Leden 2009

zakon priciny a odplaty

26. ledna 2009 v 14:45
Zakon priciny a odplaty (nasledku) lze kdekoliv prerusit. Jednoduse.

Staci se vymanit z pout odplaty. Vystoupit z kola kolik ty me tolik ja tobe. Nestarat se co bylo a kolik. Nedivat se zpet. Nestarat se o ovoce svych cinu. Nedivat se vpred. Cinit jen tak.

Chytnout otacejici kolo pevne do rukou a nepustit.

bezmoc a krik

25. ledna 2009 v 17:45
Dnes jsem kricela na sveho tatinka. Byl to krik bezmoci. Zoufale narazeni na neproniknutelnou zed. Malokdy kricim, vim ze je to zbytecne. Vim ze stejne nic nenadelam. Jenze kdyz clovek krici tak se mu ulevi v jeho bezmoci.

Doma jsem si otevrela flasu kvalitniho vina, upijim a postupne nalezam opet svuj klid. Jsou veci ktere musim primout. A ja je prijimam, ale jde to ztuha.

Dnes jsem si precetla tyto verse, ktere sdelil Buddha krali Kosalovi. Spolecne pozorovali zarostle askety s dlouhymi nehty:

"Ne podle sve vnejsi podoby se clovek spravne pozna.
Letmemu pohledu nelze duverovat.
Ukazneni podle slov
pohybuji se v tomto svete neukazneni.
Jako falesna nausnice z hliny,
jako medak jen zlatem pokryty,
putuji nekteri skryti pod plastikem,
uvnitr necisti, navenek bez poskvrny."

A pri jine prilezitosti:

"Vitezstvi plodi nenavist,
porazeny zije v utrpeni.
Kdyz zanechal vitezstvi i porazku,
zije klidny ve stesti."

Dan za srovnani psychiky

23. ledna 2009 v 16:38
V dnesni spolecnosti je spousta lidi s psychickymi problemy. Muzu se pouze domnivat co je pricinou a zda maji nejakeho spolecneho jmenovatele. Muzu vychazet ze sveho pripadu, z vlastni zkusenosti. Temer vsichni postizeni (ktere znam) jsou presvedceni ze jsou neco vyjimecneho. Pozoruhodneho. I jejich zaliby jsou vyjimecne a pozoruhodne. Vetsinou i chovani je vyjimecne a pozoruhodne. Zda se jim, ze maji zvlastni schopnosti a vi vic. Jsou prehnane citlivi a vztahovacni. Netykavky. Vyzaduji specialni zachazeni.

Sama jsem jako jedinacek vyrustala v pocitu, ze jsem vyjimecna. Ze specialni pece kterou pozivam je jaksi ehm samozrejma, kdyz jsem to ja. Jenze casem se vkradaji do mysli pochybnosti. Nabyvaji stale jasnejsich obrysu. Objevuji se otazky? Clovece, co je vlastne na tobe vlastne tak vyjimecneho a uzasneho? Ehm, noooo nic. Vubec nic. Stejne ruce a stejne nohy, dva pary oci, nos a pusa. Dyt je to blbost. Jsem uplne obycejna. Vsechno mam obycejne.

Obycejnost sebou prinasi prumernost. A prumernost sebou prinasi psychickou ulevu. Vnitrni klid. Spousta lidi by nemusela trpet kdyby jednoduse prijmuli svoji prumernost. A smirili se s ni. Nehrnuli se vpred za slavou, moci a uznanim.
Nechteli si furt potvrzovat svoji uzasnost a zvlastni kvalitu. Proste to jen nechali plavat. Nasli si nekoho koho maji radi a kdo ma rad je. A zili stastne a spokojene az do smrti. Obycejne a prumerne.

Ze je to hrozna nuda? No je. Ale porad je to lepsi nez to honeni predtim. Hmmm, zda se mi ze se nejak moc presvedcuju, jak mi je dobre. Ono je to totiz tak. Nic jineho mi nezbyva. Stejne cely zivot delam to co me napadne. A ted me nenapada nic lepsiho. Zadny lepsi napad fakt nemam.

To co ziskame taky ztratime

22. ledna 2009 v 21:31
Clovek muze prjit jenom a pouze o to co ma. Nemuze prijit o neco co nema. Takze pokud mu je lito ze o neco prichazi tak je to jen jeho vina. Nemel to mit.

Vyjimkou je zivot. Clovek k nemu prisel jako slepy k houslim. Presto se ho musi vzdat. Nic nam nepatri. O vsechno, uplne vsechno prijdeme. A neni to zadna krivda, krutost nebo nespravedlnost zivota. Je to zakon, ktery nelze okecat.

Cim vic mame, tim vic ztratime. Cim vys vyletime, tim hloubeji padneme. Cim vic lpime, tim vic budeme trpet.

Ted pointa:

Pokud neumime ztracet tak je lepsi nehrabat
Pokud neumime padat tak je lepsi nelitat
Pokud neumime trpet tak je lepsi nelpet

Nic se nedeje

21. ledna 2009 v 20:23
Zjistuji ze neni o cem psat. Nemam zadne zajimave dusevni pochody. Netrpim smutkem a ani nejasam radosti. Jen tak si nejak ziju aniz by se delo cokoliv co stoji za zminku. Zjistila jsem ze za 7 let muzu jit do duchodu. Taky me prekvapilö, ze delam jiz pres ctyri roky (4,5) jako radny zamestnanec. Vydrzela jsem to fakt dlouho. Vegetim si fajn.

No co jeste muzu napsat. Nic. Nic si nemyslim, nic me nestve, na nic nemam nazor. Hm, co jeste. Byla jsem na rodicaku a mazanek byl chvalen. Hodne se zlepsil. Taky se dnes porval, takze vse je v nejlepsim poradku. Byla jsem cvicit taichi. Fakt pohoda. To snad ani neni cviceni, spise balet. Zadna namaha, zadny stres, jen jemne vznaseni koncetin a trupu.

Rikam si, ze pokud zivot takhle pobezi dal a on bezi cvalem, tryskem porad vpred tak si ani nemam na co stezovat. A ani nemam co vychvalovat. A vlastne nemam nic duleziteho. Zda se mi to libi? Takhle? No libi. Obcas si vzpomenu na takove ty rozumne reci, ze nez takhle dopadnout tak se radeji obesit hned.

Vlastne me napada jeden vtip. Prijde postarsi pan k doktorovi a rika mu: Pane doktore, reknete mi uprimne kolik let zivota mam jeste pred sebou? A doktor ho prohlidne a rika: Kdyz budete zdrave jist, nechlastat, nekourit, nesexovat, hodne se hybat nacerstvem vzduchu tak i 20 - 30 let. Ale ma to jednu zapornou stranku. Bohuzel to bude dlouho dlouho dlouho trvat.

heheheh

Reprezentacni ples

20. ledna 2009 v 19:56
Tak jsem se vystrojila na ples. Sousedka mi pujcila asi sestery saty, kabelku i kabat. Boty jsem si koupila nove. Kadernice me nacesala namoderno a zabetonovala lakem.

Ty saty jsem si nejdriv vyzkousela sama. Vsechny byly asi o dve cisla mensi, byla jsem v nich napresovana jako jelito. Hola zada po prdel, vystrcena prsa nahoru a obepnuty zadek. Ona je sousedka velice sexy, stihla a celkove puvabna. Jeji snacha mi pujcila jeste saty z promoci. Dlouhe, seriozni a se slusivym kabatkem. Dikybohu.

Tak jsem se predvedla doma nejdriv v tom slusivem, serioznim. Hodnotil manzel se synem. Pry desna nuda.

A tak jsem na sebe presovala ty sexy saty. Kdyz jsem se ukazala v tech jitrnicovych satach tak se obema zablyskalo v ocich. Super! Ty ti tak slusi! Cim vic nadite saty tim vetsi nadseni. Dyt jsem v nich jak jelito. Oba volaji: To neva, nikdo nevi co pod tim je. Vypada to vnadne. A tak jsem se nechala ukecat.

A sla na Reprezentacni ples za jelito. V ruce slusinou kabelecku, na nohach nove lodicky a na hlave slusivy moderni uces a la helma.

Celkem jsem zapadla mezi masu vzorne upravenych dalsich jelitovych dam s volany. Dustojne jsem konzervovala ehm konverzovala a dustojne tancila a dustojne pila a jedla.

15 let jsem nikde nebyla reprezentovat a asi dalsich 15 let nikam nepujdu.

Zehlim rada

19. ledna 2009 v 21:27
Zehlim odjakziva. Pamatuju si jeste jako mala holka, jak jsem hrde zehlila kapesniky a rucniky. Kolik mi bylo? 5 let?

Kdyz se narodil prvni kluk, tak jsem svatecne zehlila pliny a takove malinke kosilky z jemneho platynka. Desitky plin a desitky kosilek. Kdyz prisla maminka, tak chtela taky zehlit. A tak jsme se o zehlicku pretahovaly. Zehleni byla moje meditace. Zehlila jsem a citila, ze ziju. Teplo mi prochazelo do dlani, a do obliceje stoupala vune detskeho telicka. Zehlila jsem hluboce ponorena do sebe.

Nedoknutelna, nedosazitelna, sama se sebou. Svobodna.

Dodnes zehlim rada. Uprostred domu je obrovsky stul. Polozim na nej jednou prelozenou deku, pak plachtu a zehlim. U zehleni sedim. Kolem je cvrkot. Decko beha s ukolem, neco chce poradit. Odlozim zehlicku a koukame spolu do sesitu. Zatimco zehlim, muz sklada kalhotky a paruje ponozky. Pokazde zbyde nekolik nesparovanych. Nejaky trpaslik je zere. Mam jich doma cely pytel.

U zehleni piju pivo. Driv jsem ho pila vzdycky. Pomohlo mi uplne uvolnit hlavu. Vysypat myslenky. Uvolnit mozek. Ted uz pivo nepotrebuju. Uvolnim se i bez nej. Odpocinu si.

Opakovani

18. ledna 2009 v 11:18
Muj nejmensi je mi velice podobny charakterem. Nevim zda je to geny nebo spise podminkami v kterych vyrusta. Kdyz se na nej divam vidim sebe kdysi davno. A jak bylo detstvi pro me tezke. Tezke od momentu prestehovani. Kdyz samozrejmost nebyla samozrejmosti. A bezprostrednost nebyla jiz bezprostrednosti. A ja se zacala srovnavat s okolim. Vydelovat se z nej. Oddělovat.

Od te doby uplynulo hodne casu. Ale porad ne dost. Ucim se. Byt se svym okolim JEDNO. Splynout.

Nemyslet

13. ledna 2009 v 20:12
Nemyslet je celkem jednoduche. Rano vstat a jit na zachod. Vnimat curani.
Pak vstoupit do kuchyne a vnimat vstup do kuchyne. Pohladit kocku a citit jeji jemnou srst. Pohladit a otevrit kamna. Vnimat jejich teplo. Otevrit dvere na terasu a vnimat zavan studeneho vzduchu.
Dotknout se dreva a vsunovat kousky do kamen. Pohlednout do popela a hledat zhave uhliky. rozhrabat popel a citit teplo. Vzit cajovou konvici a slyset zurceni vody. Vstoupit do satny a premyslet co na sebe. Videt se v halence a kalhotech. Vytahnout halenku a kalhoty, oblect se. Citit latku na svem tele. Vstpoupit do vedlejsiho pokoje a polibit malou rucku. Citit teplo. A zacichat vuni vlasu. Zaseptat vstavat. Pohladit jemnou rucku, vlasky a opet nasat vuni. Vstoupit do koupelny a podivat se do tvare v zrcadel. Videt svoji tvar. Pustit vodu, slyset jeji zvuk a dotykat se tepla. Namocit si vlasy. Citit teplo na vlasech. Hladit si vlasy a jemne smyvat sampon. Citit rucnik ve vlasech. Opet nasat vuni a hladit jemnou rucku. Zaseptat vstavat. Vstoupit do kuchyne, podivat se ven na zahradu a zhluboka se nadechnout Videt kere, stromy, stopy zvirat. Dotknout se kliky. Prekracovat kocku a divat se do skrine. Co by ji tak mohlo chutnat? Tohle nebo tamto? Otevrit kapsicku a prekrocit kocku. Prekrocit kocku. Prekrocit kocku. Odtlacit cumacek. Vysypavat kapsicku. Odtlacit cumacek. Vysypavat kapsicku. Koukat do ohne a citit zar. Nemyslet

Prvnich 15 minut pracovniho rana. Kazdy den stejne. 15 minut nemysleni.

Promluva k staremu cloveku

11. ledna 2009 v 19:53
V odkazu je zajimava promluva k starnoucim cloveku



Moje vlnova delka. Zrozenim jsme jiz mrtvi. Ten kdo se narodil prakticky i umrel. Ano. Presne tohle si myslim taky. Rada si ctu v buddhistickych textech. Urcite radeji nez v novinach ci casopisech. Ctu si v nich jiz mnoho let. Nechavam je jen tak plynout. Proplouvat skrze me. Nikdy jsem se neridila zakazy nebo prikazy ktere predepisuji. U nekterych jsem teda i celkem ty praktikujici litovala. Ale roky ubihaji. Kdybych si mela ted odskrtat ty nekonecne dlouhe seznamy doporuceni, prikazu a zakazu, tak by zustalo jen sem tam "nesplneno". Proste me naprosta vetsina "hrisnych lakadel a pout" nelaka a nebavi. Starnu.

Kdysi jsem se smala tem silenym hromadam prikazu a zakazu. A vlastne se chechtam dodnes. Protoze jejich krecovite dodrzovani se dotycnemu musi nekde vyrazit, treba jako roh na cele.

Ale jak clovek postupne starne tak se to jaksi ehm utrepava a najednou je klid. Asi to fakt takhle nejak bezi. Ale ne jako predpis nebo zakaz. Spontanne. Zjistuje, ze se citi v tomhle prostoru dobre. Ze je v nem spokojeny. Stastny.

Ale rict mlademu zdravemu muzi ci zene, ze nemaji byt zadostivi? Ze nemaji touzit? Nevim teda jak to teda maji delat. Bez zadosti? A tak si rikam ze asi to tak ma byt. Mlady clovek prijima uceni jako hru. Chytl se drapkem. Ziskal smer. A to uplne staci.

Ziva zeme

10. ledna 2009 v 21:32
Myslim ze je zeme ziva. Nelze to dokazat a tak je to pouhou teorii. Verim ze zeme ziva je. Ze si sama tvori prostredi. Prijima slunecni energii a vytvari spoustu smycek a zpetnych vazeb kterymi si udrzuje rovnovahu. 2 miliardy let zily na zem jen mikroorganismy ktere vytvarely jemne mechanismy metabolismu zeme, zakladni mechanismy geneticke informace i zakladni vzorce ulozene v geneticke informaci. Teprve pak se shlukovaly tyto mikroorganismy do symbiotickych vazeb a evoluce se rozjela. Stejne jako my si ridime rust naseho tela a vymenu nasich bunek, tak si zeme usmernovala miliardach zpetnych smycek evolucni vyvoj. Spontanne a prirozene. Ucelne.

Existuje mnoho zemi, kde misto ruznych bohu uctivaji a dekuji Zemi. ZA to ze tohle vsechno smi uzivat. Ze se z jejiho bohatstvi smi radovat.

Kdyz jsme byli kdysi davno v Andach tak jsem chtela vedet od naseho pruvodce, v co veri. Kde jsou jejich bohove. A on ukazal kolem sebe. Ptala jsem se: Tam je buh? Zavrtel hlavou. Ne neni. Kamen, strom, hora, to vse kolem je buh. Prosil o jejich podporu a dekoval za vsechny dary. Vsechny dary ktere dava Zeme. Rozumela jsem mu.

Zeme je ziva. Bere energii ze slunce. Pomoci obrovskeho mnozstvi mikroorganismu a posleze vyssich organismu nam tuto energii pripravuje do jedle podoby. A pak rozlozi to co zbyde. Ve vecnem kolobehu nas vytvorila a ted nam umoznuje zit. Nejsem zadny militantni ekofreak. Jen jsem si toho vedoma. Kdyz si pustim vodu, usmazim rizek, lehnu do postele, jedu autem nebo hladim kocku tak je to diky Zemi ktera mi tuhle moznost dala. A diky slunci ktere ji k tomu vsemu dava energii. K udrzeni vecneho kolobehu zivota.

Neverim v nadprirozeno. neverim v nejake extra sily ktere na nas vysila vesmir nebo vyvoleni lide. Jsem presvedcena ze vsechno je mnohem jednodussi. Jsme vytvorem nasi Zeme a jeji soucasti se opet staneme nez z nas uhnete neco jineho. Treba strom.

A co universalni vedomi a tvurci energie Sakti? Kde jsou? Prece vsude. Vsude kolem nas a v nas. Nase ziva Zeme s nami i vsim tim svym pestrym potomstvem na palube. A co jinde? Jinde urcite taky. Ale tam nejsem. Jsem tady. Na Zemi.

Muj dnesni sen

10. ledna 2009 v 11:02
byl tak intenzivni ze si ho porad nesu v hlave. Jako casto ve snu jsem nekam putovala. Prisla jsem do nejake mistnosti odkud byl videt nadherny vrchol. Cely kopec byl zeleny a teprve zaverecny vystup byl pres kameny. Sedeli jsme v mistnosti a prezuli jsme se. Vyzuli jsme nase horske boty a obuli jine. Zvlastni je ze jsem mela pocit ze je tam moje rodina. Manzel a vsechny deti. Jako bych ja byla oni vsichni.

Prosli jsme zelenym az jsme se dostali ke skalnatemu vrcholku. A tam se zastavil muj nejstarsi syn a rika mi. nemam spravnou obuv nemuzu jit dal. A tak jsme pokracovali jen ja s mym muzem. A opet jsme byli jakoby jedno. Na vrcholu jsem videla daleko za horizon jak to ve snech vidivám.

Pak jsme sli dolu a proti nam vystupovali neskutecne hromady lidi. Vsichni postavali na te spodni platforme kde zustal i syn. Prodrali jsme se skrze dav dolu a vesli do mistnosti kde jsme se prezouvali. A tam staly tisice botu (opakovany sen). A ja zacla hledat ty moje. A chodila jsem dokola a nemohla moje boty najit. Zmizely. Nekdo mi je vzal. A ja premyslela zda si mam vzit cizi abych nemusela jit bosky.

Najednou slysim hlas. Byla to ucetni z naseho podniku. Rika mi ostrym hlasem, ze mam ty boty uklizet. Podivala jsem se na ni a rikam, ze to neudelam. A tak jsem zustala sedet mezi vsemi temi botami a nevedela co mam udelat....

Racionalni, iracionalni a stupidni

9. ledna 2009 v 19:41
Priznam se, ze jsem nikdy necetla tak (pro me) uzasnou analyzu racionalniho chovani. rozbor lidskeho altruismu a celkove pohnutek ktere nas maji dovest ke stesti. Odkaz: http://www.blisty.cz/art/39146.html

Je to dlouhe cteni. Dala jsem si ho do zalozek pod Zajimave cteni. Kdykoliv budu mit cas tak si kousek poctive prectu. A provetram si hlavu. A dnes si zapisuji:

Lidi, kteří v něm (pozn. kritickém mysleni) jsou vzděláni, nelze obloudit...Trvá dlouho, než něčemu uvěří. Dlouhou dobu dokáží chápat jevy jen jako záležitosti možné nebo pravděpodobné, aniž by potřebovali jistotu, aniž by je to trápilo. Na důkazy dokáží čekat a umějí je vážit...Dokáží odolat tlaku svých nejmilovanějších předsudků...Vzdělávání v kritickém myšlení je jediné vzdělávání, o němž lze pravdivě říci, že tvoří dobré občany."
Předmětem kritického myšlení je proces myšlení (P7). KOnec citace.

Jojo, milovane predsudky.

Kam s rodici?

6. ledna 2009 v 15:04
Mirka http://www.mirka_langerova.bloguje.cz/756456-co-s-babickou.php se pta kam s babickou. Ja se ptam jiz delsi dobu kam s rodici. Chatraji mi pred ocima. A bude hur. Rodice jsou nekdo ke komu pocitujete obrovskou zodpovednost a zavazky.

Manzel mi rika ze me maji uvazanou na provazku. A tahaji za nej jak potrebuji. Pry jsem pejsek ktery panackuje kolem rodicu.

Me to nevadi. Nevadi mi panackovat. Vubec to neresim. Kdyz rodice potrebuji, zavolaji nebo jen tak, rada za nima prijdu, udelam, potesim, pobydu.

Jenze co dal? Jsou deti, dcery, synove kteri se obetave cele dny staraji o svoje stare nemohouci rodice. Vzdaji se svoji prace i zajmu a babicku ci dedecka doopatruji do smrti.

Jsem spatna dcera kdyz pochybuju? Kdyz nevim? Vubec nevim co budu delat. Co mam delat. Zatim je chodim navstevovat a delam pro ne vse cojim na ocich vidim. Ale co budu delat az to stacit nebude....

Vezmu si je domu? Samozrejme pak oba. Jeden bez druheho nemuzou zit. Odejdu z prace. Budu o ne pecovat. Jak dlouho? Pet let... Deset....Vic? Jsou to tezke myslenky. Pretezke. Vlastne jsou to hrozne myslenky. Jiz tim ze me napadaji a ja se bojim. Jak to zvladnu a co moje svedomi.

Nemam nikoho na sdileni myslenek

4. ledna 2009 v 18:07
Vlastne to nikoho nezajima. Jsem s tim davno smirena. Vetsinou si nechavam to co me napada pro sebe. Ono stejne neni o co stat. Je to sama zpetna vazba, ktera me drzi zpatky. Abych zbytecne neventilovala vodopady myslenek. Nezahlcovala okoli.

A uprostred jednoho takoveho vodopadu jsem si uvedomila jak me to bavi. Ze tak jak se jini divaji na televizi ja nechavam chrlit v moji hlave myslenky. Uz je nehazu na blog. Vim ze nejsou natolik zajimave ze bych je nekomu mela vykladat. Ale bavi me premyslet. Urcite vic nez driv. Protoze jsem casteji uvolnena. V pohode. A kdyz se uvolnim tak myslenky ze me vypadavaji. Neukaznene. Spontanne. Obrazy. KOmbinace. Vztahy. Souvislosti. Ktere nikoho nezajimaji. Protoze to jsou ruzne samozrejmosti.

Casto vymyslim davno vymyslene. Ale to moje mi chutna jaksi jinak. A tak si obcas vzpomenu na Pareze jak licil jak mu chutna vlastnimi rukami vypestovane jabko. TAkhle mi chutna myslenka, ktera se urodila v moji hlave.

Cetla jsem nedavno o zakladnich pilirech zdravi dle cinske mediciny. Jen tak zbezne. Staci mi natuknout. KOusek. Ne doslovne cist a konzumovat. Nechat prostor pro fantazii. A hned zacne moje mysl pracovat.

Treba ty pilire zdravi. Jsou pry 4:

- sexualita
- vztahy
- penize
- spiritualita

A stacilo zavrit knihu, chvili se podvat do zdi a moje mysl se rozjela ve vasnivem trysku.

Sexualita - hned jsem videla vztahy uvnitr tela, vnitrni ohen, energii ktera se rozleva po celem tele. A udrzuje ve zdravi nas vnitrni svet. Obyvatele meho tela, jak jim prinasim radost a harmonii. Svuj vnitrni svet. Pohodovy a radostny svet.
vztahy - nase umisteni v pavucine sveta. To co davame a dostavame. nase uroven. To kde jsme a co jsme. Co jsme vytvorili kolem sebe. Nase zrcadla a zpetne vazby.
penize - nejak musime uzivit nase telo, nekde musime bydlet a neco si musime oblect. Zajistuji materialni preziti. S penezi se nemusime bat ze umreme hlady. jak si zajistujeme obzivu..
spiritualita - nas vztah k urovni ktera nas presahuje. Co vuci ni citime. Jak vnimame to co nas presahuje. Citime to? Umime se zaradit smerem k vyssi urovni a nadrazenemu vzorci?

Vsechno co jsme jsou vzorce ktere vytvarime. Uvnitr sebe. K ostatnim na nasi urovni a smerem k necemu ceho jsme soucasti.

Vztahy (vzorce) ktere vytvarime pretrvaji i kdyz tady nebudeme. Jednoduse do nich vstoupi nekdo jiny. Protoze je uplne kdo ve vzorci zivota - vztazich stoji. Dulezite je ze zivot pokracuje. Nas taky nezajima ze srdecni bunka jmenem Elenka zrovna zemrela a misto ni nastoupila bunka Zuzka. Stejne tak je zivotu uplne jedno jestli na mem miste jsem zrovna ja nebo je tam nekdo jiny. Dulezite jsou vzorce ktere jsme vytvorili. Pres ne postupuje evoluce. Neni jina moznost. Jen ji nechat pres nas projit.

Mam vlastnost ze zadny napad neodmitnu jako blbost. Bud si to hned zkusim (pokud to jde) nebo si to hned predstavim. Jak by to asi mohlo byt. Jak by to mohlo fungovat.