Říjen 2008

Co s autem

29. října 2008 v 21:34
Kdysi pred mnoha a mnoha a mnoha lety jsme si koupili nove auto. Favorita na poradovnik. Vzorne nam slouzil dlouha leta az do doby kdy jsme se rozhodli ho prodat. Nepotrebovali jsme ho.

Nabizeli nam za nej 15 tisic. A my byli radi ze se auta zbavime. Jenze se do toho vlozil muj otec. Prece neprodame jeste funkcni auto. Ze se bude hodit nasim detem. Ze si ho od nas koupi. Dal nam 15 tisic a auto bylo jeho. Muj manzel byl otraveny, vedel hned ze mame zebraka auto na krku.

Roky utikaly. Otec postupne starl. A jiz nebylo mozne mu auto sverit. Tak jsem zabavila papiry a o auto se zacala starat sama. Kazdou chvilu neco. Prohlidka. Neco nefungovalo. Auto zustalo stat. Odtahovka.
Opet prohlidka. A opet neco nefungovalo. A rikam otci. Heled, nechces to auto prodat? Mlceni. A kdyz naznacim ze mam kupce tak zacne hned o tom, ze detem se auto bude jeste hodit. A tak se staram leta o vrak.

Auto opet stoji od soboty. Nejde nastartovat. Stoji na parkovisti a ja ho mam plne zuby. Potvory rezave.

Nasel se kupec. Za 5 tisic ho pry koupi. Tak volam dedovi zda proda. Ehm, neproda. Pry si to zaridi sam. Ze chce za auto alespon 20 tisic. No supr. To mam o zabavu na leta postarano.

Opet obloukem k vnitrni discipline

27. října 2008 v 20:00
Nekolikrat jsem psala ze jsem takovy pomateny lajdak. Vzdycky jsem takova byla. Neporadna, nedusledna, vsechno jsem delala napul. Presto uspesna kdyz jsem se do neceho vrhla, protoze tomu co jsem delala jsem vdechla neco navic. To chybejici, nedodelane jsem si jednoduse vymyslela.

Cely zivot jsem se za tuhle vlastnost stydela. Utesovala se tim, ze sice nic poradne neumim ale zato hodne vydrzim. Treba vydrzim trpet. Nebo vydrzim behat. Nebo vydrzim cokoliv odporneho a hnusneho. Ze hodne snesu. Ze nejsem vybirava.

Kdyz to srovnam se svym detstvim tak je to uplne zazracna promena. Jako decko jsem byla chudinka uskuhrana, nemocna, hubena, nic mi nechutnalo, vsude me bolelo, porad jsem neco a nekoho litovala, o neco se bala a nekoho se bala. Placha divenka.

Srovnavali jsem si fotky s mym strednim synem. Mame stejne pohledy. Me 15 a jemu 16. Stejne smutne pohledy. Vazne detske obliceje, pohledne a symetricke. Smutne. Zivot se mi zdal v patnacti nesnesitelny. Boj na zivot a na smrt.

Vyrostla jsem. A jsem spokojena sama se sebou. A za tuto promenu vdecim vnitrni discipline. Prestala jsem skuhrat, trpet, zacala jist kdejaky blaf, prestala se bat, zocelila nejen telo nybrz i vlastni vuli. Sebe.

A tak jsem dnes mohla zazit velice prijemne odpoledne s celou rodinou. Jsem rada ze jsem dorostla az sem. Je to fajn. Tesim se.

A jaka je pointa? (dopisuju dodatecne) Ze zivot neni jen okamih. Jen detstvi, jen dospivani, jen laska, jen nenavist. Zivot je vsechno dohromady. Od zacatku do konce. A konec jeste neprisel.

Pohreb babicky

25. října 2008 v 13:53
Pohreb se vydaril. Vsichni jsme se na nej tesili. Po dlouhe dobe jsme se opet sesli komplet cela rodina. Vsechny urovne pyramidy.

Prababicka lezela v rakvi.
V prvni řade sedely jeji ctyri deti. Tri sestry a bratr.
Pak sedelo sedm vnuku.
A nakonec osmnact pravnuku.
Zajimave je ze vsechny deti mely deti.
A jejich deti zadne deti nemaji. Zatim jsou jeste mladi. Nejstarsimu je 29 let. Presto je to zajimave.

Vsichni pravnuci jsou moc sikovni. Ale singl. Jakoby se potvrzovala teorie, ze ti mladi na to moc nejsou. Nevazou se.

Pohreb byl moc pekny. ZAvzpominali jsme, vybreceli jsem se a pak jsme sli do hospody oslavit nase setkani. Odevsad se ozyval halasny hovor a smich. Vzpominali jsme s bratranci a sestrenicemi na nase detstvi. Bunkry. Jak to bylo fajn. Jako deti jsme si hrali s bratranci a sestrenicemi z tatinkovic strany. Vzdycky to byl zazitek, kdyz se ty hromady decek daly dohromady.
Vymenili jsme si telefony s prislibem ze se opet sejdeme u veselejsi prilezitosti.

Muj nejmensi konstatoval: Pohreb se mi moc libil. Byl poucny. Takovy smutny. Plakal jsem. Kdyz jsem videl prababicku v rakvi, tak jsem musel plakat.
A ja mu odpovedela: Proto jsme si vezli sebou ty kapesniky.

Vrchol pyramidy upadl. A 29 lidi zustalo bez nejvyssi autority. Jakoby se rozletela sklenena klec na tisic kousku. Sejdeme se jeste nekdy? Cela rodina?

Moje babicka byla vyjimecna osobnost. Kdysi byla mym vzorem. TAky jsem touzla byt vrcholem pyramidy a laskave shlizet na tu nadheru. Pestovat a tesit se z bohate urody. Ale za jako cenu... Babicka odesla a ted neni kdo by drzel rodinu pohromade. Sila povolila. Jako kdyz rupne na gatich guma.

Deti babicky byly poslusne a hodne. Jejich deti byly zmatene a plne rozporu. A jejich deti jsou prijemne, vesele a nespoutane. Plne nadeje.

Kdyz nam furt nekdo vadi

21. října 2008 v 19:59
Vsimla jsem si, ze se nadava na "ty druhe". Co vsechno delaji spatne, jak se flakaji, kradou, podvadeji a celkove jsou hrozni. Jakoby to prinaslo zvlastni ulevu. Ukazat na nekoho prstem. Ze je horsi nez ja. Zatimco ja pilne pracuju,"ti druzi" se povaluji a ziji z me prace. Povaleci. Nekdy me tyto reci rozcilluji, nekdy se nad nimi zasmeji a nekdy me prijdou jen naivni.

Vzdycky bude nekdo takovy a jiny makovy. Nikdy nebude spolecnost idealnich spolecniku. Tu idealni spolecnost mozna takhle videli nasi rodice (prarodice) Ale to je nonsens. Utopie. Kazda mezera je vzdycky zaplnena. Nekym. Nekym kdo se tam nacpe a zaplni misto.

Nekdo v sobe zivi iluzi, ze je svym chovanim a jednanim neco vyjimecne poctiveho a cestneho. Jakoby se vyzvedaval na nejaky piedestal. Nad ty ostatni co se pod nim hemzi a na ktere ukazuje prstem, postekava, poplivava. Pritom staci jedine. Slezt z piedestalu a jit mezi ne. Zkusit si to s nimi. Treba se mu to zalibi a muze to delat taky. Zit stejne. A treba se mu to nezalibi. A pak neni o co stat a ma se drzet sveho kopyta. Byt rad ze to kopyto ma.

Myslim si ze nejtezsi je starat se sam o sebe. Zit si svuj zivot dle svych zajmu a svych predstav. Neresit "ty druhe". At si ziji jak umi a jak muzou. Ja se taky snazim zit jak umim.

Prirozeny vyber

18. října 2008 v 19:41
V posledni dobe se vyrojily clanky i porady o prirozenem vyberu partneru jako spravnem pocinu pro preziti jedince. Nic noveho pod sluncem. Zeny - divky cichaly a vybiraly si hezky pachnouciho pritazliveho muze. A vedci merili a merili. Ehm vybiraji si samozrejme zeny. Dle svych instinku. A koho vlastne? Pry likvidatora parazitu. Ten, ktereho DNK se dokaze nejoptimalneji nakombinovat s zensku DNK ma nejstabilnejsi imunitu a ma prirozenou ochranu vuci parazitum. A zena ktera si ho vhodne vycicha ma pak superzdrave deti. Ktere hodne vydrzi.

Tak me pri te prilezitosti napadlo, zda skutecnymi pany a vladci nasi planety nejsou nahodou retezce DNK. Treba takova DNK cloveka. Muze mit ruzne oblecky, z kmenovych bunek se klidne udela cokoliv. Treba zuby nebo oko. Ale porad je to totez. Tataz DNK, bunka ktera chce prezit. Ktera se spolci s jinymi bunkami a vytvori mechanismus - organismus.

A co me napada dal? Ze lide jsou pouhy vedlejsi produkt celeho mechanismu. Vznikli jaksi mimochodem, protoze geny postupuji, kombinuji se a mnozi se. Jejich zajmem je prezit. Proto dali taky cloveku pud sebezachovy, proto taky umoznili vznik logickeho uvazovani. To vsechno jim pomaha prezit a zapsat se do knihy zivota.

Ja se namnozila uspesne a jak to vypada vybrala jsem si spravneho likvidatora parazitu. Decka jsou zdrava a odolna. A moje geny jsou najednou jaksi spokojene. Se mnou. Chvali me. Nekdy me az z toho mrazi. Jak jsem stastna. Odmenena za "spravny" zivot?

Jini takove stesti nemaji. Neni pro ne jednoduche prezit a namnozit se. Treba serpove v Nepalu. 14 sourozencu, od maleho kluka az po temer dospelou divku nosi naklad do male vesnice pod Mont Everestem. Kolem 100 kilo, nekdy i 110. Vynaseji zejmena potraviny a zivi je to. Je to drina jak svina. Predstavuji si sama sebe jak denne dru pro sve vlastni preziti. Pro nekoho je to samozrejmost, uplna normalka. A nejak vnitrne citim ze tohle fakt normalni je. Ze nenormalni je se valet a nic nedelat. Nehybat se.

Kdyz jsem byla mala tak jsem se zlobila, ze mi priroda nadelila silne klouby a mohutnou kostru. Pritom jsem byla vyhubla. Siroka ramena a uzke boky, silna kolena i kotniky. Do sve silne kostry a kloubu jsem dorostla a ted vim ze jsem silna. ZE hodne unesu a utahnu i velky naklad. Moje telo je stavene na tezkou praci. Moje geny ho pripravily a vybavily na telesnou drinu. A ja pracuji hlavou. Obcas si zabeham, obcas neco ponosim, obcas cvicim a citim jak to dela memu telu dobre. Ale muj vnitrni hlas mi porad rika. Nejsi stvorena k valeni. Jsi stvorena k pohybu. Hybej se!

Platime dan nasemu blahobytu. Zijeme si jako prasata v chlive. Zereme a chrochtame. Nekdo chrochta blahem (treba ja) a nekdo nechrochta. Sice si zere a jeste u toho brble nespokojen. Asi se malo hybe.

mozaika

13. října 2008 v 19:20
Vubec netusim jak mozaiku dostat dovnitr.



vypada to ze se povedlo. Jeden obrazekmi nevysel. Nevim proc :o) I kdyz je v seznamu.

Opsala jsem od 77

10. října 2008 v 22:13
Jak můj blog stárne, některé příspěvky na něm se stávají mírně stupidní, na druhou stranu na něm přibývají jiné, které mě stále oslovují a všechny mi pak připomínají, kdo vlastně jsem a kam se tak nějak ubírám. Myslím, že hodně lidí píše prostě proto, aby si ujasnili myšlenky, a aby v konečném důsledku nezešíleli. Dělá to tak i mnoho blogerů a je to asi i můj případ. Výsledkem jsou sice často jen nemyslné kydy, které mají svoji cenu hlavně pro mě samotnou. Někdy, ale nečekaně najdete někoho, kdo Vám porozumí, nebo to tak alespoň vypadá. Jindy zjistíte, že si lidé to co píšete, vykládají po svém. V zásadě, ale myslím, že na tom nezáleží.

Je to sice opsane od 77 (viz. vo odkazech), ale tak nejak je to o me.

Jsem rada, kdyz nekdo porozumi me. A jsem taky rada kdyz nekdo si vylozi napsane po svem. Skutecne na tom nezalezi jestli porozumi me nebo si napsane vylozi po svem. Oboje je pro me stejne cenne.

Citat

6. října 2008 v 21:48
narazila jsem na tento citat.

"Všechno zlo v životě pochází z duševní prázdnoty, nudy, lenosti, a to vše je nevyhnutelné, když si člověk zvykne žít na účet druhých." A. P. Čechov.

Co na nej rikate?

Je to velice komplexni vypoved. Zijeme na ucet druhych? Zvykli jsme si jiz na to? Na ci ucet zijeme?

A je nuda, lenost, dusevna prazdnota (otupelost) dusledkem?

Co je lenost?

Tak chvilku normalne

6. října 2008 v 19:57
Chybi mi pohyb. Chybi mi pohyb v prirode. Takove to dobrodruzstvi na horach, zpocena jak krava, nadavajice a frflajice, oci uprene stridave pod nohy abych se nezabila a stridave na horizont abych dohledla na konec sveta. Chybi mi pohyb. Priroda me dokaze umravnit. Ukaze mi svoji silu a ja se pred ni sklonim. V prirode jsem pokorna. Vedoma svych vlastnich omezeni. Tohle mi dela dobre. Citit nad sebou autoritu prirody. A sklanet se. Zpocena, zchvacena a nemohouci. Pokorne kracejici.

Kazani

5. října 2008 v 9:19
Mravokazani. Navod jak spravne a mravne zit. Krasny svet, kde jsou k sobe lide ohleduplni, maji se radi, pomahaji si vzajemne a dobro je odmeneno a zlo potrestano.

A pak BUM!! Bomba zivota primo mezi oci. A pak druha, odjinud. A pak nastupuje faze sebelitosti. Ja jsem tak hodna, spravedliva, ohleduplna a oni jsou ke me tak zli. Ach jo. Co s tim. Narky nad nespravedlnosti sveta. Ukrivdenost. A nakonec zaprklost.

TAk tohle znam. A taky znam kolotoc vlastnich vycitek. No to jsem zase zmotala, udelala blbe. Nebo jsem mohla jinak, lepe. Ale netyka se to jen zenskych, muzi totez. Jsou svazovani pocitem povinnosti jako krunyrem. Casto se zenou v kreci do odpovednosti, protoze se to prece od nich ocekava. Zajistovat. Byt silny. Delat ramena. Predsudky. Hehehe. Lide maji ruzne slabosti, boji se svych slabosti, schovavaji je, vzdyt preziji jen ti "silni".

Ale kdo jsou ti silni?

Silni jsou podle me ti nezavisli a samostatni. Ti kteri si ziji svuj zivot. Ne zivot medvidka PU, blible, svate Terezy. Jsou to ti, kteri si nenechaji podsunout zarivy svet kazatelu.

TEN kdo se nesmiri s zivotem ma smulu. Kdo odmita zivot v jeho pestre vsehochuti ma smulu. Odejde z nej aniz by ho poznal.

Mit rad zivot je fajn. On je takovy jak je a jiny neni.