Listopad 2008

Ocekavani

27. listopadu 2008 v 20:12
Jsem clovek ktery se neotaci zpet. Vzpominam skutecne jen v situacich, kdy me k vzpominakm nekdo privede. REkne mi, pamatujes si jak jsme tehda to a to? To bylo prima... Nebo pratele me oslovi zda jeste vim ze... Nebo spoluzaci... Nebo pribuzni... Me by to nenapadlo se vracet ve svem zivote zpet.

Ted jsem se treba vratila ted s Emkem do detstvi, kdy jsme navstevovali pribuzne na polskoslovenskem pomezi. V chalupe se zviratama a ovzdusim, ktere me desilo. Jak jsem se bala a odtahovala od vsech tech rukou, od vajicek ktere mi tlacily do ruky, od vsech pozornosti, dotyku, zvuku, pachu.

Byla to rodna chalupa meho tatinka.

Muj tatinek si cele dny stastne zpiva pisnicky a recituje. Vzpomina co zazil a usmiva se. Porad mluvi goralsky. REcituje cele pasaze z Mickiewicze zpameti. REcituje i pul hodiny polsky. nevi, kdy se to naucil ani kde. Akorat to umi. Je to jeho detstvi ktere se mu vratilo. Otevrela se mu cast mysli a on vubec nevi odkud to ma. Odkud to vi. Kdo ho to naucil. Nebo to nekde cetl?

Maminka je celkem otravena. Cele dny posloucha rec, ktere nerozumi. A to furt dokola.

Ale ja chtela mluvit o svych vzpominkach, ktere se vynoruji jen kdyz me nekdo oslovi. Ty vzpominky kdysi byly spise neprijemne. A ted kdyz se vynori jsou najednou prijemne. A ja se usmivam jako muj tatinek, zpivam se a rikam si: Jezkovi voci. Je to tady.

A jsem u tech ocekavani. Vzpominky se vynoruji protoze prestavam ocekavat. Prestavam se divat kupredu. Ztracim touhy. Nechci. Nepotrebuji. Neni nic jen moje chuze po hrebenu vpred. Kdyz se zastavim tak vzpominam.

Co je cas

25. listopadu 2008 v 21:50
Myslenky vstupuji do me mysli. Toci se v ni ve svych kruzich. Ja se tocim ve svych kruzich. Otviram a uzaviram. Vstupuju a vystupuju. Postupuju.

Je cas iluze? Vzdycky jsem verila ze cas je jen iluze. Ze je to pouha posloupnost zmen. Pohyb. Ze neni predtim a potom. Ze to co je ted bylo vzdycky a to co bylo bylo vzdycky a to ci prijde taky bylo vzdycky. Tocime se v kruzich. A kdyz se neco stane, kdyz se my tim staneme, kdyz konecne nekam vstoupime, otevreme a rozhrneme zaves tak to taky bylo vzdycky. A navzdy to tak zustane. protoze to co je je porad. A ze je to jednou bile, cervene, zlute nebo modre? Ono je to takove jake to prave je. Kdyz je to modre tak to bylo modre odjakziva. Jeeeeee, ejhle a ted je to cervene. Vzdyt to bylo cervene odjakziva. Tak jake to je? Je to vsechno. Je to to, co z toho udelame. Ted. A kdyz to ted udelame zelene tak to vzdycky bylo zelene.

Neni to jasne? Ehm, celkem je. Akorat se nas rozum vzpira to prijmout. Ze cokoliv muze byt cimkoliv. Cim se to ted stane, tim se to "jakoby dodela" i do minulosti. A vzbudi iluzi jakoby nas cas do toho stavu dovedl pricinou a nasledkem. Ale je to jen iluze zmeny. Nas mozek ji vyhodnoti jako trvani casu. Cyklus je uzavreny do sebe. Nevi co je cas. A meni se skokem v jiny. Taky uzavreny.

Skaceme jako zajici. Anebo chodime furt v kruhu. Podle natury.

Mam kulturni sok

23. listopadu 2008 v 18:48
Srazila jsem se s kulturou. A to dost natvrdo.

Tak to nejak budu muset uvnitr rozporcovat a postupne stravit.

Rim je uzasny. Uzasne pamatky. Uzasne kostely. Uzasne dojmy. Vsude zbytky historie. Stara civilizace ktera napadne pripomina dnesni domu. Navstivila jsem vystavu Picassa. Videla operu La Traviata. Sedela minimalne v 25 kostelech. Pocatky krestanstvi. Jeskyne prvnich krestanu. Rimanu kteri chteli zit jinak a tajne se nechavali krtit. Prolezla jsem Chram svateho Petra zvenku i zevnitr. Opakovane. Prosla Rim pesky krizem krazem. Jsem omracena.

Nejvic me vycerpava postavani a pomala chuze. To je smrtelna kombinace. A tak jsem ke konci dne mohla pouze lehce poklusavat nebo sedet. A nakonec jen lezet.

Bylo to krasne. Poucne.

Strucny vypis toho, co jsme za 2,5 dnu videli:
Sixtinska kaple - Vatikanska muzea i s kapli jsme prosli komplet a dukladne, vzali jsme si i sluchatka. Poctive jsme nasavali atmosferu a kochali se nadherou.
Chram Sv.Petra, protoze jsme bydleli asi 100 m od Chramu Sv.Petra, nebyl problem tam zajit vecer i rano. Rano se otviralo jiz v 7 a tak jsme tam byli skutecne osameli. Probihali ruzne mse. Pozdravili jsme se s kardinalem a usmivali se na sebe. Po otevreni kupole jsme vylezli navrch (pesky) a pak jsme se jeste podivali dolu na hrob a kobky.
Andelsky hrad, uvnitr nic moc. Snad jedine obrovska truhlice na vatikanske penize.
Koloseum - velice zajimave
Forum romanum a Paladium. Uzasne. Obrovske. Okazale a dech berouci.
Pamatnik Vitorio Emanuell II. Tak trochu priserka, nahore krasny vyhled.
Panteon, kdysi zaseveceny mnoha bohum ted jedinemu (diky tomu prezil a nebyl rozebran jako jine chramy)
Kostely obrovske a vystavne, kazdy jiny, s nadhernymi freskami
Kostele male, kulate puvodni.
Fontana Trevi
Spanelske schody
Piazza Navona
Piazza Fiori
Piazza Capitoli
Piazza Papolo - tam se zrovna konaly slavnosti
Piazza Republika
Spousta ulic a ulicek mezi Tiberou a Navonou, kde se dalo vecer dobre najist
Traianuv sloup
Vystava Piccaso
Opera Verdi-La Traviatta.

Neznam vsechny nazvy presne, pisu tak jak me zustaly v hlave. Prijezd z letiste pres snehove jazyky byl desivy. A tak odpocivame. Ja se musim vzpamatovat rychle. Zitra me ceka vsedni den.

moje naroky klesaji

16. listopadu 2008 v 16:09
a klesaji a klesaji a klesaji az mizi nekde v bezedne propasti. Prestavam postupne resit zda jsem spusobila ci nespusobila vykonavat svoje zamestnani. Pokazde kdyz na me prijdou mucive pochybnosti a sebemrskacske zachvaty tak je necham mnou cloumat, otrepu se a jdu opet dal.

Clovek je tvor velice adaptabilni, odolny a neskutecne houzevnaty. Dokaze se prizpusobit jakymkoliv podminkam. Jako chameleon splyne s listem. Pokud splynout chce. Anebo zmeni barvu na svitive zarivou a najednou je videt v cele svoji jedinecnosti. Nekdy je lepsi splynout a jindy opet byt viden. Co je optimalni urcuji podminky. A ty se porad meni. Stejne jako clovek se meni ktery v nich zije.

Dnes jsem si vymenila kola na oktavce. Jedine slabe misto je uvolnovani sroubu, ktere jsou hodne utazene. Musim skakat po klici, aby povolil. Kdysi jsem si naivne myslela ze kola vymenuje muz. Jako kdyby byl muz nejaky nastroj. Ta prekazka je v hlave. Stacilo povolit a sup. Auto je prezute.

A tak se muj zivot porad vic a viz zklidnuje. Jedine slabe misto je zamestnani. Je to porad vyzva. Moje jedina vyzva. Neni duvod se vzdavat. Hazet bily rucnik. Trikrat me premluvili abych zustala. Mam se dobre. Skvele podminky. Ale ty pochybnosti! Vychazeji stejne jen z moji neschopnosti nest zodpovednost. Zodpovednost znamena schopnost prijmout i nespravna rozhodnuti. Postavit se k vlastnimu rozhodnuti celem s vedomim: Ja jsem to udelala, je to moje vina, muzu za to ja.

Postavit se na pranyr se vztycenou hlavou.

Znam lidi, kteri se porad vraceji k chybam ktere udelali a ke krivdam ktere jim byly zpusobeny. Porad omilaji v hlave co mhlo byt jinak, lepsi nebo coby jakby. Treba muj otec. Maminka jiz ne. Ani muj muz se nikdy nevraci k tomu co bylo.

Udelat chybu, priznat ji a pak hodit za hlavu. Posun vpred. Udelat chybu, priznat ji a pak hodit za hlavu. Posun vpred.
A v cem je ten posun? Ze jakoze tu chybu jiz nezopakuju? Kdepak. Kdepak. Ta chyba se opakuje furt dokola. Dyt prece nejsu robot a tak delam chyby porad. Ten posun je v tom, jak se naucim tu chybu prijmout. Ze je moje! Ze je tady. Neni mi trapno.

Prijmout to co je. Hodit za hlavu a udelat krok vpred. Nebat se dalsich chyb. Chytnout je za pacesy tak jak prichazeji a sup. Jsou za mnou. Sup a jsou za mnou. Takhle to budu delat. Ne byt priposrana. Porad je co kazit.

mam jednu z (mnoha) spatnych vlastnosti

14. listopadu 2008 v 17:22
Mam problem byt za blbku. Ono se mi vetsinou dari. A veci vychazej tak jak maji vychazet. Ale beda kdyz se to nekde zasekne a ja zustanu nekde trcet jako blbka. Neschopna krava. To se zacnu hroutit jak domecek z karet. Nafouknu se a musim skutecne nekolikrat obehnout blok (blog) abych se vyfoukla.

Jsem cholerik. V prvnim zatmeni mysli vetsinou udelam nejake silene gesto. Prijmu na sebe vsechny viny sveta, priznam se ke vsemu co jsem kdy udelala a jeste neudelala a obeslu vsem informaci ze jsem debil. Teprve pote se mi mysl postupne zacne vyjasnovat a ja zjistuji ze to je vlastne uplne jedno.

Ale ty prvni minuty, hodiny byvaji krusne. Pro me i pro ty ostatni. Kolikrat si reknu ze nesmim byt takovy jesita. Horka krev. Ale krev neni voda. A tak obcas vypenim. Jako flasa sampusu.

dobra vule nestaci

11. listopadu 2008 v 18:05
V posledni dobe si nazivam jaksi pohodove. Ackoliv je prace vic nez dost, hodne zapominam, porad neco hledam, jsem furt stejny lajdak a kolem se povaluje rozdelane byti. Dnes jsem vstala o hodinu driv a cvicila. Zjistila jsem ze me to bavi. Cvicit. U snidane jsem si povidala s nejmensim mazankem a on s chlebem v ruce behal po kuchyni a predvadel mi rodice svych kamaradu. Jak se tvari, co rikaji a jake maji mezi sebou vztahy. A pak me pohladil vetou: Vis, nikde si rodice tak nepovidaji s detmi jako ty se mnou.

A den zacal krasne. Sice jsem zmatkovala jako obvykle pri hledani ztraceneho ale tak nejak v pohode. Zaprisahala jsem se, ze je nejvyssi cas tridit a ukladat informace co se mi honi hlavou.

Udelat si ulozny system pro cele to moje myslenkove veledilo. Utridit si hlavu.

Velke projekty:
ty hotove definitivne ulozit a zazdit
ty rozdelane roztridit podle faze dokonceni a hlavne zaridit sledovani delegovanych ukolu. Spousta veci je rozdrbanych a clovek nakonec zapomene co vlastne tehda chtel a jak to vlastne melo vypadat a co tehda rikal
tam kde jsou jiz casti hotovy nebo napul hotovy vymyslet nejakou prechodnou uschovu, z ktere se ty polovicate veci vytahuji a predelavaji podle potreby. Ono se to polovicate totiz furt predelava, rozdelava a zkousi.
ty ktere jeste vubec nezacaly nekde nalepit pred oci, aby o ne clovek furt zakopaval a nezapomel ze je chtel udelat

Jednorazove veci:
kratkodobe - ihned vyridit, vymyslet papirek ktery i najdu co vsechno musim udelat a nezapomenout
strednedobe - vyridit pozdeji ne hned, vymyslet papirek ktery se neztrati. ZAtim si vsechno strkam do penezenky aby mi to vylezlo pokazde, kdyz platim
dlouhodobe - vyridit casem. To je orech jaksvina. Treba takove Vanocni Darky. To je pro me absolutni stres. Kdyz neco koupim hned tak zapomenu ze jsem to koupila a na vanoce nic neni. Abych tomu predesla tak to vetsinou daruji hned. Neumim schovavat veci. A pak na vanoce opet nemam nic. Tenhle typ ukolu je moje smrt.

Permanentni opakovane veci:
kazdodenni- treba domaci uklid, krmeni kocky, umyvani nadobi, chystani svaciny, nalozeni do kamen, vareni, nakupovani, delani ukolu. jen to nejnutnejsi. tyhle veci se hlasi samy od sebe a neni treba je ridit. Proste poznam kdyz nejsou udelany.
jednou za tyden: horor, pravidelne zapominam. Treba jednou tydne vynest popelnici. Nelze provest
Jendou za mesic nebo rok: horor, pravidelne zapominam. Nelze provest. Narozeniny, navsteva lekare, rok domluvena navsteva pribuznych

Cely zivot jsem nosila svuj ulozny system v hlave. Muj manzelmi nekolikrat ukazoval jak se pisou seznamy do notysku. Pak jsem zkousela seznamy v outlooku. Pokazde jsem zlyhala. ZAcatke notysku zaplnen a pak prazdna mista. A hlava jak tykev.

Tentokrat to bude jinak.

Obycejny clanek

8. listopadu 2008 v 23:21
Vcera moje maminka nesla cvicit do sokola jako vzdycky, ale prijala moje pozvani na hodinu taichi. Chtela jsem ji ukazat co tam delame a taky ji trochu udelat radost.

Jely se kroky. Maminku nema zcela dobrou stabilitu (taky ji je 83 let) a tak jsem ji vodila pres mistnost za ruku. Tam a zpatky. Pomalu jsme se pohupovaly v kolenech a prenasely vahu. Pak se cvicily ruce, maminka peclive delala pohyby. Furt u toho brblala ze ji to moc nejde. S cvicenim byla velice spokojena. Moc se ji libilo. Myslela jsem si ze tim to skoncilo, protoze furt vedla reci ze to neumi, ze je nesikovna a ze ji to nejde.

Dnes na me vybafla, ze musime trenovat kroky. Ze se prece nemuze u toho potacet jak ranene zvire. A tak jsme pochodovaly kuchyni a cvicily. A pak jeste ruky! Kdyze to vlastne je? Ve stredu? Ehm. Ze teda se to musi naucit. A to rychle.

Deda dnes mel svuj den. Sla jsem s nim delat Jednu! fotku do fotolaboratore. Nesla jsem si ji v cudlu. To je takove to gumove co se strka do PC. Manzel mu vyfotil obraz a on mel presnou predstavu jak ho chce upravit. Dosli jsme do obchodu a on si zacal vymyslet. Ja delala tlumocnika. Prodavac byl svetec. Spolecnymi silami jsme upravili pozadovanou fotku dle predstavy dedy. Cela akce trvala asi 40 minut. Zaplatili jsme 10 korun. Pak deda vytahl asi 20 let stary plastovy fotak, ze mu jiz nepretaci film. Pan prodavac fotak rozdelal, podival se a vratil, ze fakt je rozbita mechanika a ze to nejde opravit. A tak jsme sli domu. Deda mi uvaril kafe a maminka dala obed.

Odpoledne byla u me kolegyne i s malym synem. Decka si hraly a my kecaly. A pak jsem si cetla knihu o Tibetu a nakonec jeste cvicila. Vsechno mozne. Jogu, tibetany, hormonalni jogu. Pak dechove cviceni. A tak sedim u PC a rikam si, ze jednou muzu napsat i neco z meho uplne obycejneho zivota.

I kdyz je uplne obycejny.

Pisu za cerstva

5. listopadu 2008 v 22:21
Vratila jsem se z bubnovani. Dve hodiny mlatilo asi 30 lidi do svych bubnu. Dnes jsme se ucili jeste k tomu zpivat. Halekali jsme jak na lesy.

Nekteri maji neskutecne zabrany. Se skrizenymi rukami na prsou nehalekali. Stydeli se. Mlade holky. My stari jsme jiz davno bez zabran.
Ucili jsme se tahat zvuk pres nos a rozeznivat tony v hlave. NG, NG, NGA, pak NGU, a pak GONGAN, GONGAN.

Zjistila jsem legracni vec. Tyhle zvuky jsem vydavala odjakziva. Nemusim se je ucit, jsou mi vlastni. Patri ke me. Kdyz jsem se zeptala k cemu to vlastne je dobre, tak jsem dostala odpoved, ze u starych je to dobre proti senilite. Provazene vyznamnym pohledem. Ehm. Tak jo. Dobry.

Bubnovani je spravny masakr. Tesim se na priste. Dlouho jsem nezazila neco tak zabavneho. Tesim se az to budu umet a zabubnuju si doma.

koleje v mlze

3. listopadu 2008 v 16:28
Spoustu veci ktere jsem zavrhla opet beru na milost. A naopak jsou veci ktere jsem ehm precenovala. Ja vim ze by me obcas clovek utloukl palici. Kdyz si zacnu mlet to svoje. Misto toho abych jen byla. Dychala, jedla a tesila se ze sveho zdravi.

Kdysi to bylo jednoznacne. O vsechno jsem se starala a tak nebylo treba resit zda tohle takhle nebo jinak, jelikoz jsem si veci udelala jak jsem chtela. A nikdo je nezpochybnil. Jenze postupne jsem toho mela tolik ze jsem se pokusila delegovat. A zacal pro me stres. Protoze to delegovane zustalo (v mych ocich) bezprizorne volne visici. Cekajici. A ke me se navracejici.

Az jsem se dostala do bodu, kdy mi konecne dochazi ze je uplne zbytecne odkopavat od sebe veci. Ze je podstatne prijemnejsi pokracovat v osvedcenem a veci si delat sama a podle sebe. Bez otravovani druhych, frflani a brblani. Vsem se ulevi.

O vikendu jsme dostali nekolik CD s nahranymi dovolenymi od roku 1992. No legrace. Clovek pozapomina nektere veci a tak se muze podivat jak podnikavy byl kdysi. I s drobotinou v zavesu. A tak nejak se zajimal a prijimal vsechno to kolem. Nadseny svetem. Neresil jestli tohle nebo ono. Tesil se uprostred chaosu a zmatku noveho. Pro nej jeste neobjeveneho.

Leta utikaji, decka vyrustaji a najednou je chaos usporadany a vsechno plyne svym klidnym korytem. A poprve prichazeji otazky. Je tohle vubec potreba? A co se stane kdyz tohle nebude a tamto taky nebude?. A chci tohle vubec? Dyt to vubec nepotrebuju!!!. Tolik zbytecnosti. Nesmyslu. Kde jsou ty turbulence mladi? Ocekavani neocekovaneho?

Vzdycky budu tvrdit, ze nejuzasnejsi jsou roky 30 az 45 let. Tvurci obdobi. Decka jeste male a vsechno kolem roste. Prysti ze zeme, obrusta zelenym a osypava se kvety.

Ted jakoby bylo vsechno udelano. Vyreseno. Postaveno. To co zbyva jsou jen drobna vylepseni. Jestli tohle nebo tamto. To tvorive a divoke jakoby nekam odeslo. Vybourilo se. Porad podeziram hormony ze ony za to muzou. Za muj vnitrni klid.

To neni dozravani. Ani zkusenost a ani vysledek poznani. Citim ze bojovnice odchazi. Najednou. A porad nevim kdo misto ni zustava. Kdo to je. Zda se mi bude libit.