Září 2008

Zivot je mysterium

28. září 2008 v 16:49
Nerozumim zivotu. Nerozumim zivotu jako takovemu. Nevadi mi to. Nejde vubec o muj zivot. Ze bych ho jakoze ja mela mit komplikovanejsi nez jini. Naopak. Nemam zadne problemy.
Muj muz se me casto pta. Jsi stastna? A ja mu uprimne odpovidam: Ano, jsem.
To ze je muj zivot bezi sporadane jeste neznamena ze zivot jako takovy je sporadany. Jak ja se znam. Znam se do morku kosti. A rikam si. Ja se tak znam, znam hnuti sve mysli, motivace, priciny a pohnutky. Vim proc se smeji a proc placu. Jsem na tom lepe? Nebo hure? Kdyz to vim? Je to uplne jedno. Je to uplne lhostejne.
Zivot si bezi svym korytem at vim, nebo nevim, muj zivot bezi nezavisle svoji cestou. Pozoruji ho se zajmem a zvedave. Netrapim se nad vysledkem. Protoze stejne ho nezmenim. Odhrnutim kaminku v potucku akorat procistim vodu a proud muze tect rychleji a sporadaneji. Ale nezastavim ho. Neodklonim. Tok zivota pobezi furt stejne. Banality. Ano, premyslim banalne. Primitivne.
Jiz delsi dobu se stavaji pro me myslenkove banality zdrojem poteseni. Vnitrniho poteseni. Hraji si. Vidim jak vznikam a opet zanikam. Jsem a nejsem. Mysterium zivota nadosah? Kdepak.... Ale bavit se tim muzu do smrti.

Urcite by me bavila spousta veci

27. září 2008 v 19:27
ZA tu kratkou dobu co jsem si nejake veci rozhodla sama jsem zjistila, ze bych mohla delat spoustu zajimavych veci. A nedelam.
Blokuji se. Pocitem povinnosti. Ze tohle a tamto neni pro me. Jako kdyby prede mnou byla zed. Tolik let. Spoustu let.
Jakobych se stydela, ze misto sezeni doma bych treba chtela nekam vecer ven. Mezi lidi. Ze bych chtela delat blaznive veci. Setkavat se se stejne blaznivymi lidmi. Smat se. Delat blbosti.
Dlouha leta jsem myslela, ze tohle je pro jine. Pro ty co nemaji povinnosti

Zaujalo me

21. září 2008 v 14:14
Kdyz clovek nema pred sebou kopec na ktery se chce vyhrabat, tak jeho zivot ztraci smysl.
Byt za vodou (kopcem), to uz je skoro jako byt mrtvy.

Ne vzdycky je proc

20. září 2008 v 19:48
Jsme zvykli uvazovat v case. Ptat se proc a odpovidat proto. A na to dalsi proto. A kazde proto ma pak svoje proc. Tohle je svet ktery dobre znam. Svet racia, svet mysli.
A pak je svet kde neni proc a kde neni proto. Kde se vynoruji a zanoruji veci jen tak. A otazka proc zde neexistuje. A neexistuje ani proto.
Dnes ziju tenhle svet. Ne porad. Obcas. Dela mi to dobre.

Kdy je clovek stastny?

17. září 2008 v 21:02
Kdyz dela neco co ho bavi. Najednou zmizi cas. A stastny clovek nevi vubec ze zije. Je ponoren do sve cinnosti. A kdyz pak zvedne hlavu a koukne na hodiny tak se zadivi. Neko mi ukradl cas! Dyt zrovna ted bylo rano a najednou je vecer.

Citat

15. září 2008 v 14:30
Tak krasny, ze jsem neoddolala a pisi ho sem:

Pokud je organizované náboženství opiem lidstva, pak neorganizované náboženství je marihuanou excentrických šílenců" - Kerry Thorn


Sila jsem ve snu

14. září 2008 v 19:16
Kapitola osvobozovani neni pro me uzavrena. Jak lev biju o mrize. Vim kde ty mrize jsou a co jsou. Sila jsem ve snu kalhoty. Pro nekoho tlusteho. Byly vojenske a mela jsem dat pozor aby mely muzske zapinani. Zkusila jsem si je a nepasovaly. V pasu obrovske a pres stehna uzke.
Nasla jsem si ve snari tohle: http://www.medo.cz/jaromir/kniha_trn_2v/_index_1in.html
Rozbijej to co te svazuje. Neni to venku. Je to uvnitr.

Tancujici vily

14. září 2008 v 16:15
Asi bych mohla tohle moje "vecne tema" definitivne uzavrit. Neexistuje pro me kvadratura kruhu. Vcera jsem videla tancovat vily. Dve. Vzaly jeste mezi sebe jednu mensi vilu kolem dvaceti let viditelne postizenou. Nedaleko nich tancovala babicka s Alzheimerem. Kdyz zacaly vedle me krouzit svymi ladnymi pohyby, pozornost mistnich muzu se najednou obratila od podia smerem k me. Fotoaparaty se zvedly a ja citila jak rudnu. Pomalu jsem se odplazila od tancujicich vil stranou.
A tim definitivne ukoncuji kapitolu sebeosvobozeni. Zadne se nekona.

Zabava jako samozer

13. září 2008 v 19:40
Mozna je zde zakopany pes mych pochybnosti (viz. predchozi prispevek) Byla jsem ted dva dny na vesele akci pro hodne obcanu. Proc ne, urcite se pobavim rada. Co na tom ze nejmensiho naivniho kluka jednou podvedli a podruhe okradli. MOhla jsem tomu predejit ale neudelala jsem to. Taky soucast moji divne povahy. Jsem presvedcena ze naucit se lze nejlepe vlastni zkusenosti.
Zabava byla treskuta. Pila jsem co to slo. Pak jsem zvracela. Pak opet pila. Pak vykrikovala ole! a vivat! Tancovalal s tancujicimi. Tesila se s veselymi. Ale porad se mi vkrada odnekud ten samozersky sotek kazisuk a otravuje: "delaji z tebe vola" "ziji z tvoji blbosti" "naivko"
Zabava jako samozer. Jako kolo otacejici se naprazdno. Spousta lidi ktera zije jen z toho aby se lide pobavili. Armada bavicu. Armada urcena k pobaveni lidi. Vlastne temer kazdy hleda sveho bavice. Aby se zivotem probavil. Nuda se nenosi.

Sebereflexe

13. září 2008 v 19:14
Vedla jsem rozhovor s jednim ze svych velkych synu o minulosti. Prekvapilo me jak pozitivni roli mi jako sve matce prisoudil. Samozrejme jsem si vzpomela na stovky situaci, kdy jsem s neuveritelnym nasazenim zila svuj (nas) nekdy hodne zapeklity zivot. Postupny prerod z absolutni naivity devadesatych let do sveta tak odlisneho od vseho co jsme kdy znali. Poznavani. A hlavne spousta vydane energie. Vyporadani se s uzkosti. S neznamym. Jiny rozmer zivota. Nove dimenze uplne ve vsem.
Byli jsme v te dobe vsichni zdravi a silni. Vlastne jsme ani jini nemohli byt. Najezdili jsme denne na kolech desitky kilometru. Decka do skoly, ja po obchodech. Furt jsme resili nejake potize. Hromady potizi. Do toho vlastni zajmy. Pratele. Shaneni, vyrizovani, casto elementarni zapasy o zivot. A novi pratele kteri se objevili jako zazracnym proutkem. Ten zivot byl moc fajn. Kdyz to srovnam s dneskem tak je to jako vodopad a klidna reka. Clovek propluje prejemi, sjede vodopady a dopluje do klidneho pristavu. Rekne si, diky bohu dojel sem a jsem furt zivy. A pak se zacne skrabat za uchem a nimrat se.
Nimra se v bohate nalozene tabuli a rika si. Kdysi mi chutnalo nejak jinak. Vic. Proc mi chutnalo kdysi vic? Snazim se odhalit priciny meho upadani. Stagnace. Ale neni to vubec jednoduche. A vubec ne jednoznacne. I kdyz pro pozorovatele to muze byt uplne jasne. Jako facka. A rekne si, jak to ze to nevidi? Jak to ze tomu neveri?

Koho chleba

11. září 2008 v 20:34
Dnes jsem prohlizela knihy. Hledala jsem vhodny darek. A narazila jsem na knihu latinskych mouder. Otevru stranu a ctu: Koho chleba jis toho pisen zpivej.
Ci chleba jim? Koho pisen zpivam? Tot otazka do pranice. Koho pisen zpivate vy?

Opet divny pocit

10. září 2008 v 21:30
Dnesni den byl podivny. Z prace jsem bezela co mi sily stacily domu. Navarila jsem. Uklidila nadobi. Pak jsem bezela rychle na hodinu tai chi. Tesila jsem se. Cvicili jsme hodinu v parku a pak se rozhodli ze si zajdem jeste na kafe. Pul hodiny. I kdyz jsem vedela ze musim bezet do Kauflandu koupit rodicum pytel brambor a pak jeste bezet k svagrove pro svestky. Jenze to kafe me zlakalo.
A tak jsme mluvili o vztazich. O koniccich. O zivote. Mluvila jsem hlavne ja. Jenze nejak divne. Citila jsem se divne. Tvrde. A pak to nekdo vyslovil. Ze jsem jako skala.
Vypila jsem kavu a bezela do Kauflandu koupit pytel brambor. S pytlem k rodicum. Odsud k svagrove a odsud domu. Doma nazlobeny manzel. Vyslechla jsem vycitky. Mel pravdu. Byla jsem dlouho pryc. Pak jsem jeste rychle bezela hodit pradlo do pracky. Pomuchlala se s deckem. Hodila si jidlo do mikrovlnky, precetla noviny u jidla a lehla si k televizi. Koukala s muzem na fotbal. Vydrzela jsem to ctvrt hodiny. A tak jsem zase tady a mam divny pocit.
Jsem tvrda? Neohebna? Chci prilis pro sebe? Je to fakt prilis, ze si chci urvat kousek casu pro sebe? Kousek zivota pro me. Mam pocity viny.
Neco delam spatne... neco delam spatne a nevim co to je.
Jsem tvrda. Mozna vyprahla z vecne obrany. Z postoje "ja muzu". Jakobych neumela nic jineho jen se branit. Neco prosazovat. Sebe prosazovat. Delam nejakou chybu. A nevim jak to udelat lepe.

obecne versus jedinecne

7. září 2008 v 17:42
tak se mi ztratil clanek. nebyl dobry. slova mi nepadala automaticky, spontanne bez mozku, tak jak jsem zvykla. Dokonce jsem premyslela tak dlouho az se clanek ztratil.
Premyslela jsem nakolik je obecne souctem - souhrnem - prumerem jedinecneho. KOlik jedinecneho lze v obecnem objevit.
Jedinecne je spontanni. Ted. A ted. A opet. A opet ted. A prumer jedinecneho nam dava teorii. Je tato teorie ziva? Nebo je to pouhy mrtvy soubor rozctvrcenych individualit.
Je Petra obecnou zenou s obecnymi pocity a obecnymi touhami?
Nebo je Petra pouze Petrou a jeji touhy, pocity a prozitky jsou jedinecne. Jsou to touhy, pocity, prozitky teto jedine zeny. Petriny touhy.
Nakolik je v obecnem jedinecneho? Jsme schopni v teorii tuhle jedinecnost vubec postrehnout?
A co kdyz casem zmizi individualita uplne?!! Jenom proto, ze my pasivní pozorovatele jiz individualitu nejsme schopni vnimat. A tak vidime, citime, touzime, ocekavame obecne. Jako obecna teorie. Stavame se masou. Opakujeme.
Jsem zmatena. Miluji kdyz je Petr Petrem. A Karel Karlem. A Jana Janou. Miluji jedinecnost. Spontannost. Miluji omylnost. Nedokonalost. Nahodilost. Otevrenost. Nejasnost. Nedokoncenost. Neopakovatelnost. Prastenost.
Protoze je nelze spoutat teorii. Zabit skatulkou.

Existuje v zivote

5. září 2008 v 20:07
slepa ulicka? Ma krize prechodoveho veku nabira obratky. To co bylo tak lehke, tak snadne, tak zajimave najednou nejede dal. Nemuzu rano vstat, pracovat, nakoupit, navarit, kontrolovat decko, zalit zahradu a jit spat. Nemuzu tohle delat a nedelam to. Nebo delam ale spatne. Jsem ochromena.
Rano se budim a v hlave prazdno. Hodiny se valim v posteli bez jedine myslenky. Nepredstavuji si nic. Vzbudim se a v hlave mam prazdno. Jsem mrtva? Zeby? Kde jsou sny, touhy, fantazie. To sladke sneni ktere me rano i vecer kolebalo v polospanku? Jsem tichy mocal. Nehybu se.
Nasloucham tichu ve me a hledam se.