsem tady a co tady hledam. Kdo jsem.

Porad to na me jeste ceka. Zjistit kdo jsem. Tak snad jednou....
Počet komentářů: 55

Nikdo ke me nechodi

14. dubna 2009 v 20:18
a muzu si za to samozrejme sama. Nejdriv narikam ze moc bloguju, pak zase vymyslim ze se chcu polepsovat a nakonec jeste premitam o smyslu zivota.

Zde je kousek diskuse od SAty:

napadlo me (ratka, 14. 04. 2009 17:35)

a prosim o vas nazor!
co kdyz existuji pouze dva zakladni principy:
pritazlivost diky ktere se VSECHNO sbiha do jednoho bodu, do stavu klidu nirvany

a pak pohyb, ktery zase vytrhuje COKOLIV z nirvany a donuti absolvovat existenci. (dokud se nezklidni a neodevzda VESKEROU energii)

Takze zakladnou je bod O nirvana neboli NIC (potencial nekonecnych moznosti) a z nej vyvera NECO (Energie, Existence, Uskutecneni) na zaklade vlastni vule odstepene casti

ratke (johny, 14. 04. 2009 18:40)

Ratka si génius s veľkým G, podľa mňa si popísala základný princíp to so všetkou vážnosťou.

diky Johne (ratka, 14. 04. 2009 20:09)

ale to v zadnem pripade. Akorat me to napadlo, kdyz jsem cetla o gravitaci a principu lasky. A o hledani cerne energie a cerne hmoty.
Taky kdyz se podivas jako jsou sestaveny atomy, molekuly, zeme, galaxie tak vsechny maji tendenci se shlukovat do bodu nula. Pekazi jim v tom slabe a silne sily a EM sila.
Jestli vezmeme pravidlo, ze vsechno se porad opakuje v cyklech a jak nahore tak dole, odkryje se nam neuveritelne ohromujici princip chodu existence.
Pole moznosti, potencial, bod nula. ktere v sobe obsahuje uplne vsechno co je mozne uskutecnit se dokaze samo sebe uvedomit (podivat se na sebe jak my na se divame na svet kolem sebe) jen tim ze se zrealizuje a vydeli v case a prostoru. Treba jsou i jine realizace ale k tem nemame pristup. Prvnim treskem jsou prakticky dany veskere varianty potencialnich moznosti vyvoje vesmiru. A my tim ze se divame, pozorujeme jiz vybirame z klobouku tu nasi jedinecnou variantu. Divame se na to co jsme si stvorili v nasi hlave. Bod nula se diva na to co vytvoril.
Az se prestaneme divat, az prestanme tvorit, az nase mysl utichne tak my spocineme v nirvane.

Ne nejsem buddhsta, ale tolik let premyslim jak tenhle svet funguje az jsem premysle prestala a najednou se moje mysl otevira. A ja vstupuji do noveho zivota. Ktery mi dava smysl. A zacinam meditovat spontanne a prirozene. To co jsem hledala je tak blizko. Temer se toho dotykam svym srdcem. Jsem uvnitr.

Jsem blazen? nebo nejsem blazen? Co jsem? Kdo jsem? Jsem NIC co se stalo NECIM a na sebe se diva... pozoruje se...
Počet komentářů: 23

Pycha a pokora

14. dubna 2009 v 17:23
Jak je odlisit...

Jako dite jsem byla vychovana ke skromnosti a pokore. Abych byla lepsi. Lepsi nez kdo? nez... TI DRUZI. A zde je zarodek hluboke pychy, ktera se tahne v tesnem zavesu za skromnosti a pokorou. Zakryta bahynkem sladke dobroty, laskavosti a skromnosti si lebedi uvnitr v teploucku.

Ach ta nepokora! Ta touha byt lepsi nez TI DRUZI. Byt prikladem. Cesta do pekel je dlazdena dobrymi umysly.

Vidim sve slabosti a vidim slabosti jinych. Vidim svoji tupost a tupost jinych. Pychu svoji a pychu jinych. Lpeni a lpeni jinych. A cim vic vidim tim vic zaviram oci. V nadeji. Ze me slabosti se zazrakem premeni v moji silu. V moji vuli. Verim na zazrak. Verim v zazraky.

Proc mi vadi, kdyz se jini klani svym ucitelum? Kdyz si je stavi na piedestal a delaji si z nich kult osobnosti?
Neverim ze se jejich ucitele citi dobre v teto roli. Neverim ze touzi po tom, aby se jim jini klaneli a opevovali jejich uzasnost.

Ti co uctivaji sveho ucitele si mozna mysli, ze se tim stanou lepsi. Nestanou. Akorat spychnou. A zacnou se povysovat.

Ukolem ucitele je ucit. NIkoliv se nechat obdivovat.

A tak se clovek v obrovskych smyckach vraci porad zpet. A stoupa ve stalych otackach po spirale nekam. Mam moc rada vlastni pochybnosti. Vraci me na zacatek. Ale ten zacatek neni skutecny zacatek protoze vychozi podminky jsou pokazde jine. A ja zacinam odjinud. Nejlepsi pruvodce zivotem neni rozum. Nejlepsim privodcem zivotem je vlastni intuice. Vnitrni pocit. Nekdy ho clovek zazene do kouta protoze mu prekazi, ale on se vrati. Ten vnitrni pocit. A naleha. Nech se vest. Pojd za mnou. Neboj se. Zivot zacina znovu a znovu. Dokud neskonci bude znovu a znovu zacinat. A kazde rano je nove a jine. Kazda minuta je nova a jina.

Neni kam spechat. Vsechno je takove jake je. Jake ma byt. Jestli doleva nebo doprava je lhostejne. Vsechno jde spravne. Staci naslouchat svemu srdci a nebat se. Protoze kazda varianta je spravne.
Počet komentářů: 6

Nekolik nahod

9. dubna 2009 v 16:58
me potkalo. Vsechny ve svem souctu vyvolaly ve me sebereflexi. A ja se zacala stydet. Davno jsem se nestydela. Dlouha leta. Ted jsem se najednou zastydela z hloubky srdce a zarekla ze uz to nikdy delat nebudu. Zvlastni, nekdo do me muze hustit roky ze tohle nebo tamto se nedela a ja se smeju a hazim to bezstrarostne za hlavu. Dyt je to uplne jedno. A najednou prijde moment kdy to dorazi nekam jinam. Asi. A ja se konecne a uprimne z hloubky srdce stydim.

Tak snad to nebude prilis dlouho trvat. Ono to zas tak moc prijemny pocit neni.

No coz. Stydim se za svoji zahalku. Najednou mi zacala vadit vlastni lenost.
Počet komentářů: 14

Opet se ucim anglicky a jsem golem

6. dubna 2009 v 18:03
Asi poosme zacinam I am, you are.... To jsem zvedava jak daleko dojdu. Uz mi je fakt blbe ze i ten nejmensi mazanek umi anglicky lip nez ja. Takze ted me zkousi, diva se na me prisnym pohledem a opravuje mi chyby a vyslovnost.

Pry vypadam porad spokojeneji. Je to mozne. Stale vic a vic se odhaluji. Stale vic si troufam povolit umele hranice ktere jsem si kdysi davno nastavila. A projevuju se ve svoji skutecne podobe. Deckam to nevadi. Ty maji z toho srandu. Jsem proste cholerik. A to silny vybusny cholerik. Kdysi jsem se naucila ovladat svoji povahu a vyhladila hrany do mekke zdvorilosti a slusnosti. Do kulate gumove skakaci kulicky.

Kdyz uvolnim hranice sebekontroly tak se projevi moje povaha v plne razanci a udernosti. Vybuchy nevole. Ze nekdo krizi moji cestu. Vstupuje do me jizdni drahy. Brzdi. Omezuje. Narusuje. Jsem silna. Uvnitr. A jak se zda i fyzicky. A svoji silu drzim na uzde. Oprate nakratko. Omezuju se.

Kolik otevrenosti si clovek nakonec muze dovolit aby nezranoval? Kde je ta stredni cesta? Lehka pretvarka tak akorat vedouci ke klidnemu harmonickemu souziti. V praci k dosazeni cilu. To je asi to prave orechove. Mozna.

Kdyz mam svoje dny tak jsem neprijemna vic. Nikoliv proto ze bych nemela rada lidi kolem me. Naopak, mam lidi rada. Tesim se z jejich pritomnosti. Nemuzu bez nich existovat. Ale jsem stale ve strehu. Abych nekoho neprejela. To mi je pak moc lito. Nechci nikoho prejet. Naopak, chci tem druhym pomahat. Tesi me kdyz se jim dari. Kdyz jsou stastni. Nechci je prejet. Jenze jsem golem. Bohuzel.

Ted si zabeham. To nejlip odcerpa me energeticke prebytky. Lip nez taichi.
Počet komentářů: 17