Prosinec 2008

Rozlouceni se starym

31. prosince 2008 v 11:54
Letosni rok byl pro me uzasny. Poucny. Skutecny cyklus se vsim vsudy. Se zacatkem a koncem. Vecnym i pomijivym. Loucim se s nim rada a s trochou nostalgie. S podekovanim.

Poprve v zivote si davam predsevzeti. Jeste nikdy jsem to neudelala. Stejne jeko nikdy jsem si neuvedomila jak moc mi muj zivot dava. Kolik me naucil a kolik me jeste muze naucit. Staci si otevrit hlavu a srdce. Naslouchat a divat se kolem. A tak jako vecny optimista si rikam. Tfuj, tfuj, tfuj. At nas stesti neopousti. At nas sily neopusti. At nam hlava slouzi. At nam telo slouzi. At si muzeme vzajemne rozdavat radost co nejdele.

Preji vsem hodne stesti a radosti ze zivota.

Je mi fajn

27. prosince 2008 v 20:22
Plny dum lidi. Motaji se ruzne dokola a vubec si neprekazeji. Obcas prehodim nekolik slov tu a tam. Vsude bezi pocitace. Vari se hry. Prekracuji hromady obleceni. Nevadi. Nevadi mi vubec nic.

Delame s muzem dlouhe prochazky. Sami. Decka nemuzou protoze doma jim bezi pocitace a oni musi hrat. Dnes jsme opet zkoumali s muzem cestu kolem trate. Kouzelne misto pod skalama. Jako vzdycky jsme zabloudili. Skakali pres prazce a hledali cestu zpet.

Zustali jsme sami dva. I kdyz je dum plny decek.

Nevadi. Takhle to je a me je fajn.

Predsevzeti

26. prosince 2008 v 15:43
Rozhodla jsem se ze se polepsim.

Kdysi jsem trpela uzkostmi. Zjistila jsem, ze uzkosti jsou zpusobene rozporem mezi tim co jsem a tim co bych chtela byt. (mela byt)

Mezi mymi idealy a tim jak skutecne reaguji.

Abych se uzkosti zbavila tak jsem musela idealy rozmeta. Rozbit me svedomi. Rozbit meze ktere me svazovaly. A priblizit vnejsi svet memu vnitrnimu svetu. Nechtit vic nez jsem. Podivat se na sebe bez ruzovych bryli. Uvidet se.

Uzkosti zmizely. Najednou jsem byla volna. Mohla jsem se nadechnout, tancit, zpivat a delat blbosti. Nebyla zadna cerna mura ktera na me ukazovala prstem. A vycitala mi vlastni nedostatky.

Ale stacilo.

Polepsim se. Prekrocim prah dospelosti. Prevezmu odpovednost. Dokonce me to mozna bude i tesit. Vek na to mam.

Zadumana

21. prosince 2008 v 16:28
V posledni dobe mam takovou nejakou zadumanou. Opet ve me neco bezi jinak, nebo lepe receno opet mi nejake kolecko docvaklo. Urcite mi jeste hodne kolecek bude muset docvaknout abych furt nenarikala jaky jsem zabedneny slepy vul.

Protoze zabednenost neni veci mdleho rozumu. Je to neschonost prijimat to co je. Neschopnost se divat. Clovek jakoby behal s nejakym rycem a furt nekde kopal to svoje korytko, kopkal a kopkal. A pak ocekaval ze mu tudy potece voda. A ona potvora netece a tak zacne zase kopkat jinde a pak zase jinde a tak pobiha jako pomateny.

A pritom voda tece. Ale jinde. Musi proste udelat tech par kroku navic a vodu si nabrat. A kdyz ta voda vedle opet zmeni smer tak opet popojit a nabrat vedle. Nekopat furt s tim svojim prtavym rycem jako magor a neco cekat. Nez mi docvaknou veci tak nemuzu spat. Divam se do stropu a v hlave prazdno. Citim ze neco je spatne. A nevim co. Cekam.

Vanocni vecirek se opet vydaril. Byla jsem jako vzdycky uzasna. A uvedomovala si jak je to spatne. Cim dal tim vic jsem se citila spatne. Schiza. Na jedne strane jsem to byla ja kdo prijimal vsechny ty lichotky, na druhe strane jsem to byla zase ja kdo tohle vsechno videl a hluboce tim pohrdal. Stydela jsem se. Stydela jsem se tak jako nikdy.

Mam zadumanou. Protoze vim ze zde je klic k memu osvobozeni. Ze ho drzim v ruce. Svetska slava polni trava. Zadny uspech, zadne vychvalovani, zadne lichotky. Pokud prichazeji propustit. Nechat bezet skrz. Jsou jen ruzovou penou. Lepidlem.

A tak se muzu s klidem opet pustit pilne do prace. Kdyz to vim jsem volna.

Nekdy musim zrychlit

15. prosince 2008 v 18:57
Rada sedim a koukam. Jen tak. Nic nedelam. Lelkuju.

Na druhe strane vim, ze me mrzi kdyz nic nedelam. Dyt me uprimne tesi, kdyz se i ten druhy tesi. Ale stoji to usili a k tomu se musim nejak vyhecovat. Jako zapasnik sumo si proste nafackuju oblicej, nekolikrat se nadechnu a vydechnu a vykrocim vpred. Prekonam svoji lenoru.

Vyhecovana iniciativa vydrzi kdyz se pohybuju rychle. Nejlepe klusem. Dnes odpoledne jsem musela vyridit asi 6 veci. S nechuti jsem premyslela jak na to. Zaparkovala a vyritila se klusem na misto vyrizovani. Vyridila jsem co jsem potrebovala a klusem zpet. Nalada se zlepsila. A pak hrrr dal a opet klusem tam a zpatky. A pak klusem do tretiho patra a klusem zpatky. A opet klusem kolem namesti a sup najednou jsem byla opet cila a plna energie. A vse bylo udelano.

Nevim jak to delaji jini. Jak si udrzuji svezi mysl. Me to stoji hodne usili. A kdyz reknu hodne tak myslim hodne. Kdyz se zastavim tak zacnu meditovat, uzaviram se do sebe a kocham se zitim. Kdyz zrychlim, tak se sice nekocham, ale zase jsem uzitecna a to mi prinasi radost. Tesim se ze jsem sikovna a ze vsechno zvladam. Jak svet kolem me hezky funguje.

Denne se houpu na vaze. A prikladam opatrne zavazi na kazdou stranu. Vahy vnitrni harmonie. Jsou krehke.

Zaznam rozhovoru

13. prosince 2008 v 21:27
- TAk jsem byla u nasich a ukazovala mamince 5 Tibetanu. Pry to omlazuje. Rikala ze to kdysi cvicila a ze ji to vubec nepomohlo.

- Akorat vypada o 20 let mladsi.

Dopisy pro tatinka

12. prosince 2008 v 20:50
Muj tatinek dostava hromady rucne psanych dopisu od ruznych pribuznych, pratel a byvalych studentek. On ma taky na stole stohy rozdelanych dopisu, ktere pise na psacim stroji furt dokola. Pote nechava babicku aby je cetla a opravila chyby a pak je opet na stroji prepisuje nacisto.

Vzdycky na konci pise, ze posilame i my mladi pozdravy a pridava ruzne fotky moji rodiny. Pokazde se mracim a rikam, ze me to nezajima. Ze ja zadne vztahy se svymy tetami, setrenicemi, byvalymi sousedy a stutenty neudrzuju. Ze jsou to pro me cizi lidi.

A on se na me vazne zadiva, jako na male dite a mlci. Nakonec ty fotky i ty popisy meho zivota posle. Na Vanoce rozesila kolem 40 rucne pripravovanych vanocnich pozdravu. Porad nad tim sedi a je to pro nej mesicni prace.

Dnes dostal dva dopisy. Od mojich sestrenic. Obe pisi nadherne dekovni dopisy se spoustou fotek svojich vnoucat. Pisou co se jim v zivote podarilo a jak jsou stastne. A celym dopisem se tahnou dekovacky. Diky tobe ujko jsem dokazala to a to, tehda jsi me pomohl a to a to jsi mi rekl. A tvoje moudrost me dostala z potizi a porad jsem ti vdecna.

A ja sedim nad temi dopisy a divam se na toho mojeho sesleho tatinka jak tam sedi cele dny na gauci a necha se obsluhovat od maminky a rikam si. Ktery je ten skutecny? Kdo to je? Znam ho vubec?

Jsem na pochybach. Mozna vubec nevim kym je muj tatinek. Kdo to tam cele dny sedi a ceka na me.

Mravokarani

11. prosince 2008 v 22:28
Vidim to spravne, ze lide jsou mravokarci? Ze maji nejake ty svoje vnitrni normy a ty pak vyzaduji po tech druhych? Treba nekdo kouka na politika nebo celebritu (nebo jen na sousedku) a rika si: NO to je hrozne, oni jsou uplne priserni, chamtivi a lzou, podvadeji, jsou nemravni, sprosti, necudni.

Chapu to asi tak ze ten co takhle kara druhe, je mozna na sebe nastvany ze on se tak moc snazi byt mravny a ti druzi na to kaslou. Ze kdyz mraven, tak at vsichni!

Muj tatinek se hrozne boji zlodeju a podvodniku. A ted kdyz je stary a popleteny, tak si furt stezuje ze ho nekdo okradl a podvedl. Nekdy je to fakt vesela taskarica.

Me vubec nenapadne ze by me mel nekdo podvadet a okradat. Dyt ja to taky nedelam. Vubec mi to nedojde. Proste to v mojich pravidlech neni. Neresim to. Myslim ze i kdyz budu stara a popletena tak to nebudu resit.

A tak me ani moralka moc nebere. Priznam se ze me vlastne vubec nezajima. Mozna jsem nemoralni. A treba o tom ani nevim. Nevsimla jsem si to.

Obcas slapnu uplne vedle. To proto ze mam hrozne malo vnitrnich norem. Nekdy mi prijde ze snad ani zadne nemam. Akorat si obcas reknu, hmmm to bylo asi blbe. A pak vim ze to bylo blbe. A pak si nejak vyzeru co jsem si nadrobila. Prijde mi to jako lepsi volba. Urcite lepsi nez mravokarani. Lepsi nez videt kolem sebe zlodeje a podvodniky.

Doufam ze az budu stara a popletena, tak budu kolem sebe videt jen same mile lidi. Jako dosud.

Zjistila jsem ze moje

9. prosince 2008 v 17:13
mysl je buddhisticka. Jen by me zajimalo jak na to prisla. Nemam rada nalepkovani, ale cirou nahodou jsem se vcera octla na prednasce a ja s uzasem poslouchala veci, ktere davno vim. A nejen vim, ale i ziju. Protoze jinak mi to zit nejde.

A tak nevim, zda byt zklamana nebo se s tim smirit. Ze jsem se pracne dopinozila nekam nahoru na kopec a tam stoji na horni stanici lanovky obrovska hospoda plna lidi, kde cepuji pivo! A placaji se po ramenach jak jim to chutna a jak jsou dobri.

Ale mozna to tak ma byt. Akorat kdyz vidim tu plnou hospodu, tak vubec nemam pocit ze zrovna tam patrim. Ze tam chci patrit. Ze chci nekam patrit.

Az me vyrazilo dech, kdyz jsem naslouchala svym myslenkam a slysela svoje odpovedi. Prekvapujici soulad.

Jsou moje deti stastne?

2. prosince 2008 v 19:06
Velmi citlive tema. Sama jsem byla velice nestastne decko. Traumatizovane s mnoha neurotickymi tiky. Osamele a zakomplexovane.

Rikala jsem si ze moje deti budu vest v zivote jinak. A pak s odstupem priznavam samo sobe mnoho chyb a prehmatu, kterych jsem se ve vychove dopustila. Ale svoje deti jsem milovala stejne jako moji rodice milovali me.

MOje deti byly taky neuroticke. Ale zdaleka ne tolik jako ja. Byly jiz svobodnejsi.

Nejsvobodnejsi je muj nejmensi. Byl stvoren, odnosen a porozen v ciste lasce. V nekonecne lasce je ofukovan doposud.

Moji velci kluci mi to nekdy vycitaji. Nas jsi nikdy tak nemilovala, nam jsi tehda to a to nedovolila a tehda jsi nam ublizila a tam a tam jsi nas nepustila. A vecer jsme museli do postele i kdyz jsme nechteli. A to a tamto jsme nemeli.

Je to pravda. U svych velkych deti jsem byla uzkostnejsi. U toho nestarsiho nejuzkostnejsi. Opatrna. Prece jen jsem byla mlada maminka a chtela jsem veci delat spravne. Neumela jsem se uvolnit a odevzdat diteti v radostne lasce. Tak nejak se do vztahu misily obavy. Zda to delam dobre. Zda delam dost. Pocity povinnosti a zodpovednosti..
Ale decka jsou jiz dospela a umi si poradit v zivote. Jdou svoji vlastni cestou. Jsou samostatne.

Ten nejmladsi nema strach ani uzkosti. Nema ani tiky ani neurozy. Ani alergie. A ja nemam pocity povinnosti a vubec zadne zodpovednosti. U nej jsem tyto pocity ani nikdy nemela. Dokonce jsem ho jednou zapomela ve skolce. Ja totiz uplne zapomela ze existuje. Presto me dite roste k svepravne samostatnosti. Tesim se ze je. Nejsem zavisla na svoji lasce. Miluji ho jen tak. Je to krasny pocit.

zpomalila jsem se

1. prosince 2008 v 18:15
lepe receno cas mi proplouva mezi prsty.

kdysi jsem si rikala: Tak co budu dnes delat? Jak ten cas vyplnim?
a dnes si rikam: kam ten cas zmizel, delala jsem vubec neco?

Den uplynul a pak druhy, tyden, mesic a nezbylo nic. Nic se neudelalo, nic neni, nic nezustalo. Jen cas proplul mezi prsty a zmizel nekde v propadlisti minulosti. A clovek se posouva porad vpred. Je uplne jedno jestli chce nebo nechce, je jim posouvano vpred jako v tlacenici. Je unasen.

Na papirku ma desitky ukolu k vyrizeni. Ty ukoly trci jako nema vycitka. NIC se neudelalo. Kdo to udela a kdy? Cas proplytvava mezi prsty a TO neudelane zustava. Jako memento. Treba to zustane neudelane navzdy.

http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/9/94/Starry_Night_Over_the_Rhone.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/cd/VanGogh-starry_night.jpg