Srpen 2008

Zakon priciny a nasledku

27. srpna 2008 v 21:43
Co kdyz neplati?
Co kdyz se neco stane jen tak bez priciny. Proste nahodou se to stane.
A co kdy neni zadna odplata a ani zadna odmena. Zadna karma. Zadny soud.
Co kdyz se odehrava vsechno v nasi hlave? Muzeme se odmenit a muzeme se odsoudit na vecne veky. Podle toho co si vybereme.
Cim dal tim vic jsem presvedcena ze ten vtip o krestanskem pekle neni vtip. Ze to je fakt.

Nejkrasnejsi roky

24. srpna 2008 v 10:52
meho zivota byly tak mezi 36 az 40 rokem. Do te doby sel muj zivot porad nahoru. Schopnost meho prozivani, citeni, vnimani se prohlubovala kazdym rokem. Ziti bylo opojne. Chodici stesti. Do toho narozeni chteneho tretiho ditete. Gejziry stesti.
A pak prisla ctyricitka a poprve jsem si uvedomila ze existuji hranice. Omezeni. Ze co neudelam hned tak neudelam nikdy. Ze se mi ukrajuje CAS. Pak nekolik prekotnych akci. Ve snaze najit to co hledam. Zbytecne. Tohle nelze hledat. A ne takhle. To bud prijde nebo neprijde.
A od te doby ubiha cas. Prestala jsem prekotne hledat. A plynu. Jenze to taky neni ono. Obcas me chytne panika. Ze neplynu spravne. Vlastne je to legracni. Sama sobe se smeju casto. Smeji se vlastnim nadejim, vlastnim pocitum, vlastni naivite, vlastnimu hledani, vlastnimu bloudeni. To mi pomaha.
Pomaha mi to nezblaznit se. Kdyz se me muj syn zeptal, proc se lide nezabiji hned kdyz pochopi ze zemrou tak jsem mela jedinou odpoved: nevim. Nevim to. Dyt cas je pouha posloupnost zmen. A my to nejak musime vyplnit. Je jasne ze je lepsi to vyplnit prijemne nez neprijemne.

Tvorive vedomi

23. srpna 2008 v 11:12
Vedomi je tvorive. Vytvari tisice, miliony variant. V jedne z nich zijeme a pretvarime ji dal. Jako pilne vcelicky. Mravenecci. V mysli nam viri tisice, miliony nasich moznych variant. Jednu si vytahneme. A spletame si svuj osud.
Nekdo se tesi ze se nestane Nic. Nekdo se tesi ze stane Neco. Kolik je z toho Tvurciho? Kolik toho v zivote Stvorime? Obcas me prepada panika ze zlyhavam. Ze mi unika zivot. Ze Netvorim dost. Ze Nevim.
Ale neni to casto. Jen nekdy. Jen nekdy pocitim ze ta karta kteru jsem zrovna tahla neni ta prava. Nejhorsi je zit zivot nekoho jineho. Tohle tvorive vedomi nechce. Nema z toho nic.

Opet o fungovani ve veverci kleci

19. srpna 2008 v 17:46
Je to zvlastni, cely svet kolem me pookreje kdyz zacnu roztacet veverci klec. Lide se na me usmivaji, chvali me, popleskavaji po zadech. V praci se predhaneji kdo mi muze pomoct, sef na me pomrkava. A do toho hubnu protoze jsem najednou schopna behat a cvicit. Jsem funkcni. Jako kdyz natahnou chodiciho zajicka na klicek. Dokonce jsem i hezci. Oblikam se pekne a prohlizim v zrcadle. Rano si namaluji oblicej, ucesu se. Oholim nohy a natahnu uzkou sukni nad kolena. Zarim energii. Svet se toci kolem me. Protoze funguju spravne. Delam spravne veci. Jsem pilna. Jsem takova nejaka dobra.

Hubnu

14. srpna 2008 v 16:13
Konecne. Zhubla jsem tri kila a alespon dalsi dve me cekaji. Stacilo upravit stravu (nezrat tuky a necpat se dobrotkama) a hybat se.
Vlastne je muj telesny stav zrcadlem meho dusevniho zdravi. Kdyz se zrcadli stihle pruzne telo tak se citim jako kdysi. Sveze. Cvicim s radosti.
A vedlejsi produkt toho vseho je dobry pocit. Ze vsechno funguje. Ze polozim v predklonu lokty na zem. Ze si muzu okusovat palec na noze. Ze udelam xx kliku. To vsechno me tesi. Me telo me posloucha. Opet. A nebudu se ho ptat jak dlouho jeste. Budu verit ze tak dlouho dokud se budu hybat.

Svet kolem me

9. srpna 2008 v 21:36
funguje dle pravidel kvantove mechaniky. Predstavuji si to takhle: Vsechno co existuje (cokoliv) existuje jen napul, tak nejak jako moznost. Treba kocka stoji u misky s zradlem a muze jidlo sezrat nebo nesezrat. Pritom pravdepodobnost ze sezere vsechno je 40procent, ze ctvrtinu 30procent a ze nesezere nic taky 30 procent. Dokud se na kocku nepodivame tak muze nabyvat kteroukoliv z moznosti. Je castecne nazrana i nenazrana. Teprve az se na ni podivame tak zaujme jednu z moznosti: treba nesezrala nic a tim ty ostatni moznosti automaticky mizi. Svinou se. I kdyz predtim existovaly vsechny tri. Kocka byla ve vsech trech stavech soucasne.
Teprve podivanim se na kocku jsme ji donutili aby jeden ze stavu zaujmula. A pak muzeme zpetne sledovat jak prisla k misce, jak zacala zrat aco udelala. Cela tahle posloupnost pak funguje v casu a prostoru.
Ale dokud jsme se nedivali tak byly vsechny stavy soucasne. Najednou. Mimo cas a prostor. Jako pravdepodobnosti, rozmazane smouhy. (superpozice vlnove funkce-soucet vsech pravdepodobnosti vyskytu dane udalosti)

Komu se podari vniknout do kvantoveho mysleni tak je na stope. Na stope tajemstvi. Jak to muze bezet. A proc neco funguje a proc neco nefunguje. A proc se narodime a umreme, proc nam ubiha cas.

A hlavne, ze i v nas tyto pochody probihaji. Ze neco existuje jako smouha rozmazanych moznosti a pak najednou zamerime pozornost a tim spustime akci. I se zakony priciny a nasledku. A to nejdulezitejsi, kdyz pozornost nezamerime tak vsoupime do tajemneho sveta vln (pravdepodobnosti) a pres nej do dalsiho. Muzeme splynout s celkem (hranice zmizi). Kdyz prestaneme vybirat. Pokud nechame existenci "proplouvat" v jeji rozmazane vlnove podobe nekonecnych podob a rozmanitosti.