Duben 2008

Jsem troska

27. dubna 2008 v 17:28
A muzu si samozrejme za to sama. JIz delsi dobu jsem si vsimla zemi brni prsty na leve ruce. TAk jsem proste jen ruzne rukou trepala a v noci ji zkusila zalehnout aby me to mravenceni nerozcilovalo. Pak mel muz nehodu se srncem a ja opet rano ve ctyri jela v pyzamu jen s prehozenym kabatem "resit potize". Muz odjel s mym autem a ja shanela nahradni jak jsem mohla. Sehnala jsem takoveho zmetka bez posilovace rizeni. Kde kazde zatoceni volantem vyzaduje nadlidskou silu a mravenceni v ruce sililo.
A pak jsem byla na welness. Hezky para, whirrpool, proudy vody na ramena, veget. A v noci me zacalo bolet rameno. TAk jsem ho zalehla a delala ze to nic neni. Rano jsem snedla z kazdeho leku co jsem nasla po dva kusy a sla jsem do prace. Tam uz se bolest rozlezla na pulku zad a ruku jsem mela v ohni. Vydrzela jsem to do jedne a jela dom. Po ceste jsem se stavila v lekarne a koupila jsem si ty nejsilnejsi prasky proti bolesi co maji. DAli mi nejaky Nalgesina a Voltaren. Tak jsem z kazeho snedla dva kusy a jeste se namazala nejakou masti. Bylo mi furt hur, to jsem jiz chodila po ctyrech s hlavou mezi kolenama. Tak jsem si dala jeste jednou po dvou praskach a mela pocit ze me roztrhne. Kluk kouka, jak se plazim po zemi a pta se: Maminko, co to delas? Tak jsem rekla po pravde ze me boli zada. A on se nabid ze me je rozmasiruje. to jsem odmitla a rozhodla se jet do nemocnice. Mela jsem v sobe osm prasku proti bolesti a presvedceni ze tam musim dojet za kazdou cenu. V aute jsem se rozbecela a to mi prineslo ulevu. Dopotacela jsem se na prijem a prosila o pomoc. TAk mi rekli at se posadim a cekam na lekarku. Tak jsem sedela a cekala hodinu, druhou. A doufala.
Dopadlo to dobre, dostala jsem asi padesat injekci do zad. Pry na uvolneni svalu. ZAblokoval se mi paty a sesty stavec. A pak jeste kombinaci trech leku proti bolesti.
Uz je mi o neco lepe. Ale boli to furt jak svina. Ale hybu se. A pouceni? Jdu na rehabilitaci. Tam me ukazou jak se mam spravne hybat. A pry nemam stat na hlave coz bylo moje oblibene cviceni. Asi toho nemam delat vic. Jen se donutit.

moje 99 leta babicka odjela

20. dubna 2008 v 19:29
A s ni se vratily stare poradky. Babicka totiz je mimoradne aktivni. Nezastavi se v pohybu, nehybe se akorat kdyz spi. A tak byly kazdy den s maminkou venku, na prochazce, prosly stare mesto, vyrazily prohlizet pamatky, pak sly na masaze, plavat. Uklizely uplne vsechno. Moji maminka babicce nestaci a tak byla vecer uplne polomrtva. Nemohla stat na nohach. A kdyz prosila babicku, aby si konecne sedla tak ta ji rikala. Kdepak, ja si nemuzu sednout. To bych ztuhla a pak bych se nemohla hybat.
MOje babicka je absolutne zdrava. Vsechny organy ji pracuji bez nejmensiho zavahani. Vcetne hlavy (krome pameti). Rano vstane a uz se pta co se bude podnikat. Kam se pujde. Peclive se oblece, ucese a dlouze se kontroluje v zrcadle jestli ji to slusi. Chce vypadat moderne. Sladene boty, saty i kabelku. Tesi se ze zivota a furt se na kazdeho usmiva. A kazdy kdo ji potka se usmiva na ni a najednou se citi lepe. Je to zazracna babicka. A ja snad vim v cem je to jeji tajemstvi. Ona nevzpomina nato co bylo, jak bylo, kde jsou jejich deti, jeji vnuci, jake povinnosti a starosti na ni cekaji. Ona rano vstane a tesi se na novy den. na to co prozije. Pro ni je skutecne kazdy den darem. Rika: panbu na me zapomel a tak se muzu porad na tomto svete radovat ze zivota.
Taky jsem si vsimla, ze netrpi vycitkami ze nekde neco neudelala nebo nesplnila. Nema pocity povinnosti vuci svetu. Ze musi ted o nekoho pecovat a nemuze to nebo tamto.
Moje maminka to ma jinak. Cely zivot obskakuje mojeho otce a za ta leta z nej vyrobila uplneho lenochoda . Ted by potrebova sama pomoc, ale muj otec se ani nehne. I kdyz je zdravy a mohl by. A moje maminka ho vlece za sebou jako kouli u nohy a furt se odvolava na to ze je jeji povinnosti se o nej starat. Ze nemuze jinak.
Takze nejen ze ho obskakovala cely zivot, ale i ve stari ho porad uprednostnuje. I tesne nad hrobem furt resi co muj otec. Tohle treba 99 leta babicka vubec neresi. Ona totiz i celkem zapomina. Ona zapomina, kdo vsechno je soucasti jejiho zivota. Ze treba existuji ja nebo jine vnouce, dokonce si plete i dcery. A tak je uplne svobodna. Volna. Rano vstane a neresi o koho musi jit pecovat. Rano vstane a tesi se z noveho dne.

Puvodni muzika

19. dubna 2008 v 21:53
Mam rada puvodni muziku. Takovou tu skutecnou etno, ktera je stale vzacnejsi. Mizi z povrchu zemskeho stejne jako mizi ruzne druhy z rostlinne ci zivocisne rise.
Hrala jsem dlouho v lidovem souboru na housle. Nemela jsem z toho moc velkou radost. Presto jsem souboru byla verna asi deset let.

Spinaji mi kontrolky, ale tezce

19. dubna 2008 v 10:40
To co zatlacujeme a schovavame, vyleze vzdycky ven. Nekudy. Treba jako stin, uzkost, vnitrni nepritel.
A to co vysilame, to se nam vraci. Pritahujeme to co jsme si zvolili. Na cem lpime. Lpime na slusnosti a pritahujeme slusnost- neslusnost. Lpime na lasce a pritahujeme lasku-nelasku. Lpime na dobrocinnosti a pritahujeme dobrocinnost-hamiznost. Protoze kazda dvojice si strida svoje poly jen dle uhlu pohledu. Dve strany jedne mince. A jak ji otacime, podle toho hodnotime a lpime. Jendostranne, subjektivne.
Je treba se osvobodit. Prestat se svisat na svych predstavach o spravnost. Povolit. Nechat plynout. Prijimat to, co potkavame jako dar. A delat to co chceme. Nesvisat se a neomezovat se domelou kladnou stranou mince nebo s odporem vymezovat vuci opaku. Ta druha strana je u toho stejne vzdycky taky. Jako vecne dvojce. At chceme nebo nechceme.
A co teda jsem chtela vlastne rict? Ze je zbytecne pouze premitat nad tim co by bylo kdyby bylo. Ze tohle a tohle muzu ale tohle uz nemuzu. Tohle jeste jo a tady toto uz fuj. Ze je treba to proste zkusit. A teprve pak premitat jake to bylo.
TEprve postupnym poznavanim nalezame v sobe klid. A lpime porad mene. Az prijde moment kdy nebudem lpet vubec. A budeme si jen tak zit. Pro radost.

Uz dlouho jsem neuklizela

16. dubna 2008 v 21:08
v mojich myslenkach. Ani necitim nutkani k uklidu. Postupne si reka meho zivota nasla koryto a tece smerem ktery se ji libi. Jsem spokojenai. I to neprijemne jsem se naucila prijimat v pohode. Alespon mam ten dojem. Moje zivotni prani je jeste najit nejakou obzivu, kde bych spojila konicka s nejakym skromnym vydelkem. Delat neco uzitecneho, bavit se tim a jeste brat za to penize.
Predstavuji si to tak, ze mi nejaky napad crnkne jako 3 orisky o klobouk. Udela to cink! a ja budu vedet ze je to ono. Treba objevim nejakeho lidoveho vyrobce hudebnich nastroju, cinkatek, ladicek, takovych tech drobnych poteseni pro ucho. A budu prodavat jeho vyrobky. Treba bych si mohla otevrit prodejnu s dobrou radou od cesty.
V dnesni dobe da malokdo dobrou radu jen tak. Lide se porad nekam hrnou, jsou sama neuroza, sama frustrace. Nespokojeni a zklamani zivotem. A pak furt s nejakymi potizemi. Treba by jim dobra rada do zivota pomohla.
Tak jsem se nahodou dnes podivala na tento rozhovor na plovarne. Je kouzelny. http://www.ceskatelevize.cz/vysilani/1093836883-na-plovarne/208522160100004-30.03.2008-22:05-s-vladimirem-smekalem.html
Hlavne ten zaver.
Neni treba se litovat co vsechno nemame. Je to stejne zbytecne a k nicemu. Zalezi jen na nas jak se na zivot budeme divat. Panu Smekalovi to trvalo padesat let nez mu doslo ze zivot neni na necisto, ze je to rovno naostro a druha sance neni. Me to trva taky dlouho. Zadna dalsi sance neni. Bud ted nebo nikdy.

Jak jede moje maminka za svoji maminkou

7. dubna 2008 v 19:36
Moje maminka se chysta na dlouhou cestu. Jede navstivit svoji 99 letou maminku. Navarila nekolik sklenic gulase pro meho otce, napekla mu buchty a vsem oznamila ze odjizdi. A ze si nepreje aby ji nekdo doprovazel. Nabalila si ruksacek a do nej nekolik darku pro svoje dve sestry i maminku. Nejake svetry a lnene semena. Chtela vzit i vajecne skorapky a suchy chleba ale to uz je moc tezke.
Dedovi oznamila ze se musi bez ni pet dni obejit. Nacez deda na zahrade spadl tak, ze ma pulku tvare fialove modrou vcetne oka. Narazenou ruku, zebro a zada. Babicka se na nej diva prisnym pohledem a povida, ze ani to mu nepomuze. Ze pojede. A jede.

Nova generace prichazi

7. dubna 2008 v 19:21
Jako holka jsem se divala pres prsty na prestarle ctyricatniky a v duchu jsem si rikala. Takova suchoparna a usedla nikdy nebudu.
A jsem. Rikam TA zakazana slova a premyslim TIM zakazanym zpusobem. Kladu naprosto imbecilni otazky. A snasim nesnesitelne. Nu coz. Prehodnotila jsem svoje nazory i postoje za tech tricet let. Nemyslim si totez co dvacetileta. Neresim co reseni nema.
Ale stejne mi to vrta v hlave. Byli jsme taky takovi? Mladi a bujni? Nespoutani a plni touhy po zazitcich? Party, pak znovu party, pak koncert, party, kytara, trochu skoly, party, party, trochu prace, koncert, kytara a party. Krucis, proc se divim. Vzdyt jsem byla stejna.
Takze prece starnu. Neco v ty palici slape jinak. Neuspokoji me party, neuspokoji me ani kytara a ani ta skola a uz vubec ne prace. Jak vek postupuje tak me uspokojuje suchoparnost a usedlost.
A vycitky typu: Mamko, dyt ty vubec nezijes naplno. Dyt ty nevis co to je, skutecny zivot. Dyt ty nevis.... - jdou mimo me. Usmivam se a tem mladym to preji. Preji jim jejich lasky, jejich party, jejich kytary, jejich stesti, jejich radosti. Jejich touhy a jejich nadeje.
Ja mam ty svoje.

Rovnovaha v zivote

2. dubna 2008 v 21:22
Mela jsem donedavna zvlastni stavy. Nebyla jsem schopna pracovat. Sedela jsem tupe za stolem, surfovala a vykladala vtipy. Obcas jsem nekomu poradila co si pocit se zivotem. Dokonce mi to ani nebylo trapne. Utesovala jsem se tim, ze me prece muzou kdykoliv vyhodit. Rict hej! co tady vlastne delate? Rozptylujete lidi, jen tlachate kraviny a zadny vysledek. A doma stejne tristni a bezutesny obraz. Bida, bida.