Březen 2009

Kdyz prijede nejstarsi syn

30. března 2009 v 17:46
tak je u nas vzdycky zivo. Do vysokych obratek se dostavam nejen ja ale i babicka s dedeckem. pere se vyvaruje, zasiva. Tentokrat se navic jeste vsechno tocilo kolem auta, stareho favorita. Toho stareho krapu co jsem chtela prodat ale deda mi to nedovolil. Dyt prijede poklad nejvzacnejsi a bude ho potrebovat.

Taky ze jo. Vecer jsme vyrazili do garaze dobijet baterku. Ja, syn a deda. Nez jsme vyrazili tak jsme si vyslechli horory jak se u nas krade a sli jsme s dedem hledat poschovavanou autovybavu. Nasli jsme trojuhlenik, lekarnicku, nalevku na benzin i vestu. V aute to nechat nemuze, to by mu vsechno ukradli. Ti opravari furt neco kradou. Vybaveni dvemi dobijeckami jsme dorazili do garaze, nova baterka totalne vybita. Auto dlouho nejezdilo. Od Vanoc.

Rano me deda vola v pul sedme, ze uz ceka nachystany pred domem a ze kde jsme...ze jedeme prece do garaze. Doufali jsme ze rano dedu nejak obejdeme protoze se pro nej plahocit pres cele mesto je tak hodka v zacpe navic. No nic. Deda chce jet a tak jsme pro dedu do mesta zajeli a opet do garaze, baterka furt vybita. Zkusili jsme druhou nabijecku. Po praci jedeme do garaze potreti. Baterie jiz vari a vydava zvuky. Ale furt je na nule.

Syn na me smutne kouka tak jsem rozhodla ze koupime baterku novou. Prodavac v autoservisu kouka na tu nasi potvoru a divi se. Dyt vypada uplne nove. Proc ji nereklamujete? Ja bych vam rad prodal novou, ale dyt je to skoda penez. Tak jsme s baterkou jeli k nasemu opravari. Pry baterku musi nejdriv odzkouset a nemuze ji jen tak vyreklamovat. Co ted? SAhl do rohu a vytahl nejakou baterii. Pry si ji mame zatim pujcit. Nez se to vyresi. Muj syn jen koukal. Pry by se neco takoveho u nich (v Mnichove) stat nemohlo. Aby nam nekdo nechtel prodat novou baterku a poslal nas reklamovat. A ten druhy nam jednoduse dal jen tak nejakou baterku sebou. Nojo, tady jsme na Morave. Pijeme dobre vino, a mame henty dobre vztahy.

A co ty nasi baterii je, netusime. Podezirame dedu ze ji tajne rozebral a neco do ni dolival. Mozna. Mozna ne. V kazdem pripade byla vika na clancich povolena jako by je nekdo otviral a hrabal se v nich. Vedle lezel merak kyseliny. Baterky jsou dedeckova vasen. Hned jak se k nejake dostane tak ji zacne rozebirat. Uvidime. Hlavne ze kluk nastartoval a odjel. A odnasi si zkusenost. Ze je to u nas pry celkem fajn. Usmival se na me. A to je moje nejvetsi odmena.

A ted si jdu lehnout. Muj nejstarsi syn je narocny. A v kombinaci s mym otcem je to nejtezsi kalibr.

jak chutna lidske maso

27. března 2009 v 17:17
Co vsechno se clovek dnes na internetu nedocte. Jen kroutim hlavou.


Vzdycky kdyz neco takoveho ctu tak se mi ulevi jak se mam dobre. Ze nemusim nikoho jist. Treba nejake urezane hlavy nebo nenarozene deti. Jesteze tak. Mam se fajn.

Sami nazi lide

25. března 2009 v 19:42
Ten minuly clanek o lpeni na nazorech vyznel nejak rozpacite. Zkusim neco z jineho soudku, o nahacich v saune kterou jsem navstivila ted o vikendu. Puvodne jsem si chtela jit zaplavat a tak jsem si nesla v tasce jeden rucnik a plavky. Jak jsem sla kolem kasy tak jsem si vsimla zvlastni vchod Saunawelt. Zeptala jsem se pani, kdy se saunuji damy a ona tak divne na me koukla a rekla, ze pry to u nich nerozdeluji ale damy tam pry maji svoji vlastni saunu.

To me uklidnilo a rekla jsem si ze muzu zkusit neco noveho. Vesla jsem dovnitr a tam byla mriz s automatem, kam se hazely penize. Clovek hodil peniz a vylezl zeton. Ten jsem hodila do mrize a ta se protocila. Byla jsem uvnitr sveta sauny. Prede mnou dvoje dvere muzi a zeny. Tak jsem vlezla do tech zen a svlekla se donaha jak bylo vyslovne vyzadovano piktogramem na zdi. Obalila se rucnikem a opatrne vstoupila dalsimi dvermi dal.

Najednou jsem stala v obrovske hale plne nahatych lidi. Uprostred byla restaurace s barem, stolky s zidlickami na kterych vsude sedeli nazi lide. Kolem bazeny a bazenky, ruzne hejblatka a osvezovatka. Masaze nohou a jinych casti tela a rozesete drevene domecky - sauny. TY domecky jsem ani nemohla spocitat, mozna jich bylo 10 nebo 15. Sauna Infra, solarko, barevna, s hudbou, meditacni, s nizkou teplotou, para, 70°, 75°, 80°, 85°, 90°. Zadna z saun nebyla damska. Opatrne jsem se plizila k pani u baru a ptala se po ME saune. Pani ukazala nekam smerem ven. Aha! Ono to ma i venkovni cast. Jo, ono to pokracovalo dal, venku byla jezirka, vodopady, sprchy, nejake zahrady a mezi nimi opet drevene domecky. Slava, jeden z nich mel napis Damensauna. Tak jsem si tam vlezla a kochala se svoji samotou. Prisla pak jeste nejaka pani a byly jsme dve. V v domecku asi pro tricet lidi.

Postupne jsem se osmelila a dokonce si troufla i zaskotacit v bazenu s vyhublym potetovanym nahym mladikem. Jeho pritelkyne se na me mile usmivala.

Citila jsem se jako v raji. Priste si vezmu sebou bryle. SEdnu si do pohodlneho kresla, nohy strcim do masazniho pristroje a budu stastna. Tak malo mi staci. Vlastne temer nic nepotrebuju. Jen existovat.

Z dopisu mistra Seung S.

24. března 2009 v 20:46
V tomto dopise pise Judy mistrovi Seung S., ze ma problem s tim ze i kdyz je zidovka, nepraktikovala viru a vybrala si nezidovskeho partnera. Jeji rodice, zejmena jeji matka to povazuji za zradu . Stydi se za ni a boli je to. Maji pocit ze ji spravne nevychovali. A tak misto toho aby meli radost jak je jeji budouci muz skvely manzel, ze se ji dari a je stastna ptaji se sami sebe co udelali spatne, ze jejich dcera misto zidovstvi praktikuje zen.

Ona chce mit buddhstickou svatbu a protoze na takovou svatbu rodice vubec prijit nechteji rozhodla se mit svatbu uredni. Aby matka mohla rict ze byla na svatbe sve dcery.

A zde je odpoved mistra Seunga S.:
(zkraceno)
Cetl jsem tvuj dopis. Rozumim tve mysli a chapu i mysl tvych rodicu. Oboji je spravne. Ty mas sve nazory, stejne jako je maji oni. Tve nazory a jejich nazory jsou v konfliktu a proto mas problemy. Az nechas sve nazory zmizet, pak zmizi i problem.

To je zen.

Pak bude tvoje mysl tak siroka, ze se postara i o mysl tvych rodicu. jestlize se ale budes drzet svych nazoru rodicum nepomuzes. Ty i Tvuj muz jste zenovymi zaky. Ale zenova mysl neni smyslem zenu. Jestlize jsi pripoutana k zenove mysli mas problem a tva cesta je uzka.

Odhod zenovou mysl, to je ta nejlepsi zenova mysl. Zabyvej se otazkou: "Jaky zpusob pomoci druhym je nejlepsi?" Jestli je snatek je jen pro tebe pak se drzis sve myslenky stejne jako tva matka sve.

Co je dulezite? Okamzik po okamziku udrzovat mysl "prave ted". Kdyz se ti to podari tak dokazes zvladnout vsechny situace a pomahat lidem.

Ty i tvuj muz mate vysokoskolske vzdelani, dobre a uznavane zamestnani, jiz vase prace pomaha ostatnim. Jenze jste k zenu pripoutani a tak se nelisite od sve matky. Odhodte to. Jestli chcete pomoci lidem, pak je moznych dva, tri, tisic obradu. Nejdriv poslouchej nazory svych rodicu. Ale neztracej svoje zamereni. Nasledovani jejich nazoru je pravdou. Velka cesta nema branu. Jazyk nema kosti.

Je to prirozeny proces. Pomoz svym rodicum. Az dite bude hodne brecet,dej mu bonbon. Utisi se. Dej svym rodicum bonbon. Prestanou narikat a pak je pomalu uc. Nepouzivej slov, pouzivej jen sve skutky.

Co je tedy povinnosti dcery? Kdyz jsi se svymi rodici udrzuj na 100% mysl pomoci. Oni ji potrebuji. Se svym muzem udrzuj 100% mysl manzelky. Od okamziku k okamziku udrzuj svou situaci. Jakakoliv akce nebude problem. Proc delas to nebo to? Nedelej ze zenove cesty uzkou cesticku. Neni zde brany ani stezky a tak jakakoliv cesta a zenova cesta jsou jedno.

Pochopis li zen, pochopis sebe.

Tva matka dela z judaismu uzkou cesticku, ale Buh stvoril vse a vse je bozi cestou a ma jeho podstatu. Takze bozi cesta je velice siroka a neni na ni prekazek. Budes-li spravne ucit kazdodeni mysl pak snad i tva matka jednou porozumi tve mysli. Pak pro tvou matku, pro tebe a celou tvoji rodinu nebude problemu.

Doufam ze pujdes stale primo "nevim", odhodis svoji zenovou mysl, dosahnes osviceni a zachranis vsechny bytosti pred utrpenim.

Tvuj v Dharme S.S.

Jak tatinek vezl prase v trabantu

22. března 2009 v 9:08
Je mozne ze tenhle pribeh jsem jiz psala. A tak je mozne ze se budu furt opakovat. Jako stryc Alzheimer.

Moji rodice se cely zivot snazili aby si nikdo nevsiml ze jsou tak trochu prasteni. Mimikry, znate?

No a ja v tydlenc rodine jsem vyrustala. Vyrostla jsem v pocitu, ze je mozne cokoliv. Ze staci jit a udelat to. Jedine omezeni byl zdravy rozum a ten mi nekdy chybel.

A tak se stalo, ze se me nekdo zeptal kdysi, zda nechcu prasatko. Malinke. Samozrejme jsem nadsene souhlasila. A hned ho objednala. Doma jsem jen oznamila muzi, ze v sobotu pojede pro prase. Coze???? A jak sim te???

Moje naivni predstava byla, ze ho dovezeme v aute. V nasem Favoritu. Posadime na predni sedadlo jako pejska a ono pojede s nami . A videlas nekdy vubec prase??!! Dyt bude male, jen 80 kilo. To muj muz odmitl dal se mnou mluvit a prohlasil ze jsem magor.

Tak jsem zvedla telefon a volam tatinkovi na Slovensko, ze mam problem. Ze potrebuji pomoc. Ze mam odvest prase a muz mi odmita pomoct. A ze nemam nikoho jineho nez jeho. A tatinek samozrejme, uz jedu.

Prijel s trabantem kombi. S muzem vytahali stare pytle, ze prase do nej zavazou, domluvili u bratrance maly chlivek kam prase ubytujem a nechame odpocinout nez ho zabijeme.

To jsem jiz tak nejak zacala tusit ze jsem to ehm s prasatkem prehnala. Muz s otcem jeli pro prase. Jako dva lovci do lesa. Kdyz se vratili tak vypraveli historku, kterou davam od te doby k lepsimu na kazdem vecirku:

Prijeli a prase behalo po dvore. TAk ho zacali honit, ale prase bylo rychle a silne jako dospely chlap. Nakonec se oba na nej vrhli a drzeli ho. Prase je vlacelo po zemi oba. Ale zvladli to spolecne. Prodavajici jim pomohl svazat predni a zadni nohy. Svijejici rvouci prase strcili do pytle a pytel mu zavazali pod krkem. Aby se neudusilo cestou. A sup dozadu do auta a jelo se.

To prase delalo behem jizdy silene zvuky a furt sebou mlelo. Najednou sedelo za dedem. Podarilo se mu uvolnit predni pracky. A koukalo mu pres hlavu. Zadni nohy svazane. Bylo mu spatne. Vydavalo bublave zvuky a muj muz s otcem se zacali modlit . Najednou rana a prase hodilo savlu pres dedovu okloboukovanou hlavu. Na prednim skle se vyrysovala silueta hlavy s kloboukem. Jediny cisty kousek v aute pres ktery se dalo videt na cestu. Chudak deda. Chudak muz. Chudak prase.

NO co, deda pak asi pul roku cistil auto. Smrad jak prase. Nakonec auto prodal i se smradem. A rika, dcerusko jeste ze te mam tak rad. Ale prosim, zadne dalsi zive prase neobjednavej.

Promenuju se v bábu

19. března 2009 v 20:44
Neni to vubec lehke. Sledovat tu promenu v primem prenosu. Jeste nedavno se na me divala ze zrcadla mlada divka. A najednou kouka na me stara baba. Jinak receno zena v nejlepsim veku.

A me se to furt nelibi. Protestuju! Nesouhlasim. Vzpiram se. Dyt jeste nedavno jsem byla sexy. Koukala do zrcadla na sve telo a rikala si, ze mi to slusi. Nojo, stare casy. A nepomahaji ani predstavy a ani fantazie, ze by treba teoreticky mohlo byt nejake jeste, kdyby se chtelo. Finito. Ende.

Aninka sveho casu rikala, ze nejlepsi je nemit zrcadlo. Nedivat se do nej. Pak clovek nevi kolik mu vlastne je let a nevsima si beh casu. Prislo mi to jako supr napad, nevedet jak jsem stara. Dyt se citim mlade. Netusila jsem ze rok s rokem pojde a budu to vedet. Najednou to vim. Ze jsem starnouci zenska. Baba.

Koukam se na povadle babizny v mem veku a rikam si. Nedelej si zbytecne nadeje. Lepsi to jiz NIKDY nebude. Najednou jsem nekdo jiny. Na taichi jsme se setkaly same baby. Ze pry co budeme delat? Budeme cvicit kundaliny. Jo supr! Zajasala sem. Kundaliny znam. To je ten ohen, ktery stoupa kolem patere od stydke kosti postupne kolem patere smerem nahoru. Ve vlnach se rozleva kolem panve, rozum davno vygumovany, blaho stoupa k srdci, krku a tryska v oslepujicich gejzirech do vsech stran. TAk to je kundaliny jak ho znam.

Teseni bylo zbytecne. Ctvrt hodiny jsme se trepaly. Pak jsme tancovaly dalsi ctvrt hodiny. Pak TO pozorovaly vestoje a pak vleze. NO ja nevim. Jestli tohle kundaliny je moje budoucnost tak ho snad ani nechci zazivat znovu.

Ooooo, moje touhy? Moje vzdechy? Moje ohne? Kde jste??!!! V pr....i. Ted si vlezu na takovy ten stroj co jezdi do elipsy. A budu imitovat pohyby. Pohyby pro pohyby. A premyslet o tom, kdo vlastne jsem. A co jeste budu.

Nekdy jasne citim ze NIKDO. A nekdy citim ze NEVIM. Treba neni vsem dnum konec. Treba se jeste necim stanu. Treba jen prochazim zmenou identity. Jsem trpeliva.

JIz nekolikrat me prekvapilo jak jsou dnesni mladi chytri. Proc jsem ja nikdy chytra nebyla? Nebo byla? To je tak strasne davno. HOlt jsem pomalejsi. HOdne pomalejsi. Nekdy uplne stojim.

Nastesti jsem v zivote nic nepromarnila. Nemam pocity marnosti. Nastesti. Kazdou chvilinku zila jsem, jak jsem to z meho tehdejsiho pohledu nejlepe umela. A lepe jsem neumela. Nekomu to funguje hned. Nekomu pozdeji a nekomu vubec. Lepsi pozde nez nikdy. Rozkladam se na atomy. A jsem zvedava co z toho vyleze.

Stari lide ve me a kolem me

17. března 2009 v 17:44
Pomalu se zarazuju do proudu starsi generace. Je az napadne, ze zatimco male deti vypadaji vsechny priblizne stejne, stari lide se lisi.

Lisi se v prvni rade mnozstvim energie ktera z nich vyzaruje. Nekteri vypadaji celi seslapani, zubozeni, opusteni a jini vypadaji jeste sveze a plni zivota. Jsou to obrovske rozdily, kilometry. Kazdy si nese svuj zivot vepsany do obliceje i celeho tela.

V nemocnici lezi vedle sebe tri osmdesatilete pani. Jedna vubec nemluvi a nemuze se hybat, druha mluvi porad, kasle a mluvi z cesty a ta treti je zarici slunce. Svetlo. To je moje maminka. Moje maminka ma nemocne srdce. Jiz od detstvi. Nedomykavost chlopni, pozdeji to zmenili na anginu pektoris a nedomykavost zrusili. Ma za sebou nekolik infarktu. TAky ji chybi stitna zlaza, ma diabetes, artrozu kycle i obou kolen.

Jeste jsem byla decko, kdyz ji prejel nohu autobus. Nejak blbe vystoupila a noha se ji zaklinila primo pod kolo autobusu. NOhu ji vytahli a moje maminka vyskocila a spechala do skoly. Cekali ji jeji zaci a ona byla vzdycky velice zodpovedna. Vlezla do tridy, zacala vysvetlovat novou latku a trisk sebou. Zkacela se k zemi. Tak ji odvezli a zasadrovali do pulky tela. TAkhle lezela sest mesicu. Pamatuju si jak jsem ji skrabala jehlicou pod sadrou. A ruzne masirovala. Ale rozervane vazy ji tim neopravili. A tak se trapila s vyskakovacim bolavym kolenem cely zivot.

Jindy ji zase zak ve skole hodil aktovku z druheho patra primo za krk. Maminka statecne chodila do skoly, dokud to s nou nesvihlo o zem a nezjisitili ze ma zlomene dva krcni obratle. TAk chodila pul roku s chomoutem kolem krku.

Mohla bych pokracovat. Maminka byla vyjimecne nesikovna. Manzel tvrdi ze existuje jediny clovek na svete, ktery je jeste nesikovnejsi nez ja a to je moje maminka.

Presto skakala pres ploty, vsude vlezla, behala i v osmdesati se svestkama na zadech. Porad ve strehu a nastartovana nekomu pomahat. Kdyz se neco pokazilo, tak se pokazde prihlasila jako vinik a hrnula se to resit. Aniz mela tuseni jak.

Moje sousedka pro kterou je nekdy problemem se jen prevlict z pyzama do normalniho obleceni mi rikala: Tvoje maminka je svata.
Drive jsem se smala. A rikala si, coze? Moje maminka?

Dnes me smich presel.
A zkoumave pozoruju zar kolem jeji hlavy a rikam si, zda fakt neni svata. Jak je mozne ze jsem si nikdy nevsimla te jeji svatozare? Asi jsem ji drive nebyla schopna uvidet. Teprve ted. Dorostla jsem.

Treba mi kolem hlavy taky jednou vytryskne svatozar. V osmdesati. Ale spis ne. Nejsem tak aktivni a snaziva jako moje maminka. Ale hodna jsem jako ona. A nesikovna. A milujici. To jsem.

Uz zasmradam jako ulezeny tvaruzek

13. března 2009 v 16:56
Spousta blogeru, kteri zacinali se mnou se odmlcela. Ru, Parez, Aninka, Hanci, Or, Akterka, Fousek, Emko. Ja tady furt jeste jsem a neco nacvicuju. A jsem mimo. Co tady vlastne chcu?

Je tolik hezkych blogu. Cerstvych a svezich. Kreativnich a plnych tvurci energie. Elanu. Lide umi tak krasne psat. Malovat nebo delat jine hezke veci. Byt vtipni. A tim tesit svoje ctenare.

Me nenapadlo prakticky nikdy nic. Nic jsem nevytvorila ani nenamalovala. Presto me blogosfera pritahuje jako magnet. Aby me pohltila a vyzdimala. Ukazala mi vsechny moje slabosti, ktere v realu temer nevnimam. Chybi zrcadlo mych slabosti.

A tak se divam na svoje slabosti zde v nadeji ze snad zmizi kdyz je uvidim. nezmizi. koukam na ne a vim ze to jine nebude. Ze to co jsem zustanu a jine to nebude.

Nic nenapisu. Nic neprinesu. Nic noveho nevymyslim. Jen budu trapne plkat v nadeji ze to tak trapne neni. Aby to nakonec trapne bylo. Clovek vi ze z nej nic rozumneho nevypadne a stejne pise ty svoje kecy porad dokola. A porad dokola a porad dokola. Jako kafemlynek. Az se dostane do TE smutne situace, kdy vsichni kolem nej soucitne chodi a chapou.

Vcera jsem mela skutecne den blbec. Zkoordinovala jsem optimalne veskere sve logisticke moznosti. Po praci hned pro dedu a jeli jsme k babicce do nemocnice. Odsud jsem vzala dedu ke mne domu. TAm jsme cekali na nejmensiho az prijde v pulctvrte ze skoly, strcila jsem mu dve koblihy do ruky proti hladu a jeli jsme na skaut. Vyhodili kluka a ja mela ve ctyri schuzku s maklerem ohledne pronajmu bytu. Supr stiham. Najednou strih a bila zed, deda si objednal akumulator a potrebuje zavest k nadrazi. Kdyz deda po me neco chce tak se mi automaticky vygumuje mozek. Snazim se mu vyhovet. Jedu k nadrazi, kupuju s dedou akumulator do metly. Zvoni telefon. Makler ceka s klienty u baraku. Zapomela jsem na ne!!! Strkam dedu do auta jedeme nahoru. Vysazuju dedu a omlouvam se. Nemam kde zaparkovat a tak jim davam klice at nestoji venku v zime a jdou dal. Jeee, uvolnilo se misto dolu. Couvam a sjizdim. Najednou rana, sejmula jsem kandelabr. Zaparkuju a bezim nahoru za klienty. Prohlizime byt a rozloucim se. Kontroluju auto, nic moc se nedeje, odrela jsem to nad zadnim kolem. jedu domu. Za chvilu vola nejmensi ze skaut konci a tak jedu pro nej. Tesim se na cviceni taichi, alespon trochu voraz a vyrazim k telocvicne kde to vzdycky byva. zamceno. Tak zkousim zavolat cvicitelce. "Uz jsme v novem, ve meste" takze nastupuju do auta a jedu opet do mesta - asi po seste. Podarilo se mi zaparkovat a cvicim. Hned jak jsem dosla domu zkousim kluka ze zemepisu a dejepisu a jdu spat. Vyrizena.

To co jsem si za svuj zivot nahamounila me porad honi dokola. Rodice, moje tri deti, partner, kocka, pratele, prace, barak, zaliby. Vsechno po cem touzim mam, miluji deti, muze, rodice, dum, praci, barak, zahradu, kocku,pratele, konicky. Nemuzu bez nich byt. Nemuzu bez nich zit. Delaji muj zivot mym zivotem.

A ja sedim pred monitorem a pisu si blog a tvarim se chytre. Jako kreten. Vyrabim si virtualni svet. Raj kde muzu proklikat co chcu, psat kdejaky blaf a zadna zodpovednost. Cokoliv muzu. V zivote to mam jinak. Kdyz neco nestiham tak na me cekaji, kdyz vrazim do kandelabru tak si odru auto a kdyz prijdu domu tak jsem utahana ze ani nemam chut cist.

Muzu si za to sama. Kdybych neblogovala a neklikala na ty posrane stranky tak mam hromadu casu k ziti. Toho casu co mi chybi. A kdyz se i podivam na svoji prezentaci v blogosfere tak neni o co stat. Jsem trapna zepredu i zezadu. Virtualni sebetryzen. masochismus v nejcistci podobe.

Proc to delam? Vi to nekdo?

Vsichni se vsemi

9. března 2009 v 17:05
Nekdy si pripadam tak trochu jako Alien. Prikurtovana obrovskou zadnici v podzemni jeskyni kladu vajicka a lepim sve obeti do lepkave site. Obcas pozvednu svuj slintajici jazyk se skapavajicim slizem a oliznu sve obeti. Zkontroluji zda pevne drzi a zda jeste ziji. A pak ustrnu. Alien. Pekny film. Byla jsem na nem v kine kdyz jsem cekala mojeho prvorozeneho. Kultovni film. JIz tehda jsem soucitila s Alienem. Mel moje sympatie.

Vikend byl ve znameni rodinne pece. Osm pracek pradla a zehleni. Nakupovani, vareni a peceni. RAdost. Po dlouhe dobe jsem opet citila s velkymi detmi absolutni souzneni. Vsichni se vsemi. Ja stala nad temi kosi pradla a deti se vedle me stridaly a povidaly. Pak jsem varila, pekla, chystala a ony pomahaly. Ptaly se na recepty. Copak Ty budes nekdy pect? Nooo, kdyby nahodou. Heled, kdyz jsi fyzik co si myslis o holografickem vesmiru? Coze, co je to za blbost? Vis vubec mamko co je hologram? Ehm, no tak jinak, co rikas tomu ze vse co mame v hlave je jen projekce? NO to je prece jasny, ze je to jen projekce. Dyt to nic jineho byt nemuze. Mamko, ty jsi hrozne decko.

A opet varily vsechny pocitace. Deti si propojily pocitace a hraly. Furt. Uz je mrtvy? Jeste ne! Jezis, uz me ma. Co delas, delej, delej! Ten nejstarsi mi dal dohromady moje PC a hned mi tam natocil asi 10 her. Allien versus Predator. Ha, dostal me, svina. jeste ne, jeste ziju! Mamko chces si zahrat?

Bohuzel tahle idyla trva kratce. A tak jak vsichni prisli tak zase vsichni zmizeli. A zustalo ticho. Ten nejmensi dnes vubec neprisel domu ze skoly. Zustal u nekoho. Hledam ho u jedno kamarada, u druheho. Nasla jsem ho u tretiho. Mam rada ticho. Kdyz doma nikdo neni. Vlastne to miluju. A mam taky rada kdyz jsou doma vsichni. Dokonce i s babickou a dedeckem. Se svagrovou. Posloucham jejich reci a vsechno mi splyva do barevne reky. Jako cvrlikani ptaku. Vse kolem me cvrlika a ja mezi tim pecu, varim, chystam, zehlim skladam a nasloucham. Jakobych se vznasela ve snu. Tancuji. Deti se smeji. Vi ze jsem prastena. Zacnu zpivat. A se mnou ten nejmensi. A pak i ti velci. Tancujeme. Oni vi ze jsem prastena a jsou radi ze jsem. Ja taky.

Zrovna vzrzly dvere a nejmensi se protahl dovnitr i s kamaradem. Slysim cvakani pocitace. Jdu si nalit pivo. Zvlastni svet. Prijemny. Jako sen.

Vcerejsi film

8. března 2009 v 18:40
Divali jsme se na film Medvidek spolecne s manzelem. Slysela jsem spoustu kritiky a byla jsem zvedava. Hrali tam moji oblibeni herci Trojan s Machackem.

Film me prijemne prekvapil. Pobavil. Je pravda, ze ja nejsem vubec narocna. Libi se mi prakticky cokoliv, pokud to nedela ze me uplneho vola. A tohle bylo mile. Vesele. O vztazich. O reseni problemu ve vztahu. Nakonec si stejne nejvic rozumeli muzi s muzi a zeny s zenami. Logicky! Sve k svemu. A zeny? Vsechny dosahly toho po cem touzily. V pohode. Zeny to s muzi umi.

Kez by to takhle hezky fungovalo i v realu. Me neprisly ty vztahy tak falesne. Naopak. Prisly mi celkem pruzracne. Ze zivota.

Napadlo me. K cemu vlastne zena protrebuje muze? ehm. Potrebuje otce pro svoje deti. Deti potrebuji maminku a tatinka.

A dnesni tatinci jsou fajn. Tesi se ze svych potomku, vodi je do zoo, uci se s nimi do skoly, nosi jim darky. Dnesni muz je fakt zodpovedny tatinek.

A o tom byl ten film. Muz je dobry tatinek. A jako tatinek je nenahraditelny. Vsechno ostatni zeny zvladnou samy. A zvladnou to dobre.

Pokrytectvi jako zivotni styl

4. března 2009 v 17:32
Vyrustala jsem v pokrytectvi.

Ze existuje neco jako pokrytectvi jsem zjistila teprve mnohem pozdeji. Az jsem zacala nahlizet do sveho nitra a hledat co me to tam vlastne tak hrozne boli.

Jako dite jsem pokrytectvi povazovala za normu chovani. Od nejmensiho veku me rodice rikali. Pozdrav, podekuj, nemrac se, vem si tohle, dones kvitko ucitelce, ukaz se, usmej se. A ja zoufale snaziva jsem zdravila, dekovala, nosila kvitka ucitelce, oblekala si sukynku a trpela. Nezpochybnila jsem spravnost dodrzovani norem. Verila jsem celym srdcem, ze dodrzovani norem je spravne. A ten kdo je nedodrzel byl spatny. A ja spatna nechtela byt. Chtela jsem byt dobra, splnovat normu, delat radost, prinaset jen poteseni.

Vsechno se rozletelo na tisice kusu v puberte. Bylo to jako vybuch atomove pumy. Nechapala jsem co se deje. Proc je ve me tolik nenavisti, tolik odporu, tolik hnusu. Ze sebe. Ze sebe. Tolik nenavisti. Nenavidela jsem se. ZA svoji slabost, nezajimavost, obycejnost, slusnost, vychovanost, falesnost. Otocila jsem o 180 stupnu. Vsechno to neprave, pokrytecke, umelehmotne slusnacke jsem zkousela ze sebe setrepat. Zkousela ale nevedela jak. Jak. Bylo to na me prirostle. Nevychovana a neslusne jsem dokazala byt jenom pod vlivem alkoholu. Ale hned jak jsem se probrala tak jsem se opet smrskla do naucene krychle. Nebylo uniku. BYla jsem veznem nauceneho.

A tak jsem se ucila s tim vsim nadelenim nejak zit. Ucila jsem se byt pokrytcem. Treba v zamestnani. Nemohla jsem rict ze jsem uplny blb a trpim socialni fobii. Neeee, tvarila jsem se chytre a delala dojem ze se nebojim ani certa. Pokrytectvi!

Jet nekam sluzebnim autem? Celou noc jsem nespala hruzou. Rano jsem dorazila do prace s usmevem na rtech a suverenne absolvoval cestu. Pokrytectvi!

Narodily se mi krasne deti, ktere ve me vzbuzovaly silene zachvaty uzkosti. ZE nejsem dobrou matkou, ze je nevychovam dobre. Navenk jsem byla mila a usmevava maminka. Pokrytectvi!

KOlem sel sympaticky mlady muz a ja se na nej usmala. On taky a ja se malem potento hruzou. Strachem z blizkosti. A nechala jsem se pozvat na kafe! Pokrytectvi!

Nejhorsi byly hory. Od mala churava, furt nejake nachlazeni, rucicky jako palicky a delala jsem ramena jak jsem nejsilnejsi. Tvarila se odvazne a neohrozene. A srdicko ve me busilo strachem. Pokrytectvi!

Nejvic me ale tyrala socialni fobie. Celozivotne. Bala jsem se zlyhani. Ze zklamu. Ze to nedokazu. Ze nekdo na me pozna jak se bojim. Jak jsem malicka, ze nic neumim, ze jsem jen vyplasena seda mys. Presto jsem se vydavala za profika, vystupovala suverenne a dokonce se tim i uzivila. Pokrytectvi.

ZAbalena do fasady sebejistoty jsem proplula zivotem bez vazneho urazu. Ale jen diky fasade. Protoze jsem se umela pretvarovat. Ackoliv vnitrne nejista, hrala jsem si na sebevedomou. Zaplatila jsem za to svojim zdravim.
Privodila jsem si vysoky tlak na ktery beru leky a cely zivot budu brat. Strach nelze obelhat. Ten sedi uvnitr a smeje se mojim slabostem. Nakonec jsem si svuj strach oblibila, smirila se s nim. Dyt to se mnou myslel dobre. Chtel me jen chranit pred svetem a ja se nechtela nechat ochranovat.

Opona pada. A ja stojim naha. Prede vsemi. Divaji se na me jak se chveji zimou. Ukazuji se vsem. Naha. Lide se otaceji a jdou dal. Nezajimave. Nezajimam nikoho. Nejaka stara baba tam stoji. Nikdo se nesmeje a nikdo neukazuje prstem. Akorat krouti nechapave hlavou. Baba jedna pomatena. Krouti hlavou a jdou dal. A ja zcela naha jdu domu. Vsechny oblecky jsou mi tesne. Uz nikdy si zadny neoblecu. S oblecky mizi i strach. Strach z odhaleni.

Zivot jako bonus navic

2. března 2009 v 21:24
Mam to blby. Jsem furt jako pubertak. Dokonce i moje deti si toho vsimly. Pry jsem prestarle decko. Lze nejak dospet? Dozrat? Zdustojnet?

Pamatuju si jak jsem si predstavovala sama sebe jako dospelou ve 40. Zavidela jsem si tu dospelost. Vzdycky jsem mela problem si vytvorit osobnost. Mit svuj nazor a stat si za nim. Ono je to asi fakt tezke v rodine jako byla moje. Posunovana sem tam jako sachova figurka jsem se naucila akorat vzpurnosti a odporu. Vedela jsem jiste, ze takhle to nechci. A takhle to taky nikdy nechci. Popostrkovana dal a dal korytem jednotlivych roku, jsem trpelive cekala na prvni prilezitost abych mohla uprchnout.

Jenze ani utek mi nic moc nepomohl, porad jsem byla vyjancene umecene kuzle. Vubec jsem netusila kdo jsem. Zapomela jsem si vytvorit Osobnost. A tak jsem se potacela zivotem jako skakaci kulicka. V bezvedomi. Slepa. Hlucha. Poskakovala jsem z jednoho mista k dalsimu a nakukovala zvedave. Co se bude dit. V nadeji ze se bude dit Neco. Nevim na co jsem cekala. Snad ze se stane zazrak a ten ze me stvori Nekoho. Ze se treba stanu Nekym. Jen tak. Nestalo se. Zivotem proplouvam porad jako Nikdo a tak to i zustane.

Asi to tak v zivote byva. Asi se clovek stava Nekym hned v mladi. Citi to, kdo je a co je. Kam jde. Jinak proplouva zivotem jen tak. A postupne naplnuje vsechno to co je pro nej dulezite. Plni si svoje sny a predstavy. A pak zavre posledni stranku.

A zhluboka se nadechne. Ulevou. Mam to. Tak a ted muzu umrit. A ze jeste neni cas k umirani? Super! TAk to mam bonus. Cas venovany navic. Kdy nemusim nic. A muzu cokoliv.

Zivot padesatilete je jako lehky vanek. Vznasi se. Nemusi nic. Bonus navic. Diky za nej. Z celeho srdce diky.